První Nikájský koncil – jeho význam a předpoklady

Úvod

Letos si celý křesťanský svět připomíná významnou událost – 1700 let od Prvního všeobecného sněmu v Nikáji. Někteří zastánci konspiračních teorií se domnívají, že se římskokatolická církev a Konstantinopolský patriarchát při této příležitosti chystaly vyhlásit smíření a sjednocení katolíků a pravoslavných. Tyto plány však zbrzdila nečekaná smrt papeže Františka.

Ale je vůbec možné sjednocení bez vyřešení věroučných rozdílů, které vedly k velkému schismatu? První všeobecný sněm stanovil neměnný princip existence Kristovy církve – princip jednoty v dogmatických otázkách. Ten, kdo překrucuje učení církve, se sám vylučuje z jedné, svaté, všeobecné a apoštolské církve.

V každé křesťanské duši zní apoštolská slova: „Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami.“ (Žid 13, 7–9)

Svatí otcové I. ekumenického sněmu nám předali víru v Krista čistou a prostou jakýchkoli lidských výmyslů – a za to bychom jim měli být nekonečně vděční. Naše úcta k 1700. výročí svolání I. všeobecného sněmu je projevem toho, že se s jeho otci ztotožňujeme ve způsobu myšlení i ve víře. Tento sněm je pro nás aktuální i dnes, protože:

Vyjádřil dogma o jedné podstatě Syna s Otcem a zachoval tajemství Nejsvětější Trojice přesně tak, jak bylo předáno církvi svatými apoštoly – bez zkreslení, bez heretických výmyslů. Tím nám poskytl možnost rozpoznávat překroucení učení o Nejsvětější Trojici, která se v různých podobách objevovala během staletí až do dnešních dnů.
Potvrdil apoštolskou Tradici: odsoudil tehdejší hereze a ukázal, že základem jednoty církve je soulad v apoštolské víře. Upozornil, že protestantský princip „jednoty v rozmanitosti tradic“ není možný. Jednota církví není myslitelná, pokud v jejím základu nestojí pravoslavná víra.
Obnovil jednotu bývalých rozkolníků se všeobecnou církví za určitých podmínek týkajících se jejich svěcení.
Uspořádal prostřednictvím posvátných kánonů otázky církevního řádu, a tím ukázal, že dodržování kánonů je výrazem naší poslušnosti vůči vůli církve.
Určil jurisdikční hranice tehdejších místních církví, aby zabránil zásahům na cizím kanonickém území, k nimž mohlo docházet kvůli ctižádostivým expanzivním snahám pramenícím ze „světské pýchy“.
Ukázal, že metodou církevní teologie je teologie „na rybářský způsob“ (tj. apoštolský, neboť apoštolové byli rybáři). Odmítl filozofování (teologii „na aristotelský způsob“) jako falešnou metodu, protože není založena na zkušenosti mystického poznání Boha.
Odsoudil ariánství a tím odmítl antropocentrismus, ukázav správnou cestu ke spáse v Kristu.

Z toho všeho je zřejmé, že úmysly, činy, cíle i výsledky práce otců I. všeobecného sněmu nesly christocentrického ducha a étos pramenící z milosti Svatého Ducha.

Myšlení svatých Otců je nesmírně vzdáleno teologicky nepodloženému protestantskému principu „všeobsáhlosti“, podle něhož jsou součástí církve všichni křesťané bez ohledu na dogmatické rozdíly mezi nimi.

Svatí biskupové-divotvůrci jako sv. Spyridon z Trimithontu, sv. Mikuláš z Myry, sv. Achillios z Larissy, sv. Jakub z Nisibisu a Svatým Duchem osvícení teologové jako sv. Atanasios Veliký se inspirovali teologií, která nesloužila žádné církevní politice ani světským zájmům. Jejich teologie byla jakousi posvátnou melodií, kterou otcové přednesli jak blízkým, tak vzdáleným: na jedné straně nám, členům církve, aby nás posilovali ve víře, teologii, pastýřské službě, misii, mravnosti a církevním životě; a na straně druhé rozkolníkům, heretikům i nevěřícímu světu – aby všichni pochopili, co je to církev, co je to pravoslaví, a navrátili se do stáda Kristova.

