Proč je nepravoslavným zakázáno přijímat svaté Tajiny v pravoslavné církvi?

Čas od času někteří pravoslavní hierarchové šokují svět prohlášením o tom, že by i nepravoslavní mohli být připuštěni ke svatému přijímání v pravoslavné církvi. Nejvíce podobných hlasů se ozývá v Konstantinopolském patriarchátu. Jedním z nejvlivnějších zastánců této ekumenické myšlenky je americký arcibiskup Elpidoforos. Tento hierarcha považuje tzv. intercommunion za dobrý nápad a radí pravoslavným kněžím, aby neodmítali podávat svaté přijímání nepravoslavným křesťanům. Samozřejmě arcibiskup nenavrhuje udělovat svaté Dary komukoli z ulice. Má na mysli především smíšená manželství, kde je jeden z manželů pravoslavný a druhý nepravoslavný. Podle jeho názoru by bylo nekonzistentní vykonat nad takovým párem jednu svátost (manželství) a zároveň jim odepřít účast na jiné svatosti (eucharistii). Arcibiskup Elpidoforos svůj nápad odůvodňuje tím, že se manželé stávají „jedním tělem“, proto by oběma mělo být dovoleno účastnit se eucharistie – i když jeden z nich není pravoslavný. Co s tím máme dělat?

Při zkoumání tohoto problému si nejprve připomeňme, proč církev vždy odmítala udílet svaté přijímání nepravoslavným a těm, kdo se nacházejí v rozkolu. Klasické vyjádření nacházíme u apoštola Pavla v 1. listu Korintským: „Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.“ (10:17)

To znamená, že když přijímající dostávají část jediného Beránka, tím uskutečňují jednotu církve jako Těla Kristova. Takto církev tvoří eucharistii a eucharistie tvoří církev. Eucharistie nejen sděluje proměňující a uzdravující Boží milost jednotlivému přijímajícímu, ale zároveň jej spojuje se všemi ostatními v jedno Tělo Kristovo. V této svátosti nelze oddělit Krista od jeho církve: eucharistie spojuje přijímajícího s Kristem, protože jej spojuje s Kristovým Tělem – tedy s církví. Církev není pouze shromážděním věřících. Když se křesťané shromažďují, Kristus je přítomen mezi nimi natolik, že lze říci: církev je Kristus.

Je to patrné u apoštola Pavla. Píše například: „Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem“ (1. Korintským 12:12). Pavel však Korinťanům neříká „tak je to i s církví“, ačkoli právě to má na mysli. Místo toho říká: „tak je to i s Kristem“ – a tím ztotožňuje církev s Kristem. Totéž píše Pavel o církvi i v listu Efezským, kde říká, že církev je „jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest“ (1:23). Eucharistie spojuje přijímající s Kristem právě proto, že je spojuje s jeho církví, činí je členy tohoto Těla. V Eucharistii se sjednocujeme nejen s Kristem, ale i se všemi ostatními členy jeho Těla.

Dále si můžeme položit otázku: co znamená náležet k nějakému organismu? Členství – a teď nemluvíme pouze o křesťanské církvi, ale o jakékoli organizaci – předpokládá dvě věci: jednotu víry nebo ideologie a závazek k určitému způsobu života, tedy k disciplíně. Stejně tak platí, že abyste mohli být součástí určitého organismu, který sám sebe jasně definuje (aby se odlišil od jiných), musíte sdílet jeho zásady (věrouku) a žít podle nich.

To samé platí i pro organismus křesťanské církve: abyste byli jejím členem, musíte vyznávat její učení (tj. pravoslavné učení) a žít v souladu s ním. Pokud někdo toto učení nesdílí nebo se odmítá podřídit jeho pravidlům života, nemůže být součástí tohoto organismu. Například baptisté nevyznávají pravoslavné učení (pokud o tom pochybujete, zajděte do baptistického kostela a navrhněte, aby se pomodlili k přesvaté Bohorodici) a nepovažují za povinné řídit se pravidly a dogmaty pravoslavné církve. A ať už jsou jednotliví baptisté úžasní lidé, nemohou být členy pravoslavné církve. To nesvědčí o jakési zlobě nebo „exkluzivitě“ pravoslavných, ale o tom, že baptisté nesplňují podmínky pro příslušnost k tělu pravoslavné církve.

Teď už je nám jasné, proč církev od samého počátku důsledně odmítala podávat svaté přijímání těm, kdo jsou mimo její společenství. Pokud někdo není členem církve, protože nevyznává její učení nebo nepřijímá její morální požadavky, nemůže v ní přistupovat ke svatému přijímání. Přijímání by ho totiž spojilo s Tělem, k němuž nemůže náležet.

Přijímání spojuje přijímajícího s Tělem, které se podává ve svátosti eucharistie. Ale heretici a rozkolníci (používáme tradiční terminologii) odmítají podmínky nezbytné pro členství v tomto těle. Sama podstata církve (nebo „plnost církve“, jak říká závěrečná modlitba po liturgii) takové přijímání vylučuje. Nejenže by nepřineslo užitek nepravoslavnému přijímajícímu (může mu dokonce uškodit; viz 1. Korintským 11:27), ale škodí i samotné církvi, protože by si takovým jednáním vnášela do svého organismu cizí vlivy, které by v ní působily jako kvas v těstě.

