Ostudné období v dějinách papežství
10. století bylo obdobím extrémního úpadku a ponížení papežství, které v předchozích staletích krok za krokem všemi dostupnými prostředky posilovalo svou moc a autoritu na křesťanském Západě, rozšiřovalo sféru svého vlivu na různé aspekty života států a národů, jež byly pod jeho duchovním patronátem. Avšak degradace papežství paradoxně zpomalila růst odcizení mezi křesťanským Západem a Východem, mezi Římem a Konstantinopolí. Římská církevní správa v tom žalostném stavu, v němž přebývala po celé století, si již nemohla činit nároky na univerzální moc nad křesťanským světem, a s poklesem ambicí bylo méně důvodů pro konflikty.
Krize papežství pramenila ze dvou vzájemně souvisejících jevů: radikálního nárůstu bohatství a mocenských pozic římské aristokracie, která si podrobila kurii a z papežů udělala loutky, a úpadku morálky duchovenstva a samotných papežů, který byl zcela bezprecedentní v dějinách západní církve.
Krize začala na konci 9. století, kdy 6. října 891 papeže Štěpána V. vystřídal bezskrupulózní intrikán Formosus pocházející z římského patriciátu. Vysvěcený na biskupa z Porta v roce 864, za papeže Mikuláše, byl později exkomunikován za pokus sesadit papeže Jana VIII., jehož místo se snažil obsadit. Papež Marinus zrušil exkomunikaci a jeho nástupce Štěpán ho přiblížil k sobě. Ve vztazích s konstantinopolským patriarchátem Formosus kráčel cestou papeže Mikuláše a projevil extrémní nepřízeň vůči svatému Fotiovi, jenž byl následně sesazen ne bez vlivu a zásahu papeže. Formosus trval na exkomunikaci biskupů vysvěcených patriarchou Fotiem, ale v Konstantinopoli tyto nároky byly ignorovány. Formosus jako politik toužící po moci zasahoval do konfliktů mezi západními panovníky, do sporu mezi pařížským hrabětem Odem a králem západních Franků Karlem Prostým, do soupeření mezi rodinami římského patriciátu, korunoval císařskou korunou Arnulfa Korutanského, jenž byl brzy po svém povýšení paralyzován, opustil Itálii a odešel do Německa. 4. dubna roku 896 Formosus zemřel za podezřelých okolností.
Na papežský stolec byl téměř násilně, proti vlastní vůli, dosazen Bonifác VI., jenž dva týdny nato zemřel. Lid vinil z jeho smrti nového papeže Štěpána VI., jenž zuřivě nenáviděl Formosa, protože ten patřil jinému klanu římské šlechty.
Štěpán začal pomstou a udělal to, co se zapsalo do dějin římské církve jako Synoda mrtvých. Jak píše německý historik Ferdinand Gregorovius, „bylo rozhodnuto podrobit Formosa slavnostnímu soudu, k němuž se zemřelý musel dostavit osobně. Stalo se tak v únoru nebo březnu roku 897. Na shromáždění přišli kardinálové, biskupové a mnoho dalších hodnostářů z řad kléru. Formosova mrtvola, vyjmutá z hrobu, ve kterém ležela několik měsíců, byla oblečena do papežského roucha a umístěna na trůn v zasedací síni. Pak právník papeže Štěpána vstal a přečetl obvinění. Potom živý papež, zachvácený vztekem, začal vyslýchat mrtvého: „Proč ses opovážil podlehnout své ctižádosti a zmocnit se apoštolského stolce, když jsi předtím byl pouhým biskupem z Porta?“ Poté promluvil Formosův obránce, nakolik mu dovolil promluvit smrtelný strach. Na závěr byl zemřelý odsouzen. Účastníci Synody podepsali dekret o sesazení Formosa, prohlásili ho za odloučeného od církve a rozhodli, že svěcení všech osob vysvěcených Formosem se musí opakovat. Poté přítomní svlékli mrtvolu, usekli mu tři prsty pravé ruky, jimiž latiníci žehnají, vynesli mrtvolu ze sálu, protáhli ji ulicemi a za jásání davu hodili tělo do Tibery[1].“
Infernální představení v režii papeže Štěpána vyvolalo vůči němu zuřivou nenávist ze strany politických odpůrců. Na podzim roku 897 byl Štěpán sesazen, uvržen do vězení a tam uškrcen. Na papežský stolec byl dosazen jistý Roman, o němž nejsou téměř žádné informace; po 4 měsících pontifikátu zemřel.
