Svatý oheň. Zázrak seslání blahodatného ohně v Jeruzalémě

Náš Pán Ježíš Kristus trpěl a zemřel na kříži, byl položen do hrobu Nikodémova a vstal z mrtvých ve třetí den po ukřižování. Podle tradice se skalní útvar, jemuž se říkalo Golgota, nacházel poblíž městských hradeb. Jeskyně, v níž byl Spasitel pohřben, byla vytesána do malé skály přibližně deset metrů od Golgoty. Hrobka se skládala ze dvou místností – předsíně a pohřebního prostoru. Ve 4. století matka císaře Konstantina, sv. Helena, nechala postavit nad Golgotou a hrobkou velkolepý chrám. Od té doby byl chrám několikrát přestavěn a v roce 614 prakticky zničen Peršany. Nyní je tento nádherný svatostánek znám jako chrám Božího hrobu v Jeruzalémě. V něm se každý rok na Velkou sobotu odehrává zázrak seslání svatého ohně.

Chrám Božího hrobu

Od pradávna se přímo nad hrobkou Spasitele nacházela zvláštní kaple – Kuvúklion (Κουβούκλιον), její název se překládá jako královská ložnice. Stejně jako v době Kristově se Boží hrob skládá ze dvou místností: malé pohřební komory, v níž je kamenné lůžko, a vstupní místnosti zvané kaple anděla s částí kamene, který kdysi zakrýval vstup do hrobky a na kterém seděl anděl, jehož potkaly ženy myronosice.

Současný chrám Božího hrobu je obrovským architektonickým komplexem zahrnujícím Golgotu s místem ukřižování, rotundu s obrovskou kupolí, pod kterou se nachází Kuvúklion (lat. Edikula), Katholikon – katedrální chrám jeruzalémského patriarchy, podzemní chrám Nalezení životodárného kříže, chrám sv. apoštolům rovné císařovny Heleny, několik menších kaplí. Na území chrámu je několik monastýrů. Různé části chrámu patří několika různým křesťanským denominacím. Ale hlavní svatyně, stejně jako bohoslužebná správa, patří Jeruzalémské pravoslavné církvi.

Podle odhadů chrám Božího hrobu může pojmout až 20 tisíc lidí a jeho okolí dalších 50 tisíc. Na Velkou sobotu se chrám, náměstí před ním a nejbližší okolí zaplní lidmi, kteří čekají na seslání blahodatného ohně. Tak tomu bylo podle popisů poutníků před sto, dvěma sty i devíti sty lety.

Blahodatný oheň v dějinách

O zázraku seslání blahodatného ohně se ví odpradávna. Oheň má neobvyklou vlastnost: v prvních minutách nepálí. Syn Boží sesláním ohně svědčí o svém zmrtvýchvstání. Prvním svědkem tohoto jevu byl podle svatých otců apoštol Petr, když vstoupil do hrobky vzkříšeného Krista. Řehoř z Nyssy o tom píše: „Když Petr to spatřil, uvěřil. Nespatřil však jen tělesnýma očima, ale i vysokou apoštolskou myslí. Hrob byl naplněn světlem, a přestože byla noc, viděl vše vnitřně, tělesně a duchovně.“

Nejstarší písemné svědectví očitého svědka seslání blahodatného ohně u Božího hrobu pochází ze 4. století, zachoval jej církevní historik Eusebius.

Zázračný oheň sestupuje do chrámu v předvečer Kristova zmrtvýchvstání, na Velkou sobotu. Lidé se scházejí v chrámu již od Velkého pátku, mnozí zde zůstávají po tradičním patečním průvodu. Ti, kteří se nedostanou dovnitř, zaplní náměstí a celé okolí chrámu.

Jeden z nejstarších podrobných popisů seslání blahodatného ohně patří igumenu Danielovi, který navštívil Jeruzalém a Boží hrob v letech 1106—1107:

