Svatý Augustin o rozumu, čase a duši

Co se poznává rozumem, a co pouze vírou? Co znamená Augustinovo tvrzení, že Bůh je bytí? Jak teolog vykládal „den“ stvoření, měřil „neexistující“ čas a dokazoval nesmrtelnost duše?

I. část:

Svatý Augustin. Jak filozofovat teologicky a teologizovat filozoficky

„Jestliže neuvěříte, jistěže neobstojíte!“

Augustin si klade otázku: „Co chceš poznat?“ A odpovídá: „Boha a duši.“ Ovšem Boha poznáváme vírou. Co s tím má společného filozofie? Před Augustinem jakožto křesťanem s filozofickým vzděláním a láskou k filozofii vyvstává otázka: „Jak spolu souvisí víra a rozum?“ A této otázce se Augustin neustále věnuje, nahlíží ji z různých úhlů pohledu a nevidí mezi vírou a rozumem žádný rozpor.

Podstatu rozumu lze totiž chápat různě, třeba jako důkazní myšlení. V tom případě si víra a rozum odporují. Ale z druhé strany je víra vlastností pouze rozumných bytostí, a proto si víra a rozum nemohou odporovat.

V jednom ze svých pozdních děl, „O předurčení svatých“, Augustin píše: „A přece je třeba, aby všemu, v co se věří, předcházelo rozvažování, aby bylo možné v to věřit. Věřit znamená rozumově s něčím souhlasit.“ Jinými slovy, abychom mohli uvěřit, musíme nejprve přemýšlet. Nemůžeme přece věřit nějakému nesmyslu, nějakému paradoxu. Když tedy věříme, souhlasíme s tím, čemu věříme. Zároveň ale víra vždy znamená přijetí nějakého tvrzení jako zřejmého, a to se pak stává výchozím bodem našeho rozvažování. Není možné dokazovat úplně vše, musíme začít tím, co je očividné. Ale proč vůbec přemýšlíme? Abychom poznali hlouběji.

Proto „ke studiu věd nás vedou dvě cesty – autorita (tedy víra) a rozum. Z hlediska času má přednost autorita, ale z hlediska samotné podstaty věci – rozum.“ Nejprve věřím (učiteli, autorovi knihy atd.), ale pak se snažím pochopit to, čemu jsem uvěřil – snažím se proniknout k podstatě.

Shrnutí svých úvah o víře a rozumu Augustin uzavírá odkazem na proroka Izajáše, který řekl:
„Jestliže neuvěříte, jistěže neobstojíte.“ Víra je prvotní, víra je základem našeho rozumu. Zároveň však Augustin velmi vysoko hodnotí i samotný rozum. Ve svém díle „O Boží obci“ píše: „Jak velká je láska k poznání a nakolik lidská přirozenost nechce být oklamána, je vidět z toho, že každý raději pláče ve zdravém rozumu, než by se radoval v šílenství.“

Vidět rozumem

Poté, co Augustin ukázal, že rozum není v rozporu s vírou a že je tedy možné, ba dokonce nutné přemýšlet, klade si další otázku: „Jak přemýšlet správně, abychom poznali pravdu a neudělali chybu?“
Tím se zabývá teorie poznání.

Pokud souhlasíme s Augustinem, že pravdu – to jest Boha – je třeba poznat, pak musíme vědět, i jak k tomuto poznání dojít. Člověk má dva způsoby poznávání: smyslový a rozumový. Pro Augustina jako pro křesťana je zřejmé, že Boha nelze poznat smysly. Světec ale zároveň odmítá pohrdavý postoj Platona a Plótína ke smyslovému poznání. Člověk je stvořen jako tělesná bytost, i materiální svět stvořil Bůh, proto i smyslové poznání odhaluje pravdu. Ale jakým způsobem? Augustin se zde opírá o logiku Plótína: vyšší působí na nižší, ale nižší nemůže působit na vyšší, může jej pouze kontemplovat. Pouze vyšší úroveň bytí ovlivňuje nižší.