Po něm nastoupil Theodor II. Ten uspořádal v bazilice apoštola Petra druhý slavnostní pohřeb ostatků Formosa nalezených rybáři v řece. Formosův obdivovatel, analista Saxo, ve své Kronice, z níž víme, co se dělo na Synodě mrtvých, píše, že když Formosovu mrtvolu „nalezli rybáři a odnesli ji do kostela svatého Petra, obrazy svatých se poklonily ležícímu v rakvi a uctivě ho zdravily[2]“. Sám kronikář to vidět nemohl, protože psal své dílo 250 let po Synodě mrtvých. Ale podle jeho slov o tom „svědčí spravedliví římští muži[3]“.
Theodor vrátil klerikům vysvěceným Formosem a odloučeným na Synodě mrtvých jejich hodnosti. Odpůrci Formosa ze strany, jejímž chráněncem byl Štěpán VI., vyhlásili sesazení Theodora a dosazení na papežský stolec Sergia, tento pokus však nebyl úspěšný. Sergius uprchl z Říma, ale brzy nato zemřel Theodor II. Počátkem roku 898 byl za papeže prohlášen Jan IX., jehož pontifikát trval déle než u jeho předchůdce – až 2 roky.
Po jeho smrti v roce 900 se na římský stolec dostal Benedikt IV., po třech letech však zemřel i on a v Římě pokračovalo střídání papežů.
„V roce 903 byl za papeže zvolen farář z vesnice s nevhodným názvem Priapi, jenž přijal jméno Lev V. O měsíc později došlo k převratu, při kterém jistý klerik Kryštof sesadil Lva, uvrhl jej do vězení a stal se papežem. Tento Kryštof, který je katolickou církví považován za vzdoropapeže, uspěl více než Lev a u moci vydržel 4 měsíce. Ovšem i on počátkem roku 904 byl svržen římským aristokratem – aktivním účastníkem Synody mrtvých, který přijal jméno Sergius III. (904–911). Kryštof byl poslán do vězení, kde trávil čas se Lvem. O něco později Sergius nařídil oba uškrtit[4].“
Za papeže Sergia III. degradace papežství vstupuje do stadia tzv. pornokracie (způsob vlády, na níž mají význačný podíl milenky, prostitutky, konkubíny). Jeho milenkou se kolem roku 905 stala 15letá kráska Marozia, dcera senátora a konzula hraběte Theofylakta z Tuskula a jeho manželky Theodory, která podle biskupa z Cremony Liutpranda byla „nestydatou nevěstkou“ a „měla dvě dcery, Marozii a Theodoru, které se jí nejen ve všem podobaly, ale také měly ještě větší sklony ke zhýralosti. Marozia porodila papeži Sergiovi… syna Jana“[5], jenž se později stal papežem Janem XI.
