Plótinos. Filozof, který přivádí ke křesťanství
Plótinos se snažil prokázat věčnost lidské duše, i když někteří jeho předchůdci, velcí filozofové, pochybovali o její existenci. Hlavní otázkou jeho života a filozofie byla otázka „Proč lidé opustili Boha? A jak se k němu mohou vrátit? Filozof ale nehledal odpověď v křesťanství. Proč? V čem spočívá jeho filozofie? A proč se věří, že právě Plótinos „přivedl“ svatého Augustina na křesťanství?
„Božské ve mně, božské ve všem“
Plótinos žil po narození Krista. Narodil se v Egyptě v roce 204 a zemřel v Římě v roce 270. Informace o jeho životě jsou poměrně stručné. Jeho žák Porfyrios, který napsal Život Plótinův, začíná své dílo slovy: „Zdálo se, že Plótinos, filozof naší doby, se vždy styděl za to, že žil v tělesné podobě, a kvůli tomuto svému postoji vždy odmítal mluvit o svém původu, rodičích a vlasti.“
Ovšem víme, že ve věku 20 let Plótinos přijel do Alexandrie, aby získal důkladné vzdělání. Navštěvoval různé školy, ale zklamán je opouštěl. Někdo mu poradil, aby se obrátil na platonika Ammonia Sakkase. Hned po první lekci Plótinos řekl: „To je ten, koho jsem hledal!“ Na několik let se stal Ammoniovým žákem. Spolu s ním u slavného učitele studoval Órigenés.
Poté, co strávil několik let u Ammonia, se Plótinos rozhodl pokračovat ve vzdělávaní a odjel do… Indie. Dostat se tam v té době bylo docela obtížné. Plótinos se přidal k armádě císaře Gordiana, který se chystal dobýt Indii. Ale vojsko bylo poraženo a Plótinos se odebral do Říma, kde založil vlastní školu. Na žádost svých žáků začal své lekce zapisovat, později je vydá Porfyrios pod názvem Enneady, „ennea“ v řečtině znamená „devět“. Proč lekce byly nazvány „Devítky“? Porfyriovi se zdálo, že 54 pojednání tvoří součin čísel „6“ a „9“, která podle pythagorejské tradice byla považována za posvátná. Vydal je proto jako šest „Devítek“. Od té doby Plótinova pojednání vycházejí pod názvem Enneady.
Ke konci života Plótinos vážně onemocněl. Nechtěl to ale ukázat svým žákům a odjel do provincie Kampánie. Před smrtí řekl žákovi, který se o něj staral: „Nyní se pokusím spojit to, co bylo božské ve mně, s tím, co je božské ve vesmíru.“
Tato slova – „božské ve mně“ a „božské ve vesmíru“ – jsou klíčem k pochopení Plótinovy filozofie.
Plótinův vliv na patristické myšlení byl významný. Možná ještě větší než vliv Platona, protože Plótinova díla budou mít přímý dopad a jejich prostřednictvím bude objeven Platon. To se stalo se svatým Augustinem, právě Plótinos ho přivedl ke křesťanství.
Augustina se pokusila obrátit na křesťanství jeho matka, svatá Monika, přesvědčoval ho i biskup Ambrož Milánský, ale… Augustin ve svém Vyznání se obrací k Bohu: „Připravil jsi mně skrze jednoho člověka, bezměrnou pýchou nadutého, některé knihy Platoniků přeložené z řečtiny do latiny, v nich jsem četl, ne sice týmiž slovy, ale dle smyslu posíleného mnohými a různými důvody, totéž, že totiž: „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bohem bylo Slovo.“ Tímto Platonikem byl Plótinos, který nakonec Augustina přesvědčil o pravdě křesťanství, což nedokázala ani jeho matka, ani svatý Ambrož Milánský.
Vidíme také vliv Plótina na svatého Maxima Vyznavače, svatého Řehoře z Nyssy a Dionysia Areopagitu.
Proč lidé zapomněli na Boha?
Plótinova filozofie není vždy srozumitelná, protože stejně jako jiní řečtí filozofové vykládal své učení, aniž by jej uspořádal do systému. Proto je nutné jej nějak „rekonstruovat“.
