Záhada Abakukova proroctví. Proč neupadl do zoufalství, když se dozvěděl o nadcházející katastrofě?

Proroctví jsou neoddělitelná od Písma svatého. Ale bibličtí proroci nemají nic společného s jasnovidci a futurology. Biblická proroctví jsou pohledem věčnosti na současnost, a proto vždy zůstávají aktuální. Tento prorocký duch, přijatý novozákonní církví, nedovolil, aby tato boholidská instituce upadla do formalismu, zkameněla a spokojila se s jednou a provždy zapsanými odpověďmi na všechny otázky. Pokaždé, když hrozilo takové nebezpečí, opakoval se starý příběh: objevil se muž, „a stalo se k němu slovo Hospodinovo, vstal, šel a začal provolávat…“

Kde je spravedlnost?

Kniha proroka Abakuka začíná rozhovorem s Bohem, který hodně připomíná myšlenky a slova mnoha našich současníků: Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ty neslyšíš. Úpím k tobě pro násilí, a ty nezachraňuješ. Proč mi dáváš vidět ničemnosti a mlčky na trápení hledíš? Doléhají na mne zhouba a násilí, rozrostly se spory a sváry. Proto je tak ochromen zákon a nikdy se neprosadí právo. Spravedlivého obkličuje svévolník, proto je právo tak překrouceno (1:2–4).

Tento nářek je starý jako svět a otázky jsou věčné. Abakukovi, stejně jako nám, se občas zdálo, že Pán nespěchá reagovat na lidské potíže a bolest. Jak dobré by bylo, kdyby ctnost byla korunována blahobytem a zlo by bylo okamžitě potrestáno! Ale zlo vítězí a pravda a spravedliví jsou pronásledováni. Jak to lze sladit s Boží spravedlností?

Abakuk téměř obviňuje Boha: Proč ze mě, slabého a hříšného, ​​děláš svědka všech těch neštěstí – vždyť je mi z toho špatně?! A ještě horší je myšlenka, že Bůh sám toleruje zlo, mlčí, nereaguje. Je to mimo lidské chápání. A jako odpověď na své zoufalé otázky slyší… hroznou předpověď o nové katastrofě.

Najednou se však ukazuje, že Boží lhostejnost k tomu, co se děje na zemi, je zdánlivá. Hospodin je připraven potrestat nehodné pokolení svého vyvoleného lidu. Ale tento trest bude vykonán rukou Kaldejců-Babyloňanů. Neporazitelní agresoři si stěží uvědomovali, že za svá vítězství vděčí nikoli svým vojenským talentům, ale všemohoucnosti Boha, který si je, stejně jako před nimi Asyřany, vybral za nástroj svého hněvu, aby přivedl národy k rozumu.

Bůh nenechá hřích bez trestu, nejen v Izraeli, ale i mezi jeho nepřáteli. Kámen ze zdi bude křičet, trám z krovu mu odpovídat: Běda tomu, kdo staví město na prolité krvi a zabezpečuje tvrz bezprávím… Běda tomu, kdo napájí svého bližního, tobě, který přiměšuješ jed svého hněvu a opíjíš ho a na jeho nahotu se díváš. Dosyta se najíš pohany, ne slávy. I ty budeš pít a ukáže se tvá neobřezanost. I na tebe dojde číše z pravice Hospodinovy a zlořečení na tvou slávu (2:11-12, 15-16).

Spravedlivý bude žít pro svou věrnost

Ale proč Hospodin zvolil jako nástroj národ krutý? Sám Hospodin odpovídá a přikazuje zapsat: … aby si je čtenář mohl snadno přečíst. Vidění už ukazuje k určitému času, míří neomylně k cíli; prodlévá-li, vyčkej, neboť přijde zcela jistě, zadržet se nedá. Pozor na opovážlivce; není v něm duše přímá. Spravedlivý bude žít pro svou věrnost (2:2–4). Tato slova proroka Abakuka třikrát cituje apoštol Pavel, protože je považuje za základ novozákonní církve. Každý se bude zodpovídat za své činy. Za to, že jsi plenil mnohé pronárody, budou plenit všechny ostatní národy tebe za prolitou lidskou krev a za násilí páchané na zemi, na městu i všech jeho obyvatelích (2:8).