„V sobotu v sedm hodin [kolem 12. hodiny moderního času – pozn.] šel král Balduin [chrám v té době patřil křižákům – pozn.] ze svého domu k Božímu hrobu se svou armádou, všichni šli pěšky. Král poslal posly na nádvoří monastýru sv. Sávy Osvíceného a zavolal představeného a mnichy, ti šli k hrobu a já, chudák, jsem šel s nimi. Přišli jsme ke králi a poklonili se mu. On se také poklonil představenému a všem mnichům… Přišli jsme k východním dveřím Božího hrobu, král šel první, vstal na své místo, po pravé straně u ohrady velkého oltáře, naproti východním dveřím a dveřím hrobu. Tady bylo zvýšené místo pro panovníka. Král nařídil představenému, aby se svými mnichy a pravoslavnými kněžími stál nad hrobem. A mně, chudákovi, nařídil, abych stál vysoko…, naproti velkému oltáři, abych viděl dveře do hrobky. Dveře… byly zapečetěny královskou pečetí. Katoličtí kněží stáli v oltáři. A když nadešla osmá hodina, pravoslavní kněží zahájili bohoslužbu, byli tam všichni duchovní muži a mnoho poustevníků. Katolíci ve velkém oltáři začali kvičet po svém… Při prvním čtení paremií Velké soboty biskup vyšel s diákonem z oltáře, přistoupil ke dveřím hrobky, nahlédl do ní…, neviděl žádné světlo a vrátil se zpět. A když začali číst šestou paremii, tentýž biskup přistoupil ke dveřím hrobky a nic neviděl. Pak všichni lidé volali se slzami: „Kyrie, eleison!“ – což znamená „Pane, smiluj se!“ A když uplynula devátá hodina…, najednou se od východu objevil malý obláček, který stál nad odkrytým vrcholem chrámu, a začalo pršet, déšť nás, stojící u hrobu, hodně namočil. Pak najednou v Božím hrobě zazářilo světlo a začala vycházet jasná zář. Přišel biskup se čtyřmi diákony, otevřel dveře hrobky, vzal od krále Balduina svíčku, vstoupil do hrobky, zapálil první královskou svíčku od svatého světla, vynesl tuto svíčku z hrobky a podal ji králi. Král stál na svém místě a s velkou radostí držel svíčku. Od královské svíce jsme zapálili naše svíčky a od našich svíček zapálili svíčky všichni lidé. Svaté světlo není totéž jako pozemský oheň, je zázračné, září jinak, jeho plamen je červený, jako rumělka, září nevýslovně.“

Kdo se účastní zázraku?

V dnešní době se postup téměř neliší od toho, který byl ve 12. století. Jen nynější chrám nemá díru v kupoli, křižácké strážníky vystřídala izraelská policie a turečtí správci. Vchod do chrámu není z východu, ale z jihu a katolíci se již neúčastní seslání blahodatného ohně, ale mohou být v chrámu přítomni.

Zázrak se uskutečňuje po modlitbě nezbytného účastníka procesu – patriarchy jeruzalémského, nebo jednoho z biskupů zastupujících nejvyššího hierarchu. Je to zkušenost ověřená staletími. V roce 1579 se arménští kněží dohodli s novým turecký starostou Jeruzaléma, že právo přijímat oheň bude předáno zástupci arménské církve. Pravoslavnému patriarchovi a duchovním ani nedovolili vejít do chrámu. Museli stát venku před zavřenými dveřmi. Arménští duchovní vstoupili do Kuvúklia a začali se modlit, ovšem marně. Oheň nesestupoval. Pravoslavní kněží se také modlili před chrámem. Najednou se ozval hluk, sloup stojící nalevo od zavřených dveří chrámu praskl, vyšel z něj oheň a zapálil svíčky v rukou jeruzalémského patriarchy. S velkou radostí pravoslavní vstoupili do chrámu a Turci okamžitě vyhnali arménské kněze a chválili Hospodina. Na tomto sloupu jsou stále vidět stopy po ohni. Od té doby se už nikdo nesnažil odstranit patriarchu od jeho posvátné povinnosti. Představitelé jiných církví jsou na Velkou sobotu vždy přítomní v chrámu, ale dostávají blahodatný oheň pouze z rukou pravoslavného patriarchy.

Dalšími účastníky svátosti jsou mniši monastýru sv. Sávy Osvíceného a jejich představený. Ze všech starých monastýrů Judské pouště, které kdysi byly známy velikými askety, se zachoval pouze tento monastýr, nachází se sedmnáct kilometrů od Jeruzaléma v údolí Kidron nedaleko Mrtvého moře. V roce 614 během invaze Peršanů zde bylo zabito čtrnáct tisíc mnichů. Teď v monastýru bydlí jen několik bratří, ale jejich přítomnost v chrámu Božího hrobu na Velkou sobotu je stále nezbytná, jako ve 12. století.

