Moudrost Řeků a zázračná znamení Židů. Raně křesťanští apologeti o víře a rozumu, filozofii a zjevení
Potřebuje křesťan hluboké světské vzdělání? Proč se seznamovat s naukami, které jsou z pohledu křesťanství mylné? Pomáhá poznání pochopit zjevení? Potřebuje víra rozum, nebo se bez něj obejde? Tyto otázky jsou aktuální i dnes, ale v prvních stoletích křesťanství byly obzvlášť palčivé pro mnohé, kteří byli vychováni v duchu řecké kultury. Jak na tyto výzvy odpovídali teologové, jež tradice nazývá apologety – mučedník Justin Filozof a Klement Alexandrijský?
Dvě metody kázání
Od prvních století, dokonce od prvních desetiletí existence křesťanství, stála před církví velmi vážná otázka: jak zvěstovat svou víru? V listech apoštola Pavla a ve Skutcích apoštolů najdeme dvě jednoduché odpovědi.
Apoštol Pavel, když mluvil před Atéňany na Areopagu, začal svou řeč podivuhodnou větou: „Vidím, že jste velmi nábožní, protože jsem u vás našel oltář neznámému Bohu. Toho Boha, kterého uctíváte, aniž byste ho znali, vám zvěstuji“ (viz Skutky 17:22–23). Byl to pokus navázat vztahy.
Ale tentýž apoštol Pavel píše, že Židé žádají zázračná znamení, Řekové hledají moudrost, ale my, křesťané, kážeme Krista ukřižovaného – pro Židy pohoršení, pro Řeky bláznovství (1. Korintským 1:23). Zdá se, že mezi křesťanstvím a řeckou moudrostí je hluboká propast. Křesťanská moudrost není z tohoto světa, je to pravda, která nám byla zjevena samotným Bohem.
Křesťané tak mají dvě cesty, dva způsoby kázání především mezi vzdělanými Řeky. Tyto dvě cesty bývají ve filozofické literatuře často stavěny proti sobě. Není to však správné. Jsou rovnocenné. Jedna z nich poukazuje na to, co je mezi křesťanstvím a řeckou kulturou společného, a druhá na zásadní rozdíly mezi nimi.
Mučedník Justin Filozof: „O Bohu nelze mluvit za peníze“
První způsob kázání je zjevný především v dílech mučedníka Justina († 166), který je nazýván Justin Filozof, protože získal hluboké filozofické vzdělání.
Ve svém díle Rozhovor s Židem Tryfonem Justin vypráví, že v mládí pocítil neutuchající žízeň po pravdě a začal hledat učitele. Navštívil několik z nich: byl u stoika, u pythagorejce, u peripatetika – následovníka Aristotelovy filozofie – ale žádný ho neuspokojil. Svou zkušenost Justin popisuje takto: „Pythagorejci mi nevyhovovali, protože požadovali znalost matematiky, stoikové nic neříkali o Bohu a peripatetik chtěl peníze – a hned jsem se s ním rozešel, neboť není hoden jména filozof.“
Neznamená to, že Justin hledal bezplatné vzdělání. Jeho postoj je blízký postoji Sokrata: o Bohu nelze mluvit za peníze. Pravdu nelze prodat či koupit! Filozofie učí především božské, věčné pravdě. A pokud učitel vyžaduje peníze, není pravý filozof.
Potom se Justin setkal s platonikem a ten se mu nesmírně zalíbil. Milovník moudrosti prostudoval celou Platonovu filozofii a jak sám píše: „Ve své pošetilosti jsem doufal, že brzy spatřím samotného Boha, neboť to je cílem Platonovy filozofie.“ A právě v tu chvíli potkal jakéhosi starce, který mu pověděl o Kristu.
Aniž by se vzdal filozofie, Justin se nechal pokřtít, stal se křesťanem a v padesáti letech přijal mučednickou smrt. Když zvěstoval křesťanství, nesvlékal ze sebe plášť (což bylo výsadní znamení filozofa). Justin filozofii neodmítl, pouze našel tu pravou, hlubší!
