Stručné dějiny vzniku kalendářní otázky

Problém církevního kalendáře je mnohem závažnější než pouhá otázka o tom, jestli si na Silvestra dáme pouze postní jídlo, nebo i něco lepšího. Kalendář se týká posvátných období v kultuře každého národa, církevních svátků, určuje řád a rytmus náboženského života. Proto se problematika změn kalendáře dotýká duchovních základů společnosti.

Podle Božské prozřetelnosti se kalendářem křesťanské doby stal juliánský kalendář, který byl vyvinut v roce 46 a od 1. ledna 45 př. n. l. nahradil nedokonalý lunární římský kalendář. Vyvinul ho alexandrijský astronom Sósigenes na žádost římského císaře Julia Caesara, který kromě jiného měl titul pontifex maximus – velekněz. Proto se kalendáři začalo říkat juliánský. Za astronomický rok bylo přijato období úplného oběhu Země kolem Slunce a délka kalendářního roku byla stanovena na 365 dní. Existoval však rozdíl oproti astronomickému roku, který byl o 5 hodin 48 minut 47 sekund delší než kalendářní. Pro odstranění tohoto rozporu byl zaveden přestupný rok (annus bissextilis): každé čtyři roky byl únor o jeden den delší.

Otcové Prvního všeobecného sněmu, který se konal v roce 325 v Nikaji, se rozhodli slavit Paschu v první neděli po úplňku, který připadá na období po jarní rovnodennosti. V té době podle juliánského kalendáře připadala jarní rovnodennost na 21. března. Svatí otcové se na základě evangelního sledu událostí spojených se smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním našeho Pána Ježíše Krista postarali o to, aby novozákonní Pascha, při zachování své historické souvislosti se starozákonním Pesachem (který se vždy slaví 14. nisanu), byla na něm nezávislá a slavila se po něm. Pokud by Pascha a Pesach připadly na stejnou dobu, pravidla nařizují přesun na úplněk příštího měsíce. To bylo pro otce sněmu tak důležité, že dopustili, aby se tento hlavní křesťanský svátek stal pohyblivým. Sluneční kalendář přitom musel být zkombinován s lunárním: do juliánského kalendáře striktně založeného na Slunci byl zaveden pohyb Měsíce se změnou jeho fází. Pro výpočet fází Měsíce byly použity tzv. lunární cykly, tedy období, po kterých se fáze Měsíce vracely přibližně do stejných dnů juliánského roku.

Pravoslavná církev připravuje své věřící na Boží království, které začíná v hloubi lidských srdcí a uskutečňuje se na věčnosti. Ale západní církve se snaží vybudovat Boží království zde, na zemi. Jeho základem je církev – se státními institucemi a výsadami, v čele s panovníkem a theurgem – papežem s mocí autokrata.

V 5. století římská církev přijala alexandrijskou paschálii. Byla to nesmírně důležitá událost. Všichni křesťané začali slavit Paschu ve stejný den. Taková jednomyslnost trvala do 16. století.

Příznivci kalendářní reformy byli papežové Sixtus IV., Klement VII., Řehoř XIII., při němž se reforma i uskutečnila. Velice aktivně se na práci na gregoriánském kalendáři podílel jezuitský řád. Reformní komise v čele s jezuitou Kryštofem Claudiem dokončila svou práci v roce 1582. Jako důvody reformy kalendáře papež Řehoř XIII. uvedl astronomické, nikoli náboženské nesrovnalosti. Protože den jarní rovnodennosti, který v době Nikajského sněmu byl 21. března, se posunul o deset dní (v druhé polovině 16. století rovnodennost podle juliánského kalendáře nastávala 11. března), se data v měsíci posouvala o 10 dní dopředu: po 4. říjnu nenastával 5., ale 15. říjen 1582.

A tak se 5. říjen 1582 začal počítat jako 15. říjen a od toho dne západní křesťané přešli na nový kalendář, který vyvinul italský vědec Luigi Lilio a pojmenoval ho podle papeže Řehoře.

V novém kalendáři byla za přestupná století považována pouze ta, ve kterých je počet stovek dělitelný čtyřmi. Protože byl narušen rytmus změny běžných a přestupných let, použití alexandrijské paschálie se v gregoriánském kalendáři stalo nemožné. Na kalendářní reformu proto navázala reforma paschální. Od této chvíle se za velikonoční „rovnodennost“ a „úplněk“ začaly považovat nikoli vypočitatelné hodnoty alexandrijské paschálie, ale astronomické jevy, které se s vypočitatelnými neshodují. Aby byla Pascha připoutána k astronomickým datům navěky, byly do alexandrijské paschálie zavedeny těžkopádné dodatky a úpravy.

Astronomické důvody, které předložil Řehoř XIII., však zdaleka nejsou těmi hlavními. Podle upřímného přiznání jednoho z představitelů římské církve není otázka kalendáře ničím jiným než uznáním či neuznáním papežského primátu v Kristově církvi. Brestlitevská unie, která následovala krátce po reformě kalendáře, je jasným potvrzením. Gregoriánská reforma ustanovením svých astronomických kánonů porušila kánony církevní.

