Filozofie je láska k Bohu

Moderní lidé se na víru dívají povýšenecky, přednost dávají vědě a důkazům. Věří, že věda se zrodila v boji proti náboženství a je v podstatě ateistická. Když se ale ponoříme do dějin filozofie, ukáže se, že opak je pravdou. Na druhé straně se ozývají hlasy: „Filozofie škodí věřícím!“ Mezitím se pravdivost křesťanství dokazuje pomocí filozofických nástrojů. Zamysleme se nad těmito paradoxy a nad postojem svatých otců k filozofii.

Před čím varoval svatý Řehoř Palama?

Studiem filozofie se aktivně zabývali církevní otcové, mezi nimiž zvlášť vynikají svatí Kappadočané, Augustin, Jan z Damašku, Maxim Vyznavač. A o těch, kteří filozofii odmítali, sv. Řehoř Teolog napsal ve své řeči na zesnutí sv. Basila Velkého: „Věřím, že každý, kdo má rozum, uznává za pro nás hlavní dobro vzdělanost, a nejen tu nejvznešenější vzdělanost, která, pohrdající všemi ozdobami a tvořivostí řeči, se zabývá pouze spásou a krásou poznávanou myslí, ale i vnější vzdělanost, které se mnozí křesťané z nedorozumění štítí jako zlé, nebezpečné a vzdalující od Boha… Naopak je třeba uznat za hlupáky  a ignoranty ty, kteří by zastávajíce takový názor rádi viděli každého jako sebe, aby ve společném nedostatku skryli svůj vlastní nedostatek a vyhnuli se usvědčení z nevědomosti“ (Řeč 43).

Filozofie je láskou k pravdě, a Pravda je Bůh, proto filozofie je láskou k Bohu. Psali o tom výše zmínění otcové. Sv. Justin Mučedník říkal o antických filozofech, že i když žili před Kristem, byli v podstatě křesťany, protože hledali jeden a týž Logos. Za první z nich Justin považuje Hérakleita a Sokrata. Svatý Basil Veliký také nazývá Sokrata „křesťanem před Kristem“, je to úžasný příklad člověka, který žil podle přikázání, ačkoli o nich nevěděl.

Církevní otcové studium filozofie neodsuzovali. Učili však, že je třeba rozeznávat dobrou filozofii od špatné. Dobrá filozofie je sokratovská, platónská, aristotelská. Svatý Jan z Damašku například učil, že ten, kdo nezná aristotelskou filozofii, jistě propadne herezi. Na tom je založeno jeho dílo Pramen poznání. Nejprve uvádí, co objevili antičtí filozofové. Jeho dílo se skládá ze tří částí, první pojednává o filozofii, druhá o herezi a třetí o pravé víře. To znamená, že na základě aristotelské filozofie lze přesně a jasně, s definicemi, vyložit naše hlavní bohatství, křesťanskou teologii.

Uveďme slova z úvodu ke knize Pramen poznání sv. Jana z Damašku: „Především uvedu to nejlepší, co mají helénští mudrci, neboť pokud mají něco dobrého, jistě to bylo lidem dáno shůry, od Boha. Pokud je něco v rozporu s pravdou, je to temný vynález satanského klamu a výmysl neblahého rozumu. Proto, napodobujíc obraz včely, použiji to, co se blíží pravdě, a od samotných nepřátel obdržím ovoce – spásu“.

Ovšem filozofie má obtížné aspekty, je v ní nebezpečí, že může někoho odvést od pravdy. Mluvil o tom třeba svatý Řehoř Palama: pokud se člověk necítí být dost silný, pokud se bojí, že ho filozofie odvrátí od Boha a přivede ke světu materiálnímu, pokud se bojí být pyšný, neměl by se filozofií zabývat.

Nástroj pro kázání

Filozofie pomáhá dokazovat pravdivost křesťanství. Dělá to racionálně, logicky, na základě rozumu – způsobem, který je oblíben v moderní době, kdy lidé důvěřují vědě a na víru se dívají povýšenecky. Pomáhá najít odpověď na složité otázky, jako je třeba přítomnost zla ve světě, utrpení spravedlivých a proč to vše Bůh dopouští. Učí, jak lze propojit lidskou svobodu s Božským předurčením. Upozorňuje na argumenty, o kterých rádi spekulují ateisté.

Církevní otcové si uvědomovali, že nestačí říct: „Prostě věřte, že říkáme pravdu.“ Bez jasného, ​​logického zdůvodnění to nejde. Proč musíme věřit, že říkáte pravdu? Možná pravdu říkají jiní – nestoriáni, ariáni, nebo muslimové, židé? Proto církevní otcové používali filozofii v polemice již od prvních století křesťanství. Ze stejného důvodu se filozofie vyučovala na teologických školách, dávala křesťanům nástroj pro kázání.