V obou slavných Justinových dílech Apologii a Rozhovoru s Židem Tryfonem vidíme, že má vřelý vztah k antické filozofii, zvláště k některým jejím představitelům. Například Justin píše, že všichni řečtí filozofové také hledali Boha, hledali Logos, a proto byli ve své podstatě křesťané, i když žili před Kristem: „Ti, kdo žili v souladu se Slovem (Logem), jsou křesťané, i kdyby byli považováni za bezbožníky: takoví byli mezi Řeky Sokrates a Hérakleitos a jim podobní.“
Ale proč Justin vyzdvihuje právě Hérakleita a Sokrata? Pravděpodobně proto, že Hérakleitos jako první začal učit o Božském Logu, který řídí svět a představuje Božský rozum, podle něhož máme myslet a žít, zatímco většina lidí žije tak, „jako by každý měl svůj vlastní rozum“. Hérakleitos se nemohl bez slz dívat na to, jak lidé věnují své životy hloupostem a nepřemýšlí o pravdě. Právě proto mu Řekové říkali „plačící filozof“.
A proč Sokrates? Protože nejenže učil o věčné pravdě, ale i žil v souladu s Božským rozumem, a dokonce za své principy přišel o život. V První apologii mluví Justin o Sokratovi s velkou úctou – jako o filozofovi, který se postavil pohanským démonickým bohům a začal učit o jediném Bohu, odmítaje modlářské kulty starých Řeků.
Apologie znamená obranu – obranu křesťanství. Právě proto se první otcové církve často nazývají apologety. Hájili pravdu křesťanské víry a stavili se především proti řecké moudrosti. Ukazovali, že křesťanské náboženství je také moudrost, ale jiného rázu. Křesťanství neodmítá řeckou vědu, naopak ji přijímá a přebírá mnohé pravdivé myšlenky řecké moudrosti, včetně filozofie.
Justin nabádá římské vládce, aby přestali s pronásledováním křesťanů, a pokud je mají soudit, ať je soudí rozumně, spravedlivě, za skutečné zločiny, ne za smyšlené, kterých se většina obviněných nikdy nedopustila. Přitom cituje Platona: „Dokud vládci a národy nebudou filozofovat, státy nebudou žít v blahobytu.“
Justin si klade otázku: proč řečtí filozofové často měli pravdu? A odpovídá: „Každý z nich krásně mluvil právě proto, že poznal něco podobného všude rozsetému Božímu Slovu. A ti, kteří si odporovali v těch nejdůležitějších věcech, zjevně neměli pevné vědění a neotřesitelné poznání. Tedy všechno dobré, co bylo jimi proneseno, patří nám, křesťanům.“ Když řecký filozof, který myslel logicky a správně, v podstatě poznával Logos – tedy Krista.
Vrozená mravnost
Sokrata a Platona si Justin váží víc než ostatních filozofů, zároveň však souhlasí s mnoha názory stoiků. Například s tím, že člověk má vrozenou mravnost, představu o mravním zákonu, který nás vede k ctnosti, k odmítnutí tělesných rozkoší, k poznání věčného dobra.
Justin Filozof hledá to společné mezi křesťanstvím a řeckou filozofií, i když přednost dává křesťanství. Mnohokrát ukazuje, že křesťanství je hlubší filozofií než ta, která existovala před ním. Za prvé proto, že křesťanská moudrost je zjevena samotným Bohem, zatímco lidská filozofie je souhrnem úryvků pravd rozptýlených mezi různými školami. Za druhé, pravda křesťanství je vyjádřena jednoduchým jazykem, srozumitelným i nevzdělanému barbarovi, zatímco filozofické myšlenky se vykládají složitým, nesrozumitelným jazykem a jsou přístupné pouze vzdělaným Řekům. Za třetí, křesťanství je mnohem starší než jakákoli filozofie. A to byl v té době vážný argument. Čím starší bylo učení, tím jistější a pravdivější se zdálo být. Mojžíš žil o stovky let dříve než Platon, proto je Mojžíšova pravda přesvědčivější. Křesťanství je věčná, absolutní pravda, ale úlomky této pravdy může člověk odhalit silou svého rozumu, což se řeckým filozofům částečně podařilo.
Proč Tatian považoval filozofy za zloděje?
Ale Justinův žák Tatian (112–185) zaujal opačný postoj. Dochovalo se nám jeho jediné dílo – Řeč k Řekům, ve kterém tvrdě útočí na řecké filozofy kvůli jejich domýšlivosti, omylům, nemravnosti, nevíře a zlodějství. Nezanechali po sobě nic dobrého! Ale o jakém zlodějství píše Tatian? Obviňuje je z toho, že si přisvojili veškeré vědecké objevy. Astronomii objevili Féničané, matematiku Babyloňané, historii Egypťané… Ale Řekové si to vše neprávem přivlastnili. Ano, Řekové vynalezli filozofii – o tom nikdo nepochybuje. Ale ani samotní filozofové nežili podle vlastních učení. Aristoteles lichotil Alexandru Velikému, Diogenes jedl, co našel, a nakonec se otrávil syrovou chobotnicí, Herakleitos zemřel natřený hnojem. Ani samotní Řekové si svých filozofů nijak zvlášť nevážili: Sokrata zabili, Platona prodali do otroctví.