Kniha proroka Abakuka končí modlitebním nářkem, který popisuje hrozivé zjevení Hospodinovo, očistnou bouři, která vykoření zlo ze země. S nadějí na tuto bouři, s vírou v nebeskou pravdu, která dříve či později zvítězí, je spravedlivý zachráněn před zoufalstvím. Zatímco dříve starozákonní člověk považoval pozemský blahobyt za znamení Božího milosrdenství, pro proroka Abakuka není život v těchto „znameních“, ale v samotném Bohu, kterému bezmezně důvěřuje. Víra a láska pohlcují všechno a proměňují lidský duch. I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat k chvále Boha, který je má spása (3:17–18).

Víra Abakuka se stala výchozím bodem pro učení apoštola Pavla o spásné víře v Krista. Světlo, které Abakuk předpovídá, je světlem Kristova vzkříšení, které vše osvěcuje. Právě víra ve Spasitele lidstva, Mesiáše, který byl v době Abakuka teprve očekáván, je zdrojem života spravedlivých, díky ní budou zachráněni před smrtí. To je podle křesťanských teologů to nejdůležitější v proroctví Abakuka.

Kde a kdy?

O životě osmého z dvanácti menších biblických proroků, jenž předpověděl zničení Jeruzalémského chrámu a samotného Jeruzaléma Kaldejci, babylonské zajetí Židů, návrat zajatců do vlasti a příchod Mesiáše, neexistují žádné spolehlivé informace.

Podle židovské tradice Abakukova matka byla Šúnemanka (rodačka města Šúnem), které prorok Elíša předpověděl, že za rok bude chovat syna (2. Královská 4:16). A v životopise proroka, který se k nám dostal v různých vydáních, se říká, že Abakuk přežil dobytí Jeruzaléma a zemřel dva roky před návratem Židů ze zajetí.

Za místo jeho prorockého působení je považováno Judsko, možná Jeruzalém. Prorokoval v době extrémního vyostření mezinárodní situace a sociálního úpadku v Judsku samotném.

Mezi dvěma zly…

V té době se Babylon teprve nedávno projevil jako světová velmoc. Když se ale Kaldejci vzbouřili proti dobyvatelské Asýrii, Judsko mělo krátkou přestávku, během které se králi Jóšijáši podařilo obnovit zapomenutou Smlouvu svého lidu s Bohem, protože Asyřané museli soustředit všechny síly na potlačení babylonské vzpoury.

Ale poté, co Kaldejci definitivně zničili Asyrskou říši, porazili i kdysi mocné Egypťany. Nová říše sotva zrozená začala dobývat svět. Nakonec na řadě bylo Judsko. Právě tehdy, před blížící se zkázou, v době nejistoty a strachu, zaznělo Abakukovo proroctví.

Situace v Judsku byla čím dál znepokojivější. Ale možná ještě znepokojivější bylo to, co se dělo v samotné zemi. Jóšijášova vláda byla Bohu milá, ale trvala krátce. Po jeho smrti na trůn usedl jeho syn Jóachaz. A již po třech měsících na Židy zaútočilo vojsko faraona Neka, sesadilo Jóachaze a dosadilo na trůn jeho bratra Jójakíma, muže zlého, ​​vzpurného a bezbožného (2. Královská 23:36–24:7; 2. Paralipomenon 36:5–8). Vliv kultů Baala a Aštarté byl tak silný, že se víra v pravého Boha zdála být vyvoleným národem zapomenuta a nespravedlnost se stala normou.

Badatelé se domnívají, že krátce nato Abakuk zapsal své proroctví. A když se k Jeruzalému přiblížil babylonský král Nebukadnesar, prorok uprchl z města s vědomím, že katastrofa je nevyhnutelná a odpor je zbytečný. Usadil se na hranici s Egyptem, žil tam jako dobrovolný vyhnanec a neviděl, jak Kaldejci zničili Šalamounův chrám, zabili většinu obyvatel Jeruzaléma a zbytek zotročili. Abakuk se návratu zajatců z Babylonu nedožil.

Redakce