Svatí otcové o pomluvě a usvědčení

Svatý Efrém Syrský:

Kdo pomlouvá bratra svého před jiným bratrem, bude odsouzen spolu s ďáblem; kdo však trpí pro bratra, ten je dědicem Kristovým.
Nemá se důvěřovat těm, kdo mluví zle, neboť často jde o pomluvu ze závisti. Je třeba raději pátrat po pravdě.
Neroztrpčuj bratra svého pomlouváním vašeho bližního, neboť není činem lásky podněcovat bratra k záhubě duše.
Jestliže jsi pomluven, a později vyjde najevo čistota tvého svědomí, nechlub se tím, ale pokorně služ Pánu, jenž tě vysvobodil z lidské pomluvy.
Hlas pomlouvače je nejistý, řeč jeho je zmatená; barva tváře se neustále mění u toho, kdo kuje pikle a staví léčky.
Velký trest si chystá ten, kdo pomlouvá spravedlivého. Proto i apoštol říká: „S bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení“ (Filipským 2:12). Nepřítel silně odporuje těm, kdo rostou v ctnostech, ale věrní ho přemáhají.

Kdo se posmívá bližnímu, jako by jej pomlouval. A pomluva je Bohu i lidem odporná.
Buď spravedlivě napomeň, nebo nepomlouvej potají; buď veřejně vytkni, nebo nečiň zlo ve skrytu. Neboť pravda je ponížena, když je k ní přimíchána nízká lest.
Když zhřeší bratr, s radostí ho obviňujeme, ale když hřešíme sami, nechceme být usvědčováni.

Svatý Jan Zlatoústý:

Stejně jako dobré slovo a pochvala jsou počátkem přátelství, pomluva a zlé řeči bývají počátkem a příčinou nepřátelství, nenávisti a tisíce svárů.
Ty, kdo touží pomlouvat, zažeňme od sebe, abychom se nepodíleli na cizím zlu a nezpůsobili záhubu sami sobě. Nenacházejme potěšení v naslouchání pomlouvačům, abychom se nepodřídili ďábelským svodům. Vždyť i samotná pomluva je nazývána „ďábelskou“, protože nese jméno svého původce – a tedy ten, kdo pomlouvá, slouží ďáblu, neboť koná jeho ďábelské dílo.
Nepomlouvej, abys neposkvrnil sám sebe; nemíchej hnůj s blátem a jílem, ale pleť věnce z růží, fialek a jiných květin. Nenos v ústech nečistotu jako brouci – neboť to dělají pomlouvači, kteří sami první cítí zápach –, ale drž se květin jako včely a tvoř plástve jako ony, a buď přátelský ke všem.
Je dobré odehnat pomlouvače, jako lháře a zloděje, aby nerozvrátil pokoj v tvé duši a neučinil tě kvůli pomluvě nepřítelem tvému bližnímu.
Jestliže jsi někoho pomluvil, jestli ses stal někomu nepřítelem, smiř se s ním dříve, než začne poslední soud. Vše urovnej ještě zde, abys bez bázně spatřil onen Soudcův trůn.
Nepřátelství plodí i hříchy dosud nevídané, v nepřátelství nalézají ospravedlnění všichni pomlouvači, všichni, kdo se radují z cizího neštěstí a prozrazují neřesti druhých.

Tvé rady ať jsou stručné, neboť hříšník nepotřebuje dlouhá ponaučení. Omluvy však ať jsou časté a opakované – a hlavně odkazuj na lásku; řekni: „Jen ti to nabízím a radím, je na tobě, zda poslechneš; nenutím tě ani nepřikazuji, ale vše ponechávám tvému vlastnímu uvážení.“ Pokud takto přistoupíme k usvědčení, budeme schopni napravit hříšníky.

Když zhřešíš, nečekej na usvědčení, ale dříve, než tě někdo začne kárat, sám odsuzuj svůj čin – neboť když tě napomene jiný, pak není tvoje náprava výsledkem vlastního vyznání, ale zásluhou druhého.

Svatý Tichon Zadonský:

Pomluva a hanobení mohou být buď pravdivé, nebo nepravdivé.Pravdivé – pokud jsme skutečně vinni tím, za co jsme haněni. V takovém případě přijímáme to, co jsme si zasloužili, a měli bychom se napravit, aby hanobení zaniklo a stalo se nepravdivým. Nepravdivé hanobení je tehdy, když nejsme vinni tím, z čeho nás obviňují – a takové hanobení máme snášet trpělivě, s radostí a těšit se nadějí v Boží věčné milosrdenství.
Pomluvy a zlá slova nás činí pokornými a ničí naši domýšlivost. Zlý jazyk je nám dán jako „anděl satanův“, abychom se nepovyšovali.

Svatý Makarij Optinský:

Vím, že tě pomlouvají za něco, v čem není tvoje vína. A právě v tom je to dobré, že jsi nevinná.
Lidé pomlouvají, ale Bůh ospravedlňuje. A přitom je třeba věřit, že je to dopouštěno Boží prozřetelností, aby ses snášením tohoto hanění očistila od jiných druhů hříchů – protože nikdo se nemůže chlubit, že žádné nemá.
Jestliže jsi haněna nepravdivou pomluvou, tím spíše se raduj a vnímej to jako lék na své duševní vášně – vždyť i sama poznáváš, že je to odplata za slova nebo činy, kterými jsi ublížila svým bližním, a také za jiná porušení Božích přikázání.
A kdybys začala ospravedlňovat sebe sama, ještě více by se ukázala tvoje pýcha. Neboť kdo odmítá usvědčení – ať už oprávněné nebo neoprávněné – odmítá svou vlastní spásu. Lepší je být považována za vinnou, i kdybys měla pravdu než se ospravedlňovat.

Svatý Lukáš Krymský:

Nemáme správný postoj k hříchům svých bližních: vidíme, že hřeší, a se škodolibostí se stáváme jejich soudci. Právě toto zakazuje Pán Ježíš Kristus, neboť je možné jednat zcela jinak. Nemáme mlčet, ale máme napomínat jemně, tiše, nikoli s odsouzením, ale s láskou, s touhou přivést k nápravě, bez škodolibosti a zloby.

Svatý Jan Žebříkovec:

Ve všech případech, kdy hanba dopadá pouze na nás samotné, máme mlčet – neboť tehdy nastává čas duchovního zisku. Ale když je obviňován někdo jiný, je třeba promluvit na jeho obranu pro lásku a zachování pokoje.
Kdo odmítá usvědčení, ať už oprávněné nebo neoprávněné,ten se odvrací od své vlastní spásy. Kdo ho však přijímá, s bolestí nebo bez ní, tomu budou odpuštěny jeho hříchy.