Svatý Augustin. Jak filozofovat teologicky a teologizovat filozoficky

Svatý Augustin, jeden z nejuznávanějších otců církve, vytvořil ucelený systém křesťanské filozofie. Jaké prvky antického filozofického dědictví měly zvláštní vliv na formování Augustina jako myslitele? S kým polemizoval ve svých teologických dílech? Jak vznikl výrok, jenž později téměř doslovně zopakoval Descartes: „Myslím, tedy jsem“?

Na pátém všeobecném sněmu byl Augustin zařazen mezi dvanáct nejuznávanějších učitelů církve. Avšak nebyl pouze významným teologem, ale i filozofem. Augustin se nejenom zajímal o některé aspekty filozofie, jako například Órigenés nebo Klement Alexandrijský, ale jako první vytvořil souvislý systém křesťanské filozofie.

Než se ale pustíme do rozboru učení blaženého Augustina včetně jeho filozofického učení, seznámíme se s jeho životem. Protože byl poměrně složitý a jeho životopis jasně popisuje jak jeho filozofický vývoj, tak i jeho duchovní cestu ke křesťanství.

Proč bohové bojují?

Aurelius Augustin se narodil v roce 354 na severu Afriky ve městě Thagaste, nedaleko Kartága. Jeho otec byl pohan, matka, Monika, byla křesťanka – a později byla svatořečena. Z toho lze usoudit, že Augustin už od dětství o křesťanství něco věděl, ale otcova výchova přece jen převažovala.

Když bylo Augustinovi 16 let, odešel do Kartága, aby tam získal důkladné vzdělání. Studoval právo a rétoriku. Později se Augustin stane vynikajícím řečníkem, bude se velmi úspěšně účastnit soudních procesů. V devatenácti letech si Augustin přečte Ciceronův dialog Hortensius. Bohužel se tento dialog nedochoval, takže nevíme, co přesně na Augustina tak silně zapůsobilo, že se na celý život stal zapáleným zastáncem a milovníkem filozofie obecně a obdivovatelem ciceronské filozofie konkrétně.

O všech životních peripetiích Augustina víme od něj samotného. Napsal totiž slavné dílo Vyznání, kde se před Bohem kaje za své hříchy a rozebírá celý svůj životní příběh. A někdy, jak se zdá, posuzuje své mládí až příliš přísně – označuje se za prostopášníka, který v Kartágu vedl hýřivý život. Je pravda, že velké římské město té doby mladého člověka k takovému způsobu života přímo svádělo. Ale zdá se, že Augustin byl na sebe až příliš tvrdý – sotva byl skutečně takovým hříšníkem. Už jen proto, že ho neustále trápila otázka: „Odkud se bere zlo na světě?“ Od své matky jistě slyšel, že Bůh je jeden, dobrý a všemohoucí. Ale Augustinovi nebylo jasné: pokud je Bůh dobrý a všemohoucí, proč existuje zlo, proč spravedliví trpí a proč nevládne spravedlnost?

V Kartágu se seznámil s manichejci, jejich učení mu připadalo logické. Tato sekta byla pojmenována podle perského mudrce Máního. Manichejci tvrdili, že ve světě působí dvě protichůdné síly – dobrá a zlá. Dobro pochází z dobrého principu, kterému vládne laskavý bůh, pán světla, zatímco zlo pochází ze zlého principu, ze sil temnoty. Tyto dvě síly spolu neustále bojují – a proto také ve světě neustále zápasí dobro a zlo.

To se Augustinovi zdálo rozumné, a tak se na několik let stal aktivním členem manichejské sekty. Jednoho dne si však položil otázku: „Jaký má ten boj smysl?“ Každý boj má smysl pouze tehdy, pokud alespoň jedna ze stran doufá ve vítězství. Ale jaký smysl má boj sil temnot s dobrým bohem, když je nesmrtelný a věčný? A proč by se vůbec dobrý bůh měl pouštět do boje se silami zla?

Tehdy položil Augustin svým manichejským přátelům otázku: „Co mohou síly temnot udělat dobrému bohu, když ten se rozhodne nebojovat?“ Nemohou mu ublížit, protože nepodléhá citům; tím spíš ho nemohou zabít… Tak proč bojovat?

