Dostal Jidáš přijímání?

Otázka, zda se Jidáš účastnil přijímání při Poslední večeři, se může zdát nedůležitá ve srovnání s jinými otázkami, které se přímo týkají naší spásy. Může však mít pro nás i morální význam, protože se týká tématu důstojného (nebo nedůstojného) přijímání svatých Kristových Tajin.

Kdy Jidáš odešel?

Jednoznačnou odpověď ve výkladech Písma svatého a příručkách nenajdeme. Většina sestavovatelů chronologického výkladu evangelních událostí je toho názoru, že Jidáš opustil Poslední večeři těsně před ustavením svátosti přijímání, a proto nepřijímal.

Příručky, ve kterých se píše, že se Jidáš svatého přijímání účastnil, také existují, ale zdá se, že jsou spíše výjimkou z obecného pravidla. A není, čemu se divit. Téměř všichni vykladači evangelia 19. – počátku 20. století popírají účast Jidáše na první křesťanské eucharistii.

Názor sv. otců

V patristických výkladech nalezneme různé odpovědi na tuto otázku.

Svatý Hilarius přímo uvádí: „Judas corpus Christi non sumpsit (nepřijal Tělo Kristovo)“. Svatý Efrém Syrský také píše: „Takto Pán oddělil Jidáše od učedníků pomocí vody, když mu dal chléb namočený ve vodě, protože nebyl hoden chleba s vínem, který rozdával dvanácti apoštolům. Neboť neslušelo se, aby ten, kdo ho vydal na smrt, skrze chléb přijal (do sebe) toho, kdo zachraňuje před smrtí.“

Opačného názoru se drží sv. Jan Zlatoústý: „Evangelium říká: ‚Když jedli a pili, Ježíš vzal chléb do svých svatých a přečistých rukou, požehnal, lámal a řekl svým učedníkům: „Vezměte, jezte: toto je mé tělo, které se láme za vás a za mnohé na odpuštění hříchů.“ Potom vzal kalich a podal jim ho se slovy: „Toto je má krev, která se za vás prolévá na odpuštění hříchů“‘ (Matouš 26:26–28). Byl tu i Jidáš, když Pán pronášel tato slova. Toto je krev, ó Jidáši, kterou jsi prodal za třicet stříbrných! To je krev, o které ses nedávno bezostyšně dohadoval s nevděčnými farizeji. Ó veliké milosrdenství Kristovo! Ó, nevděk Jidášův! Pán živil a otrok prodával. Tento ho prodal, vzav si třicet stříbrných, ale Kristus jako výkupné za nás dal svou vlastní krev, a i tomu by ji dal, kdo ho prodal, kdyby si to samozřejmě přál, protože než zradil, Jidáš byl tu, byl účastníkem svaté večeře a přijímal při Poslední večeři.“

O tomtéž mluví i sv. Augustin: „Je třeba pochopit, že Pán již dal svátost svého Těla a Krve všem svým učedníkům, mezi nimiž byl i Jidáš, jak čteme u Lukáše, a poté, jak vypráví Jan, Pán namočil a dal kousek [chleba] a jasně ukázal na toho, kdo ho zradil.“

Theofylakt Bulharský vyjadřuje oba názory jako mající právo na existenci: „Evangelista přidal k těm, kteří přijímali, i Jidáše, aby ukázal jeho nelidskost. I kdyby byl jako bestie, měl by se zmírnit už proto, že jedl spolu s ostatními, ale on mezitím, i když byl usvědčen, nepřišel k rozumu, ani poté, co přijal jeho Tělo, nečinil pokání. Někteří však říkají, že Kristus zasvětil své učedníky do svatých Tajin až poté, co Jidáš odešel. I my jsme povinni činit totéž, vyloučit neřestné lidi z Božských Tajin.“

Svědectví evangelistů

Pokud se obrátíme přímo na text evangelia, zjistíme následující. Podle evangelistů Matouše a Marka Spasitel ukazuje na svého zrádce před vykonáním eucharistie. Podle Lukášova evangelia se tak děje po vykonání svátosti. V Janově evangeliu se ustanovení svátosti Těla a Krve Kristovy objevuje mimo rámec vyprávění.

