„Umře-li sobectví, duše vstane z mrtvých.“ Výroky sv. Paisije Svatohorce o egoismu

Nejvyšší cenu v každodenním životě člověk platí vlastnímu sobectví, když si ho volí v podobě sebeospravedlňování, nezodpovědnosti, lhostejnosti a lži.

Nepřikládáme tomuto základnímu kameni naší hříšnosti zvláštní význam, ale vymýšlíme pro něj různá pojmenování: „zásadovost“, „neústupnost“, „nekompromisnost“. Uniká nám však to nejdůležitější. Právě toto je ta široká cesta, která láká zdánlivým pohodlím a lehkostí, ale ve skutečnosti „vede do záhuby“ (Matouš 7,13).

Svatý Paisij Svatohorec byl člověk mimořádně rozvážný a duchovně zkušený. Věnoval velkou pozornost právě boji se sobectvím.

O zlém

„Kdyby ďábel řekl: ‚Zhřešil jsem,‘ znovu by se stal andělem. Boží láska je bezmezná. Ale ďábel má neústupnou vůli, zatvrzelost, egoismus. Nechce ustoupit, nechce být spasen.“

O člověku

Dnes se lidé zabývají jen železem — a jejich srdce jsou také železná. Lidská srdce vůbec nefungují, a právě takto se v člověku pěstuje sebeláska a egoismus.

Když se člověk chová prostě, nevyčerpává se. Ale jakmile se do toho připlete byť jen špetka egoismu, začne se bát, že udělá chybu, napíná se — a úplně se vyčerpá.

Podívej se: někteří lidé mají určitou míru egoismu — a Bůh jim dá pohlavek, aby trochu poklesli. Jiní mají egoismu o něco víc — a Bůh jim dá silnější pohlavek, aby klesli ještě víc. Ale těch, kdo mají satanskou pýchu, se Bůh ani nedotýká. Může se zdát, že se těmto lidem daří — ale jaký je to zdar? To je černý zdar.

Velice špatně reaguje na napomenutí ten, kdo má v sobě egoismus — zvlášť když se ho to dotkne. I když často chápe, že nemá pravdu, neustoupí kvůli svému egoismu.

Pokud křesťan nezačne už teď něco obětovat — ať už své vášně nebo egoismus — jak potom bude schopen v těžké chvíli obětovat svůj život?

Lidským egoismem trpí ten, kdo se ještě nedokázal pokořit natolik, aby řekl: „Promiň.“ Zároveň se ale ani neospravedlňuje. Zato ten, kdo hřeší a zároveň se ospravedlňuje, mění své srdce v příbytek démonů.

Když se k pokání připlete egoismus, člověk se donekonečna trápí myšlenkami: „Jak jsem to mohl udělat?“ – „Co na to řeknou lidé?“ – „Co si o mně pomyslí?“ A tak se trápí.

Egoismus je neposlušný syn pýchy. Egoista si vždycky stojí na svém. Ale stejně jako stromy, které se neohnou pod náporem větru a nakonec se zlomí, tak i egoista narazí hlavou do zdi, protože neumí ustoupit.

O nevychovanosti

Prostota a drzost nejsou totéž. Drzost umožňuje člověku cítit se pohodlně – ve světském smyslu. Člověk se chová drze, a tím živí svůj vlastní egoismus.

O Boží pomoci

Přesvědčil jsem se, že pokud se člověk snaží žít duchovně, a přesto stále klopýtá a nemění se, je důvodem jeho egoismus, sebeláska a sebestřednost. Takovému člověku chybí pokora a láska, a to brání Božímu zásahu.

Někteří lidé mají velkou pýchu a egoismus, a proto jim Bůh nepomáhá.

O duchovních otcích

Dnešní lidé jsou vyčerpaní; hříchem a egoismem jsou dovedeni až k omámení a zmatení. Proto právě dnes – více než kdy jindy – cítíme potřebu dobrých a zkušených duchovních otců, kteří budou k lidem přistupovat prostě, s opravdovou a nehranou láskou, a s odhodláním je duchovně vést, aby nalezli pokoj.

O bližních

Často si neuvědomujete, že s druhým člověkem mluvíte velitelským tónem: „Tohle musíš udělat tak a tak.“ Do toho se míchá egoismus a tím stavíte bližního proti sobě… Vaše pohnutky budou čisté, pokud je očistíte od svého „já“, od svého egoismu.

Někteří lidé jsou velmi racionální a soudí s egoismem; nikoho neuznávají za lepšího než sebe. Vyžadují dokonalost, avšak ne od sebe, nýbrž od druhých.

Ten, kdo si myslí, že je schopen napravit jiné, má v sobě mnoho egoismu.

O „víře“ v sebe

Nikde v evangeliu není napsáno, že máme věřit ve svůj egoismus. Evangelium vyzývá, abychom věřili v Boha, v to, že Bůh mi může pomoci, že mě může uzdravit. Ale tito lidé překrucují smysl evangelních slov a říkají: „Člověk má v sobě sílu a má věřit sám v sebe.“ Ale když někdo věří v sebe, pak je v tom buď egoismus, nebo posedlost.

O askezi

Pokud člověk žije skromně, ale činí tak z egoismu, přináší mu to jen trápení. Ti, kdo se ze sobectví postí, bdí a věnují se dalším duchovním činnostem, trápí sami sebe bez duchovního užitku — porážejí jen vzduch, nikoliv démony.

Pomocí půstu se člověk proměňuje v beránka. Pokud se však promění v šelmu, znamená to, že buď askeze přesahuje jeho síly, nebo se jí věnuje ze sobectví — a proto nedostává Boží pomoc.

O práci

Pokušitel uspává srdce a ovládá ho skrze sobectví. Ale pokud je srdce odevzdáno Bohu, pak mysl přebývá v Bohu a rozum je zaměstnán prací.

O mysli

Můj nejmoudřejší záměr, nebo to nejmoudřejší řešení, které jsem nalezl, je největší hloupost, pokud v tom je sobectví. Ale pokora je opravdová moudrost.

Když mě pohání egoismus a mluvím jen proto, aby mě lidé obdivovali, protože jsem vymyslel něco „lepšího“ než ostatní, začínají působit duchovní zákony, aby mě přivedly k rozumu.

O radosti

Skutečná radost vychází z lásky k duchovním cnostem. A pokud je tato láska v člověku vypěstována, vítězí a raduje se. Naproti tomu egoismus a sebeláska jsou pro člověka trápením — právě na tom klopýtá.

O výchově dětí

Jedna věc je trochu pochválit dítě, aby neklesalo na duchu; něco úplně jiného je však rozněcovat jeho egoismus.

Přimíchá-li se sobectví, začnou rodiče s dětmi mluvit rozčileně a hněvivě, ale měli by k nim vždy přistupovat laskavě.

O stydlivosti

Není třeba se utiskovat a trápit, protože i v lidské rozpačitosti je určitá míra egoismu.

O pokoře

Zoufalství pramení ze sobectví, protože sobec spoléhá na sebe, zatímco pokorný člověk spoléhá na Boží milosrdenství. V pokoře postupně vzrůstá duchovní člověk.

O duchovní asymetrii

Svůj egoismus ať člověk obrací proti ďáblu a nevzdává se, když ho ďábel pokouší.

Když je uražen tvůj egoismus, nespěchej mu na pomoc. Nech ho být, ať umírá. Umře-li sobectví, duše vstane z mrtvých. Je třeba pohřbít své „já“ — ať hnije a promění se v hnojivo, aby na něm vyrostla pokora a láska.