První Nikájský koncil – Průběh koncilu a projednávaná témata
Pokračování
První část článku:
Průběh
Dositheos Jeruzalémský popisuje průběh sněmu takto:
„Na sněmu byli nejmoudřejší otcové, kteří diskutovali s filozofem (Areiem). Mezi nimi byli Eusebios z Kaisareie, Leontios, biskup Kaisareie Kappadocké, Eupsychios z Tyany, Protogenes ze Sard, Hosius z Córdoby, Alexandr jako zástupce Metrofana Konstantinopolského, svatý Atanasios, archidiákon alexandrijského biskupa, a samotný Alexandr Alexandrijský. Přítomen byl také Eustathios z Antiochie, který byl původně biskupem v Beroji v Sýrii, ale sněm ho jmenoval antiochijským biskupem. Podle Eusebia byl hlavou pravého křídla sněmu a přečetl sněmovní poselství císaři. Byl tam i Makarios Jeruzalémský, který řekl, že k Božím tajemstvím nelze přistupovat jako k běžným věcem, neboť jde o věci nevýslovné a nepostižitelné.
Je třeba si všimnout také toho, co píše Eutychios Alexandrijský[1]: Na sněmu byly přečteny bludy starších zatvrzelých heretiků a otcové je odsoudili. Historik Sokrates v osmé kapitole první knihy Církevních dějin uvádí, že na sněmu byl přítomen jeden laik – vyznavač, který řekl, že Kristus a apoštolové nám nařídili, abychom neteologizovali pomocí dialektického umění a klamného filozofování (Koloským 2:8), ale vyznávali svou víru jednoduše, a ta víra má být doprovázena dobrým životem.
Byl v souladu se slovy sv. Epifania: „V dřívějších dobách byl výklad velmi prostý a stručný, protože se usilovalo o užitek posluchačů, ne o jejich pobavení. Ale od chvíle, kdy se výklad Písma stal dostupným všem a každý, naplněn domýšlivostí, ztratil vůli ke konání dobra a začal vynikat jen v rétorice, pyšně se považoval za vševědoucího. Tehdy mnozí začali považovat za ostudné přiznat, že se mají ještě co učit, a místo toho se začali přít a vystupovat jako učitelé“ (64. hereze).
Sněmu se účastnili i jiní vyznavači, kteří na svém těle nesli rány utrpěné pro Krista od tyranů. Bylo zde také mnoho divotvůrců, například Spiridon, který přemohl filozofa zázrakem s cihlou, Pafnutios, Jakub z Nisibis, Pavel z Neocaesareje, veliký Mikuláš a další… Otců sněmu bylo 318, a s nimi velké množství kléru, presbyterů a diákonů.
Areios si pro diskuse najal filozofy. Jednoho z nich umlčel Alexandr Konstantinopolský a ostatní otcové přemohli důkazy a zázraky, a tak sestavili svaté Vyznání víry. O tomto vyznání Theodor Jeruzalémský píše, že je vyznáním pravé víry, a Damasus Římský ho nazývá ohradou proti ďábelským nástrahám.
Otcové také rozhodli o slavení svaté Paschy tak, jak to až do dnešních dnů dodržuje celá katholická církev… Kromě toho sněm vydal dvacet kánonů, v nichž ustanovil, že v celé církvi budou někteří biskupové-představení, kteří budou spravovat všechen pravoslavný lid ve světě. Později byli nazváni patriarchy. Císař seděl na nízkém sedadle uprostřed otců kvůli své velké pokoře, jak poznamenávají Eusebios z Kaisareie a Nikeforos Kallist v synaxáři svatých otců.“[2]
Jako na každém sněmu, spory byly velmi napjaté. Víme to i ze životopisů otců, kteří sehráli na Nikájském sněmu důležitou roli. Například svatý Spiridon učinil zázrak s cihlou, svatý Mikuláš zfackoval Areia a svatý Achillios zázračně vyvedl olej z kamene. Otcové sněmu „byli ozdobeni apoštolskými dary, mnozí z nich – podle slov apoštola Pavla – nosili na svém těle jizvy Pána Ježíše (Galatským 6:17),[3]“ a proto měli ostrý smysl pro pravoslaví a čistou moudrost vyznavačů.