Začínat seznámení s Plótinem je třeba prvním traktátem Páté enneady. Filozof zde klade otázky: „Proč lidé zapomněli na Boha? A jak je můžeme znovu přivést k němu?“ Jsou dva způsoby: první je ukázat lidem ničemnost hmotného světa, druhý – ukázat nadřazenost duchovního světa. Druhý způsob je lepší, protože tím, že ukazujeme nadřazenost duchovního světa, automaticky ukazujeme bezvýznamnost světa hmotného. Proto Plótinus volí druhý způsob.
Ale proč se při hledání Boha nestal křesťanem?
Vraťme se do doby, kdy Plótinos hledal učitele. Alexandrie 3. století byla významným vědeckým centrem, kde vedle sebe existovaly židovská diaspora, velká křesťanská komunita a různé filozofické školy. Plótinos určitě navštívil židy i křesťany a odešel zklamán. Proč se mu stali blízcí Platonikové? Protože hledal racionální odpověď na náboženskou otázku: jak vrátit lidi k Bohu?
Co mu mohli nabídnout křesťané nebo židé? Věřit v pravdivost jejich učení. Věřit a nehledat žádné důkazy. Věřit v to, co se průměrnému člověku zdá naprosto absurdní – v proroctví, zázraky a hlavně ve vtělení a vzkříšení Božího Syna. Ale pro Plótina otázka věčného života je příliš důležitá na to, aby byla vyřešena na základě víry. Proč by měl věřit křesťanům a ne židům? Židům a ne pohanům? Apoštol Pavel o lidech podobných Plótinovi napsal: „Židé požadují zázračná znamení, Řekové hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného – pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovství“ (1. Korintským 1:22–23). Plótinos je klasický Řek! Přichází ke křesťanům, vyprávějí mu o křtu, přijímání a on odpovídá: „To je bláznovství! Hledám moudrost. Hledám Boha, spásu, věčný život, a vy mi říkáte: „Věř nám.“ Plótinos potřebuje rozumné důkazy.
Proč po návštěvě Platoniků říká: „To je to, co jsem hledal?“ Protože Platon je vědecký filozof, který říká: „Existuje Bůh, existuje božský svět idejí a my vám to dokážeme, vysvětlíme, jak v něm navždy zakořenit.“ Proto se Plótinos oddal platonské filozofii.
Plótinos sám sebe nepovažoval za originálního filozofa. Prostě se snažil pochopit hloubku Platonovy filozofie. Ale přesto vytvořil vlastní filozofii, které říkáme novoplatonismus, i když ji lze nazvat i plótinismem, protože je to svébytná filozofie, jejíž některé prvky u Platona nenajdeme. Například učení o osobnosti.
Spor o duši a její podstatě
Vraťme se tedy k odůvodněním nadřazenosti duchovního světa nad materiálním. V první řadě je třeba dokázat nadřazenost duše nad tělem. V jednom ze svých prvních pojednání Plótinos dokazuje, že lidská duše je nesmrtelná, a proto je nadřazena tělu (traktát se nazývá „O nesmrtelnosti duše“). Argumenty, které filozof používá, najdeme v dílech různých otců a učitelů církve: Órigena, svatého Řehoře Neocaesarea – Órigenova učedníka, Augustina, svatého Maxima Vyznavače, Dionysia Areopagity atd.
Logika traktátu „O nesmrtelnosti duše“ je následující. Filozof říká, že existuje pět teorií duše: jedna správná, platonská, a čtyři nesprávné – epikurejská, stoická, aristotelská a pythagorejská. Zabývá se každým z těchto čtyř konceptů a ukazuje jejich vnitřní rozpory.
Epikúros učí, že duše se skládá z atomů. Ale, říká Plótinos, atom sám o sobě je hmotná věc, nemá v sobě život. Život podle Epikúra má souhrn atomů. Ale kde by se vzal život v souhrnu atomů, když každý jednotlivý atom život nemá? To znamená, že něco nehmotného spojuje tuto hrstku atomů a dává jí život.