Nakonec třetí skupinou účastníků jsou místní pravoslavní Arabové. Na Velkou sobotu, cca 20–30 minut po zapečetění kaple, do chrámu s písněmi, tanci, výkřiky, dupáním a bubnováním vbíhají arabští mladíci. O tom, kdy vznikla tato tradice, není žádná informace. Pravoslavní Arabové zpívají prastaré modlitby ke Kristu a Bohorodici, prosí Boží Matku, aby požádala svého Syna o seslání ohně, modlí se také k svatému Jiří Vítěznému, zvláště uctívanému na pravoslavném Východě. Vykřikují také, že jsou „nejvýchodnější, nejpravoslavnější, žijí tam, kde vychází slunce, a přinášejí svíčky, aby zapálili oheň“. Existuje podání, že se jednou během britské nadvlády nad Jeruzalémem (1918–1947) anglický guvernér pokusil zakázat tyto „divoké“ tance. Jeruzalémský patriarcha se modlil dvě hodiny, ale oheň nesestoupil. Nakonec patriarcha nařídil pustit do chrámu arabskou mládež. Za jejich zpívání oheň konečně sestoupil.

Jak probíhá seslání ohně?

V dnešní době se seslání blahodatného ohně koná na Velkou sobotu mezi 13. a 15. hodinou jeruzalémského času. Kolem desáté hodiny hasnou všechny svíce a lampády v celém obrovském komplexu chrámu. Poté probíhá kontrola kaple na přítomnost zdrojů ohně a zapečetění vstupu do Kuvúklia velkou voskovou pečetí. Na tuto pečeť dávají své vlastní pečetě zástupci jeruzalémské městské správy, turečtí strážníci, izraelští policisté atd., kteří kontrolu prováděli. Poté začíná zázrak.

Nejprve občas, a pak stále častěji se v celém chrámovém prostoru objevují záblesky světla. Mají namodralou barvu, jejich jas a velikost narůstají. Krátce po zapečetění kaple arabská mládež začíná zpívat své modlitby. Trvá to 20–30 minut. Dále kolem třinácté hodiny začíná samotná litanie – průvod od oltáře Katholikonu přes celý chrám k rotundě a trojité obcházení kaple. Vepředu jdou hypodiákoni s dvanácti korouhvemi, za nimi další s ripidami, potom jde kněz s křížem, a nakonec samotný jeruzalémský patriarcha. Průvodu se účastní představený a mniši monastýru sv. Sávy Osvíceného. Patriarcha zastavuje před vchodem do kaple, svléká sváteční roucho a zůstává oblečen pouze do bílého podrjasníku. Občas zástupci města patriarchu prohledávají, ale ne vždy, záleží na konkrétních představitelích města, pokud starosta nenávidí křesťany, patriarchu mohou prohledat. Během posledních šedesáti let se Židé podílejí jak na zapečetění kaple, tak na prohledávání jeruzalémského patriarchy. Nastává okamžik, kdy patriarcha vstupuje do kaple Božího hrobu a začíná se tam modlit. Spolu s ním vchází představitel arménské církve. Napětí dosahuje nejvyššího bodu. Intenzita a častost namodralých světelných záblesků narůstá. U místních křesťanů existuje legenda, že v roce, kdy blahodatný oheň nesestoupí, nastane konec světa.

Otázka, jak přesně blahodatný oheň sestupuje na Spasitelovo pohřební lůžko, zajímá zvědavce už dlouho. Existují o tom historická svědectví. V dopise metropolity Cesareje Kappadocké Arethase damašskému emírovi z počátku 10. století se píše: „Najednou se objeví blesk a rozsvítí se lampády, z tohoto světla všichni obyvatelé Jeruzaléma zapalují oheň.“ Konstantinopolský kněz Nikita v roce 947 psal: „Kolem šesté hodiny arcibiskup pohlédl na Boží hrob a spatřil Božské světlo, přes kapli anděla totiž má přístup ke dveřím. A poté co využil času, aby předal toto světlo do svatého chrámu Božího, jak to obvykle dělá, ještě nevyšel z hrobky, už byl celý chrám naplněn nenapodobitelným Božským světlem.“

Ruský poutník ze 16. století Trifon Korobejnikov popisoval svůj zážitek takto: „A pak všichni lidé vidí milost Boží přicházející z nebe k Božímu hrobu, oheň chodí po lůžku jako blesk a je v něm vidět každá barva. Patriarcha přistupuje ke kraji hrobu se svícemi, a oheň sestupuje z Božího hrobu do rukou patriarchy a na svíce. Pak se i lampády, které jsou nad Božím hrobem, samy rozsvěcují.“