Jak se vypráví[4], když ariánští biskupové sepsali své vlastní vyznání víry a předložili je shromáždění, všichni pravoslavní se „okamžitě pohoršili a označili je za zkomolené a lživé“. Tehdy proti těmto bludařům „vypuklo silné pobouření a všichni je obviňovali ze zrady zbožnosti“, a „oni se zalekli a vstali jako první (nezvedli se jenom Theonas z Marmariky a Sekundos z Ptolemaidy) – a zřekli se Areia“. Nicméně podepsání nikájského vyznání víry ariánsky smýšlejícími biskupy skrývalo podvod, jak poznamenává Theodoretos: „Přijali toto [pravoslavné] vyznání lstivě a neupřímně, což dokládají jejich pozdější úklady proti zastáncům zbožnosti i jejich spisy proti nim.“
O věroučných výsledcích sněmu císař informoval Alexandrijskou církev zvláštním poselstvím.
Dopis císaře Konstantina Velikého Alexandrijcům
„Konstantin Augustus – katholické Alexandrijské církvi.
Přeji, abyste se radovali, milovaní bratři. Dostalo se nám dokonalé milosti Boží prozřetelnosti, že jsme, zbaveni veškerého klamu, dospěli k jednotné víře. Nakonec ďábel proti nám nic nezmůže. Jakékoli zlo se pokusil proti nám zosnovat svými úskočnými lstmi – to vše bylo zničeno již v samotném základu: rozkoly, spory, nepokoje a – dalo by se říci – smrtící jed nesvornosti, všechno bylo přemoženo zásahem Božím, září pravdy. Všichni se klaníme tomu, jenž je i podle jména Jediný, a věříme v bytí Jediného.
Abychom k tomu mohli dospět, svolal jsem – z Božího vnuknutí – do města Nikáje velké množství biskupů. Spolu s nimi jsem – jako jeden z vás, považující si za zvláštní čest být vaším spoluslužebníkem – sám podnikl zkoumání pravdy.
Všechno, co mohlo být příčinou pochybností a rozporů, bylo důkladně prozkoumáno a prostudováno. Kéž nás Boží velebnost omilostní za ty velké a hrozné rouhačské řeči, které někteří nevhodně pronesli proti velikému Spasiteli [našemu Ježíši Kristu], naší naději a našemu životu, když tvrdili věci odporující Bohem inspirovanému Písmu a naší svaté víře – a přesto se hlásili k tomu, že věří jako my.
A když více než tři sta biskupů, vynikajících svou moudrostí a prozíravostí, potvrdilo jednotnou víru – tu, která je ve skutečnosti vírou Božího zákona – ukázalo se, že jedině Areios, přemožen ďábelskou silou, zasel toto zlo nejprve u vás a potom i jinde, podle svého bezbožného úmyslu.
Přijměme tedy myšlenku, kterou nám vnukl Vševládce [prostřednictvím sněmu]. Vraťme se [do církevního společenství] s našimi milovanými bratry, od nichž nás odloučil tento nestoudný služebník ďábla. Pospěšme se co nejdříve sjednotit s našimi pravými údy v jednom těle [Církve]. Vždyť i vaší prozíravosti, vaší víře a vaší svatosti přísluší, když jste poznali odhalený klam toho, kdo se ukázal být nepřítelem pravdy, navrátit se k Boží milosti. Vždyť to, co bylo milé třem stům biskupům, není ničím jiným než Boží myšlenkou [pravoslavím], zvláště když vůli Boží zářivě zjevil Duch Svatý, jenž osvítil mysl tolika takových mužů.