Dohadovat se se stoiky je těžší. Stoikové tvrdili, že duše je hmotná. Duše je taková jemná hmota. A přestože je jemná, očím neviditelná, stále je to hmota. Jelikož je duše hmotou, musí mít všechny vlastnosti hmoty. Například každé tělo je vždy buď horké nebo studené, lehké nebo těžké – taková by měla být i naše duše. Stává se však, že tělesná teplota nemocného člověka stoupne, a když se zotaví, sníží se, to znamená, že stejná duše může zvýšit a snížit teplotu. Oheň pouze zahřívá, led pouze chladí, ale proč duše mění svůj stav? Nebo je tu další protiargument. Jakékoli hmotné tělo si něco bere z vnějšího prostředí a něco mu dává zpět. Člověk fyzicky roste, k růstu potřebuji jídlo, jí a jídlo se stává jeho tělem. Čím se živí duše? Duše je živena pravdou, krásou, dobrotou – a to nejsou tělesné kategorie! Dále kdyby byla duše hmotná, neměli bychom paměť, protože naše tělo se neustále mění (to potvrzuje i moderní věda, podle které se tělo každých pár let kompletně obnovuje). Ale vzpomínky na všechny události, které se nám staly v dávné minulosti, zůstávají. Další argument. Kdyby duše byla tělem, myšlení by nebylo možné, protože myšlení – pamatujte Sokrata – je zacházením s pojmy a pojmy nemají žádnou hmotnou složku. Takže myšlení, život a další vlastnosti člověka lze vysvětlit pouze Platonovou koncepcí duše jako nehmotné entity.
Přejděme k aristotelskému modelu. Aristoteles tvrdí, že duše jako substance vůbec neexistuje. Duše je podle Aristotela entelechie těla – jeho podstata. Když zemře tělo, zemře i duše, není nesmrtelná. Ale kdyby tomu bylo tak, píše Plótinos, pak by tělo zcela určovalo všechny naše činy. Člověk by byl zcela závislý na těle, protože nic jiného v jeho přirozenosti není! Ale celý náš život není nic jiného než neustálý boj proti našim tělesným touhám. Tělo chce spát a já říkám: „Mám ještě hodně práce.“ Tělo chce jíst a já říkám: „Dnes se postím“ atd. Existuje tedy zjevně něco, co je v rozporu s tělem, a proto to není tělesná entita. Tělo jedná v souladu se zákony hmotného světa, a proto duše, která se dostává do konfliktu s tělem, je nehmotná. Plótinos zde dokazuje nejen to, že duše je nesmrtelná, ale i to, že v zásadě existuje. Kdybychom neměli duši, neměli bychom zmíněné konflikty se svým tělem. A je to velmi moderní argument!
A co Pythagorejci? Nikoliv sám Pythagoras, ale jeho současníci Pythagorejci také tvrdili, že duše neexistuje, že je to pouze harmonie těla. Uváděli následující srovnání: harmonií lyry jsou krásné zvuky, které vytváří určitá konstrukce ze dřeva a ovčích střev – strun. Tak je to i s naším tělem: „správně promíchané části těla tvoří harmonii, tedy duši a život“. Toto tvrzení se dá srovnat s moderními vědeckými názory. Píšou, že vyšší nervový systém, nejsložitější lidský mozek, je prostě taková harmonická struktura, jejíž činnost někteří hloupí lidé nazývají duší… Jenže proti tomu Plótinos také namítá. Je jasné, že ze stromu lyra jen tak nevznikne. A struny se samy nenatáhnou tak, aby vydávaly krásné zvuky – k tomu potřebujete profesionálního ladiče. I harmonie v těle se může objevit pouze tehdy, když je zde duše – ne fyzická, ne hmotná, ale esence odlišná od těla, která dává život a harmonii našemu tělu.
Jak vidíme, všechny tyto koncepty jsou neopodstatněné. Učení Platona je naprosto odlišné. Podle něj je duše nehmotná, nesmrtelná, a proto je božská.
Plótinos tedy splnil první úkol, dokázal, že existuje božská, nesmrtelná duše. Ale existuje i božský svět? To je složitější otázka, které Plótinos věnuje téměř všechna svá díla. A jeho úvahy na toto téma někteří filozofové považovali za nejlepší důkaz existence Boha.