„Vaše knihy připomínají labyrinty a ti, kdo je čtou, jsou jako prasklý sud Danaoven. Roztrhali jste moudrost na kusy a pravou moudrost jste ztratili. Boha neznáte, a když se hádáte mezi sebou, vyvracíte sami sebe. Jste nicotní, ačkoli si přisvojujete dar výřečnosti, vedete spory jako slepý s hluchým,“ píše Tatian. Poukazuje také na pýchu Řeků: „Proč si přisvojujete moudrost jen pro sebe, když nemáte jiné slunce, jiné hvězdy nad sebou, lepší původ ani jinou smrt než ostatní lidé?“
Tatian je přesvědčen, že i to dobré, co v řecké filozofii je, Řekové ukradli Židům, Mojžíšovi. Přečetli si Mojžíšovy knihy, vyložili si je po svém, nepochopili nic z Božího zjevení a vytvořili své vlastní složité filozofické systémy. Takže ani filozofie ve svých nejvyšších projevech nepatří Řekům, ale je převzatá od křesťanů, kteří vlastní pravou moudrost – tu, která nepotřebuje žádný důkaz. Takový je přísný postoj Tatiana.
Zdá se, že tato nekompromisnost ho nakonec odvedla od pravého křesťanství k herezi. V posledních letech života žil v krajním asketismu, odsuzoval manželství, nejedl maso, a dokonce i víno při eucharistii nahrazoval vodou nebo šťávou.
Později uvidíme, že takové pohrdání filozofií a důvody rozumu nebylo vlastní jen Tatianovi. Píše o tom i svatý Jan Damašský ve svém díle Pramen poznání, kde ukazuje, že neznalost filozofie často vedla k herezím.
„Pestrý koberec“ Klementa Alexandrijského
Na začátku 3. století křesťanská církev kromě věčného úkolu hlásání evangelia čelila také nové výzvě. Vznikla potřeba hlubšího porozumění pravdám křesťanství. A bez filozofie se už nedalo obejít. Jedním z prvních, kdo se této úlohy chopil, byl Klement Alexandrijský (150–215).
Není známo, kde se narodil. V mládí hodně cestoval, a nakonec se usadil v Alexandrii, protože zde našel učitele, který odpovídal jeho duchovním požadavkům. Tímto učitelem byl Pantainos, hlava alexandrijské katechetické školy. Později tuto školu spravoval sám Klement, a po něm (poté co opustil Alexandrii kvůli pronásledování křesťanů) ji převzal Órigenés, který se pronásledování nezalekl.
Klement projevil slabost, a snad právě proto – jak se domnívají odborníci – nebyl nikdy oficiálně svatořečen, ačkoli jeho teologie je bezchybná a pravověrná. V prvních stoletích existence církve byli za svaté považováni výhradně mučedníci. Ačkoli byl Klement místy uctíván, v celé pravoslavné církvi nikdy nebyl svatořečen.
Dílo Klementa Alexandrijského však nebylo zapomenuto, jeho spisy se čtou dodnes. Zvláště jeho trilogie: Protreptikos, Paidagogos a Stromata. Protreptikos neboli Výzva Řekům je výzva pohanům, jak už napovídá název, aby přijali pravou víru. Paidagogos je určen těm, kteří víru právě přijali a ještě nevědí, jak žít v souladu s evangeliem. Stromata jsou určena věřícím křesťanům, kteří se chtějí ponořit do hlubin křesťanského učení.
Název „Stromata“ doslova znamená „pestrý koberec“. Klement zde používá zajímavý obraz: šetrná a pečlivá hospodyně nevyhazuje odstřižky látek, ze kterých šila oděvy pro svou rodinu, z těchto kousků látky utká kobereček. Ten bude sice pestrý, ale přesto užitečný. Antické filozofické školy jsou jako tyto odstřižky, můžeme z nich převzít to, co je potřebné, co je užitečné, a za pomoci křesťanství z nich vytvořit jednotné filozofické učení.