Manichejci na tuto otázku nedokázali odpovědět. A Augustin se od jejich učení postupně odvrací a vrací se k Ciceronově skeptické filozofii. Postupně dochází ke skeptické odpovědi na svou otázku ohledně původu zla ve světě. Jaká byla ta odpověď? Že žádná odpověď neexistuje.

„Vezmi a čti!“

V Kartágu se Augustin nudí, chce být prvním v Římě, jako Cicero. Odjíždí do hlavního města říše, ale už po několika měsících se stěhuje do Mediolana (dnešního Milána), kde se tehdy nacházelo sídlo římského císaře.

V Miláně slyší o kázáních biskupa Ambrože Milánského. Samozřejmě si je Augustin, jako znalec rétoriky, nemůže nechat ujít. Kázání se mu velmi líbí právě po rétorické stránce, ale zároveň ho zaujme jiný – pro něj dosud neznámý – přístup ke křesťanství. Ukazuje se, že události popsané v Bibli, v níž Augustin dříve viděl mnoho nesmyslů a rozporů, lze chápat i jinak – ne tak doslovně.

Postupně se Augustin se svatým Ambrožem spřátelí a nakonec mu pokládá otázku, která ho už dlouho trápí: „Odkud se bere zlo, když existuje Bůh?“ Svatý Ambrož mu odpovídá: „Zlo není od Boha, ale z lidské svobodné vůle.“ Jenže taková odpověď Augustina neuspokojí. Člověka stvořil Bůh, a Bůh přece věděl, jak člověk s touto vůlí naloží – vlastně mu tím dal do rukou nebezpečnou zbraň, kterou pak člověk zneužil.

A právě v té době se mu dostávají do rukou spisy Plótína. Tuto zkušenost Augustin popisuje ve svém Vyznání: „Ty jsi mi, Bože, prostřednictvím jednoho člověka daroval knihu platonika, přeloženou z řečtiny do latiny. Četl jsem v ní – ne sice stejnými slovy, ale v podstatě totéž – s množstvím různých důkazů, které potvrzují to, co je napsáno: ‘Na počátku bylo Slovo, a Slovo bylo u Boha, a Slovo bylo Bůh’… Četl jsem tam také, že Slovo – Bůh – se nenarodilo ‘z krve, ani z vůle muže, ani z vůle těla’, ale z Boha… A všelijakým způsobem bylo v těch knihách řečeno, že Syn, mající vlastnosti Otce, nepovažoval za drzost pokládat se za rovného Bohu, neboť svou přirozeností je Bohem.” Je překvapující, že Augustin čte Plótína, ale, jak sám přiznává, ve skutečnosti čte Janovo evangelium. Začíná se mu odhalovat pravý smysl křesťanství, pravý význam evangelia. Ale úplný vnitřní obrat v Augustinově duši se zatím ještě neodehrál.

To přijde až o několik měsíců později. Bude to tajemné zjevení, hluboký duchovní prožitek, o kterém Augustin opět píše ve svém Vyznání: „Jednoho dne jsem seděl na zahradě – a v mé duši náhle vypukla strašná bouře, která se proměnila v příval slz… Nepamatuji si, jak jsem padl pod jakýsi fíkovník a dal průchod pláči – slzy proudily z mých očí jako oběť Tobě milá… A vtom jsem uslyšel hlas z blízkého domu – nevím, zda chlapce, nebo dívky – který stále dokola a zpěvavě opakoval: ‘Vezmi a čti! Vezmi a čti!’ Zadržel jsem vzlykání, vstal jsem a ta slova jsem pochopil jako Boží příkaz: otevřít knihu a přečíst první kapitolu, která mi přijde pod ruku… Popadl jsem ji (byla to apoštolská Poslání), otevřel a v tichu četl první verš, který mi padl do oka: ‘Ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblečte se v Pána Ježíše Krista …’ Dál jsem už číst nechtěl, ani nemusel: po těchto slovech moje srdce zalilo světlo a pokoj, zmizela temnota mých pochybností.”

V Hippu

Teď už Augustin nemá žádné pochybnosti. Přichází ke svatému Ambrožovi, a ten ho křtí. Na místě, kde svatý Ambrož pokřtil Augustina, byl později postaven chrám – slavná milánská katedrála Duomo.