Protože duše je vyšší než tělo, smysly nejsou v procesu poznání samostatné – duše využívá tělo k tomu, aby získala poznání o materiálním světě. Není tedy správné tvrdit, že materiální věci na nás působí. Tělo se nepohybuje samo od sebe, ale je uváděno do pohybu duší – a při smyslovém poznávání duše „osahává“ předměty pomocí těla a tím je poznává, získává o nich určité vědění.

Nicméně poznání materiálního světa je vždy dočasné a proměnlivé, a proto, i když přináší určitou pravdu, tato pravda je mnohem nižší než ta, kterou poznáváme rozumem. Rozum je totiž schopnost poznat věčný, božský svět. Věčný svět je nemateriální, protože vše, co je materiální, je proměnlivé – a tedy nevěčné. Na základě antické zásady, že podobné se poznává podobným, Augustin tvrdí, že nemateriální svět můžeme poznat pouze nemateriálním rozumem.

Ale i poznání nemateriálního světa je určitý druh „vidění“ (zde je patrný vliv Plótína), jenže nejde o vidění očima, ale myslí. Augustin píše: „Není nic absurdnějšího než tvrdit, že to, co vidíme očima, existuje, a to, co poznáváme myslí, neexistuje.“

Augustin se nesnaží dokazovat existenci Boha, pro něj je to naprostá samozřejmost. Boha je třeba „uvidět“ – nahlédnout vnitřním zrakem onen věčný, neměnný, Božský svět, ve kterém existují věčné pravdy. Například pravdy matematiky, morálky nebo zjevení. Ty jsou jednoznačně poznatelné rozumem, který jako jediný může obsáhnout věčnou a neměnnou pravdu. A tato pravda je v naší duši.
Vnímáme ji proto, že sám Bůh jakožto pravda je přítomen v naší duši.

„Bůh, který stvořil všechno, je nám blíž než všechno stvořené“ – vždyť nás osvěcuje světlem své pravdy, a právě díky tomuto Božskému světlu nemůžeme pochybovat o všem. Jsme si jisti existencí pravdy – a můžeme ji poznávat. Bezprostředně cítíme její přítomnost v sobě samých.

Bůh jako bytí

Co je to Bůh? Co lze říct o Bohu kromě toho, že existuje? Jelikož Bůh je věčný, existuje vždy, nemůže neexistovat. Z toho plyne, že Bůh je bytí. „Bůh je nejvyšší a neměnné bytí,“ píše Augustin ve svém díle „O Boží obci“. K tomuto závěru nás vede filozofie, ale víme to také díky Božskému zjevení. Augustin poukazuje na to, že Bůh nám zjevil své jméno – Jsoucí.  „Kdo jiný je větší než ten, kdo řekl svému služebníku Mojžíšovi: ‚Jsem, který jsem‘ (Exodus 3:14)? A proto je to jediná neměnná substance“ (O Trojici, V, 3).

Bůh je prvotní základ světa. Bůh je věčně existující bytí. Bůh je substance. „Má v sobě samém příčinu bytí, jak bylo řečeno Mojžíšovi: „Jsem, který jsem“, tedy existující zcela jinak než vše ostatní, co stvořil“ (O knize Genesis, V, 16).

Zde může vzniknout jistý zmatek. Podle Augustina je Bůh bytí, což by mohlo zdát v rozporu s učením východních církevních otců, například Kapadočanů, kteří tvrdili, že Bůh je vyšší než bytí a jakákoliv substance. Může se zdát, že Augustin nepřikládá apofatické teologii velký význam. Ale rozpor je jen zdánlivý a pramení z nepochopení filozofických postojů Augustina a kapadockých otců. Kapadočtí otcové, zejména svatý Basil Veliký, jenž byl více nakloněn Aristotelovi, tvrdili, že bytí je náš smyslový materiální svět. Proto je Bůh, jako Stvořitel tohoto světa, „vyšší než bytí“. Ale pro Augustina, jako pro platonika, bytí nemůže být materiálním světem, protože ten je proměnlivý a existuje v čase. Bytí může být pouze věčné a neměnné – jako platonický svět idejí. Proto je bytím pouze Bůh.