Katolické Velikonoce se dnes často slaví dříve než židovský Pesach, což církevní kánony přísně zakazují (7. pravidlo Apoštolské; 1. pravidlo Antiochijského sněmu). Je to dáno tím, že v některých letech židovský Pesach nepřipadá na první, ale na druhý úplněk po astronomické jarní rovnodennosti, zatímco katolíci slaví Velikonoce vždy po prvním. Alexandrijská paschálie od samého počátku má princip, který neumožňuje slavení Paschy před Pesachem, protože výpočty se nezakládají na astronomickém úplňku, ale na vypočitatelném, který ve vztahu k paschální jarní rovnodennosti – 21. března podle juliánského kalendáře – je vždy prvním úplňkem, i když ve vztahu k astronomické rovnodennosti – 21. března podle gregoriánského kalendáře – může být druhým. A pouze šestkrát za 19 let, když vypočitatelné a astronomické úplňky připadají na stejný týden, se pravoslavná a katolická Pascha slaví ve stejný den.

Takže papež Řehoř XIII. nemaje dostatečné důvody pro reformu církevního kalendáře svým samostatným rozhodnutím přeškrtl rozhodnutí otců Prvního všeobecného sněmu. „Kdo odmítne jakoukoliv církevní tradici, psanou či nepsanou, bude anatematizován“ (7. všeobecný sněm). O záměrném zpochybňování autority církevních otců svědčí medaile vydaná u příležitosti zavedení gregoriánského kalendáře s portrétem papeže a nápisem „Řehoř XIII., nejlepší pontifex maximus“.

Kalendářní reforma byla přijata negativně nejen v křesťanském světě, ale i ve světě vědeckém. Přední vědci 16. století, zejména François Viète, jenž je nazýván otcem moderní algebry, tvrdili, že gregoriánský kalendář není astronomicky oprávněný.

Téměř všechny univerzity trvaly na zachování starého kalendáře. Rok po kalendářní reformě vyvinul francouzský vědec Josef Scaliger systém unifikace letopočtů, který se zakládal na juliánském kalendáři. Tento systém dodnes používají historici a astronomové. Reforma 16. století výrazně zkomplikovala chronologické výpočty a narušila provázanost historických událostí. Výpočty v historickém a chronologickém výzkumu musí být provedeny nejprve podle juliánského kalendáře a poté převedeny do gregoriánského stylu.

Pod hrozbou exkomunikace všechny katolické země přijaly nový kalendář. Protestantské státy zprvu gregoriánské reformě odporovaly, postupně však i ony přešly na nový kalendář.

Pravoslavná církev papežskou iniciativu rázně odmítla. Sněm z roku 1583, který se konal v Konstantinopoli, zcela oprávněně vydal rozhodnutí ohledně změny paschálie a kalendáře: „Protože církev starého Říma, jako by se raduje z marnivosti svých astronomů, zase neprozřetelně změnila dokonalá nařízení o svaté Pasše slavené křesťany po celé zemi tak, jak bylo určeno, se stává příčinou pokušení… Z tohoto důvodu jsme museli říci, že o tom rozhodli svatí otcové… Kdo nedodržuje zvyky církve a to, co nám nařídilo sedm posvátných všeobecných sněmů o svaté Pasše a menologiu, ale chce se řídit gregoriánskou paschálií a menologiem, ten s bezbožnými astronomy odporuje všem rozhodnutím posvátných sněmů a chce je změnit a oslabit – tomu je anatéma (ἀς ἔχει τὸ ἀνάθεμα), ať je vyobcován z Kristovy církve (καὶ ἔξω τῆς τοῦ Χριστοῦ Ἐκκλησίας) a sboru věřících. Ale vy, pravoslavní a zbožní křesťané, zůstaňte v tom, čemu jste se naučili, v čem jste se narodili a byli vychováni, a pokud toho bude potřeba, prolijte svou krev, abyste si zachovali víru a vyznání svých otců. Opatrujte se a dávejte pozor, aby vám náš Pán Ježíš Kristus pomohl a aby modlitby naše byly se všemi vámi. Amen. Konstantinopolský patriarcha Jeremiáš II. Alexandrijský patriarcha Silvestr. Jeruzalémský patriarcha Sofronios.“ [Ελευθερίου Χρ. Γκουτζήδου, θεολόγου, καθηγητού. Έλεγχος και Ανατροπή της διδακτορικής διατριβής του Δημητριάδος Χριστοδούλου Παρασκευαϊδη. Αθήναι 1985, σελ. 34]

Kalendář je ochráncem kolektivní paměti národů, jejich kultury, organizátorem jejich kolektivního vědomí. Změna kalendáře vede k přeorientování tohoto kolektivního vědomí, k rozchodu s předchozí kulturou. Není náhodou, že mnohé dramatické události v životě národů provázely kalendářní reformy.