Kněz Meletius, který v letech 1793–1794 podnikl pouť do Svaté země, zprostředkovává příběh o sestoupení ohně ze slov arcibiskupa Misaila, představitele jeruzalémského patriarchy: „Vcházím do svatého hrobu a vidím po celém pohřebním lůžku zářící světlo, jako rozsypané malé perličky modré, bílé, červené a jiné barvy, které se pak shromažďují v jeden celek, červenají a proměňují se v oheň. Ale tento oheň po dobu, během níž se dá beze spěchu 40krát přečíst „Pane, smiluj se“, nepálí a od tohoto ohně se rozsvěcují připravené lampády a svíce.“

Svědci popisují kondenzaci kapek „ohnivých perliček“ na pohřebním lůžku, na němž kdysi leželo tělo našeho Pána Ježíše Krista, a namodralé záblesky předcházející sestoupení ohně. Tyto jevy jsou pozorovatelné i v dnešní době během modlitby patriarchy v kapli Božího hrobu. Neznámá kapalina se za přítomnosti záblesků zapaluje, stejně jako se zapalují knoty svíček a lampád poblíž Kuvúklia.

Tímto způsobem nám Pán Ježíš Kristus každý rok na Velkou sobotu připomíná své vzkříšení a vítězství nad peklem. Různá náboženství interpretují fakt tohoto zázraku na svůj způsob. Téměř všechny křesťanské denominace (do velkého schismatu v roce 1054 se i představitelé církve římské účastnili události seslaní blahodatného ohně) jsou přítomny v chrámu a přijímají svatý oheň z rukou jeruzalémského patriarchy. Ani muslimové žijící ve Svaté zemi a uctívající Ježíše Krista jako jednoho z proroků nepopírají fakt zázraku. Popírají ho pouze židé a ateisté. A nejen popírají, ale šíří v tisku zprávy o „řeckých tricích“ pravoslavných duchovních. Naštěstí garanty pravdivosti této vynikající události jsou místní úředníci, kteří prohledávají jak kapli, tak patriarchu.

Jevy, které nelze vysvětlit

Při všech odlišnostech popisů seslání blahodatného ohně v každém z nich jsou jevy, které je dost obtížné vysvětlit. Prvním takovým jevem jsou namodralé světelné záblesky. Mohou blikat v libovolném směru – shora dolů a zleva doprava. Mají charakteristické rysy: světlo jiskří bez viditelného zdroje, záblesky nikdy nikoho neoslepí a není slyšet žádný zvuk charakteristický pro běžné blesky. To vše dává očitým svědkům dojem, že zdroj záblesků je jakoby mimo náš svět. Není těžké odlišit tyto záblesky od blesků fotoaparátů: ty jsou časově kratší a mají bílou barvu, zatímco zázračné záblesky jsou časově delší a mají namodralou barvu. Podle svědectví mnichů, kteří slouží v kapli pravidelně, jsou zde namodralé záblesky vidět nejen před Paschou. Ale bývají ojedinělé a krátkodobé.

Dalším fenoménem jsou kapky neznámé kapaliny. Je třeba poznamenat, že bezprostředně do kaple, v níž se nachází Spasitelova hrobka, se může dostat jen velmi omezený počet lidí. Jsou to duchovní, kteří se účastní litanie, oficiální představitelé izraelských úřadů, které pečetí kapli a zajišťují pořádek, a samozřejmě sám patriarcha jeruzalémský v doprovodu představitele arménské církve.