Celý Augustinův další život bude zasvěcen křesťanství, církvi a teologii. Vrací se do své rodné země – na sever Afriky, do města Hippo Regius (dnešní Annaba v Alžírsku), nedaleko Kartága. Nejprve se stává knězem, později přijímá biskupský úřad. Napíše obrovské množství spisů, v nichž bojuje proti různým herezím a vytváří nové, filozoficky propracované křesťanské učení.

Aby bylo možné nějak uspořádat obrovské Augustinovo myšlenkové dědictví, dělí se obvykle do několika období. První období je filozofické. Augustin je zatím především filozofem, snaží se pochopit křesťanství skrze filozofickou reflexi, opírajíc se samozřejmě o Platóna a Plótína. Do tohoto období patří taková díla jako Proti akademikům, O řádu, O velikosti duše, O učiteli a další.

Zároveň Augustin píše také několik spisů proti manichejcům, potřebuje vyvrátit učení, s nímž byl kdysi tak těsně spojen. Postupně, jak sám přiznává, se začíná od filozofie vzdalovat, cítí totiž, že filozofie ho omezuje a svádí z cesty, po níž ho vede pravá víra.

Ale Augustin nedokáže nefilozofovat. Je to patrné z každého období jeho literární činnosti. Řekl bych to takto: filozofie není povolání, které lze vyměnit – filozofie je způsob života, způsob myšlení.
I ve svých pozdních traktátech si Augustin sám vyčítá, že je na filozofii až příliš vázaný – označuje to jako žádostivost rozumu. Ale přesto neustále využívá filozofické argumenty, jinak prostě uvažovat neumí.

V dospělosti pak Augustin píše svá nejznámější a nejvýznamnější díla: Vyznání, O Boží obci a O Trojici.

Poslední období jeho života je spojeno s bojem proti pelagiánské herezi. Pelagiánství podle Augustina velmi vážné ohrožovalo křesťanskou církev, protože podceňovalo dílo Spasitele. Prakticky odsouvalo Krista na vedlejší kolej. „Člověk se může spasit sám,“ tvrdil Pelagius. Bůh podle něj jen odměňuje nebo trestá za dobré či zlé skutky. Bůh tedy není Spasitel, ale „pouhý“ soudce.

Augustin zemřel v roce 430 ve věku 76 let. Město Hippo bylo v té době obléháno Góty. Takový byl jeho poměrně složitý a dramatický životní příběh.

Teologizovat filozoficky

Když čteme Augustinovy spisy, je třeba mít na paměti, že Augustin byl myslitel neustále hledající pravdu, proto se často zříká názorů, které dříve zastával. Proto je jeho myšlení docela složité. Tato vlastnost Augustinova dědictví se stala dramatem evropských dějin.

Například v 16. století, v době reformace, vyzýval Martin Luther, aby se křesťané více opírali o pozdní spisy Augustina – o toho Augustina, který se zřekl filozofie, odsuzoval svou dřívější zálibu ve filozofování a tvrdil, že žádné dobré skutky nemají vliv na spásu člověka – člověk je spasen pouze vírou a pouze díky Božímu předurčení.

Katolíci, mezi nimi například Erasmus Rotterdamský, Lutherovi odporovali, že by se spíše měly číst rané a zralé Augustinovy spisy, protože ve stáří Augustin už nemyslel tak jasně. A v raných dílech, která byla Erasmovi jako katolíkovi velmi blízká, Augustin tvrdil, že člověk je spasen mimo jiné i skrze svobodnou vůli. To je jen jeden příklad toho, jak různě byl Augustin chápán.

Celkově jde o osobnost, která měla obrovský vliv na evropské dějiny. V katolickém světě je Augustin považován za otce církve č. 1 a jeho vliv na celou západní myšlenkovou tradici je zcela nedocenitelný. Myslím, že další vývoj evropské filozofie byl do velké míry určen právě Augustinem.

Augustin byl filozof, a právě proto bylo v pozdější teologii, zejména ve scholastice, nemožné uvažovatjinak než filozoficky. Protože tak přece uvažoval i blažený Augustin.

Ale uvažovat filozoficky? To je otázka, kterou si klade i sám Augustin, a věnuje jí celou osmou knihu svého díla O Boží obci. Tato kniha je stručným přehledem dějin řecké filozofie. Augustin ho vytváří proto, aby pochopil, co to vlastně filozofie je, jak se k ní mají křesťané stavět a co z ní mohou převzít.

