Teologický slovník. Víra a Naděje

Víra

Víra je křesťanská ctnost, vnitřní přesvědčení člověka o existenci Boha, spojené s nejvyšší mírou důvěry v něho jako v Dobrotivého a Moudrého Vládce všeho, spolu s touhou a připraveností následovat jeho dobrou vůli. Ve starohebrejštině slovo „víra“ zní emuna – od kořene aman, tedy „věrnost“. „Víra“ je pojem velmi blízký pojmu „věrnost, oddanost“.

Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme… Bez víry však není možné zalíbit se Bohu (Židům 11:1, 6).
Křesťanství je „víra, která se projevuje láskou“ (Galatským 5:6).

Existují tři úrovně víry, tři stupně duchovního růstu, založené na třech schopnostech lidské duše – rozumu, citu a vůli: víra jako rozumové přesvědčení, víra jako důvěra a víra jako věrnost.

1. Víra jako přesvědčení

To je rozumové přijetí pravdy. Taková víra však život člověka nijak zásadně nemění. Bůh je pro něj jen jedním z objektů vesmíru. Takový člověk víru nespojuje se svým každodenním jednáním, neformuje podle ní svůj život. Jde jen o rozumové přijetí faktu, že Bůh existuje. Taková víra je často iluzorní – když se takového „věřícího“ zeptáte: „Kdo je Bůh?“, uslyšíte naivní představy, které nemají s Božím zjevením nic společného.

2. Víra jako důvěra

Na této úrovni člověk nejen uznává existenci Boha, ale také cítí jeho přítomnost. V těžkostech nebo smutku si na Boha vzpomene a začne se k němu modlit. Důvěra zahrnuje naději v Boha – a člověk se začíná snažit usměrňovat svůj život podle víry. Avšak tak jako dítě důvěřuje rodičům, ale ne vždy je poslouchá, i člověk může důvěřovat Bohu, a přesto mu nebýt věrný. Někdy zneužívá Boží důvěru jako ospravedlnění svých hříchů a slabostí, které přisuzuje „hříšnosti světa“. Takový člověk se sice modlí, ale málokdy se snaží překonávat své vášně a slabosti, a ne vždy je ochoten přinést Bohu nějakou oběť.

3. Víra jako věrnost

Toto je nejvyšší stupeň víry, právě takovou víru od nás Bůh očekává: „Milujete-li mne, zachovávejte má přikázání“ (Jan 14:15). Pravá víra není jen poznání o Bohu, ale poznání, které mění život člověka.
Není to jen uznání Boha rozumem, ani pouhá důvěra srdcem, ale i sjednocení vůle člověka s Boží vůlí. Jen taková víra vyjadřuje skutečnou lásku, protože pravá láska je nemyslitelná bez věrnosti. Taková víra se stává základem veškerého myšlení a jednání člověka – a jedině ona je spásná. Předpokládá vnitřní duchovní práci, boj se svými vášněmi a osvojování evangelních ctností.

Pramen víry

Pravá víra je darem Božím: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru“ (Efezským 2:8). Je dána tomu, kdo ji hledá. Svatý Tichon Zadonský říkal, že víra je jako jiskra, zažehnutá Duchem Svatým v lidském srdci, a rozhořívá se teplem lásky. Víru přirovnával ke svítidlu v srdci. Když hoří, člověk vidí duchovní věci, je schopen správně posuzovat duchovní skutečnosti, a dokonce „vidět neviditelného Boha“. Když však nehoří, v srdci je tma, temnota nevědomosti, kde bludy a vášně bývají považovány za ctnosti.

Složky víry

Víra se skládá z lidské svobodné vůle (touhy, rozhodnutí) a působení Boží milosti. Je to svatétajemství (synergie), v němž se spojuje lidská vůle a Boží milost.

Obsah víry

Víra spočívá v přijetí pravd Božího zjevení, které jsou obsaženy ve svatém Písmu a svaté Tradici, a které byly formulovány v dogmatickém učení církve. Tyto pravdy jsou nadsmyslové, nehmotné, neviditelné a tajemné. Přesahují viditelný, materiální svět, přesahují lidské smysly i rozum – a proto vyžadují víru.

Skrze víru se získává poznání Boha, bez víry ho není možné poznat. „Neboť jaké lidské přemýšlení nás může přesvědčit například o Vzkříšení?… Jak může být rozumem pochopeno narození Božího Slova?“
— sv. Jan Zlatoústý.

Projev víry

Víru lze rozdělit na:

teoretickou (dogmatickou) – víru, která se týká obsahu a přijetí zjevených pravd,
a praktickou (živou) – víru, která se projevuje plněním evangelních přikázání.

Tyto dva aspekty víry se vzájemně doplňují v díle lidské spásy.

Citáty o víře

„Víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Někdo však řekne: „Jeden má víru a druhý má skutky.“ Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích. Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho. Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu? Což nebyl náš otec Abraham ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka? Nevidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že ve skutcích došla víra dokonalosti? Tak se naplnilo Písmo: ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost‘ a byl nazván ‚přítelem Božím‘. Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry! Což nebyla i nevěstka Rachab podobně ospravedlněna ze skutků, když přijala posly a propustila je jinou cestou? – Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků“. (List Jakubův 2:17–26)

„Bez víry není možné dojít spásy, protože na víře je založeno vše – jak lidské, tak duchovní. Ale víra se nemůže naplnit jinak než skrze uskutečnění všeho, co Kristus přikázal. Bez skutků je víra mrtvá, právě tak jako skutky bez víry. Pravá víra se projevuje ve skutcích.“ (svatý Jan Damašský)