Exegeta biskup Kassian (Bezobrazov) píše: „Byl Jidáš připuštěn k eucharistické večeři, nebo ne? Tato otázka se řeší různými způsoby. Na základě textu Matouše a Marka lze předpokládat, že Ježíš pronesl své slovo o zrádci, který pak odešel, a teprve potom došlo k ustanovení eucharistie. Tuto možnost nevylučuje ani Jan, protože nehovoří o ustanovení eucharistie. Ustanovení eucharistie v Janově schématu se mohlo odehrát bezprostředně po Jidášově odchodu (viz Jan 13:30).

Jiná je situace u Lukáše, kde Pán mluví o přítomnosti zrádce po ustanovení eucharistie (viz Lukáš 22:21). Ježíš otevřeně říká, že ten, kdo ho zrazuje, je s ním u stolu. Z Janova a Matoušova textu (srov. Matouš 26:21–25) také vyplývá, že na zrádce se poukázalo v jeho přítomnosti. Lukášovo svědectví nás tím pádem vede k domněnce, že k ustanovení eucharistie došlo dřív, než Jidáš odešel, jinými slovy, že zrádce přijímal.

Tento závěr může být správný, pokud jsme přesvědčení, že evangelista Lukáš popisoval události v jejich chronologickém sledu a zůstal věrný svému zájmu o chronologickou přesnost i ve vyprávění o Poslední večeři.“

Biskup Kassian poznamenává zřejmý fakt, že ze čtyř evangelistů svědčí o účasti Jidáše na eucharistii pouze apoštol Lukáš, ale zároveň žádný z ostatních tří evangelistů tento fakt nepopírá. Apoštol Jan nepopisuje přijímání. Apoštolové Matouš a Marek pouze poukazují na to, že Pán před eucharistií mluví o zradě jednoho z přítomných učedníků. Ale zaprvé tito evangelisté neříkají, že Jidáš odešel hned poté, co byl usvědčen. A zadruhé, kdo může tvrdit, že předpověď zrady nemohla být pronesena dvakrát během Poslední večeře – před a po ustanovení eucharistie? Víme, že Pán již mnohokrát prorokoval o zradě jednoho ze svých nejbližších učedníků. Zdůrazněme tedy ještě jednou: jediné svědectví o Jidášově přijímání nacházíme u evangelisty Lukáše a toto svědectví není vyvráceno žádným jiným evangelistou.

Bohoslužebné texty jako další argument

Výše uvedené argumenty by však neměly rozhodující význam, kdybychom je nemohli potvrdit závažnějšími argumenty, které jsou obsaženy v naší bohoslužbě, zvláště v bohoslužbě Strastného týdne, konkrétně Velkého čtvrtku a pátku. Mezi autory těchto bohoslužeb patří svatí Kosmas z Maiumy a Ondřej Krétský, což nám umožňuje vnímat tyto texty nejen jako patristickou literaturu, ale jako hlas církve.

Pravoslavná bohoslužba je založena na eucharistii – svátosti Těla a Krve Kristových. Svatý mučedník Irenej z Lyonu trval na neoddělitelném spojení mezi křesťanským učením a eucharistií: „Naše učení je v souladu s eucharistií a eucharistie potvrzuje učení.“ Z tohoto důvodu si můžeme být jisti, že naše liturgické texty, a zejména texty věnované ustanovení svátosti eucharistie, nepochybně vyjadřují názor celé církve.

Bohoslužby Velkého čtvrtku a Velkého pátku opakovaně a jednoznačně potvrzují, že Jidáš se spolu s ostatními apoštoly účastnil svatého přijímání. Uvedeme jeden z nich. Stichira večerní Velkého pátku: „Jidáš byl zajisté splozencem hadího plemene, které na poušti jedlo manu a reptalo proti Živiteli. Neboť když ještě sousto měli ve svých ústech, pomlouvali Boha ti nevděčníci. Také tento bezbožník, maje v ústech ještě chléb nebeský, osnoval již zradu proti Spasiteli. Ó, nenasytné způsoby, nelidská drzosti! Živitele tento zrádce prodává a polibkem svým vydává na smrt Pána. Vpravdě synem oněch byl tento zločinec a s nimi obdržel i úděl záhuby. Hospodine, chraň duše naše takové nelidskosti, neboť jsi jediný nevýslovně shovívavý.“

Bohoslužebné texty lze ilustrovat ikonami Poslední večeře, kde je Jidáš přítomen mezi apoštoly a v kalichu uprostřed velikonočního stolu je ryba – symbol Krista, tedy přijímání.