Sergius III. zemřel v roce 911. Jeho nástupcem byl Anastasius III., jehož pontifikát trval 2 roky. Vystřídal ho syn lombardského vévody Lando, který vládl pouhých šest měsíců. Oba byli loutkami Marozie, již podporoval římský patriciát a jejích chráněnci v kurii. V roce 909 se Marozia „provdala za dobrodruha jménem Alberich, který se stal markýzem ze Spoleta, a porodila mu syna Albericha II. V té době se papežská kurie… zcela dostala pod kontrolu místní aristokracie, jejíž nejmocnější představitelkou byla Marozia; papežství bylo v jejích rukou[6].“
Ale její moc nebyla úplná. V roce 914 se proti její vůli papežem stal milenec její matky Theodory, Jan X. Biskup Liutprand z Cremony podrobně popsal příběh jeho vzestupu a vrhl světlo na exotické zvyky nejvyšších italských duchovních:
„V té době nejvyšším pontifikem ctihodného římského stolce byl Jan z Ravenny. Toto nejvyšší duchovní postavení získal bezbožně pošlapav jak lidské, tak božské zákony… Ravennským arcibiskupem (arcibiskup Ravenny byl považován za druhého po římském papeži) byl Petr. Kvůli služebním povinnostem velmi často posílal do Říma… zmíněného Jana, jenž tehdy byl klerikem jeho církve. Theodora, nestydatá… nevěstka… se nechala zlákat krásou jeho tváře a nejenže s ním chtěla mít vztah, ale později ho k tomu i přinutila. Zatímco byly páchány tyto nestoudnosti, zemřel biskup boloňské církve a na jeho místo byl zvolen Jan. O něco později, těsně před jeho vysvěcením, zemřel zmíněný arcibiskup Ravenny; na popud Theodory byl Jan… okamžitě vysvěcen na ravennského arcibiskupa. Krátce nato povolán Bohem zemřel papež, který ho v rozporu s kánony vysvětil. Tehdy zvrácený rozum Theodory, … která se nemohla smířit s tím, že ji její milenec kvůli vzdálenosti oddělující Ravennu od Říma nemůže navštěvovat dost často, přinutila Jana opustit arcibiskupství v Ravenně a stát se nejvyšším pontifikem v Římě[7].“
Jan X. zastával papežskou funkci déle než jeho předchůdci – od roku 914 do roku 928. Ale intrikami Marozie, „která zdědila bohatství, přívržence a moc svých již zesnulých rodičů[8]“, byl nakonec svržen. Její první pokus ovšem úspěšný nebyl. Snažila se zlikvidovat papeže rukama svého manžela Albericha, ale ten byl zabit strážci papežského paláce. Marozia si našla vlivnějšího manžela – toskánského markýze Guida. Oporou papeže Jana v této konfrontaci byl jeho bratr Petr, kterého povýšil do hodnosti konzula, svěřil mu správu Říma a podřídil římskou posádku. Ale oddíl Guida na popud Marozie dobyl papežský Lateránský palác. Petr byl rozsekán před očima svého bratra a sám papež byl zajat, uvržen do vězení na Andělském hradě, původním mauzoleu císaře Hadriána, a o rok později zahynul. Podle některých zdrojů zemřel hlady a podle jiných byl udušen polštářem.
Marozia se tak nejen pomstila nenáviděnému milenci své matky a svému politickému nepříteli, ale i vydláždila cestu k papežskému stolci svému 18letému synovi, potomkovi papeže Sergia. Ale prozatím se novým papežem stal chráněnec Marozie Lev VI., jenž po šesti měsících zemřel. Vystřídal ho Štěpán VII., ten vydržel ve funkci až do své smrti na jaře roku 931.
V té době syn Marozie a papeže Sergia III. dosáhl věku, který jeho matka považovala za dostatečný pro obsazení římského stolce. Stal se papežem se jménem Jan XI. Jeho největší vášní byla v duchu doby milostná dobrodružství. Římské církvi a Římu vládla jeho matka Marozia, která se po smrti svého druhého manžela znovu vdala za italského krále Huga z Arles. Papež Jan XI. oddával svou matku na Andělském hradě. Hugo měl v plánu pomocí své nové manželky, která vládla Římu, získat císařskou korunu.
Král Hugo poté, co se stal spoluvládcem Říma, jednal se svou obvyklou krutostí, což vyvolalo nespokojenost římského patriciátu i prostého lidu. Kráska Marozia, jež dříve byla ve hlavním městě oblíbená, začala ztrácet popularitu. Vůdcem nespokojenců byl papežův bratr, druhý syn Marozie Alberich, který zdědil otcovský titul markraběte ze Spoleta a nesnášel svého nevlastního bratra bastarda. Nenáviděl i nového manžela své matky Huga.
Na konci roku 932 se dav podněcovaný Alberichovými agenty zmocnil Andělského hradu, kde se v tu chvíli nacházela Marozia, její syn papež a její třetí manžel Hugo. Poslednímu se podařilo uprchnout, ale Marozia a její nešťastný syn byli zajati a uvězněni. O dalším životě Marozie nejsou žádné informace, pravděpodobně byla zavražděna bezprostředně nebo krátce po převratu. Jan byl vrácen do Lateránského paláce a na papežský stolec, ale od té doby už nemohl udělat ani krok bez vůle svého mladšího bratra, jenž ho neustále ponižoval. V roce 935, ve věku 25 let, papež zemřel, možná jako oběť nekalého úmyslu.