„Pravé uctívání Boha spočívá ve dvou věcech: v přesném poznání dogmat pravověrnosti a v dobrých skutcích. Dogmata bez dobrých skutků nejsou Bohu milá, a Bůh nepřijímá ani dobré skutky, pokud nejsou založeny na dogmatech pravé víry.“ (svatý Cyril Jeruzalémský)

„Víra v evangelium musí být živá, je třeba věřit rozumem i srdcem, vyznávat víru ústy a dokazovat ji vlastním životem. Vytrvalost v pravoslavném vyznávání víry je živena a uchovávána skutky víry a čistotou svědomí. … Můj Spasiteli, vštip mi živou víru, potvrzenou skutky, … abych se stal způsobilým ke vzkříšení v duchu mém.“ (svatý Ignatij Brjančaninov)

„To, že opravdu věříme Bohu, ať je zjevné skrze naše skutky a zachovávání Božích přikázání.“ (svatý Řehoř Palama)

Naděje

Naděje je jednou z hlavních křesťanských ctností. Je to spočinutí srdce v Bohu s jistotou, že Bůh se neustále stará o naši spásu a daruje nám slíbené blaženství. Křesťanská naděje je neotřesitelné, klidné a radostné očekávání budoucího blaženství.

Základem naděje je víra. „Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme.“ (Římanům 8:24–25)

Hlavním předmětem křesťanské naděje je věčná spása. Naděje nás posiluje v pokušeních a povzbuzuje k duchovním výkonům.

Naděje se poznává teprve ve chvíli prožitého soužení. Nečekaná událost, náhlá ztráta nebo nemoc blízkého člověka otevírá křesťanovi oči, ukazuje mu, na koho skutečně má spoléhat.

O naději se v Novém zákoně mluví na různých místech. Často o ní píše sv. apoštol Pavel: „Z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje“ (Římanům 5:3–4), „Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději“ (Římanům 15:4), „Pavel, apoštol Krista Ježíše z pověření Boha, našeho Spasitele, a Krista Ježíše, naší naděje“ (1. Timoteovi 1:1), „Všechno stvoření s nadějí vyhlíží zjevení Božích synů“ (Římanům 8:19).

Proč je naděje považována za jednu z nejvyšších křesťanských ctností?

Za ctnost, společně s vírou a láskou, se nepovažuje každá naděje – stejně jako ne každá víra (vždyť i démoni věří, ale hrozí se toho – List Jakubův 2:19), a ne každá láska, ale pouze ta, která je Bohu milá. Křesťanská naděje je ve své podstatě nemyslitelná bez upřímné, pravé víry – a pravá víra není myslitelná bez obětavé lásky k Bohu a k bližním.

Pravoslavné učení vymezuje a rozvíjí základní náboženské pravdy, jejichž poznání je nezbytné pro správné chápání Boha, jeho vztahu ke světu, světa samotného, i povolání a určení člověka. Pod vlivem lásky se křesťan snaží o co nejužší duchovní sjednocení s Bohem a s bližními. Naděje přitom slouží jako klíčový motivační faktor, jako podnět k životu podle víry – v lásce.

Kdyby víra nebyla doprovázena nadějí, ale byla pouze znalostí dogmat, člověk by ji vnímal jen jako (byť vyšší) formu filozofie. Co by nás pak motivovalo k modlitbě, účasti na svátostech, k životu v církvi vůbec? Pouze povinnost? Mohli bychom opravdu plně, svobodně a s touhou usilovat o to vyšší dobro, které je zaslíbeno v Božím zjevení, pokud bychom neměl naději?

Naděje v Boží prozřetelnost pomáhá člověku bojovat s každodenními těžkostmi, překonávat utrpení a bolesti. Naděje na vzkříšení mírní jeden z nejsilnějších lidských strachů – strach ze smrti – a utišuje smutek při ztrátě blízkých. Naděje na dědictví nebeského království byla křesťanům útěchou v dobách nejtěžších zkoušek, při mučení a utrpení.

Ztráta naděje – stav beznaděje – vede k zoufalství. V zoufalství člověk ztrácí rozum i vůli. Stává se snadnou kořistí zákeřných démonických sil. Zoufalství často bývá příčinou rozvoje sebevražedných sklonů.

Citáty o naději

„Kdo doufají v Hospodina, jsou jak hora Sijón: nepohne se, strmí věčně.“ (Žalm 124:1)

„Lepší je doufat v Hospodina než spoléhat na člověka.“ (Žalm 118:8)

„Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí.“ (Římanům 12:12)

„Každému správnému úmyslu ať předchází naděje. Ta někdy pomáhá i ve zlém, a tím spíše je spravedlivé, aby napomáhala v dobrém.“ (sv. Řehoř Teolog)

„K upevnění v naději a k přijetí veškeré pomoci skrze ni nám mohou pomoci následující úvahy:

Pomoc hledáme u Všemohoucího Boha, který může učinit vše, co chce.
Hledáme ji u Vševědoucího a Nejmoudřejšího Boha, který dokonale zná vše, a tedy i to, co je nejvíce potřebné pro spásu každého z nás.
Hledáme pomoc u nekonečně Dobrotivého Boha, který k nám přistupuje s nevýslovnou láskou a je vždy připraven… poskytnout jakoukoli pomoc… jakmile se k němu přiblížíme s pevným důvěřivým očekáváním.
Čtvrtým způsobem, jak oživit pevné doufání v Boha a přivolat jeho rychlou pomoc, je vzpomínka na všechny případy rychlé Boží pomoci, jak jsou popsány v Božském Písmu.

Tyto zkušenosti, tak četné, nás bezpochyby přesvědčují, že nikdy nebyl zahanben ten, kdo doufal v Boha“ (sv. Nikodém Svatohorec)

Redakce