Kde se nacházel biblický Taršíš?
Když Hospodin povolal proroka Jonáše, aby šel do Ninive, protože zlo, které páchali jeho obyvatelé, vystoupilo před Boží tvář, prorok ho neuposlechl. Místo toho „Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina“ (Jonáš 1:3). Jak ten příběh dopadl, dobře víme. Nyní nás však zajímá, kam Jonáš chtěl utéct? Co je to za Taršíš, do něhož se chystal?
Toponymum Taršíš se ve Starém zákoně vyskytuje poměrně často. Český překlad však tuto skutečnost občas zatemňuje. Například ve verši: „Král měl na moři zámořské loďstvo spolu s loděmi Chíramovými. Jednou za tři roky zámořské loďstvo přijíždělo a přiváželo zlato a stříbro, slonovinu, opice a pávy“ (1. Královská 10:22, ČEP) se v hebrejském textu používá výraz „lodě Taršíše“ (אֳני תַרְשִיש), který je do češtiny přeložen jako „zámořské loďstvo“.
Avšak v 48. žalmu je ponecháno originální označení těchto lodí: „Větrem od východu tříštíš taršíšské lodě“ (Žalm 48:8).
Taršíš totiž bylo místo, odkud se dováželo vzácné zboží: zlato, stříbro, slonovina, opice a pávi. Prorok Jeremiáš zmiňuje, že z tohoto záhadného místa kupci dováželi stříbro: „Jsou tupí a hloupí do jednoho, dají se vodit přeludy, pouhým dřevem, tepaným stříbrem dovezeným z Taršíše a zlatem z Úfazu…“ (Jeremiáš 10:8–9).
Slovo „taršíš“ se jako obecné jméno používá také pro označení určitého drahokamu, který se v některých verších překládá do češtiny jako chryzolit. Srovnejte verš z Písně písní: „Jeho ruce jsou válce zlaté taršíšem (בַּתַּרְשִׁישׁ) posázené, jeho břicho je mistrné dílo ze slonoviny safíry vykládané“ (Píseň písní 5:14) a z knihy proroka Daniela: „Tělo měl jako chryzolit (כְתַרְשִׁישׁ), tvář jako blesk, oči jako hořící pochodně, paže a nohy jako lesknoucí se bronz a zvuk jeho slov byl jako hrozný hluk“ (Daniel 10:6).
Otázka, kde se Taršíš nacházel, dodnes vyvolává spory mezi badateli. V knize Genesis je Taršíš zařazen mezi „Syny Jávanovy“. Jávan byl syn Jafeta, vnuk Noeho.
Mnozí badatelé docházejí k závěru, že Taršíš byl středomořský přístav a ztotožňují ho s Tarsem v oblasti Kilikie na jihu Malé Asie, nebo s Tartéssem, který je v Herodotových „Dějinách“ (4:152) a ve spisech Strabóna a Plinia umístěn na Iberském (dnes Pyrenejském) poloostrově, západně od Herkulových sloupů (Gibraltarského průlivu).
Poslední domněnka je podloženější, protože Tartéssos byl fénickou kolonií a v knize Izajáše (23:6, 10, 14) je Taršíš zmiňován ve spojitosti s fénickým městem Týrem. Kromě toho se ve starověku nedaleko Tartéssu těžila různá ruda i chryzolit.
O Tartéssu víme jen málo, a to převážně z nepočetných řeckých a římských pramenů, vzácných pokladů a nemnohých archeologických nálezů. Dochované informace o Tartéssu jsou roztříštěné — místy fantastické, místy realistické.
Právě zde, na dalekém západě, na konci světa, vykonával své hrdinské činy neporazitelný Heraklés; právě zde vztyčil své slavné sloupy, aby vyznačil „hranice světa“. Pro řeckého básníka Anakreóna byl Tartéssos symbolem bohatství a hojnosti, zatímco jeho krajan, básník Stésichoros, tvrdil, že vody stejnojmenné řeky nesou skutečné stříbro.
Symbol bohatství a hojnosti
Tartéssos je nejstarší známá civilizace na území Iberského poloostrova (dnešního Španělska). Vědci uvádějí, že kolem roku 3000 př. n. l. přišla do této oblasti ze severní Afriky četná kmenová seskupení, známá pod souhrnným názvem „Ibeři“. Mezi nimi vynikali Tartessové, kteří se usadili v ústí a podél břehů řeky Guadalquivir. Žili v opevněných městech, své mrtvé pohřbívali ve vytříbených hrobkách a těžili z bohatých nalezišť stříbra, zlata a cínu.
Geograf Strabón, který navštívil Hispánii kolem roku 30 př. n. l., poznamenal, že Ibeři se vyznačovali pohostinností, ušlechtilým chováním, pýchou a odolností vůči útrapám. On i další starověcí autoři umisťovali město Tartéssos do dolního toku řeky Betis (dnešní Guadalquivir). Představa o jeho bohatství byla spojena především se stříbrnými doly.