Náš svět byl stvořen z nebytí, má v sobě tento prvek nebytí, a právě proto se mění. I duše se mění v čase: můžeme něco zapomínat, získávat nové poznatky a dojmy… Tato proměnlivost ukazuje, že i duše, ač duchovní, byla stvořena z nebytí. V Bohu však žádná změna není, je věčný. Ale svět se mění v čase. Zde vyvstává nová otázka: „Co je čas? Jak vznikl?“

Čas je v duši

Augustinovi je samozřejmě jasné, že otázka času souvisí s otázkou stvoření světa Bohem. Když o tom uvažuje, připomíná si posměšnou otázku odpůrců křesťanství: „Co dělal Bůh, než se rozhodl stvořit svět?“ Augustin píše: „Neodpovím tak, jak prý kdosi odpověděl, když se žertem vyhýbal dotěrnému dotazu: ‚Připravoval peklo pro ty, kdo se vyptávají na takové výšiny.‘ Jedna věc je rozumět, druhá zesměšňovat. Tak tedy neodpovím.“ Augustinova odpověď je velmi jednoduchá: ptát se, co Bůh dělal před stvořením světa, znamená umisťovat Boha do času, ale Bůh je věčný, na něho nelze aplikovat otázku o tom, co bylo před nebo po. Když Bůh tvoří svět, tvoří i čas, a tedy před stvořením světa nebyl ani čas. Proto je otázka „Co dělal Bůh, než stvořil svět?“ zcela nesprávná.

Ale i přestože na tuto otázku odpověděl, Augustin se zase ptá: Co je vlastně čas? Přiznává, že když o čase nepřemýšlel, zdál se mu zcela srozumitelný, ale jakmile se nad ním začal skutečně zamýšlet, objevilo se mnoho nejasností. Zdálo by se, že každý ví, co je čas. Skládá se z minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Ale co je to minulost? Minulost už není. Co je budoucnost? Budoucnost ještě není. A co je přítomnost? Je to jakýsi nepostižitelný okamžik, který byl ještě budoucností a už je minulostí. Čas neexistuje – existuje pouze přítomnost, která nám stále uniká.

Ale i kdyby čas existoval, nelze jej změřit. Když něco měříme, používáme určitý vzor – například délku předmětu měříme metrem. Ale jak přiložit měřítko k časovému úseku? Začátek tohoto úseku je v minulosti, která už není, konec je v budoucnosti, která ještě není. Takže za prvé – čas neexistuje, a za druhé – i kdyby existoval, nelze jej změřit. Čas je zcela paradoxní. Nelze si představit, že by existoval objektivně, nezávisle na člověku, jako jakýsi proud, který bychom mohli měřit.

Augustin proto dochází k jedinému možnému závěru: čas existuje v duši. Budoucnost je naše očekávání, minulost naše vzpomínka, a to všechno existuje vlastně jen v přítomnosti, kterou člověk bezprostředně prožívá. Čas je tedy proměnlivost duše. „V tobě, má duše, měřím čas,“ píše Augustin.

Tyto Augustinovy úvahy o čase jsou nejhlubší reflexí o čase v dějinách filozofie. Pro Augustina však jsou důležité kvůli učení o Bohu a jeho vztahu ke světu.

Celých šest dní!

Současní vědci neberou vážně biblický popis stvoření světa. Zdá se jim, že šest dní je málo. Augustin však to vidí trochu jinak: Proč se Bůh stvořením světa zabývá celých šest dní? Vždyť je všemohoucí! Proč mu to trvalo tak dlouho? Vždyť mohl stvořit svět v jediném okamžiku. A vlastně – tak se i stalo. Promyslel vše do nejmenších detailů. Ale hmota není schopna okamžitě přijmout Božskou moudrost, potřebuje čas. Svět se musí postupně přizpůsobit Božským idejím. Zde se opět projevuje vliv Platona na Augustina, ovšem Augustin s Platonem nesouhlasí v tom, že by ideje existovaly jako samostatný a na Bohu nezávislý svět. Ideje jsou věčné Boží myšlenky, které Bůh má v sobě, a podle nich tvoří svět. Při stvoření hmoty tyto ideje vloží do světa jako semena, která se postupně zaklíčí.