Vidět myslí
Plótinos vychází z nepochybné skutečnosti své vlastní existence, přesněji řečeno, vlastního myšlení. Následuje Sokrata: „Poznej sám sebe.“ Jedna věta pomáhá pochopit celou jeho filozofii: „Když myslím, vidím substanci poznatelnou myslí, jinak bych se mýlil při myšlení.“ Co to znamená? Vidím před sebou knihy, ale napadá mě: možná se mýlím, možná se mi to zdá? Ptám se vás, vy se otočíte, podíváte se tam a také vidíte knihy. Knihy skutečně existují. Obrátím se na svou duši a říkám: „Třikrát tři, zdá se, je devět. Ale možná se mýlím?“ Ptám se vás, a vy říkáte: „Ano, třikrát tři je devět.“ To znamená, že jako knihy existují objektivně a nezávisle na mně, tak matematická pravda existuje objektivně, nezávisle na mně. Mohu odejít a vrátit se, ale knihy stále jsou na svém místě, nikam nezmizely. Mohu mluvit o Plótinovi a pak se zeptat: „Kolik je třikrát tři?“ „Devět,“ také se nic se nezměnilo.
Plótinos uvádí další podobné analogie a dochází k závěru, že myšlení je druh vidění, pouze vidění myslí, zření myslí. To znamená, že existuje svět jako ten náš, jen ten náš je poznáván smysly a ten jiný svět je poznáván myslí, vidím to, když myslím. Kdyby neexistoval, každý člověk by si mohl myslet cokoliv, podle svých subjektivních preferencí. To znamená, že bychom uvažovali o matematických kategoriích a o kategoriích myšlení obecně jenom subjektivně.
Pokud tedy myslíme, poznáváme objektivní pravdu, díváme se na nějakou objektivní realitu, to znamená, že myšlení je zření myslí, vidění myslí. Je zajímavé, že se slovo theoria překládá z řečtiny jako „kontemplace“. Jak později bude tvrdit svatý Augustin, jenž byl ovlivněn Plótinem: „Nic nemůže být absurdnější než tvrzení, že to, co vidí naše oči, existuje, ale to, co vnímá naše mysl, neexistuje.“
Duše a Jedno
Plótinos objevuje existenci určitého světa poznávaného myslí, který nazývá slovem duše. Často v moderní literatuře, aby odlišili Duši jako nějakou objektivní substanci od duše každého konkrétního člověka, píší ji s velkým písmenem: Duše. Na jednu stranu ji objevuji v sobě, když se nořím do vlastního myšlení. Ale na druhou stranu chápu, že je to ta Duše, která je souhrnem všech esencí, které poznávám.
Plótinos dochází k paradoxnímu závěru: Duše světa je ve mně, v mé duši. Je to paradoxní, protože moje duše a mé tělo jsou jedno. Moje tělo je malou částí světa ale zároveň celý tento svět je v mé duši, tato logika není úplně obyčejná.
Ale Plótinos pokračuje. Hlavní pro něj je myšlení. Lze přemýšlet o matematice, o filozofii, o historii, o teologii, ale v každém případě člověk přemýšlí svou myslí. Mysl není věc, která je myšlena, mysl je to, co myslí. Je to ústřední jádro naší duše. A je to samostatný, vyšší svět. Filozof to nazývá řeckým slovem nús. Mysl může přemýšlet o čemkoli, i o věcech, které ještě vůbec neznáme a možná se o nich nikdy nedozvíme. V duši se nějaké poznání objeví nebo neobjeví, ale v mysli už existuje nezávisle na mně, ve věčnosti! Proto je mysl, nús, širší než duše. Toto je věčné, neměnné bytí. Mysl je samostatná hypostáze. Slovo „hypostasis“ zavedl Plótinos, ale pro něj to znamená substanci (jako v latinském překladu slova „hypo-stasis“ – sub-stantia). Pak tento výraz použije Órigenés, ale již k označení osob Svaté Trojice.
Plótinos zkoumá mysl a zjišťuje, že v mysli je dualita, protože když uvažuji o mysli, poznávám svou mysl, ale dělám to pomocí své vlastní mysli. Mysl přemýšlí o sobě. Ukazuje se, že mysl je na jedné straně myslí, která myslí, a na druhé straně je to mysl, o které se přemýšlí. To znamená, že ačkoli je mysl jedna, dělí se na subjekt a objekt. Ale jak to může být? Jak se v tom může udržovat jednota? To je možné pouze tehdy, existuje-li jakési Jedno, které je ještě vyšší než mysl. A toto je první, nejvyšší hypostáze, kterou Plótinos nazývá Jedno. Jedno je nepoznatelné právě proto, že je jediné, neboť poznatelné je pouze to, co může být objektem pro nějaký subjekt. Ale v Jednom není rozdělení na objekt a subjekt, proto je absolutně nepoznatelné.