„Otec dějepisu“ Hérodotos popisuje plavbu obchodníka Kolea z ostrova Samos. Jeho loď zastihla prudká bouře, která ji zanesla daleko na západ. „Vítr neutichal, takže přepluli Herkulovy sloupy a na pokyn božstva dopluli do Tartéssu,“ píše Hérodotos. „Toto obchodní místo tehdy ještě nikdo neovládl, a kupci při návratu měli takový zisk z prodeje zboží, jaký se nepodařil žádnému jinému Řekovi.“ Slavný historik popisuje obyvatele Tartéssu jako civilizovaný národ, který však vojensky zaostával za jinými Iberskými kmeny, a proto si najímal žoldnéře pro vedení válek.
Později se do této oblasti vydala výprava Řeků z maloasijské kolonie Fókaia. Tartesský král Argantonios je přijal přátelsky a Řekové zde založili své kolonie a uzavřeli s králem vojenské spojenectví proti Féničanům.
Samotný Argantonios, jehož jméno znamená „stříbrný muž“, vládl přibližně v letech 630–550 př. n. l. Hérodotos tvrdil, že se dožil 120 let a na trůn usedl až ve věku čtyřiceti let. Současní badatelé však nevylučují možnost, že šlo o několik králů se stejným jménem, kteří se v kolektivní paměti pozdějších generací spojili v jednu legendární postavu.
Tartéssos vzkvétal a bohatl díky obchodu s barevnými kovy: mědí, stříbrem, cínem a olovem. Proto byl ve starověkém světě právem považován za symbol bohatství a hojnosti.
Objev města
Až dosud se archeologům nepodařilo přesně určit polohu města. Není také známo ani přesné datum jeho založení, ačkoli většina vědců se domnívá, že vzniklo kolem roku 1100 př. n. l. Tartessové měli vlastní písmo a vyspělé státní zřízení.
Německý archeolog Adolf Schulten (1870–1960) zasvětil téměř celý svůj dlouhý život studiu starověké Hispánie a právem si vysloužil přezdívku „Schliemann Tartéssu“. Na počátku 20. století se rozhodl ověřit pravdivost antických pramenů. Výsledkem bylo odhalení stop zapomenuté civilizace: bohaté hrobky, pozůstatky propracovaných vodohospodářských staveb, ruiny monumentálních budov, doly a dílny, kde se těžily a zpracovávaly kovy. Legendy ani antičtí autoři nelhali – země Tartéssos byla mimořádně bohatá na zlato a stříbro, ale také na měď, železo a olovo.
Tartésská říše byla zřejmě federací kmenů. Na jejím území se rozvíjelo zemědělství, chov dobytka, tkalcovství, výroba keramiky a luxusních předmětů. Největšího rozkvětu však dosáhla metalurgie – místní výrobky z kovu přitahovaly obchodníky z celého Středomoří. Podle řeckých svědectví byl Tartéssos tak vyspělým městem, že jeho zákony byly napsány ve verších. Schulten nalezl několik nápisů na kameni a kovu, ale jejich rozluštění se zatím nikomu nepodařilo.
Jak ukázaly vykopávky, Tartessové obchodovali s Baleárskými ostrovy, Sardinií, Sicílií, a dokonce i s některými oblastmi Afriky. Plavili se po vodách Atlantiku až k poloostrovu Bretaň a pravděpodobně i k břehům jižní Anglie. Tato obchodní aktivita vedla ke střetu s Féničany, kteří usilovali o nadvládu ve Středomoří, a nakonec si monopolizovali obchod s Tartésskou říší. Od 6. století př. n. l. začíná Tartéssos upadat, pravděpodobně kvůli vyčerpání nerostných surovin. Město bylo zničeno Kartaginci v první polovině 6. století př. n. l. a na přelomu 3. a 2. století př. n. l. bylo celé území dobyto Římany. Roku 197 př. n. l. se tato oblast stala součástí římské provincie Hispania Ulterior a její obyvatelé byli romanizováni.
Takto Schulten světu znovu odhalil ztracenou civilizaci, ale samotný legendární Tartéssos nikdy nenalezl. Místo velkolepého přístavního města narazil v ústí řeky Guadalquivir pouze na pozůstatky rybářské osady z římské doby, kde našel mimo jiné zlatý prsten s řeckým nápisem. Neúspěšné byly i vykopávky v jiných oblastech, kde kdysi žili Tartessové. Tehdy vznikla hypotéza, že hlavní město Tartésské říše spočívá na dně moře.
Archeologa podpořili přední vědci té doby. Domnívali se, že Tartéssos se svou jedinečnou, bohatě rozvinutou a náhle zaniklou kulturou mohl být jedním z okrajových středisek Atlantidy. Po zániku velké metropole mohlo město ještě několik století prosperovat, ale nakonec zaniklo. A pro tuto teorii existují určité důvody.
Oblast se totiž nachází v seismicky aktivní zóně. Je známo, že mezi lety 520 a 509 př. n. l. došlo v oblasti Cádizského zálivu k silnému zemětřesení, které mohlo Tartéssos zničit. Strabón, Pausaniás, Avienus a další antičtí autoři jednomyslně tvrdí, že hlavní město Tartéssu se nacházelo v ústí řeky Betis. Je tedy možné, že v důsledku obrovské geologické katastrofy se město ocitlo na dně Cádizského zálivu a navždy zmizelo v hlubinách. Zda je tomu skutečně tak, nelze dnes s jistotou říct.
Redakce