A proto ať nikdo nepochybuje a neváhá, ale všichni se horlivě vraťte na tu nejpravdivější cestu, abych – až k vám někdy dorazím – mohl spolu s vámi přinést náležitý dík vševědoucímu Bohu za to, že nám zjevil pravou víru a navrátil lásku, po níž jste tolik toužili. Bůh vás ochraňuj, milovaní bratři.[5]“
Překonání melitiánského rozkolu
Hrozný rozkol v egyptské Alexandrii byl způsoben „přísností“ biskupa Melitia vůči „lidumilnosti“ svatého mučedníka Petra, alexandrijského arcibiskupa, v otázce postoje ke křesťanům, kteří během pronásledování odpadli a později činili pokání. Melitiáni – podobně jako tzv. novaciáni – byli přesvědčeni, že odpustit takový pád může pouze Bůh, a proto je nepřijatelné přijmout tyto kající se křesťany zpět do církevního společenství v jakékoli podobě.
Nejdramatičtější popis začátku tohoto rozkolu podává svatý Epifanios Kyperský. Na konci svého líčení poznamenává: „Každý z nich si na svůj chrám psal jinak: následovníci Petra, kteří vlastnili starobylé chrámy, psali ‚katholická církev‘, zatímco přívrženci Melitia psali ‚církev mučedníků‘.“[6]
Melitios obcházel celý Egypt a Pentapolis, a pak i Palestinu a Asii, a tam v diecézích jiných biskupů ustanovoval biskupy a duchovní – což je svatými kánony zakázáno. Tím se rozkol dále šířil a otřásal jednotou církve.
Sněm tuto záležitost prozkoumal a rozhodl se přistoupit k odpadlým s větší lidumilností, aby tak rozkol vyléčil. O tom, jak naložit s melitiánskými biskupy a duchovenstvem, pojednává následující úryvek ze sněmovního poselství Alexandrijcům:
„Jelikož nás Boží milost vysvobodila od oné bezbožnosti, nepravosti a rouhání (Areiových) a od těch, kteří se odvážili zasévat rozkoly a rozdělovat lid žijící od pradávna v pokoji, ale otázka drzosti Melitia a těch, které on vysvětil, dosud nebyla vyřešena, oznamujeme vám, milovaní bratři, rozhodnutí sněmu i v této věci.
Co se týče Melitia, sněm, i když mu podle přísného posouzení nepříslušelo žádné slitování, projevil větší lidskost a rozhodl se ponechat ho v jeho městě, avšak s tím, že v žádném případě nesmí udělovat svěcení, ani se objevovat v jiné oblasti či městě kvůli takovým úkonům. Měl by tedy mít pouze čestný titul biskupa.
Co se týče těch, které Melitios ustanovil, sněm rozhodl, že po důkladnějším a platnějším svěcení[7] mají být přijati do církevního společenství s podmínkou, že jim bude přiznána příslušná čest, ale musí ve všech farnostech a chrámech zaujímat druhé místo po všech, kdo byli vysvěceni naším ctihodným spolupracovníkem Alexandrem.
A pokud by některý ze služebníků církve zesnul, pak teprve ti právě přijatí mohou být dosazeni na jeho místo, ovšem pouze tehdy, pokud se ukážou být hodnými a budou zvoleni lidem se souhlasem a potvrzením alexandrijského biskupa. To je dovoleno všem ostatním; avšak samotnému Melitiovi to dovoleno není kvůli jeho původně nepořádnému způsobu jednání a jeho nepředvídatelnému a drzému charakteru, aby mu nebyla dána žádná moc ani právo jakožto člověku, který by mohl znovu napáchat tytéž nepravosti.“[8]
Otázka slavení Paschy
Zásadní je pochopit, o co přesně šlo otcům Prvního všeobecného sněmu, když ustanovili jednotné slavení Paschy všemi křesťany. Sněm totiž bezesporu nebyl hlasatelem myšlenek starověkých heretiků – manichejců, gnostiků, markionitů a dalších – ani rozkolníků, kteří tvrdohlavě setrvávali mimo společenství s katholickou církví.
Cílem sněmu bylo, aby členové církve, a pouze oni, přebývali v liturgické jednotě, právě tak, jak už díky dogmatickým rozhodnutím sněmu dospěli k jednotě ve víře. Toto je zřejmé z historických svědectví, která se zachovala ve spisech svatých otců.
Historie slavení Paschy je následující:
Maloasijské církve (např. efezská, smyrnská a další), následujíce tradici apoštola a evangelisty Jana Teologa, slavily Paschu 14. nisanu, zatímco jiné církve ji slavily v neděli po jarní rovnodennosti. Tato teologická neshoda, trvající tři sta let a občas se vyostřující, sice nikdy nevedla k rozkolu mezi církvemi, a to díky moudrému zásahu biskupů a teologů, kteří nedovolili římským biskupům přerušit společenství s maloasijskými církvemi. Ovšem samotné slavení Paschy v různé dnybyloproblémem, který vyžadoval pastorační řešení.
Otázka byla položena po ukončení dogmatické práce sněmu a odsouzení ariánství, a byla vyřešena nejlepším možným způsobem. Eusebios z Kaisareie zachoval dopis císaře Konstantina Velikého biskupům po celém světě, který poslal po skončení sněmu. V tomto dopise císař o slavení Paschy píše:
„Na tomto sněmu se projednávala i otázka nejsvětějšího dne Paschy a všeobecným míněním bylo uznáno za vhodné, aby ji všichni a všude slavili ve stejný den. Neboť co může být krásnějšího a důstojnějšího, než když svátek, který nám dává naději na nesmrtelnost, je slaven všemi jednotně a na základě důvodu srozumitelného pro všechny?
Za naprosto nevhodné bylo považováno slavit tento nejsvětější svátek podle zvyku Židů, kteří si poskvrnili ruce bezbožným činem a spravedlivě, jako bezbožníci, zůstávají duchovně slepí […] Nám byla ukázána Spasitelem jiná cesta, která odpovídá zákonu a je hodná naší nejsvětější víry.
Vstupme na ni jednomyslně, ctihodní bratři, a odpoutejme se od té hanebné myšlenky [že bychom měli následovat židovský zvyk]. Neboť je opravdu příliš pošetilé, když se oni (Židé) chlubí, jako by bez jejich učení nebylo možné zachovávat slavení Paschy […] Proč bychom je měli následovat, když víme, že trpí těžkým neduhem bludu? Nikdy nedopustíme, aby se slavila druhá Pascha v jednom roce. Ale i kdyby tomu tak nebylo, slušelo by se, aby vaše prozíravost vždy usilovala a přála si ukázat, že čistota vašich duší nemá nic společného se zvyklostmi těch nejbídnějších lidí.
Dále je třeba mít na zřeteli i to, že v tak důležité věci týkající se velkého svátku víry není vhodné, aby mezi křesťany vládla nejednota. Náš Spasitel nám předal jediný den naší svobody – den jeho nejsvětějšího utrpení – a chtěl, aby jeho katholická církev byla jediná. Její členové, ač rozptýleni po mnoha různých místech, jsou přesto oživováni jedním duchem, tedy vůlí Boží.
A tak ať vaše duchovní rozvážnost uvažuje o tom, jak nevhodné a nedůstojné je, když v určitou dobu někteří drží půst, zatímco jiní hodují; když po paschálních dnech jedni slaví a odpočívají, zatímco druzí ještě drží stanovené půsty. Proto Boží prozřetelnost chce, aby byla tato věc napravena a uvedena do jednoho pořádku, s čímž, jak se domnívám, všichni souhlasí.