Alberich vládl dvacet let a „úspěšně vzdoroval prostřednictvím různých opatření (včetně diplomatického sňatku s Hugovou dcerou) Hugovým opakovaným pokusům o návrat k moci. Úspěšně jmenoval pět papežů[9]“: Lva VII., Štěpána VIII., Marina II., Agapeta II. a Jana XII. První z nich byl zcela poslušný vůli svého patrona, ale Štěpán, jenž zastával papežskou funkci v letech 939 až 942, se po dvou letech poslušnosti pokusil jednat samostatně a vstoupil do konfliktu se všemocným Alberichem. Byl za to krutě zbit a brzy nato zemřel. Štěpánův nástupce Marinus II. se podřídil vládci a zůstal ve funkci 4 roky. Poté následoval docela dlouhý (od roku 946 do roku 955) pontifikát dalšího kapesního papeže, otrocky poslušného Agapeta II.
Ale v létě roku 955 40letý Alberich II. těžce onemocněl. Před svou smrtí svolal u ostatků apoštola Petra setkání římských senátorů, kardinálů a dalších světských i duchovních hodnostářů a žádal po nich, aby po smrti Agapeta zvolí za papeže Alberichova syna Oktaviána, jehož matkou byla Alda z Arles, dcera italského krále Huga. Hodnostáři, shromáždění u lůžka svého umírajícího vládce, odpřisáhli, že splní jeho poslední vůli, a když Agapetus následujícího roku zemřel, 18letý Oktavián, ze strany otce vnuk Marozie, a ze strany své matky potomek Karla Velikého, byl zvolen papežem a přijal jméno Jan XII.
Jeho pontifikát, který trval 8 let, byl vhodným ukončením éry pornokracie. Podle Edwarda Gibbona, který se zakládá na svědectví současníků, „tento nejhorší z vnuků Marozie otevřeně vtahoval římské matróny do cizoložství… Lateránský palác se proměnil na školu pro prostitutky… Únosy dívek a vdov papežem odvrátily poutnice od návštěvy hrobu svatého Petra, [obávaly se], že je při vykonávání náboženských obřadů jeho nástupce znásilní[10]“.
Liutprand z Cremony ve svém spisu Historia Ottonis uvádí odpovědi Římanů na otázky vyslanců císaře Oty I., kteří vyšetřovali činy Jana XII.: „Vdovu po Rainerovi, jeho vlastním vazalovi,… zajatý slepou vášní ustanovil za vládkyni mnoha měst a obdařil zlatými kříži a poháry z velesvatyně svatého Petra…. Zmiňme se také o nepřítomnosti žen jiných národů než Římanů, protože se bojí vykonávat pouť k hrobům svatých apoštolů, když slyšely, že [papež] před několika dny znásilnil některé vdané dámy, vdovy a dívky[11].“
Mezi papežovy další záliby patřila hra v kostky, víno a lov. Ponořen do zábav přivedl Jan XII., nejen papež, ale i římský vládce, městské záležitosti do zmaru; vliv papežské kurie na události probíhající v Itálii přišel vniveč. Této situace využil Hugův synovec, markrabě Berengar z Ivreje, jenž dostal pod kontrolu značnou část Itálie, snažil se zmocnit se královské a císařské koruny a, což bylo pro Jana zvláště citlivé, podnikal dravé vpády do papežské oblasti. Papež Jan XII. povolal na pomoc krále Otu, ten v čele německé armády překročil Alpy a vstoupil do Lombardie. Berengarova vojska odstoupila, Ota prohlásil Berengara za sesazeného. Poté odešel do Říma, kde ho vnuk proslulé Marozie Jan XII. korunoval císařskou korunou. Stalo se to 2. února roku 962.