K již uvedeným svědectvím dodáme ještě jedno. V 19. století se jeden z poutníků dostal na návštěvu k patriarchovi a zeptal se ho s určitou mírou skepse: „Odkud se, Vaše Blaženosti, bere oheň v Kuvúkliu?“ Starý patriarcha ignoruje ironii poutníka odpověděl: „Já, milý pane, bez brýlí už nemůžu ani číst. Když jsem poprvé vstoupil do kaple Anděla a dveře se za mnou zavřely, nastal soumrak. Světlo sotva pronikalo dvěma otvory z rotundy Božího hrobu rovněž shora slabě osvětlené. Když jsem vešel do samotné hrobky, nedokázal jsem rozeznat, zda mám v rukou modlitební knížku, nebo něco jiného. Na černém pozadí noci jsem si sotva všimnul bělavé skvrny, byla to mramorová deska Spasitelova lůžka. Ale když jsem otevřel modlitební knížku, byl jsem značně překvapen, že se text stal zcela čitelným i pro můj zrak bez pomoci brýlí. Než jsem stačil s hlubokým emocionálním vzrušením přečíst tři nebo čtyři řádky, pohlédl jsem zase na desku, která byla čím dál tím bělejší a už byly pro mě viditelné všechny její čtyři okraje. Všiml jsem si, že na desce jsou jakoby malé rozptýlené korálky různých barev, nebo spíše perličky velikosti špendlíkové hlavičky a ještě menší. Samotná deska jako by začala vyzařovat světlo. Nevědomky jsem tyto perly, které začaly splývat jako kapky oleje, smetl velkým kusem vaty, a ucítil jsem ve vatě jisté teplo a stejně tak nevědomě jsem se jí dotkl knotem svíčky. Vzplanul jako střelný prach, svíčka se rozhořela a osvítila tři obrazy Vzkříšení, tvář Matky Boží a všechny kovové lampády nad Božím hrobem.“ [S. Nilus. Svatyně ve skrýši. Sergiev Posad, 1911.]

Dalším nevysvětleným jevem je to, že oheň nepálí. Běžný oheň svíčky má teplotu blízkou tisíci stupňů Celsia. Pokud se pokusíte „umýt“ takovým ohněm, popáleniny na rukou a obličeji jsou vám zaručeny. Vlasy, vousy, obočí, řasy se zapálí nebo začnou doutnat. V chrámu Božího hrobu se během dvou až tří minut zapálí více než dvacet tisíc svazků svíček. Lidé stojí blízko sebe. Prostor chrámu je omezený. Zkuste zapálit dvacet tisíc svazků svíček v hustém davu během pár minut obyčejným ohněm. Většině lidí se vlasy a oblečení určitě vznítí. Svatý oheň má vlastnost, která ho odlišuje od ohně obyčejného. Nepálí po dobu dostatečnou na to, aby se asi čtyřicetkrát proneslo „Pane, smiluj se“, lidé si přitom neustále ohněm umývají své tváře. Svatý oheň hřeje, ale nepálí! Od svíček patriarchy se oheň během několika minut šíří po celém chrámu. Ale během staletí sestoupení ohně nedošlo k jedinému požáru.

Posledním nevysvětlitelným fenoménem zázraku blahodatného ohně je to, že všechny uvedené jevy se objevují pouze na Velkou sobotu v předvečer pravoslavné Paschy v souladu s alexandrijskou paschálií. Tento zázrak je výsledkem přímého Božího zásahu. A to, že se koná pouze na pravoslavnou Paschu a oheň sestupuje jen do rukou jeruzalémského patriarchy, je nezpochybnitelným důkazem pravdivosti pravoslaví a v pravoslavné církvi působící Boží milosti.

Kdysi dávno, několik set let před narozením Krista, před Izraelci vyvstala otázka: kdo je pravým Bohem – ten, kterého uctívají oni, nebo Baal? Po dlouhé debatě jim Eliáš nabídl jednoduchý způsob, jak ověřit, kdo má pravdu: „Vzývejte jména svých bohů a já budu vzývat jméno Hospodinovo. Bůh, který odpoví ohněm, ten je Bůh“ (1. Královská 18:24). A tak se z Boží milosti ukázalo, kdo je pravý Bůh a kdo je jeho skutečným služebníkem, oheň tehdy sestoupil pouze na oltář postavený prorokem Eliášem a spálil oběť, dřevo i sám kamenný oltář.

Situace každoročního seslání blahodatného ohně na Boží hrob prakticky napodobuje tu situaci, která se odehrála mnoho set let před narozením Krista. I zde je hodně modlících se zástupců různých vyznání, i zde je pravý služebník pravého Boha, jehož modlitbou (a pouze jeho modlitbou!) zázračně sestupuje oheň, který má nadpřirozené vlastnosti.

Ale v onom starozákonním příběhu tou nejúžasnější věcí nebyl ani samotný zázrak, ale to, že krátce po něm izraelský národ znovu upadl do uctívání cizích bohů. „Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili,“ stěžuje se Eliáš.

Bohužel je tomu tak i v dnešní době. Po krátké radosti z Božího zázraku na Velkou sobotu se lidé vracejí do temnot lži. „Nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila,“ rmoutí se apoštol Pavel (2. Tesalonickým 2:10). Tak se nadále chová lidský rod tonoucí v hříchu.

Zdroj: Časopis Blahodatný oheň, №10, 2003