Jelikož je třeba to napravit tak, abychom neměli nic společného s národem těch, kdo zavraždili své otce a Pána, a jelikož už existuje vhodný způsob, který dodržují všechny církve západních, jižních, severních aněkterých východních oblastí říše, všichni shledali za dobré – a já ručím, že i vaší moudrosti se to bude líbit – aby to, co se jednomyslně dodržuje v Římě, v Itálii, v celé Africe, Egyptě, Hispánii, Galii, Británii, Libyi, celém Řecku a v diecézích Asijské, Pontské a v Kilíkii, bylo ochotně přijato i vaším rozumným uvážením. Když vezmete v úvahu nejen to, že počet církví v těchto oblastech je větší, ale zejména to, že je to nejvíce Bohu milé, všichni si budete přát to, co si přeje i zdravý rozum a co nás odděluje od věrolomnosti Židů.
Stručně řečeno, na základě společného rozhodnutí všech bylo ustanoveno, že nejsvětější svátek Paschy má být slaven v jeden a tentýž den, protože je nevhodné, aby existovala různorodost v tak svaté záležitosti. Nejlepší je následovat toto společné rozhodnutí, ve kterém není ani stopy po bludu nebo hříchu.“[9]
Otázka byla vyřešena poměrně rychle, protože maloasijské církve souhlasily se společným slavením, a skupina, která odmítla toto ustanovení sněmu a trvala na slavení Paschy 14. nisanu, se brzy opět vrátila do společenství s církví.
Závěr
Církev překonala ariánský rozkol teprve v roce 380 díky dekretu císaře Theodosia Velikého a rozhodnutím Druhého všeobecného sněmu v Konstantinopoli v roce 381.
Ariánská hereze, ač byla poražena v roce 325 v Nikáji, nezmizela ani na konci 4. století, ani v 6. století. Zachovala se jako základ pro další hereze. Žije dodnes v antitrinitářských protestantských společnostech. Pronikla také do teologických tendencí novoariánského přístupu k tajemství Nejsvětější Trojice. A obecně vládne světu jako étos a způsob života.
Existuje způsob, jak ariánství jednou provždy porazit?
Pouze posvěcený život v Pravoslavné církvi je prostý prvků ariánství. Když sv. Justín (Popović) psal o novém ariánství evropské kultury, v jejímž centru je člověk, upozornil na to, že pouze teologie, výchova a způsob života založené na Bohočlověku vedou k překonání přirozené lidské tendence k ariánství, která je vlastní naší padlé přirozenosti. K definitivnímu překonání ariánské hereze — ať už v době jejího historického vzniku a odsouzení, nebo dnes, kdy rozkládá každodenní život a myšlení člověka — je nutná svatost, vyznávání pravoslavné víry a čistota života.
Jeromonach Lukáš Grigoriatský
Zdroj: Λουκᾶς Γρηγοριάτης, ἱερομ. Ἡ Α΄ Οἰκουμενική Σύνοδος. Ἱστορία – Θεολογία – Διδάγματα // Ὅσιος Γρηγόριος. 2024. Ἀρ. 49. Σ. 38–79.
[1] Arcibiskup Alexandrie v létech 654–690.
[2] Δοσίθεος, πατριάρχης Ἱεροσολύμων. Ἱστορία περί τῶν ἐν Ἱεροσολύμοις πατριαρχευσάντων διηρημένη ἐν δώδεκα βιβλίοις ἄλλως καλουμένη Δωδεκάβιβλος Δοσιθέου. Θεσσαλονίκη: Ἔκδ. Β. Ρηγοπούλου, 1982−1983. Βιβλ. 1, 2. Σ. 247–277.
[3] Theodoretos z Kyrrhu. Církevní dějiny I, 7 // PG. 82. 917A.
[4] Tamtéž. PG. 82. 920CD.
[5] Sókratés Scholastikos. Církevní dějiny I, 9 // PG. 67. 84C–85D.
[6] Epifanios Kyperský. Panarion. Hereze 68, 3 // PG. 42. 189A.
[7] Řecky μυστικωτέρᾳ χειροτονίᾳ βεβαιωθέντας.
[8] Sókratés Scholastikos. Církevní dějiny I, 9 // PG. 67. 77D–81B.
[9] Eusebios z Kaisareie. Život Konstantinův III, 18–19 // PG. 20. 1073C–1077D.