Augustin neví, jak dlouho trvaly dny stvoření, ale připouští, že nešlo o šest obyčejných dní, protože slunce bylo stvořeno v čtvrtý den. Takže v prvních třech dnech nebylo ani ráno, ani večer. Augustin proto píše: „Slovem ‘den’ se myslí určité druhy tvořených věcí, a slovem ‘noc’ jejich absence.“ Na jiném místě píše: „Večery všech prvních tří dnů, než byla stvořena světla, znamenají ukončení určitého tvůrčího aktu, a rána – začátek nového.“

Pro Augustina je den ontologickým pojmem, aktem stvoření něčeho nového. Sedmého dne Bůh přestává tvořit – a sedmý den tak trvá dodnes. Pro Augustina den klidně může trvat neurčitě dlouho – rozhodně to nemusí být jeden pozemský den.

Další důležitá Augustinova myšlenka o stvoření světa bude mít obrovský vliv na evropskou kulturu, především v 17. století. Když Bůh „zamýšlel“ svět, neuvažoval jen o množství různých věcí, ale také o jejich harmonii. V Knize moudrosti Šalomounovy je řečeno, že Bůh všechno uspořádal s mírou, počtem a váhou. Bůh tvoří svět podle číselné zákonitosti. V Božím rozumu je číslo. Augustin říká: „Je číslo, podle něhož je všechno uspořádáno.“

Tato Augustinova myšlenka se později stane základem moderního matematického přírodovědného myšlení. Galileo Galilei prohlásí: „Kniha přírody je napsána jazykem matematiky.“ A v této větě je ozvěna Augustinovy myšlenky. Ale kdo je autorem této knihy? Bůh ji napsal jazykem matematiky.
Naším úkolem je, při poznávání přírody, naučit se tento božský matematický jazyk číst.

Jak dokázat nesmrtelnost?

Vrcholem stvoření je člověk, který má jak duši, tak tělo. Augustin nesouhlasí s Platonem, který tvrdil, že tělo je hrobem a vězením duše. Jak by mohl člověk milovat svůj hrob? A přece člověk své tělo miluje. „Jestliže někteří tvrdí, že si rozhodně přejí být bez těla, rozhodně se mýlí. Neodmítají tělo samotné, ale jeho nemoci a slabost.“

Přestože tělo tvoří nezbytnou a velmi důležitou část lidské přirozenosti, zůstává materiální a smrtelné, zatímco duše je duchovní a nesmrtelná – a právě tato nesmrtelná část lidské přirozenosti je nejdůležitější. Někteří však o nesmrtelnosti duše pochybují, a proto Augustin, podobně jako před ním Plótínos, píše traktát O nesmrtelnosti duše, v němž předkládá různé důkazy, jejichž logika připomíná argumenty Platona a Plótína. S jedním z těchto argumentů jsme se už setkali: pokud máme schopnost poznávat věčné pravdy, část naší přirozenosti má věčné bytí.

Duše nemůže být smrtelná, protože nemá žádné nepřátele. Všechno, co umírá, umírá vlivem vnějšího působení, nějakého nepřítele. Největším nepřítelem duše je lež, ale lež nemůže duši zabít, protože člověk se ze své přirozenosti může mýlit. Mýlit se znamená myslet. Myslet znamená hledat pravdu. A tedy – mýlí se jen ten, kdo žije. I lež je tedy vlastností jen živé, myslící bytosti. Jak by mohla lež duši zničit, když je vlastností myslící bytosti?

Augustin byl vždy uprostřed aktuálního dění, na které reagoval. Reagoval i na nové hereze, za nejnebezpečnější považoval herezi Pelagia. O tom, jak Augustin pomocí své propracované křesťanské filozofie odpovídá na výzvy pelagiánů, si povíme příště.

Viktor Lega