V roce 1793 byla ve Francii vyhlášena republika. Revoluce zvítězila. Revoluční vláda vytvořila komisi pro vypracování návrhu nového kalendáře pod vedením revolucionáře a astronoma Charles-Gilberta Romme, který později spáchal sebevraždu. V revolučním kalendáři byl sedmidenní (biblický) týden nahrazen desetidenní dekádou. Za začátek letopočtu místo Kristova narození bylo prohlášeno zřízení Francouzské republiky. V roce 1871 Pařížská komuna obnovila tento kalendář, který existoval jen něco málo přes dva roky.

Ještě v 19. století nedokonalosti gregoriánského kalendáře vyvolávaly nespokojenost. Zaznívaly návrhy na provedení nové kalendářní reformy. Profesor Dorpatské (nyní Tartuské) univerzity Johann Heinrich von Mädler (1794–1874) navrhl v roce 1864 nahradit gregoriánský styl přesnějším systémem počítání s 31 přestupnými roky během každých 128 let. Americký astronom, zakladatel a první prezident Americké astronomické společnosti Simon Newcomb (1835–1909) prosazoval návrat k juliánskému kalendáři.

V Ruské astronomické společnosti v roce 1899 vznikla zvláštní komise pro otázku reformy kalendáře v Rusku. Tato komise se scházela do roku 1900. Práce se zúčastnil vynikající církevní badatel, historik, profesor císařské petrohradské duchovní akademie Vasilij Bolotov. Učenec prosazoval zachování juliánského kalendáře, který je podle něj nejjednodušší a nejpohodlnější pro výpočty a nepotřebuje žádné úpravy, je „nezkaženým starým stylem“, a bylo by žádoucí, aby se k němu vrátily všechny západní země.

V roce 1917 se v Rusku odehrála říjnová revoluce. Bezprostředně po ní se bolševici rozhodli nahradit „tmářský“ kalendář „progresivním“. Dekret „O zavedení v Ruské republice západoevropského kalendáře“ byl přijat na zasedání vlády dne 24. ledna 1918 a podepsán Leninem „z důvodu zavedení v Rusku stejného s téměř všemi kulturními národy výpočtu času.“ Poté sovětská vláda začala nutit Ruskou pravoslavnou církev, aby učinila totéž. Církev tento požadavek vlády odmítla.

Pravoslavná církev udržovala jednotu v boji proti kalendářní reformě až do roku 1923. Narušení jednoty a zmatek způsobil konstantinopolský patriarcha Meletios IV. Metaxakis. Kromě zavedení nového stylu tento člověk navrhoval i jiné nekanonické inovace, například druhý sňatek duchovních, manželství pro biskupy, zkrácení postů a bohoslužeb. Rozhodnutí o zavedení nového kalendáře bylo učiněno na setkání v Konstantinopoli svolaném Meletiem v roce 1923.

Byl přijat takzvaný „novojuliánský“ kalendář, navržený jugoslávským astronomem, profesorem matematiky a nebeské mechaniky na Bělehradské univerzitě Milutinem Milankovičem. Do roku 2800 se úplně shoduje s gregoriánským a liší se od něj pouze zavádějícím názvem. Církve, které přijaly nový juliánský kalendář, si formálně zachovaly alexandrijskou paschálii založenou na juliánském kalendáři. Nepohyblivé svátky se začaly slavit podle gregoriánských dat.

Patriarcha Meletios kočoval ze stolce na stolec. V letech 1918–1920 byl athénským arcibiskupem, od roku 1921 do roku 1923 plnil funkci konstantinopolského patriarchy a poté, v letech 1926–1935, alexandrijského. Všude zavedl nový styl. Plánoval obsadit i Jeruzalémský stolec. Jeruzalémskou církev zachránilo jen to, že po těžké šestidenní agónii Meletios zemřel. Jeruzalémský patriarchát si tak mohl zachovat juliánský kalendář.

Novojuliánský kalendář uměle spojený s alexandrijskou paschálií narušuje liturgický život a má za následek porušení církevních předpisů o svátcích a půstech. V některých letech (při pozdní Pasše) bývá apoštolský půst výrazně zkrácen, nebo dokonce zcela chybí, někdy připadá na dny, kdy je půst v liturgické praxi zakázán. Zcela se změnily dny památky svatých. V praktickém životě to vše znamená nesoulad a rozdělení mezi církvemi, což i bylo skutečným záměrem reformy. Zavedení nového kalendáře způsobilo v pravoslavných zemích velký zmatek a rozkol, rozdělilo křesťany na starostylníky a novostylníky.

V současné době se juliánského kalendáře drží Jeruzalémská, Ruská, Gruzínská, Srbská a nově vzniklá Makedonská církev, částečně také Polská a Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku.

Sám Bůh svým znamením – sesláním blahodatného ohně na Velkou sobotu u Božího hrobu v jeruzalémském chrámu Vzkříšení – potvrzuje pravdivost pravoslaví, které zachovalo čistotu juliánského církevního kalendáře a alexandrijské paschálie. Tento zázrak se děje před očima početných poutníků každý rok již po mnoho staletí. Milost v podobě ohně sestupuje přesně před pravoslavnou Paschou na pravoslavné hierarchy.

Mnozí vědci i nyní navrhují návrat k juliánskému kalendáři. Důvodem je nedokonalost kalendáře gregoriánského.

Zdroj: Časopis Blahodatný oheň