Nebudeme se věnovat podrobnostem tohoto poměrně rozsáhlého přehledu. Uveďme alespoň, že podle Augustina je křesťanství skutečnou filozofií. Vždyť – „jestliže Moudrost je Bůh, skrze něhož bylo všechno stvořeno, jak o tom svědčí Písmo a pravda, pak pravý filozof je milovník Boha.“

Z celé antické filozofie Augustin nejvíce vyzdvihuje Pythagora jako prvního, kdo nasměroval lidský rozum ke kontemplaciBoha, tedy k poznání objektivní pravdy, která existuje mimo člověka. Zmiňuje také Sokrata, který jako první obrátil filozofii k praktickému životu a učil, že je třeba žít podle pravdy.

„Nejčistší a nejjasnější tvář filozofa Platona“

Ale nejdůležitější je pro Augustina Platon, který, jak se domnívá, ve své filozofii spojuje kontemplativní cestu Pythagorovy filozofie s aktivní, praktickou cestou filozofie Sokrata. O Platonovi Augustin píše jako o filozofovi, který se nejvíce ze všech přiblížil křesťanskému učení, a vysvětluje to zcela filozoficky, podle klasického rozdělení filozofie na tři části: ontologii, gnoseologii a etiku nebo, jak se tehdy říkalo, fyziku, logiku a etiku.

V oblasti fyziky (ontologie) Platon jako první pochopil, že – jak cituje Augustin apoštola Pavla – „Jeho neviditelné znaky – jeho věčnou moc a božství – lze už od stvoření světa rozumem postřehnout v jeho díle“ (Římanům 1:20). Platon při poznávání smyslového, materiálního světa dospívá k poznání existence božského, prvotního a věčného světa idejí.

V logice (gnoseologii) Platon dokázal, že to, co je poznáváno rozumem, je nadřazeno tomu, co je poznáváno smysly. A jaký to má vztah ke křesťanství? Pro křesťana je Bůh Duchem a nikdo Boha nikdy neviděl, takže je jasné, že Boha nelze poznat smysly, ale pouze rozumem. A k tomu, jak píše Augustin, „je zapotřebí světla rozumu – a tímto světlem je Bůh, skrze něhož bylo všechno stvořeno“.

V oblasti etiky Platon podle Augustina učí, že nejvyšším cílem člověka je nejvyšší Dobro, ke kterému se máme obracet jen kvůli němu samému. Proto i uspokojení a radost nemáme hledat ve věcech materiálního světa, ale v Bohu. A právě díky lásce k Bohu a touze po něm najde člověk pravé štěstí.

Ale ve svém posledním díle, které nazval poněkud neobvykle – „Retractationes“, se Augustin vrací ke svým dřívějším spisům. Jako by tušil, že je budou lidé číst a vytrhávat z nich citáty bez ohledu na kontext. V tomto spisu velmi pečlivě přehodnocuje to, co napsal dříve, a sám sebe kritizuje za své omyly, včetně přílišného obdivování Platona. Přesto však Platónův vliv vidíme prakticky ve všech Augustinových spisech.

Augustinovy dějiny filozofie

Je zajímavé, že i když jsou aristotelské prvky v Augustinově učení velmi patrné, o Aristotelovi téměř nic nepíše, pouze zmiňuje, že Aristoteles byl „nejlepším žákem Platona“. Zřejmě proto se mu podrobněji nevěnuje.

Některé filozofické školy, například kyniky a epikurejce, Augustin vykresluje v silně negativním světle – považuje je za zkažené lidi a kazatele nevázaných tělesných požitků. Naopak stoiky si vysoce cení, ovšem pouze v oblasti jejich etiky a morální filozofie.

V Plótínovi, v tom filozofovi, který mu pomohl přehodnotit celý život a porozumět smyslu křesťanství, vidí Augustin „pouze“ nejlepšího Platonova žáka. Píše o něm: „Nejčistší a nejjasnější tvář filozofa Platona, která prorazila mraky bludů, zazářila především v Plótínovi. Tento filozof byl platonikem do takové míry, že byl považován za podobného Platonovi – jako by byli současníci. A s ohledem na dlouhá století, která je oddělovala, to působí, jako by jeden z nich znovu ožil v tom druhém.“ Tedy pro Augustina byl Plótín „jen“ žákem, který svého učitele nejlépe pochopil.