Klement obzvlášť zdůrazňuje pozitivní vztah křesťanství k filozofii, protože, jak píše, „se v naší době objevilo mnoho lidí, kteří nechtějí mít nic společného ani s rozumem, ani s filozofií, a spokojují se s prostou a naivní vírou.“ Filozofie je plodem rozumu. Rozum je vlastnost člověka, která mu byla dána Bohem. A pokud člověk nepoužívá rozum, neplní svůj hlavní úkol. Rozum je podle Klementa Alexandrijského nezbytným nástrojem pro poznání pravdy. Sám Spasitel řekl: „Hledejte a naleznete“ (srov. Matouš 7:7). Hledat pravdu musíme pomocí rozumu, který nám dal Bůh.
Tak nalézali pravdu i staří Řekové, kteří se však příliš pyšnili svou schopností filozofovat a pohrdali náboženskou pravdou, spoléhajíce se pouze na vlastní rozum. Starozákonní Židé naopak rozumem opovrhovali a byli pyšní na to, že právě jim bylo dáno zjevení. A tak upadli do opačného extrému – domnívali se, že vše lze poznat pouze vírou.
Pravdu má křesťanství, které sjednotilo Boží zjevení a lidský rozum. A právě toto spojení zjevení a filozofie – víry a rozumu – činí křesťanství pravdivým. Židé k tomu směřovali, jak píše apoštol Pavel: „Zákon byl naším vychovatelem ke Kristu, abychom byli ospravedlněni z víry. Ale když přišla víra, nemáme již nad sebou vychovatele“ (Galatským 3:24–25). Tato myšlenka se Klementovi zjevně zalíbila, protože ji dále rozvíjí a tvrdí, že filozofie byla pro staré Řeky stejným vychovatelem, připravovala je na příchod Krista: „Filozofie byla původně Božím darem Řekům, ještě dříve, než k nim Bůh promluvil přímo. Neboť filozofie pro Řeky je totéž, co zákon pro Židy – vychovatel, který je vede ke Kristu.“ Proto se filozofie křesťany nezavrhuje, ale začleňuje se do jednotného systému.
Co je základ – víra, nebo rozum?
Klement sice neznal, co se stane v budoucnu, ale my dnes víme, že právě řecká část Římské říše uchovala pravoslaví a Řecko je pravoslavnou zemí dodnes, stejně jako země, které přijaly její velké dědictví.
Víru a rozum nelze stavět proti sobě, jak to činili staří Řekové a starozákonní Židé, nebo jak to dělají i někteří současní křesťané, kteří pohrdají filozofií. Podle Klementa víra a rozum jsou vlastnostmi lidské duše. Když něčemu nerozumíme, vstupujeme do oblasti víry. Ale některé věci přijímáme na základě víry – matematické axiomy, slova učitele apod. – a na tomto základě stavíme své porozumění světu.
Ve Stromatech uvádí Klement velmi názorný příklad. Srovnává křesťanství s velkou budovou. Její základy tvoří víra, stěny a střechu rozum. A stejně jako se zřítí stěny, které stojí na písku, tak i rozum bez pevného základu víry nepřináší ovoce. Ale ani samotný základ bez stěn není k ničemu! Víra, která není promyšlená, je prázdná.
My, křesťané, máme usilovat o celistvé poznání, které Klement Alexandrijský nazývá slovem gnósis. Tento pojem byl sice zdiskreditován tehdejší herezí gnostiků, ale u Klementa nenajdeme žádný gnosticismus, žádné přesvědčení o tajném poznání dostupném jen vyvoleným, ani svévolné zacházení s texty Písma. Naopak, jeho postoj k filozofii je podobný Justinovu – vzhlíží na ni jako na pestrou směs různých mylných názorů, mezi nimiž se však objevují i pravdivé a cenné myšlenky.
Klement Alexandrijský věří, že filozofii můžeme – a dokonce musíme – používat k pochopení a výkladu křesťanské víry. Křesťanství je však mnohem vyšší, hlubší a pravdivější než jakákoliv filozofie, protože je božského původu.
Pro lepší pochopení vztahu mezi filozofií a křesťanstvím Klement uvádí slova Filóna Alexandrijského o Hagar a Sáře: Hagar symbolizuje filozofii, Sára teologii. Hagar je Sářina služka, filozofie slouží teologii. Filozofie umožňuje hlubší pochopení a výklad křesťanských pravd, a také napomáhá k jejich šíření mezi těmi, kdo ještě nepřišli ke křesťanství.
Tato teze – „Filozofie je služkou teologie“ – pronesená Klementem Alexandrijským jakoby mimochodem, se v pozdější náboženské, zvláště západní filozofii stane velmi populární a bude sloužit k vysvětlení role rozumu v církvi.
Viktor Lega