300 let chrámu sv. Jana Křtitele na Strážném vrchu

V sobotu 13. září 2025 pravoslavná církevní obec v Rumburku oslavila nejenom svůj chrámový svátek Stětí sv. Jana Křtitele a také 4. výročí přenesení ostatků archimandrity Andreje (Kolomackého), ale vzpomněla též 300 let od posvěcení svého chrámu. Archijerejskou službu sloužil spolu s šesti duchovními pražské eparchie Jeho Vysokopřeosvícenost + Michal, arcibiskup pražský a českých zemí. Krásně zpíval sbor farnosti sv. novomučedníků ruských z Ústí nad Labem, chrám zaplnilo více než 80 místních věřících a poutníků. Vladyka v kázání vyzvedl důležitost chrámu jako domu Božího a chrámové modlitby. Postavit či zachránit před zánikem chrám je obrovské duchovní dílo, a ten, kdo tak učinil, má velkou hřivnu před Bohem. Tím spíše, postavil-li a zvelebil či zachránil desítky chrámů.

Samotný chrám sv. Jana Křtitele na Strážném vrchu má pohnutou historii. První, dřevěný chrám zde stál již v polovině 17.století. Na sklonku třicetileté války oblast drancovali Švédové. Místní katolická města s nimi vedla četné boje. Tehdy žil v Rumburku člověk, který měl dle legendy dva syny, z nichž jeden přeběhl ke Švédům. Později v šarvátce, ke které došlo mezi Švédy a místní domobranou na Strážném vrchu, zabil jeden z bratrů druhého. Jejich otec po válce nechal na místě zbudovat kapli jako znak pokání a touhy po smíření. Zasvětit ji nechal patronovi svého zabitého syna sv. Janu Křtiteli, pročež také ve starých mapách často nacházíme označení vrchu jako „Janův vrch“.

Tato dřevěná kaple ustoupila v roce 1725 současnému kamennému chrámu. Stavbu tehdy zaplatila kněžna Kristýna Terezie z Lichtenštejnu. Kaple sloužila až do roku 1784, kdy byla v rámci reforem rakouského „osvíceného“ císaře Josefa II. římskokatolické církvi zabavena a „sekularizována“, tedy prodána ke komerčnímu využití. Kapli koupil jakýsi místní Žid Solomon. Přistavěl dům a zřídil zde hospodu – z domu modlitby učinil dům obžerství a opilství. Když mu hostinec málo vydělával, rozhodl se přistavět věž (dnešní zvonici) a objekt přeměnil na větrný mlýn. Traduje se, že se tehdy ve věži oběsil Solomonův učeň.

Vnuci Solomona později neviděli v celém podniku budoucnost a v roce 1845 jej odprodali spolku místních katolíků. Ti k chrámu přistavěli dnešní presbytář a vrátili celé místo církevnímu užívání. To trvalo 100 let. Po druhé světové válce muselo odejít z oblasti německé obyvatelstvo, které tehdy tvořilo prakticky 100 % populace. Chrám začal pustnout, dočasně jej dokonce využívala pohraniční stráž jako hlásku (hranice je jen 600 m od chrámu). Když už se v 50. letech zdálo, že jsou dny chrámu sečteny podobně jako stovek jiných v československém pohraničí té doby, tedy že jej čeká buď demolice nebo postupný zánik, podařilo se o. Andreji Kolomackému jako zázrakem získat objekt pro pravoslavnou církev. Chrám kompletně vyzdobil, opatřil ikonostasem a posledních 23 let svého života se zde modlil, sloužil a pracoval, až do své končiny 13. února 1980.

Poté chrám čekal opět strmý pád a znovu balancoval na hranici přežití. Osmnáct let zde nebylo pravidelných bohoslužeb, chrám pustl, byl mnohokrát vykraden, stal se eldorádem narkomanů, bezdomovců a pašeráků. Až do roku 1998, odkdy opět pomalu, ale vytrvale vzkvétá do krásy a bohatosti nejen církevního života. Dej Bůh, aby toto místo prosycené modlitbami i lidskými tragédiemi, které dokáže nadchnout srdce poutníků svou krásou, namodleností a pokojem, ale zároveň v sobě tajemně nese tíhu našich pozemských životů, dále vzkvétalo a sloužilo Církvi – jak se modlíme v liturgii sv. Basila Velikého – „až do skonání světa“.

mitr. prot. Antonij Drda