Takto si Plótinos vytváří svou hierarchii tří hypostází: Světová duše, Mysl, Jedno, a pak ji používá k nalezení odpovědí na své nejdůležitější otázky: Jak dosáhnout nesmrtelnosti, věčného bytí? A jak můžeme vysvětlit zlo, které existuje v našem světě?
Plótinos žil ve 3. století, ale nestal se křesťanem. Spoléhaje se pouze na sílu rozumu, ukázal, jakých výšin poznání Boha a člověka tento rozum může dosáhnout.
Jak se vrátit k Bohu?
Plótinos dospěl k závěru, že bytí má složitou strukturu, že kromě hmotného světa existuje ještě Světová Duše, Mysl a Jedno (neboli Bůh). Ve skutečnosti je celá filozofie Plótina podrobným výkladem a zkoumáním těchto tří hypostází bytí postižitelného myslí.
Hlavní úkol Plótinovy filozofie je v podstatě náboženský: návrat člověka k Bohu. Filozof věřil, že ukázat možnost návratu člověka k Bohu lze pouze splněním dvou podmínek. Nejprve musíte znát cestu k Bohu, která, jak jsme zjistili, má tříhypostatickou strukturu. Za druhé, aby se člověk mohl vrátit k Bohu, je třeba vědět, kde člověk je. Je to něco jako plánování cesty pomocí mapy: pokud víme, kde je cílový bod a kde jsme my, můžeme si naplánovat trasu. Plótinos proto stojí před dvěma otázkami: co je člověk, kde se nachází ve světové hierarchii? A jaká je ta hierarchie, jaké má vlastnosti, jakou cestu musí člověk překonat?
V duši člověka je kosmos
Abychom odpověděli na první otázku, je třeba si připomenout, že vesmír postižitelný myslí jsme našli v sobě – ve své duši. Plótinos dochází k paradoxnímu závěru: celý obrovský božský vesmír, který zahrnuje i vesmír hmotný, se nachází v lidské duši. Duše je přitom spojena s tělem a tělo se nachází v hmotném prostoru. Z toho Plótinos vyvozuje velmi důležitý antipohanský závěr, že sochy bohů nejsou pravými bohy. Jeho žák Porfyrios vzpomíná na jednu příhodu: „Když jednoho dne Amelios, muž velmi bohabojný, který na každý svátek a každé novoluní chodil po všech chrámech, pozval Plótina, aby šel s ním, ten mu řekl: „Ať bohové přijdou ke mně, a ne já k nim!“ Podle Plótina je božský svět v duši člověka, nikoliv mimo ni, a už vůbec není v sochách vytesaných z kamene.
Tento paradoxní závěr, že božský svět je v duši člověka, připomíná evangelní výrok: Království Boží je mezi vámi (Lukáš 17:21). Království Boží není někde mimo člověka, na nějakém místě, ale uvnitř něj, v jeho duši. Podobné myšlenky lze nalézt u mysticky nakloněných církevních otců, jako třeba u sv. Dionysia Areopagity, Makaria Egyptského, Simeona Nového Teologa a dalších. Například sv. Maxim Vyznavač píše: „Víra v Boha je totéž jako Boží království a liší se od sebe pouze myšlenkově. Neboť víra je beztvaré Boží Království a Království [Boží] je víra, která božským způsobem nabývá [své] formy“ (Otázky a odpovědi Thalassiovi. Otázka 33).
Vraťme se ale k ontologii Plótina, tedy k jeho učení o třech hypostázích. Nejprve si všimněme, že filozof nazývá Jedno Bohem. A nelze s ním než souhlasit, protože Jedno převyšuje vše, je naprosto transcendentální, absolutně nepoznatelné právě proto, že je Jedno. Vždyť poznatelné je jen to, co je pro nějaký subjekt objektem, ale v Jednu je vše sjednoceno, takže o něm nelze říci nic jiného, než že je nekonečné, všemohoucí a dobré. Vše, co můžeme říci o Jednu, je čirá obraznost, čirý apofatismus.
