O údělu těch, kdo zesnuli – Hlas pravoslaví

Každý ze žijících ví, co je to ztráta blízkého člověka. Bolest, zoufalství, těžké depresivní stavy doprovázejí pozůstalé. Člověka trápí nejen pocit osamělosti, smutek, představa, že život již nemá smysl, ale také obavy o posmrtný osud milovaného zesnulého.

Apoštol Pavel samozřejmě věděl, že tato palčivá otázka souží věřící, a jak sám psal, nechtěl je nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli. Ve svém 1. listě Tesalonickým počínaje 13. veršem 4. kapitoly apoštol předkládá důležité dogmatické učení o vzkříšení mrtvých a druhém příchodu Krista. Tento výklad zahrnuje i prvních 11 veršů následující 5. kapitoly, ale tomuto úryvku se budeme věnovat jindy. Verše 13 až 17 4. kapitoly tvoří apoštolské čtení při církevním obřadu pohřbu, a také v sobotu při zádušní božské liturgii.

Uveďme tady celou pasáž ze 4. kapitoly a dále se budeme věnovat rozboru jednotlivých veršů na základě komentářů svatých otců.

Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako jiní, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zesnuli v Ježíši, přivede spolu s ním k životu. Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte.

(1. Tesalonickým 4:13–18)

Takže apoštol nechce nechat v nevědomosti své bratry a chce jim vysvětlit, kde a v jakém stavu se nachází zesnulí a co čeká každého ze žijících, který se dočká nebo nedočká druhého příchodu Pána Ježíše Krista.

… abyste se nermoutili jako jiní, kteří nemají naději…Koho má tady Pavel na mysli? Těmi „jinými“ jsou saduceové, kteří popírali vzkříšení mrtvých, a všichni pohané, kteří sice věřili v nesmrtelnost lidské duše, ale představovali si posmrtný život velmi nejasně a bezútěšně – jako polospaní a vůbec krajně omezený stav. „Naděje je podíl živých, zemřelí však jsou bez naděje,“ říkal Theokritos.
„Slunce zapadá a znovu vychází, ale nám, jakmile jednou pohasne paprsek života, zbývá jen tvrdě spát věčnou noc,“ říkal Catulus.[1]

Svatý Augustin píše: „Neříká jen: ‚abyste se nermoutili‘, ale abyste se nermoutili jako pohané, kteří nemají naději. Je třeba, abyste se rmoutili, ale toho, kdo se rmoutí, ať utěšuje naděje.“[2]

A svatý Jan Zlatoústý upozorňuje, že již samým použitím slova „zesnulí“ apoštol dává naději svým čtenářům. Neříká „o těch, kdo zemřeli“ (αποθανόντων), ale „o údělu těch, kdo zesnuli“ (κεκοιμημένων).

… Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zesnuli v Ježíši, přivede spolu s ním k životu…Nejen zde, ale i na jiných místech spojuje svatý Pavel vzkříšení mrtvých se vzkříšením Kristovým (viz Římanům 8:11; 1. Korintským 15:12-23; 1. Korintským 6:14; 2. Korintským 4:14). Vzkříšený Kristus je počátek (1. Korintským 15:20-41). Jeho vzkříšení je zárukou vzkříšení všech. Kristus se po vtělení stal hlavou všech věřících, je s nimi jedno tělo. Pokud hlava těla vstal z mrtvých, nemůže být, aby údy zůstaly mrtvé: i ony vstanou.[3]

Slova „kdo zesnuli v Ježíši“ (κοιμηθέντας δια Ἰησοῦ) lze chápat dvojím způsobem: buď jako „přivede skrze Ježíše“ — to znamená, že Syn bude prostředníkem jejich vzkříšení a přivede je před tvář Otce; nebo jako „zesnulí v Ježíši“ — tedy s vírou v Ježíše. Ti, kdo mají Krista v sobě, i „usínají“ v Ježíši. Ačkoli Tesaloničtí věděli o všeobecném vzkříšení, apoštol je nyní chce potěšit tím, že vzkříšení věřících bude slavné a čestné, aby netruchlili. Všichni sice vstanou z mrtvých, ale ne všichni ve slávě — pouze věřící, tedy ti, jejichž skutky jsou neoddělitelné od Kristova učení[4].

… Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme…Všichni vstanou z mrtvých, ať nikdo nezoufá; spravedlivý ať netruchlí nad tím, že vzkříšení je společným údělem všech, očekávaje zvláštní ovoce své ctnosti. Všichni vstanou, ale každý — jak říká apoštol — „ve svém pořadí“. Ovoce božského milosrdenství je společné, avšak řád podle zásluh je odlišný.[5]

Svatý Jan Zlatoústý vysvětluje, o kom mluví apoštol jako o živých a o zesnulých: „Používaje výraz „my“, nemyslí tím sám sebe, neboť neměl za to, že zůstane naživu až do vzkříšení, ale má na mysli věřící… Jako by říkal: když slyšíš, že žijící v té době nepředejdou ty, kdo zetleli, rozpadli se v prach a zemřeli před tisíci lety, nepředstavuj si v tom žádnou obtíž. Bůh to uskuteční, a pro něho je stejně snadné přivést zpět ty, kdo zůstali celiství, jako ty, kdo se rozpadli.“

Svatý Justin Popovič píše: „Ti, kdo budou naživu při druhém příchodu Páně, uvidí to, co my nyní přijímáme vírou: Pán vzkřísí mrtvé a potom všichni přijmeme jeho spravedlivý rozsudek při Strašném Božím soudu.“

Všichni zesnulí vstanou z mrtvých tak rychle a okamžitě, že předejdou ty, kdo v té době ještě budou naživu, a dříve se setkají se Spasitelem vesmíru. „My živí“ neřekl apoštol o sobě, ale o lidech, kteří se dožijí té doby.[6]

… Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem…

Zde je druhý příchod Páně jakoby postaven do protikladu k jeho prvnímu příchodu: první byl tichý a nenápadný, zatímco druhý bude slavný a velkolepý, viditelný pro celý svět. Začne, až zazní povel. Bůh vyhlásí, že nastal čas vzkříšení mrtvých a obnovy světa. Povel bude hlasem archanděla Michaela, ochránce Božího lidu, jenž oznámí Boží rozhodnutí nebeským mocnostem, a ti ho jako Boží polnice vyhlásí všem koutům země. Tato polnice probudí i mrtvé a shromáždí je spolu s živými. Někteří se domnívají, že pod touto „polnicí“ je třeba chápat přírodní katastrofy[7].

Mrtví vstanou a živí se v okamžiku promění: obdrží jemná, neporušená „duchovní“ těla místo těžkopádných materiálních těl, jak o tom píše apoštol Pavel jinde, v 1. listu Korintským, 15:51–52: „Hle, říkám vám tajemství: ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni – naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni.“

Poté, co jedni vstanou z mrtvých a druzí budou proměněni, začne soud a spravedliví budou odděleni od hříšníků. O tom apoštol nepíše v listu Tesalonickým, protože pouze utěšuje věřící tím, že s Pánem už budeme navždy. Budeme účastníky jeho slávy a blaženosti a on sám bude po pravici Otce. To je naděje, která křesťany povzbuzuje.

Velice krásné rozjímaní o těchto verších nám ponechal sv. Řehoř Teolog: „Přesvědčují mě slova moudrých, že každá dobrá a Boha milující duše, jakmile se po odloučení od těla, s nímž byla spojena, osvobodí, vstupuje do stavu, kdy je schopna vnímat a kontemplovat blaho, které ji očekává. A poté, co se očistí, nebo odloží (či jak to jinak vyjádřit) to, co ji zatemňovalo, zakouší jakési podivuhodné zalíbení, raduje se a s veselím kráčí ke svému Pánu – neboť unikla tomuto životu jako nesnesitelnému vězení a setřásla pouta, která jí svazovala křídla mysli a stahovala je k zemi. Tehdy ve vidění jakoby sklízí blaženství, které jí bylo připraveno…

Proč bych tedy měl zoufat v naději? Proč se připoutávat k pomíjivému? Dočkám se hlasu archanděla, poslední polnice, proměny nebes, přetvoření země, osvobození živlů, obnovení celého světa. Tehdy uvidím i samotného Césaría – neodcházejícího, neoslabeného, neoplakávaného, neprovázeného lítostí, ale svatého, oslaveného, povznešeného – takového, jakým ses mi, nejmilejší z bratří, opakovaně zjevoval ve snu. Zda to bylo proto, že tě tak zobrazovala má touha, nebo proto, že to byla pravda, nevím[8]“.

Svatý Jan z Damašku se snaží popsat, jak bude probíhat vzkříšení mrtvých: „Potom, po mnoha letech, přijde Kristus, náš Bůh, ve své nevýslovné slávě, aby soudil svět. Před ním se zachvějí nebeské mocnosti, a všechny legie andělů stanou před ním v bázni. Tehdy, po vyhlášení archanděla a zvuku Boží polnice, vstanou všichni mrtví a postaví se před jeho hrozivý trůn. Vzkříšení je opětovné spojení duše s tělem. A tělo, které se rozpadlo a rozprášilo, vstane neporušené. Ať se ti to nezdá neuvěřitelné. Není nic nemožného pro toho, který stvořil na počátku tělo z prachu země; a tělo, které se opět obrátilo v prach, z něhož bylo vzato, na příkaz Stvořitele znovu vstane neporušené.“[9]

Sv. Cyril Jeruzalémský ke slovům apoštola Pavla připojuje tato potěšitelná slova: „Skutečný a pravý život je Otec, který skrze Syna v Duchu Svatém vylévá nebeské dary na všechny. Z jeho lidumilnosti byla i nám, lidem, pravdivě zaslíbena věčná blaženost a o možnosti toho nesmíme pochybovat. Nemáme hledět na svou slabost, ale na Boží všemohoucnost a věřit, neboť Bohu je vše možné.“[10]

… Těmito slovy se vzájemně potěšujte…Takové je evangelium vzkříšeného Pána Ježíše Krista. Není od člověka, ale od jediného Bohočlověka, pravého Boha. Proto se potěšujte vzájemně těmito slovy, neboť to nejsou lidská slova, ale slova Boží, zvěstovaná v jeho svatém evangeliu jako dobrá zvěst pro celé lidské pokolení, aby bylo zachráněno od hříchu, smrti a ďábla. Takže, bratři, máte v Pánu Ježíši Kristu útěchu po celý svůj život — od kolébky až do hrobu, od hrobu až k obecnému vzkříšení, a od obecného vzkříšení — na věčnost v nejsladším Pánu Ježíši[11].

Na závěr je namístě uvést slova z kázání sv. Justina Popoviče: „Vzpomeňte si na slova apoštola a nermuťte se kvůli svému zesnulému příteli jako ti, kdo neznají Boha a nemají naději. Vždyť věříme-li ve Vzkříšení Kristovo, věříme také ve vzkříšení těch, pro které Kristus zemřel a vstal z mrtvých. Proč plakat nad tím, kdo se vrátí? Vždyť on není mrtvý, jen je na cestě. Nemůžete přece plakat nad tím, kdo vás jen o něco dříve opustil a ke komu sami spěcháte vstříc.“

[1] Arcibiskup Averkij (Taušev)

[2] Kázání 173.

[3] Arcibiskup Averkij (Taušev).

[4] Sv. Theofilakt Bulharský.

[5] Sv. Ambrož Milánský.

[6] Sv. Theodoretos z Kyrrhu.

[7] Arcibiskup Averkij (Taušev).

[8] Řeč sv. Řehoře Naziánského na smrt bratra (Oratio VII – In laudem Caesarii).

[9] O Barlaamovi a Josafatovi 8.64.

[10] Katechetická poučení 18.29.

[11] Sv. Justin Popovič.