Císař Ota Veliký byl informován o neřestích papeže a před odjezdem z Říma se ho snažil přesvědčit, aby se vzdal svého skandálního chování, což jenom rozčílilo vnuka vášnivé Marozie. Jakmile císař opustil Řím, papež zahájil jednání s Berengarovým synem Adalbertem a uzavřel spojenectví s jeho otcem proti Otovi. Když Otu informovali o Janově zradě, nechtěl v to uvěřit a poslal do Říma posly, aby vše prozkoumali. Vyslanci potvrdili informaci o jednání mezi papežem a Adalbertem a zároveň podali císaři zprávu o skandálním životě papeže a o bídném stavu zchátralých římských kostelů. Ota reagoval na zprávu vyslanců překvapivě dobromyslně.
Podle Liutpranda „když to císař od vyslanců slyšel, řekl: „Je to ještě mladík a snadno se napraví podle příkladu dobrých mužů. Doufám, že se snadno vynoří z této propasti zla prostřednictvím upřímného přesvědčení a my spolu s prorokem řekneme: „Změnila se pravice Nejvyššího.“ A dodal: „Nejprve, jak to okolnosti vyžadují, vyžeňme Berengara, který stále vzdoruje na hoře Montefeltro, a pak se s otcovským poučením obrátíme na papeže. I když ne z vlastní vůle, tak se alespoň ze strachu stane dokonalým mužem. A je možné, že když si na dobro zvykne přinucením, bude se stydět se od něj odnaučit[12].“
Ale protože Ota nechtěl ponechat nebezpečnému mladíkovi úplnou svobodu, poslal do Říma dva vlivné biskupy s pravomocí vyšetřovat události v papežské kurii. Jedním z nich byl již citovaný Liutprand z Cremony. Když vyslanci navštívili papeže, „byli jím přijati s takovou nepřízní, že jim okamžitě bylo jasné, do jaké míry nesnáší svatého císaře[13]“. Těsně před jejich návratem, se císař dozvěděl, že Adalbert se nachází v Římě a domáhá se císařské koruny. V září roku 962 císařské vojsko začalo tažení proti Římu. Když se přiblížilo, papež uprchl do Tivoli a vzal s sebou poklady Lateránského paláce a katedrály.
Po vstupu do Říma císař svolal do katedrály sv. Petra koncil, kterého se zúčastnilo na 100 biskupů, římských presbyterů a jáhnů, světských hodnostářů a zástupců místní šlechty. Ota Veliký při zahájení zasedání koncilu vyjádřil lítost nad nepřítomností papeže, který pozvání ignoroval. Poté se na návrh císaře ujali slova svědci zločinů, z nichž byl Jan obviňován.
„Kardinál-kněz Petr… dosvědčil, že viděl [papeže] celebrovat mši bez přijímání. Jan, biskup z Narnie, a kardinál-jáhen Jan sdělili, že ho viděli vysvětit jáhna ve stáji a v nevhodnou dobu. Kardinál-jáhen Benedikt spolu s dalšími jáhny a kněžími řekli, že [papež] světil biskupy za úplatek, a že jmenoval biskupem města Todi 10letého [chlapce]… Říkali také, že svědky jeho zhýralosti osobně nebyli, ale s jistotou vědí, že [papež] měl vztah s vdovou po Rainerovi, konkubínou svého otce Stefanou, vdovou Annou a její neteří, čímž ze svatého paláce udělal nevěstinec a skrýši. Říkali, že se otevřeně věnoval lovu. Benedikta, svého duchovního otce, oslepil, na což ten brzy zemřel; Jana, kardinála-podjáhna, vykastroval, na což ten také zemřel; svědčili, že zakládal ohně, opásával se mečem a nasazoval si přilbu a drátěnou košili. To, že pil víno z lásky k ďáblu, hlasitě tvrdili všichni – duchovní i laici. Při hře v kostky volal na pomoc Jupitera, Venuši a další démony. Svědčili, že neslouží matutinum a hodiny a nekřižuje se[14].“
Soudcové vyžadovali přítomnost obviněného u soudu. Císař se proto spolu s koncilem obrátil na uprchlého papeže: „Nejvyššímu pontifikovi a ekumenickému papeži, panu Janovi, od Oty, z Božího milosrdenství císaře Augusta, jakož i od arcibiskupů a biskupů z Ligurie, Toskánska, Saska a Frank; ve jménu Páně posíláme pozdrav! Když jsme pro službu Boží přišli do Říma, zeptali jsme se vašich synů, jmenovitě římských biskupů, kardinálů a jáhnů, a kromě nich také všech prostých lidí, na vaši nepřítomnost a na důvod, proč nechcete vidět nás, obránce vaší církve a vás samotných. Sdělili nám o vás takové neslušné věci, že bychom se byli propadli hanbou, kdyby totéž bylo řečeno o hercích. Aby to vše nebylo skryto před vaší velikostí, uvedeme zde stručně některá z těchto [obvinění]… Jste obviněn… z vraždy, zrádnosti, svatokrádeže a krvesmilstva jak s vlastními příbuznými, tak s dvěma sestrami. Také se říká, o čemž je děsivé už jen slyšet, že jste pil víno z lásky k ďáblovi a při hře v kostky jste žádal o pomoc Jupitera, Venuši a další démony. Proto vás naléhavě prosíme, svatý otče, abyste přišel do Říma a očistil se od toho všeho. Pokud se bojíte násilí ze strany neuváženého davu, ujišťujeme vás pod přísahou, že se vám nestane nic, kromě toho, co [je předepsáno] svatými kánony. Odesláno 6. listopadu[15]“.
Jan XII. na císařovu výzvu reagoval vyhrůžkou: „Jan biskup, služebník služebníků Božích, všem biskupům. Slyšeli jsme, že chcete zvolit jiného papeže; Pokud to uděláte, já vás ve jménu všemohoucího Boha exkomunikuji, abyste neměli právo ani světit, ani sloužit mši[16].“
Navzdory vzdorné opovážlivosti a drzosti této odpovědi se Ota snažil papeže najít a dopravit do Říma, aby se vyhnul vynášení rozsudku v jeho nepřítomnosti, ale tyto pokusy byly neúspěšné, Jan se skrýval na polích a v lesích a vášnivě se tam oddával jednomu ze svých koníčků – lovu.
Teprve 3. prosince roku 963 se císař, jehož trpělivost papež směle zkoušel, potřetí obrátil na účastníky svolaného koncilu se stížností a výzvou, aby konečně vynesli rozsudek nad papežem, jenž se skrýval před soudem.
Císař řekl: „…Ať je známo vám, arcibiskupům, biskupům, kněžím, jáhnům a ostatním duchovním, jakož i hrabatům, soudcům a veškerému lidu, že tento papež Jan, utlačován Berengarem a Adalbertem, kteří se vzbouřili proti nám, poslal k nám do Saska vyslance a prosil nás pro lásku k Bohu, abychom přijeli do Itálie a osvobodili kostel svatého Petra a jeho samotného z jejich rukou… Vytržen mým úsilím z jejich rukou a znovu uveden do své hodnosti, on zapomněl na přísahu i na věrnost, kterou mi slíbil nad tělem sv. Petra, a nařídil tomuto Adalbertovi, aby přijel do Říma, bránil ho proti mně, zahájil povstání a, jak viděli naši vojáci, jako velitel si nasadil přilbu a drátěnou košili. Ať posvátný synod prohlásí, co si o této věci myslí.“
Na to římští vladykové, ostatní duchovní a všechen lid odpověděli: „Neslýchaný vřed je třeba vypálit neslýchanými prostředky… žádáme velikost Vaší moci, abyste ze svaté římské církve vyhnal tohoto netvora, jehož neřesti nemohou být odčiněny žádnou ctností, a na jeho místo ustanovil jiného, který by nám příkladem svého dobrého života mohl přinést užitek a podle toho nás vést, který by sám žil spravedlivě a dal nám příklad spravedlivého života[17].“
Císař schválil volby nového římského biskupa. Třikrát jménem koncilu bylo vyhlášeno rozhodnutí: „Za svého pastýře, nejvyššího papeže svaté římské církve, volíme Lva, ctihodného protoscriniaria svaté římské církve, muže osvědčeného a hodného titulu nejvyššího arcipastýře a sesazujeme nečestného Jana pro jeho bezbožné mravy[18]!“
Lev VIII. byl slavnostně uveden do Lateránského paláce a pak ho v katedrále sv. apoštola Petra vysvětili na biskupa Říma.