Boží trpělivost

V Triodu vlastně není jediný text, který by říkal, že Jidáš opustil Poslední večeři před přijímáním. Ale jsou slova, která nám odhalují důvod shovívavosti Páně k nevěrnému učedníkovi:

„Jakým způsobem ses, Jidáši, stal zrádcem Spasitele? Vyloučil tě ze sboru apoštolů? Zbavil tě daru uzdravování? Nepřipustil tě k hostině, když s ostatními večeři slavil? Umyv jiným nohy, pohrdal tvými? Ó, na kolik dobrodiní jsi zapomněl! Nyní se tvá nevděčná povaha odhaluje. A jeho bezmezná trpělivost a velké milosrdenství se hlásá.“

Podle citovaného textu je základem trpělivosti Pána Ježíše vůči zrádci „bezmezná trpělivost“ a „velké milosrdenství“. Pro nás je obtížné vyrovnat se s myšlenkou, že náš Pán Ježíš Kristus, přestože ví o blížící se zradě, dovoluje zrádci přijímat své Tělo a Krev a sjednocuje ho se sebou samým ve svátosti lásky. Ale: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše“ (Izajáš 55:8-9).

To, že Pán Ježíš připustil Jidáše k přijímání, je v souladu s tím, čemu teologové říkají kenosis, s nemyslitelným sebevyprázdněním Syna Božího, které začalo vtělením a skončilo hanebnou a bolestivou smrtí na kříži. V případě Jidáše vidíme stejnou extrémní shovívavost Spasitele vůči lidské osobě. I když ví, že bude zrazen, dělá vše pro to, aby zrádce obrátil, dovoluje mu, poskvrněnému vášněmi a nevírou, přijmout největší svátost Těla a Krve. Poté už odpadlík nemá ani sebemenší důvod k ospravedlnění.

Jidáš se zúčastnil přijímání, což nám ukazuje, že Pán nezanedbává žádného člověka, nikým nepohrdá, ani tím, kdo dosáhl extrémní úrovně mravního úpadku. Dokud je člověk naživu, Bůh se ho snaží spasit, dává mu všechny možné prostředky pro návrat. A Jidášova účast na svátosti přijímání nám dává naději a možná i jistotu, že ani v těch nejhorších životních situacích, ani ve stavu odpadnutí od Boha nás Pán Ježíš neopouští.

Ale tentýž fakt nám zároveň slouží jako strašné varování. Bez dobré vůle a upřímného pokání ani ta největší církevní svátost nejenže nepřináší člověku užitek, ale dělá z něj nádobu a nástroj satana, o čemž připomíná i svatý Jan Zlatoústý:

„Tehdy se Jidáš nedůstojně zúčastnil Poslední večeře, poté vyšel a zradil Pána. Stalo se tak, abys věděl, že ti, kteří se nedůstojně účastní svátostí, jsou zvláště napadáni ďáblem a že jsou vystaveni většímu trestu. Neříkám to proto, abych vás vyděsil, ale proto, abyste byli k sobě pozornější. Tak jako fyzická potrava, když se dostane do slabého žaludku, zesiluje nemoc, tak duchovní potrava, když je přijímána nedůstojně, přináší velké odsouzení. Vyzývám vás, ať nikdo nepřistupuje s nečistými myšlenkami, očistěte nejdřív svá srdce. Pokud zůstaneme čistí, jsme chrámy Boží. Učiňme svou duši čistou.“

Pokud se nám zdá, že nám nehrozí nebezpečí následovat Jidáše, je to pouze zdání. Abychom se skutečně vzdálili této propasti, je nutné, aby se pro nás vzpomínka na zradu nejbližšího učedníka po přijetí svatých Tajin stala jakýmsi očkováním. Musíme neustále opakovat odpověď apoštolů na slova Kristova: „Jeden z vás mě zradí.“ – „Snad to nejsem já, Pane?“

Andrej Gorbačev