Uplatnění teologických zásad Nikájského sněmu v současném teologickém myšlení a církevním životě – při příležitosti 1700. výročí jeho svolání – by mohlo přispět k následujícímu:

Ukázat, že církev v každé době chápala svou jednotu především jako jednotu víry, totožnou s vírou apoštolskou.
Upozornit, že hereze existuje v každé době jako popření apoštolské víry. Termín hereze nelze vyloučit z církevního slovníku, pokud si přejeme, aby existoval a byl uchováván i termín pravoslaví – ovšem v jeho podstatném teologickém, nikoli pouze kulturním nebo geopolitickém významu.
Zdůraznit zkušenost svatých, na níž je založeno vítězství dogmatu o „jedné podstatě“, abychom i dnes dokázali čelit relativismu v dogmatickém učení a zesvětštění v morálce – tedy světskému smýšlení a hříšnému způsobu života.
Uvědomit si, že následující současné jevy jsou v rozporu s Nikájským sněmem:
- kompromisy s heretickými učeními minulosti (např. přehodnocení Filioque v tzv. vatikánském „Vysvětlení“ (Clarification));
- nové heretické teologické názory (např. novárianské triadologie přicházející ze Západu, které zavádějí hierarchii mezi Osobami Nejsvětější Trojice a představují Otce jako jediného pravého Boha v Trojici) – např. nová teologie metropolity Jana (Zizioulase);
- překrucování ustanovení Nikájského sněmu o společném slavení Paschy, podle něhož by dnes pravoslavní a nepravoslavní mohli slavit Paschu „společně“.

Politika Konstantina Velikého byla plně v souladu s eklesiologickým duchem I. všeobecného sněmu, protože směřovala k pravému teologickému a církevnímu sjednocení. Od doby jeho nástupce Konstantia až do dnešních dnů však světská moc politicky a geopoliticky podporovala zájmy různých forem falešné teologie:
– za císaře Valenta ariánství,
– za Basiliska monofyzitismus,
– za Herakleia monoenergismus a monotheletismus,
– za Isaurů ikonoklasmus,
– za Michaela Palaiologa latinství,
– a v dnešní době teologický relativismus a synkretismus.

Politická podpora falešné teologie nevyhnutelně vedla k církevním rozkolům. Typickým příkladem je rozdělení byzantské elity v období Palaiologů (pol. 13. – pol. 15. stol.) na příznivce a odpůrce unie s Římem. Politické faktory však samy o sobě nebyly hlavní příčinou církevního rozdělení – byly pouze světským prostředkem jeho projevení. Hlavní příčinou rozkolu v církvi byl vždy způsob teologie – tedy způsob, jakým se teologizuje:
– „rybářským“ (apodiktickým, tj. založeným nikoliv na logických závěrech, ale na zkušenosti a teologii svatých apoštolů a Otců církve), nebo
– „aristotelským“ (scholastickým).

Svatí otcové během staletí teologizovali „rybářským“ způsobem – jejich kritériem pravdy byla zkušenost těch, kdo dosáhli zbožštění. Otcové I. všeobecného sněmu stanovili dogma o „jedné podstatě“, které přesahuje lidskou logiku. Díky tomu byla později vyvrácena falešná učení jako nestoriánství, monofyzitismus, origenismus a jejich různé odnože, které vznikají dodnes.

Biskupové Nikájského sněmu, kterým se ještě nezahojily rány z pronásledování za Diokleciána a Maximina, dokázali „uvést do poddanství každou mysl, aby byla poslušna Kristu“ (2. Korintským 10:5). Tím překonali tehdejší rozkoly, odsoudili hereze, stanovili posvátné kánony, rozvinuli pastýřství zaměřené na zbožštění a postavili Bohočlověka i zbožštění do samotného základu křesťanského života, odmítli veškerý antropocentrický přístup ke spáse v Kristu.

A proto pokaždé, když dnes jednáme „jako lidé“ (1. Korintským 3:3) – ať už v osobním životě, v teologii, v pastýřské službě či v církevní politice – s jistotou sklouzáváme ke způsobu myšlení, který je cizí duchu Nikájského sněmu. Takový přístup není založen na tradici jedné svaté, všeobecné a apoštolské církve a nevede k jisté spáse v Kristu.