Je překvapivé, že Porfyria staví Augustin výše než Plótína. V Porfyriovi vidí platonika, který odporuje Platonovi ku prospěchu věci. Jak u Platona, tak u Plótína najdeme řadu tvrzení, která jsou s křesťanstvím neslučitelná – např. učení o subordinaci hypostazí, o preexistenci duší či o převtělování.
Augustin si všímá, že u Porfyria tyto názory chybí. Možná Porfyrios se zřekl těchto názorů, protože byl v mládí křesťanem. Ovšem později odstoupil od křesťanství a stal se Plótínovým žákem. Ale Augustin se domníval, že si některé křesťanské pravdy uchoval.

Zvláštní postavení u Augustina mají skeptici. Sám byl dříve ovlivněn Ciceronem, a proto se k tématu skepticismu často vrací, jak ve svých raných spisech (např. Proti akademikům), tak i v pozdějších.

Ve spise Proti akademikům Augustin polemizuje s názory pozdních žáků Platonovy Akademie – skeptiky, kteří tvrdili, že pravdu nelze poznat, že v nejlepším případě můžeme dosáhnout pouze něčeho, co se pravdě podobá. Augustin, jakožto křesťan, s tímto postojem nesouhlasí. Ví totiž, že pravda je Kristus, a že máme povinnost pravdu poznávat a žít podle ní. Proto je spis Proti akademikům plný argumentů dokazujících, že pravda existuje. Mnohé z těchto argumentů přebírá od Platona, např. ukazuje, že matematické pravdy jsou vždy platné. Říká třeba, že tři krát tři je devět, a že to zůstane pravdivé i tehdy, až celý lidský rod upadne do hlubokého spánku. Také zákony logiky, díky nimž uvažujeme, jsou podle Augustina pravdivé a obecně uznávané všemi včetně skeptiků.

Skepticismus je podle něj vnitřně rozporný. Skeptik tvrdí, že poznání pravdy není možné, a zároveň pokládá toto tvrzení za pravdivé. Jinými slovy: tvrdím, že pravda je v tom, že poznání pravdy není možné, což je logický rozpor.

Už ve svém prvním filozofickém traktátu se Augustin rozloučil se svou náklonností ke skepticismu. Ale jak se zdá, něco ho pořád trápilo, proto se k těmto otázkám znovu a znovu vrací.

Ve spisu O Boží obci, stejně jako v dalších – například v O Trojici nebo O Křesťanském učení, které napsal ve věku 40–50 let, na přelomu 4. a 5. století – se Augustin neustále vrací k otázce: „A co když mi i zde skeptici budou oponovat? Co když řeknou, že i o pravdách matematiky a logiky je možné pochybovat? Odpovím jim takto: „Jestliže pochybuji o všem, pak přece nepochybuji o tom, že pochybuji o všem. A abych mohl o všem pochybovat, musím přece existovat. Na druhou stranu abych mohl pochybovat o všem, musím myslet. Dospíváme tak k závěru, že pokud o všem pochybuji, pak nepochybuji o tom, že pochybuji. Nepochybuji o tom, že myslím. Nepochybuji o tom, že existuji. A kromě toho nepochybuji o tom, že miluji svou vlastní existenci a své myšlení.“

V 17. století francouzský filozof René Descartes pronese svou slavnou větu: „Myslím, tedy jsem“ (Cogito, ergo sum). Vyjádří se stejně jako Augustin: „I kdybych o všem pochyboval, nepochybuji o tom, že myslím, a tedy že jsem.“ Mnozí budou Descartovi později vyčítat, že jde o čistý plagiát, a že se měl alespoň ze slušnosti na Augustina odkázat. Proč to Descartes neudělal a proč ani nikdy nereagoval na tato obvinění, to je téma, ke kterému se ještě můžeme někdy vrátit.

Každopádně Augustin skeptické pochybnosti překonává a otevírá cestu k poznání pravdy, která je Bůh, která je Kristus. A tuto pravdu stále hledá. V jednom ze svých raných spisů si klade otázku: „Co chceš vlastně poznat?“ A sám sobě odpovídá: „Boha a duši.“ – „A nic víc?“ – „Nic víc.“ A právě poznání Bohaa lidské duše je podle Augustina jádrem jeho dědictví – ať už teologického, nebo filozofického.

Pokračování příště.

Viktor Lega