Samozřejmě, ne všechny křesťanské denominace sdílejí toto pojetí eucharistie. Některé chápou svaté přijímání čistě individualisticky: přijímání je pro ně vyjádřením osobní oddanosti Pánu, ale chybí mu „kolektivní“ rozměr – tedy spojení se všemi ostatními přijímajícími v jedno tělo. Z tohoto důvodu pak nabízejí přijímání křesťanům jiných denominací, protože se domnívají, že eucharistie je jen projevem vděčnosti Bohu za Kristovu smrt na kříži. A protože křesťané jiných vyznání s nimi tuto vděčnost sdílejí, nevidí důvod, proč by s nimi nemohli sdílet i eucharistii.

Nelze jim vyčítat, že jsou nekonzistentní. Jsou ve své praxi logičtí – podle jejich vlastního teologického chápání by bylo nezdvořilé a nesprávné odmítat jiné křesťany u přijímání. Problém není v jejich logice, ale v jejich teologii. Přijímání totiž nevyjadřuje pouze vděčnost Kristu za vykupitelskou oběť – ono spojuje věřící navzájem v jeden organismus. Možnost společného přijímání je výsledkem mylného individualistického chápání eucharistie.

Pravoslavní, kteří argumentují, že „když ve smíšeném manželství nepravoslavný manžel přistupuje k jedné svátosti (manželství), proč by nemohl přistoupit i ke druhé (eucharistii)?“, nechápou samotnou podstatu věci. Zaprvé se vyhýbají otázce, zda je vůbec správné taková manželství uzavírat – a jak budou vychovávány jejich děti. Zadruhé tuto otázku nelze vyřešit předstíráním, že požadavky platné pro jednu svátost lze jednoduše aplikovat na všechny ostatní. Jejich směšování ukazuje na hluboké nepochopení. Jádrem sporu je totiž podstata eucharistie a eucharistické jednoty.

Existuje totiž naše účast na Kristu – spojení s ním skrze eucharistii. Uveďme citát z jedné starší studie metropolity (tehdy ještě archimandrity) Kallista (Warea): „Bible, otcové a kánony znají pouze dvě možnosti: buď přijímání, nebo nepřijímání. Všechno, nebo nic.“ Dále autor cituje profesora Georgiose Galitise, který poznamenal: „Přistup k eucharistii je rovnocenný přijetí do církve… Pojem intercommunion není znám ani rané církvi, ani Novému zákonu.“ Pokud nejste členem pravoslavné církve, není pro vás přijímání možné.

Je důležité přiznat, že hlavní hnací silou bezprecedentního odklonu od historické praxe jsou emoce – čisté a prosté. Některým lidem je emocionálně těžké říct: „Ne, nemůžete dostat to, co chcete.“ Zdá se, že se bojí zarmoutit druhé. Rodiče dobře vědí, jak pošetilý je tento přístup. Děti – stejně jako dospělí – nemohou vždy dostat vše, co si přejí. Právě schopnost smířit se s tímto faktem je znakem zralosti. Kněží, kteří se drží tradice církve a nepodléhají tlaku emocí, vidí, že takový postoj přináší své ovoce.

Vzpomínám si na jeden pár v našem chrámu sv. Germana Aljašského (Britská Kolumbie, Kanada): jeden z manželů byl pravoslavný, druhý protestant. Pravidelně spolu chodili na pravoslavnou liturgii. Nepravoslavnému manželovi jsme ale svaté přijímání nepodávali. Časem se protestantský manžel rozhodl konvertovat k pravoslaví a byl řádně přijat. Tento šťastný konec by možná nikdy nenastal, kdybychom ustoupili od tradice a podávali přijímání oběma.

Nejde však o city ani o osud jedné konkrétní rodiny. Jde o uchování víry a církevní tradice pro budoucí generace. Řekněme to jasně: pokud se církev rozhodne vzdát se své eucharistické tradice z ohledu na smíšená manželství, nezastaví se tím. Brzy začne podávat přijímání jakémukoli (nepravoslavnému) křesťanovi, který se postaví do fronty, protože hlavním důvodem původní změny byla emoce. Citlivý kněz, který nechce zarmoutit milý manželský pár odmítnutím svatého přijímání pro jednoho z manželů, stejným způsobem nebude chtít zklamat ani milého protestanta, který vstoupil do chrámu a přistoupil k přijímání. A potom už nebude chtít odmítnout nikoho, kdo vypadá sympaticky. Vzpomínám si, jak se mi jeden anglikánský kněz přiznal, že podává svaté přijímání „každému, kdo je na duchovní cestě“. Jak široké sítě byly tehdy rozhozeny!

Někteří mohou namítnout: „To se přece v pravoslaví nikdy nestane!“ Taková důvěra v lidskou přirozenost je sice dojemná, ale zcela neopodstatněná. Přiznávám – dnes to zní nemyslitelně. Ale ještě před jednou generací by bylo stejně nemyslitelné, aby pravoslavný arcibiskup navrhoval podávat přijímání nepravoslavným.

Stojíme na kluzké cestě – a pokud se vám tato metafora nelíbí, řeknu to jinak: stojíme na okrajipropasti. Mnohé historické církve už do ní spadly. Je načase si připomenout naši apoštolskou tradici – a odstoupit od okraje.

Protopresbyter Lawrence Farley