Ovšem je zajímavé, že Vladimír Losskij při studiu křesťanského apofatismu a jeho srovnávání s Plótinovým poukazuje na to, že Plótinův apofatismus je méně apofatický než křesťanský. Protože podle Plótina mezi Jednem a naším světem existuje určité spojení v podobě emanace. V křesťanství mezi Bohem a světem podle Losského leží propast: Bůh je Stvořitel, vše ostatní je stvoření. Ačkoli je Bůh v našem světě přítomen prostřednictvím svých energií, přesto je Stvořitelem, a proto je světu absolutně transcendentální. Z tohoto důvodu se svatý Dionysios Areopagita ve svém díle O božských jménech dokonce bojí nazývat Boha Dobrem nebo Jediným, což Plótinos směle dělá.
Jedno je samotnou ideou dobra, kterou Plótinos nachází u Platona. Protože Jedno je dobré a bezmezné ve své moci, nemůže nesdílet tuto moc, tuto svou energii, nemůže ji nevylévat, aniž by jakkoliv umenšilo svou moc. Toto vylévání energie Jedna dostalo latinský název „emanace“. Emanace z Jedna.
Zde však slyšíme námitku některých Plótinových odpůrců: to znamená, že Jedno není všemohoucí, je zjevně něčím omezeno, nemůže-li nevylévat svou energii. Plótinos na tuto otázku odpovídá a píše traktát „O vůli a svobodě Jedna“. Pravá svoboda Jedna podle filozofa spočívá v tom, že není určováno ničím a nikým, ale pouze samo sebou. Skutečná svoboda totiž spočívá v naprosté nezávislosti na všem vnějším.
Mysl je věčné bytí
Výsledkem emanace, nekonečného vylévání energie, je podle Plótina Mysl, která se po svém vzniku obrací k Jednu v kontemplaci. A díky této kontemplaci Jedna se Mysl jakoby shromažďuje v jeden celek, a proto získává pravé bytí. Proto je pro Plótina Mysl věčným, pravým bytím. Je-li Jedno nad myšlením, nad podstatou, pak je mysl věčné bytí, podstata, věčné myšlení, které proto nemůže jinak než myslet!
Mysl má také schopnost vylévat ze sebe energii a výsledkem toho je Duše. Duše je méně dokonalá než mysl a její nedokonalost spočívá v tom, že se v ní objevuje větší mnohost. Jestliže na úrovni Mysli mnohost spočívá pouze v tom, že je to bytí a myšlení (tedy jakoby dualita), pak na úrovni duše mnohost spočívá v přítomnosti obrovského množství myslitelných forem, idejí atd., které se projevují v naší duši. Proto se na úrovni Duše objevuje čas, objevuje se potřeba důkazů, rozum, který důkazy hledá (na úrovni Mysli je pravda zřejmá, vidíme ji, kontemplujeme, aniž bychom k tomu potřebovali důkazy).
Další článek v této rubrice:
Proč je zlo malým dobrem?
Duše ze sebe vylévá energii ven, do nebytí. Proč do nebytí? Protože mimo Duše neexistuje nic, a „nic“ podle Platona a Plótina je hmota. Hmota je nebytí. Duše se proto vylévá do nebytí, do hmoty, a tak vzniká náš hmotný, smyslový svět, který Plótinos nazývá kosmem, tedy řádem, krásou. Odkud pochází tento řád, odkud pochází tato krása? Samozřejmě z Duše. Proto v mnoha svých dílech, jako např. v díle „O osudu“, Plótinos zpívá chvalozpěv kosmu: je krásný, je nádherný, je dokonalý, protože ho stvořila dokonalá Duše.
Právě tato myšlenka o sestupu Jedna skrze Mysl a Duši do kosmu podnítila sv. Augustina rozejít se s pohanskými a manichejskými omyly a stal se křesťanem.
Augustin dlouho nepřijímal křesťanství, protože pro něj zůstal nevyřešený jeden problém: jak může všemohoucí a dobrý Bůh tolerovat zlo ve světě? Je logické předpokládat, že buď jsou dva bohové – zlý a dobrý, nebo Bůh není všemohoucí, anebo není dobrý. Po přečtení Plótina Augustin pochopil, jak sám píše ve svém Vyznání, „že jen dobré se může stát horší“. Podle Plótina je Mysl také dobro, ale o něco méně dobré ve srovnání s Jednem. A Duše je ve srovnání s Myslí ještě menším dobrem. Žádné zlo není. Zlo ontologicky neexistuje, existuje pouze dobro, vylévající se z absolutního dobra Jedna. A právě tomuto menšímu dobru z nějakého důvodu říkáme zlo.