Moderní člověk nevnímá slova „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské“ tak, jak je vnímali lidé před 2000 lety. Zeptá se: „Proč? Kdy? Zítra? Za tisíc let? Proč se to týká mě?“ Je třeba ho přesvědčit. Filozofie samozřejmě není jediným nástrojem, jehož prostřednictvím člověk přichází k Bohu. Ale tento nástroj může být důležitý pro myslící lidi, pro vědce nebo obyčejné křesťany, kteří si kladou nesnadné otázky.

Moderní člověk, jenž je dost pragmatický, polemizuje i s křesťanstvím. Vzdělaný kněz nebo teolog jednoduše odpoví na otázku o tom, kdy se konal 5. všeobecný sněm, čím se liší nestoriánství od ariánství, nebo pravoslavná liturgie od katolické mše. Ale lidi to zajímá jen málo. Chtějí vědět, proč Bůh dopouští existenci zla, nebo za co byl odsouzen Galileo Galilei.

Věda je ojedinělý případ křesťanství

Myšlenka, že věda je opakem víry, je hluboce zakořeněna v povědomí mnoha lidí. Dnes je velmi rozšířená mylná představa, že věda vznikla v boji proti křesťanství, proti náboženskému tmářství, a je ateistická. Ovšem při studiu dějin filozofie vidíme, že pravdou je opak! Právě křesťanství je tou živnou půdou, na níž vzniká věda. Nebude nadsázkou říct, že věda je ojedinělým případem křesťanství. Důkazem je i to, že věda vzniká právě v křesťanských zemích, nikoliv v islámských nebo v pohanských. Je ale třeba správně rozumět tomu, co je to věda, co je základem vědecké kreativity Galilea, Newtona, Descarta, Leibnize.

V moderní společnosti existuje kult vědy, ale věda není všemocná. Může člověku přinést štěstí, ale i neštěstí. A moderní učení o člověku je často záměrně nevědecké, protože člověk, jak řekl Dostojevský, je „příliš široký“ a nelze jej vysvětlit pouze vědeckými metodami.

Filozofie a Božská prozřetelnost

Ale proč vznikla filozofie? Vzdělávací systém na tuto otázku obvykle odpovídá takto: lidé jsou všude stejní, na určité etapě evolučního rozvoje začínají poznávat přírodu, nejdřív primitivně, mytologicky, poté prizmatem filozofie, a nakonec z vědeckého pohledu. Ale známý teolog Klement Alexandrijský poukázal na jeden zajímavý fakt: filozofie rozkvetla pouze v Řecku, nikde jinde, ani v Číně, ani v Indii, kde také existovalo hluboké rozvinuté myšlení, ryzí filozofie nevznikla, a u Peršanů, Egypťanů nebo obyvatelů Jižní či Severní Ameriky už vůbec. Proč k ní dospěli Řekové? Klement na tuto otázku odpovídá jednoduše: z Božské prozřetelnosti a popírá tím myšlenku, že na světě existoval jen jeden vyvolený národ. Podle Klementa kromě Židů vyvoleným národem byli také Řekové. Jim Bůh dal jiný dar – schopnost přemýšlet, svým vlastním rozumem dospět k pravdě. Existují dva způsoby výstupu k Bohu: čtení prorockých knih, skrze které se Bůh zjevil lidem, a přemýšlení. Apoštol Pavel ve svém listu Římanům píše: Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle (1:20). Řekové kráčeli touto cestou.

V dějinách řeckého myšlení nalezneme další velice zajímavý fakt. Navzdory tomu, že Řekové žili ve společnosti, kde se uctívalo mnoho bohů, téměř všichni řečtí filozofové jednomyslně tvrdili: „Ne, Bůh je jeden.“ Například Xenofanés z Kolofónu na konci 6. století před Kristem dokazuje, že Bůh je jeden a je prostý – nemůže se skládat z částí. „Je jen jeden Bůh, největší mezi lidmi a bohy… Je sám úplné vidění všeho, rozumění všemu a slyšení všeho, ale bez obtíží pohybem své mysli vším otřásá. Přebývá věčně na jednom místě, aniž by se vůbec hýbal, nepřísluší mu pohybovat se sem a tam.“ Napsal to zdánlivě pohanský filozof.

Takže první otázkou, na níž odpovídá filozofie je otázka o Bohu. Zabývá se touto otázkou i filozofie moderní. Ta je ovšem docela rozmanitá, existuje ateistická filozofie, existuje třeba pozitivismus, který klade otázky filozofie vědy, pomáhá vědě. Ale když filozofie klade otázky nestranně – co je pravda? Co je bytí? – a snaží se na ně odpovědět nezávisle, zpravidla vždy dospívá k náboženským závěrům.

Viktor Lega