Ovšem poté, co Ota opustil Řím, sesazený papež a jeho příznivci se vrátili do Věčného města, kde se mohli spolehnout na podporu významné části obyvatel, kterým jeho způsobu života byl dobře znám. Historik papežství John Norwich vysvětluje toto zdánlivě nevysvětlitelné, absurdní chování Římanů: „Problém byl v tom, že Lev VIII…. se stal papežem, jak všichni věděli, ne podle svobodné volby biskupů, ale na nařízení císaře. Jan mohl být netvor, ale římský netvor. Pro dobro nebo zlo si ho Římané zvolili a nechtěli se klidně dívat, jak ho sesadí německý barbar[19]“.
Po návratu do Říma Jan zahájil pronásledování duchovních a laiků, kteří se přímo či nepřímo podíleli na jeho svržení, někteří byli zabiti, jiným usekli ruce, nosy, prsty, jazyky. Synoda svolaná 26. února exkomunikovala papeže Lva. Jan měl v úmyslu ho zabít, ale Lvu se podařilo uprchnout z Říma do císařova tábora. Na začátku května se Ota rozhodl vrátit do Říma, ale když už byl na cestě, dostal zprávu o náhlé smrti sesazeného papeže Jana.
Podle Liutpranda „Hospodin chtěl celému světu ukázat, že papež Jan byl svými biskupy a všemi lidmi sesazen spravedlivě a nespravedlivě byl poté přijat zpět. Jedné noci, když se veselil mimo Řím s manželkou jistého muže, byl praštěn ďáblem do spánku tak silně, že po 8 dnech na tuto ránu zemřel[20]“.
Jak bychom měli rozumět slovům o tom, že byl praštěn ďáblem do spánku? Na to existují různé názory: mohla to být „mrtvice, která ho zasáhla během trávení času v posteli se zmíněnou osobou[21]“, nebo zemřel „na rány, které mu způsobil její rozzuřený manžel[22]“. Stalo se tak 14. května 964, kdy sesazenému papeži, vnuku Marozie, bylo 27 let. Před smrtí odmítl přijmout svátosti pomazání a přijímání.
Smrtí Jana XII. skončilo období pornokracie v dějinách papežství. Během tohoto období autorita papeže klesla a papežský stolec se stal putovní cenou pro válčící strany. V politických intrikách soutěžili italští feudálové, římský patriciát a němečtí vladaři s titulem římských císařů. Důsledkem pornokracie byly krvavé nepokoje kolem papežského stolce, které trvaly až do konce 10. století.
Prot. Vladislav Cypin
[1] Ferdinand Gregorovius. Dějiny města Říma ve středověku. М., 2008. S. 426.
[2] Analista Saxo. Kronika. М., 2012. S. 108.
[3] Tamtéž
[4] John Norwich. Dějiny papežství. М., 2011. S. 104.
[5] Liutprand z Cremony. Antapodosis. Historia Ottonis. Relatio de legatione Constantinopolitana ad Nicephorum Phocam. М., 2002. S. 48.
[6] Norwich. S. 105.
[7] Liutprand z Cremony. Antapodosis. Historia Ottonis. Relatio de legatione Constantinopolitana ad Nicephorum Phocam. М., 2002. S. 48.
[8] Ferdinand Gregorovius. Dějiny města Říma ve středověku. М., 2008. S. 442.
[9] Norwich. S. 107.
[10] Edward Gibbon. Úpadek a pád římské říše. Díl. VI. SPB. 1999.
[11] Liutprand z Cremony. S. 114.
[12] Tamtéž. S. 114–115.
[13] Tamtéž. S. 115.
[14] Tamtéž. S. 117.
[15] Tamtéž. S. 118.
[16] Tamtéž. S. 118–119.
[17] Tamtéž. S. 120.
[18] Tamtéž.
[19] Norwich. S. 112.
[20] Liutprand z Cremony. S. 121–122.
[21] Norwich. S. 113.
[22] Tamtéž.