Tato Plótinova myšlenka o neexistenci ontologického zla a jeho existenci pouze jako menšího stupně dobra se zalíbila Kappadockým otcům, sv. Augustinovi, svatým Dionýsovi Areopagitovi, Maximovi Vyznavači – vlastně celé křesťanské teologii. Křesťanská teologie je samozřejmě mnohem hlubší než Plótinovo učení, protože odpovídá na otázky, které se Plótinovi zdály velmi obtížné – například proč je člověk smrtelný, nakloněný zlu, nechce vystoupit k Bohu, a také k myšlence o neexistenci zla dodává křesťanský postulát o pádu.
Otázka existence zla ve světě je pro Plótina jednou z klíčových. A jeho logika je jasná. Koneckonců lze předpokládat, že pokud ve světě existuje zlo a vše, co existuje, bylo stvořeno Bohem, pak je zlo v Bohu. To říkali například gnostici. Plótinos věnuje odpovědi na jejich argumenty jedno ze svých děl, které se nazývá: Proti gnostikům nebo proti těm, kteří tvrdí, že svět je zlý a jeho Stvořitel je zlý. Opravdu, proč se přibližovat k Bohu, když je Bůh zlý? Možná bychom se naopak měli držet co nejdál od Boha, pokud je hlavním zdrojem zla? Plótinos ukazuje, že tomu tak není: zlo je menší dobro. Nejmenší dobro je jeho úplná absence, tzn. hmota. Proto je třeba vystoupit k Bohu, neboť tam je absolutní, věčné, neměnné dobro. Plótinos po celý život zůstal věrný tomuto principu, protože, jak píše jeho žák Porfyrios, „zdálo se, že se Plótinos vždy styděl za to, že žije v tělesné podobě“.
Člověk je svobodný… v Bohu
Vyřešením problému zla Plótinos řeší i problém svobody. Pokud vystupujeme k Bohu, pak možná ztrácíme svou identitu? Plótinos tvrdí, že nikoliv. Pravá svoboda je jen v Bohu. Jsme na nižším stupni hierarchie, v hmotném světě, na nižší úrovni Duše, a proto jsme zcela závislí na různých věcech a okolnostech, vášních a touhách – nejsme svobodní. A v Bohu jsme svobodní.
V tom je poněkud obtížně pochopitelný bod Plótinova učení a dodnes často zaznívají obvinění proti filozofovi: prý činí Boha nesvobodným. Ale Plótinos odpovídá: právě proto je Jedno svobodné, že ze sebe vylévá energii, odhodlává se k tomu samo. Neovlivňuje ho nic vnějšího, protože mimo něj není nic! Pokud by bylo podněcováno k emanaci něčím vnějším, nebylo by svobodné. Ale Jedno není na ničem závislé, a proto je svobodné ve své podstatě, absolutně svobodné.
Křesťanští teologové budou mluvit v podstatě o tomtéž: Bůh nemůže hřešit, a proto je absolutně svobodný. Obecně se má za to, že svoboda patří tomu, kdo má možnost volby, a kdo si nemůže vybrat, není svobodný. Podle této logiky člověk je svobodnější než Bůh, protože může hřešit i nehřešit! Církevní otcové na to odpovídají: právě proto je Bůh svobodný, protože je svobodný od hříchu. A když hřeším, jsem nucen hřešit, protože podléhám svým duchovním vášním, touhám, vnějším hmotným podnětům, má slabá přirozenost mě nutí hřešit. Proto je lidská svoboda omezená a člověk je nedokonalý. Bůh jedná pouze podle své přirozenosti, nepodřizuje se ničemu, a proto je absolutně svobodný a je dokonalou Osobou. Když se člověk začne spoléhat jen na sebe, když jedná podle pravdy, a ne podle svých tužeb, stává se svobodným, stává se pánem nad hříchem, a ne jeho otrokem. Stejně tak je absolutně svobodné Plótinovo Jedno, protože determinuje sebe samo.