Teologický význam I. všeobecného sněmu

Nikájský sněm zaujímá ústřední postavení v povědomí církve. Stal se základem všech následujících všeobecných sněmů, a proto jeho teologie nesmí být zpochybňována ani přehodnocována – ani v naší době, která se vyznačuje teologickým relativismem.

Svědectví svatého Řehoře Teologa ve 2. listu Kledoniovi zní jako drtivá výtka modernímu teologickému myšlení:

„Protože mnozí přicházejí k tvé zbožnosti a žádají přesná vysvětlení ohledně víry, a ty jsi nás s láskou žádal o krátký výklad a pravidlo, které by vyjádřilo způsob našeho smýšlení, napsali jsme ti, že jsme nikdy ničemu nedávali a nedáváme přednost před nikájskou vírou, jak ji vyložili svatí otcové shromáždění v Nikáji ke svržení ariánské hereze, a s Boží pomocí se této víry držíme a budeme držet. Jen jsme podrobněji rozvinuli to, co oni tehdy ještě výslovně neřekli o Duchu Svatém (protože otázka o něm tehdy ještě nebyla vznesena), totiž že Otec, Syn a Duch Svatý jsou jedno Božství a že Duch je rovněž vyznáván jako Bůh. A tak tedy s těmi, kdo takto smýšlejí a učí, buď i ty ve společenství církevním, protože i my s nimi jsme; a ty, kdo zastávají jinou nauku, odmítej a považuj je za odcizené Bohu a katholické církvi.“
(Sv. Řehoř Teolog. List Kledoniovi proti Apollinariovi // PG. 37, 193B–196A)

Svatý Basil Veliký ve svém Vyznání víry, které podepsal Eustathios ze Sebaste, podobně zdůrazňuje nezbytnost neochvějného vyznávání trojičního dogmatu Nikájského sněmu, pokud někdo touží být členem církve:

„Kdo byl dříve učen jiné víře a nyní se chce vrátit k pravým dogmatům, nebo kdo teprve nyní projevuje touhu být poučen učením pravdy, takové je třeba učit víře, jak ji vyložili blažení otcové na Nikájském sněmu. Totéž bude užitečné i v případě těch, kteří jsou podezřelí z odporu vůči zdravému učení a kteří zakrývají své zlé mudrování líbivými výmluvami. Pro takové je víra vyložená na sněmu dostačující: buď se uzdraví ze své skryté nemoci, nebo, pokud ji skryjí, sami budou odsouzeni za klam – a nám to poskytne ospravedlnění v Den soudu, kdy Pán odhalí, co je skryto ve tmě, a zjeví úmysly srdcí (1. Korintským 4:5).

Proto, aby mohli být přijati, musejí vyznat, že věří nejen podle přesného znění, jaké předložili naši otcové v Nikáji, ale i podle smyslu, který tato slova zdravě a rozumně nesou. Jsou totiž i tací, kteří sice víru přijímají, ale překrucují slovo pravdy a vykládají smysl slov po svém.

Tak Markellos, který bezbožně učil o hypostazi našeho Pána Ježíše Krista a nazýval ho pouhým slovem, se odvažoval tvrdit, že k tomu měl podklad právě v nikájském vyznání víry – špatně vykládaje pojem „jedné podstaty“.

A někteří sabelliáni, kteří se domnívali, že hypostaze a podstata (ousia) jsou totéž, si z téhož vyznání víry brali záminku pro svou rouhavou nauku, protože ve Vyznání víry je psáno: ‚Kdo tvrdí, že Syn je z jiné podstaty nebo hypostaze, toho katholická a apoštolská církev proklíná.‘

Ale otcové tam neřekli, že ‚podstata‘ a ‚hypostaze‘ jsou totéž. Kdyby tato dvě slova označovala stejný pojem, proč by bylo třeba použít obě? Právě naopak: protože jedni popírali, že Syn je z podstaty Otce, a druzí tvrdili, že není jen z jiné podstaty, ale i z jiné hypostaze, otcové zavrhli obojí jako cizí církevnímu chápání.“
(Sv. Basil Veliký. Vyznání víry, které podepsal Eustathios ze Sebaste // PG. 32, 545B–548A)

Tito otcové – Basil a Řehoř – vyjadřují základní pravdu: slova dogmatických definic nesmějí být překrucována pseudoteologickými lidskými výmysly.

Ale proč byl svolán slavný I. všeobecný sněm a jak probíhal? Důvodem svolání sněmu byly nepokoje, které nejprve vypukly v Alexandrii a následně se rozšířily i do dalších východních oblastí římské říše.

Nepokoje v Alexandrii

O počátku ariánské hereze v Alexandrii podává svědectví Theodoretos z Kyrrhu ve svých Církevních dějinách:

„V té době muž jménem Areios, jenž byl v hodnosti presbytera a byl pověřen výkladem Božského Písma, když viděl, že Alexandr obdržel arcibiskupský úřad, nedokázal překonat záchvat závisti. Podněcován touto závistí hledal záminky ke sváru a roztržce.

Vznešený Alexandrův život mu sice neumožňoval šířit proti němu pomluvy, přesto však, hnán závistí, se nemohl uklidnit. Nepřítel pravdy (ďábel), naleznuv si takového člověka, skrze něj způsobil v církvi bouři – konkrétně tím, že ho přiměl otevřeně vystoupit proti apoštolskému učení Alexandra.

Alexandr, držící se Božského Písma, nazýval Syna rovným Otci co do cti a majícím stejnou podstatu jako Bůh, jenž ho zrodil. Areios, odporující pravdě, začal nazývat Syna stvořením a tvrdil, že ‚byl čas, kdy nebyl‘, a připojoval k tomu i jiné věci, které lépe poznáme z jeho spisů.

Toto své učení šířil nejen v církvi, ale i na veřejných shromážděních a schůzkách, a obcházel domy, kde na svou stranu přitahoval každého, koho mohl. Alexandr, obránce apoštolských dogmat, se ho zpočátku snažil napomenout a poučit. Když však uviděl, že Areios jedná s divokou drzostí a nestydatě hlásá své bezbožné učení, vyloučil ho z kněžského stavu.“
(Theodoretos z Kyrrhu. Církevní dějiny I, 2 // PG. 82, 885AC)

Hereze se velmi rychle rozšířila i do dalších provincií – Palestiny, Antiochie a Malé Asie. Alexandrijský arcibiskup Alexandr proto sepsal obsáhlý a důrazný list biskupům hlavních církevních center –Alexandrovi v Konstantinopoli, Filogoniovi v Antiochii, Eustathiovi v Beroii – a také dalším obráncům apoštolských dogmat.

V tomto listu píše:

„Byv sužován jimi, považoval jsem za nezbytné uvědomit vaši zbožnost, abyste se na ně dávali pozor. Snad by totiž někdo z nich mohl vstoupit do vašich eparchií – ať už osobně (neboť podvodníci dovedou dobře skrývat své úklady), nebo prostřednictvím listů, které svými vytříbenými sofismaty mohou oklamat ty, kdo jim naslouchají s prostou a čistou vírou.

Areios a Achillas totiž nedávno vytvořili bandu… a ve dne v noci nepřestávají vymýšlet pomluvy proti Kristu i proti nám. Odsuzují veškeré zbožné apoštolské učení a – podobně jako Židé – vytvořili spolek bojující proti Kristu, v němž odmítají božství našeho Spasitele a hlásají, že je roven všem lidem…

Ale běhají kvůli nám všude možně a obracejí se i na ty, kdo jsou s námi stejného smýšlení, předstírajíce touhu po smíření a jednotě. Ve skutečnosti se však pod rouškou přátelství snaží strhnout některé z nich do své nemoci. Od těchto lidí si vyžadují listy s opatrnými formulacemi, aby je pak četli s jiným výkladem těm, které již oklamali, a tím je učinili zatvrzelými ve svém bludu a upevnili je v bezbožnosti. Tvrdí navíc, že na jejich straně jsou i biskupové, kteří sdílejí jejich smýšlení.“
(Theodoretos z Kyrrhu. Církevní dějiny I, 4 // PG. 82, 888C–892A)

Pokračování příště.

Jeromonach Lukáš Grigoriatský

Zdroj: Λουκᾶς Γρηγοριάτης, ἱερομ. Ἡ Α΄ Οἰκουμενική Σύνοδος. Ἱστορία – Θεολογία – Διδάγματα // Ὅσιος Γρηγόριος. 2024. Ἀρ. 49. Σ. 38–79.