A jak vystoupit k Bohu? Hierarchie bytí pomáhá Plótinovi odpovědět na tuto otázku. Pokud jsou hypostáze duchovní, nikoli hmotné, musíme se především vzdát připoutanosti ke svému tělu a ponořit se do své duše. Poté, když jsme zjistili, že duše myslí pomocí pojmů, existuje v čase a je zatížena vášněmi a emocemi, musíme se zříci i tohoto světa a vystoupit na úroveň mysli, na úroveň věčnosti. A pak budeme schopni kontemplovat Jedno, budeme naplněni tím věčným božským životem, který existuje pouze v Bohu.
Návrat k Bohu je pro Plótina čistě intelektuální proces. Nikdy nemluví o potřebě mravního zdokonalování, na kterém trvá křesťanství.
Otázka osobnosti
Plótinos se považoval za platonika, a nikoliv za originálního filozofa, ale zároveň nemyslil, že by měl něco společného s křesťanstvím. A přesto má jednu myšlenku, která v antické filozofii zcela chybí, ale je přítomná v křesťanství. Je to učení o osobnosti. Plótinos je první z antických filozofů, který tuto otázku položil. Nepoužívá ovšem pojem „osobnost“, ale pojem hypostásis, který církevní otcové budou později vnímat jako obdobu našeho chápání osobnosti. Termín hypostásis však Plótinos s největší pravděpodobností používá jako synonymum pro neosobní substanci. Ale filozof už chápe, že každý člověk je jedinečný nejen proto, že má jedinečně tvarovaný nos, jak psal Aristoteles, ale právě proto, že každý v sobě obsahuje celý svět a je jedinečnou osobností – jedinečným „já“. Plótinos používá výraz „sám“. Každý z nás je jedinečný „sám“, řecky „autos“. Ale tato naše jedinečnost se nachází právě tam, ve věčném bytí, ve věčném světě Mysli, proto je naším hlavním úkolem vrátit se k Bohu prostřednictvím výstupu po tomto žebříčku hypostází. Nepovede to ale k odosobnění člověka?
Zde Plótinos neví, co říct. Na jednu stranu Platon psal, že existuje idea člověka – ne Sokrata, ne Diogena, ale člověka obecně. To znamená, že osobnost není. Na druhou stranu, Plótinos chápe, že osobnost je jedinečná a idea osobnosti existovat musí. Pochybuje a v různých dílech na toto dilema dává různé odpovědi. Jedna z nich je velice zajímavá: idea Sokrata existuje; ale idea jakéhosi Kallia možná není; Sokrates vystoupil na vysokou úroveň bytí, poznal věčnou pravdu a zvěčnil se, zatímco obyčejný člověk se zjevně rozpustil na nižších úrovních bytí.
Plótinos je tedy první, kdo přistupuje k otázce existence osobnosti, k problému její jedinečnosti, její bytí ve věčnosti. A to je podle všeobecného uznání Plótinův největší přínos jako filozofa.
Proč Plótinos nepíše o křesťanství?
Pro křesťanskou teologii je největším Plótinovým přínosem především učení o nesmrtelnosti duše, kterou nacházíme u křesťanských filozofů; učení o původu zla, které nemá ontologickou přirozenost; učení o člověku jako o mikrokosmu, v jehož duši je obsažen celý svět, a proto je třeba Boha hledat právě v duši, a ne ve smyslovém hmotném světě.
Proč ale Plótinos žijící ve 3. století v Alexandrii, kde bylo křesťanství velmi rozšířené, přesto neříká ani slovo o křesťanech, ale spoléhá se pouze na Platona? Svou roli v tom sehrála nejen osobnost Plótina, takového rafinovaného Řeka, který hledá moudrost a nemůže uvěřit ve zmrtvýchvstání ukřižovaného Krista, ale možná i jakási Božská prozřetelnost, protože Plótinos spoléhající se pouze na sílu rozumu, ukázal, kam až náš rozum může dosáhnout. Může dosáhnout poznání Boha, poznání Boha v sobě samém, může vysvětlit mnohé nejsložitější otázky teologie, aniž by se jakkoli spoléhal na zjevení.
Plótinos, jenž ukázal hranice rozumu, má velmi důležitou úlohu. Filozof ukázal velikost naší mysli, ale zároveň i její omezení. Z toho vyplývá velikost Kristova spásného díla a jeho význam pro nás. Protože zde jasně chápeme, že Spasitel nás vede tam, kam se nemůžeme dostat silou svého rozumu.
Viktor Lega
Mohlo by vás zajímat: