Kappadočtí otcové
Na základě přednášky biskupa Atanasije Jevtiće
Kappadokie
Kappadokie je oblast o rozloze 90 km vzniklá v důsledku sopečné činnosti. Je zde 4500 metrů vysoká hora Argeos – bývala sopka. Sto kilometrů od ní je další hora – Dak. Zde se v blízkosti města Nazianz nacházela usedlost Arianz, rodiště Řehoře Teologa. Existuje turecká legenda, že si dva křesťanští svatí povídali, když jeden z nich stál na jedné hoře a druhý na druhé. Těmito svatými byli Basil a Řehoř. Většina krásných starých chrámů byla zničena, ale v některých se zachovaly fresky z období před ikonoklasmem.
Invaze Arabů a později Turků donutila křesťany skrývat se v podzemních městech. Biskup Atanasije vyprávěl studentům, že sloužil v jednom z takových chrámů, který se nacházel v 8. podzemním podlaží. Chrám měl tvar kříže. Sloužili tu tajně poté, co uplatili několik podnikatelů prodávajících zboží turistům.
Unikátní rodina
V Kappadokii se narodili naši svatí otcové: Basil Veliký a jeho bratr Řehoř z Nyssy, jejich přítel Řehoř Teolog a Řehořův bratranec Amfilochios z Ikonia. Svatý Basil se narodil manželům Basilovi a Emilii. V rodině bylo deset dětí, nejstarší s nich byla Makrina – velká asketka, která znala Písmo svaté lépe než její bratr Basil. Makrina se nikdy nevdala a celý život strávila se svou matkou, již na sklonku života přiměla k přijetí mnišství.
Otec Řehoře Teologa, jenž se také jmenoval Řehoř, byl členem synkretické sekty hypsistariánů. Svatý Řehoř Teolog je popisuje jako uctívače jediného nejvyššího Boha (Θεός ὕψιστος), absolutního a všemohoucího vládce. Zároveň uctívali oheň, ale pouze jako symbol božského světla, odmítali pohanský kult a oběti, některé obřady, jako dodržování soboty, rozdělování zvířat na čistá a nečistá, zdržování se určitých druhů potravin, převzali z judaismu, ale obřízku odmítali. Měli negativní postoj ke starozákonnímu chrámovému kultu a talmudské tradici. Jejich spojení s křesťanstvím bylo slabé. Jejich princip přísného monoteismu neumožňoval přijetí učení o Trojici.
Matka sv. Řehoře Nonna naklonila svého manžela ke křesťanství. Byl pokřtěn biskupy vracejícími se z prvního všeobecného, tj. Nikajského, sněmu v roce 325. Krátce nato byl Řehoř starší vysvěcen na biskupa města Nazianz.
Basil pocházel z Neocesareje v Pontu, u pobřeží Černého moře. Dodnes jsou zde vidět křesťanské chrámy, protože Řekové žili v této oblasti až do roku 1923. Je známo i místo zvané Vasiliada, kde se nacházel monastýr založený sv. Basilem.
Budoucí otcové studovali nejprve v Neocesareji a pak odešli do Cesareje v Palestině. Basil studoval také v Athénách, kde se k němu po svém studiu v Alexandrii přidal Řehoř. Basil byl velice vážný mladík, jeho otec brzy umřel a starší syn se musel starat o celou rodinu. Už v té době se mu říkalo Veliký. Měl čtyři bratry a pět sester. Byl vysoký, černovlasý, hubený a měl křehké zdraví, protože žil příliš asketicky. Celkem jejich vzdělání trvalo kolem dvaceti let. Dosáhli vrcholu vzdělání té doby. Ale jejich jediným skutečným zájmem byla církev. Po návratu domů sv. Basil ještě studoval Písmo svaté pod dohledem své sestry Makriny. A poté dva roky cestoval po Sýrii, Palestině a Egyptu, navštívil Tarsus a Antiochii, učil se u asketů, seznamoval se s duchovní zkušeností mnichů, byl jako včela, která sbírá med. Poté sepsal svá mnišská pravidla. Není vyloučeno, že potkal sv. Athanasia. Sv. Řehoř Teolog se se sv. Athanasiem podle všeho také viděl, když studoval v Alexandrii. Sv. Basil nakonec odešel do ústraní, usídlil se na severu Pontu, přidal se k němu i Řehoř. Církev ale potřebovala vzdělané a duchovně vyspělé lidi, a tak byl v roce 360 Basil vysvěcen na diákona.
Ariánské spory
V roce 325 se konal první všeobecný sněm. Byl svolán kvůli učeni Areia. Někteří biskupové, kteří s ním studovali a podlehli jeho vlivu a vlivu aristotelské filozofie, začali učit, že Syn Boží byl buď „narozen“, nebo „stvořen“, ale každopádně „… byly časy, kdy nebyl“. Areios dokonce vynechal slovo čas a říkal jednoduše: „bylo, kdy nebyl“. A když nebyl, znamená to, že začal být, stal se. Je Božím stvořením, „stvořeným Bohem“, druhým Bohem. A není z podstaty Boží, protože o podstatě Boha nelze nic říci. A noví ariáni – Eunomius a Aetius – dokonce říkali, že Boží podstatou je nezrozenost (ἀγεννησία). To je to, co říkáme o Otci, že je nezrozený jako Osoba. A Syn je zrozený, což znamená, že Syn je jiný, nepodobný Otci (ἀνόμοιος). To byla hereze anomoiánů, ještě přísnějších Ariánů než samotný Areios.
Otcové prvního všeobecného sněmu museli vložit do vyznání víry slova zrozený, nestvořený kvůli Areiovi. Nestačí však říci „nestvořený“, je třeba dodat, že je „jedné podstaty s Otcem“ (ὁμοούσιον τῷ Πατρί). A právě toto slovo soupodstatný vyvolalo velké spory. Bylo to slovo nebezpečné. Florenskij ve své knize Sloup a opora pravdy píše, že slovo soupodstatný již bylo odsouzeno církví v roce 268 v souvislosti s případem Pavla ze Samosaty, heretika monarchianisty, a ještě dříve byl odsouzen zakladatel modalistického monarchianismu Sabellius.
Co znamená homoúsios – soupodstatný? Je například oblak, z něj vychází déšť a sníh, a ty jsou soupodstatné. Déšť je Otec, sníh je Syn, a jsou soupodstatní. Z toho plyne, že není Trojice, je jedna bytost a to, co se z ní projevuje. U Sabellia se Bůh zjevuje prostřednictvím modů – jako Otec ve Starém zákoně, jako Syn v Novém, a poté jako Duch. Je to modalistický monarchianismus, antitrinitarismus, tvrzení, že Trojice není, jsou projevy, mody jednoho Božství. Pavel ze Samosaty v tom pokračuje. Sabellius používal slovo prosopon, je to divadelní výraz, znamená masku, kterou nosí herec, latinsky je to persona. Je to pouhá role, nikoliv osobní bytí. Spolu s odsouzením Pavla ze Samosaty bylo odsouzeno i slovo soupodstatný v tom významu, že Otec a Syn pocházejí z jedné podstaty, ale nejsou Osoby Trojice. Proti tomu bojoval Órigenés, jenž není předchůdcem ariánství, i když má svá slabá místa. Órigenés byl proti antitrinitářství, ale aby se neuskutečnil návrat k polyteismu, říkal, že Syn je podřízen Otci, a Duch je podřízen Otci i Synu. Vzniká subordinace, kterou pak využili ariáni.
Po Nikajském sněmu všichni kromě samotného Areia a dalších dvou biskupů, přísných ariánů, opustili heretické učení a vrátili se k pravoslaví. Areios pak umřel hanebnou smrtí, ale jeho stoupenci zůstali. Dokud žil Konstantin, tvářili se jako pravoslavní, protože podepsali nikajské vyznání víry, ale nadále činili intriky. Za svého nejnebezpečnějšího nepřítele považovali Athanasia Velikého, jenž v době Nikajského sněmu byl diákonem, a pak se stal biskupem Alexandrie. Athanasios byl pětkrát vyhnán ze své eparchie[1]. Velký světec a učitel církve musel povstat i proti některým příznivcům nikajského vyznání. Jedním z nich byl Apollinarios z Laodiceje, který, když bránil Krista před Areiem, říkal, že se tak pevně vtělil, že už v něm nezbyl lidský duch, duše, ani rozum, byla pouze vegetativní duše, která oživovala tělo. Takže Apollinarios a spolu s ním i Marcellus z Ankyry se tak pevně drželi nikajského vyznání, že ho nakonec zradili. Na druhém všeobecném sněmu skutečně zvítězila nikajská víra, ale ve výkladu otců Kappadočanů.
Učení o jedné podstatě bylo přijato, ale takovým způsobem, aby se pak dalo říct, že Otec a Syn jsou jedno. Ale Basil s Řehořem trvali na tom, že Otec a Syn jsou zvláštní hypostatická bytí. Latina vůbec nemohla vyjádřit obsah řeckých pojmů. Západní teologové překládali oba pojmy úsiá (οὐσία) a hypóstasis (ὑπόστασις) jedním slovem substantia (o esenci se ještě nemluvilo). Z toho plynulo, že Otec, Syn a Duch mají jednu substanci a jsou jednou hypostazí. Byl to ryzí monarchianismus. Pak i Filioque má zde svůj původ.
Kappadočané Basil a Řehoř zdůrazňovali osobní existenci Otce, Syna a Ducha. Pro Basila je jméno Otce, Syna a Ducha důležitější než jakákoliv jiná jména. Říká: „Jsme pokřtění ve jménu Otce, Syna a Ducha“. To znamená, že pro východní tradici bylo nejdůležitější především osobní bytí – Otec, Syn a Duch, a pak už mluvíme o tom, že on je jeden Bůh, protože Otec je ten, kdo rodí Syna a z koho vychází Duch Svatý. Trinitární teologie byla vyvinuta Basilem a Řehořem, aby zdůraznila tři hypostáze, a Basil předložil následující stručnou formuli: „Naše víra je, že jsou tři hypostáze a jedna přirozenost“. Basil dával přednost slovu přirozenost (φύσις), ale dalo by se říci, že jsou tři hypostáze a jedna podstata. Ale slovo podstata bylo od dob Origena vnímáno jako spíše filozofické slovo, jako něco abstraktního. Slovo přirozenost je konkrétnější.
Otec podle Řehoře má plodnou přirozenost, rodí Syna a vychází z něj Duch. Není to sterilní monoteismus Izraele, je to živý Bůh – rodící. V Bohu samozřejmě není proces, není rození ve smyslu, o kterém mluvil Areios, že pokud je rození, je proces, pohyb, přechod do nějakého předvěčného stavu. Božská přirozenost je věčná, Otec, Syn a Duch mají jednu přirozenost a je tomu tak vždy. Jde o vztah uvnitř Svaté Trojice. Není to jako u Tomáše Akvinského, kde Božství je jakási celistvost, plnost, v níž jsou tři body jako v atomu. To je západní esencialismus, dominance podstaty Božství, která v latinské teologii od té doby převládala, zdůrazňovalo se: jedno, jedno, jedno, jedno. Zapomínalo se na to, že, jak říkal Basil, „Bůh je jeden proto, že jeden Otec má ve věčnosti to, čím je – své Božství, a rodě Syna, zajišťuje mu stejnou podstatu a podobně je to i s Duchem Svatým, jsou Tři.“
Do popředí se dostalo to, co Losskij zdůraznil ve své Mystické teologii: na Východě dominuje osobní aspekt Trojice. Jak píše Basil: „Je jeden Bůh, protože on je Otec.“ To znamená, že jednota Božství je především u Otce, a pak můžeme říci, že mají jednu podstatu. Ale na latinském Západě je to jinak. Je jedno Božství, a pak jsou Otec, Syn a Duch, je to už jakoby druhotná věc. A pak mají i Filioque. Říkají, že Duch se rodí z podstaty Otce a Syna. Protože dominuje podstata, Duch podle podstaty vychází z Otce a Syna. Ale pak vyvstává otázka: A není to podstata i Ducha? Co tedy také vychází sám ze sebe? To je výsledek neprožité, nevysvětlené víry. Slepě se drželi nikajské soupostatnosti. Ale my vyznáváme Otce, Syna a Ducha Svatého, a pak konstatujeme, že jsou jedno. To je to samé, když Kristus říká: Já a Otec jsme jedno (Jan 10:30).
Ale v církvi pokračoval boj. Ještě za života císaře Konstantina Velikého byl Areios propuštěn z vyhnanství a přijat císařem. Svatý Athanasios, jenž se odmítl smířit s heretikem, byl pronásledován Areiovými příznivci. Konstantin slábl a na sklonku života již nebyl podle svědectví dějepisců vynikajícím panovníkem. Kvůli tomu ariáni vítězili nad pravoslavnými. 22. května 337 Konstantin zemřel poté, co byl pokřtěn Eusebiem, biskupem z Nikomedie, jenž soucítil s ariány.
Kromě dvou již existujících církevních stran – zastánců nikajského vyznání a ariánů – vznikla další, která se zdála být kompromisní. Byl vynalezen pojem homoiúsios, který se lišil od nikajského jedním písmenkem, iotou. Ale ta iota docela hodně mění význam slova. Když homoúsios znamená ‚stejné podstaty‘ a Otec i Syn mají jednu stejnou podstatu, pak homoiúsios znamená ‚podobné podstaty‘. Konstantius, syn Konstantina Velikého, věřil, že tímto kompromisem smíří znepřátelené strany. Ale mezi příznivci pojmu homoiúsios byli i lidé smýšlející v duchu pravoslaví. Dosažení vzájemného porozumění ale bylo procesem nesmírně dlouhým. Nesvárů využívali krajní ariáni, kteří již tvrdili, že Syn je anómoios (ἀνόμοιος) – ‚nepodobný Otci‘, ale dočasně se převlékli za stoupence učení o podobné podstatě. Nakonec pod tlakem vlády byla přijata formule homoios kata panta (ὅμοιος κατὰ πάντα) – ‚podobný ve všem‘, ze které ale později byla odstraněna poslední dvě slova až zbylo pouze homoios – podobný. Císař vyzval všechny, aby již nepoužívali pojmy anómoios (‚nepodobný‘) ani homoiúsios (‚podobné podstaty‘), ale drželi se prostého pojmu homoios.
Tento takzvaný kompromis, jak později vzpomínali Kappadočané, přijali jak biskup Dianius z Kappadokie, jehož diákonem byl Basil Veliký, tak otec Řehoře Teologa Řehoř z Nazianzu. Basil a Řehoř z toho byli nesmírně smutní. Biskup Dianius později velice litoval, že podlehl tlaku. A Řehoř z Nazianzu pod vlivem svého syna také činil pokání.
Pak ale učení homoiánů přijali i na Západě. Přijali ho všichni kromě třech biskupů, jedním z nichž byl sv. Hilarius z Poitiers. Falešné učení přijal i římský papež Liberius. Svatý Hilarius dokonce vyhlásil papeži anathéma. O jaké neomylnosti papežů pak můžeme mluvit, když západní otec anatematizoval papeže? Samozřejmě je třeba poznamenat, že většina otců se později vrátila k pravoslavnému vyznání.
Na Východě začala zdravá reakce na lstivé intriky ariánů. V roce 370 byl nehledě na mocnou opozici Basil zvolen biskupem Kappadokie. Vladyka Atanasije zde povzbuzuje své posluchače: „Nebojte se, že jsou dějiny církve bouřlivé, jste mladí lidé, ale pokud věříte, že je církev vedena Duchem Svatým, buďte v klidu.“
Nalézt správnou formuli vyzýval otce již zmíněný Hilarius z Poitiers: „Koneckonců, nejste ariáni! Proč si odmítnutím tohoto slova připisujete výčitky ariánství? Musíme se sejít a společně rozsoudit, aby to, co je dobře zavedené (homoúsios), nebylo odstraněno, a to, čemu se špatně rozumí (homoiúsios), nebylo odmítnuto.“ Tím se myslelo, že pojem homoiúsios – ‚podobné podstaty‘ – se ve skutečností snaží vyjádřit pouze to, že Syn se neliší od Otce podstatou, ale je zvláštním osobním bytím, hypostazí.
Tak začala cesta k druhému všeobecnému sněmu, který definitivně dal za pravdu sněmu Nikajskému. Nikajští otcové říkali, že Syn je zrozen z Otce, tj. z podstaty Otce. Otcové druhého sněmu tvrdili to samé, ale jasněji. Ponechali výraz homoúsios – ‚jedné podstaty‘ a dodali, ze Syn má království: „Jeho království bude bez konce“. V době Nikajského sněmu někteří učili, že Syn vystoupil z podstaty Otce, stal se Ježíšem Kristem, vykonal své spásné dílo a vrátil se k Otci, předal mu království a vstoupil do podstaty Otce. Je to hereze, je to sabelliánství. Ti, kteří takto učili, nesprávně vykládali 28. verš 15. kapitoly 1. listu Korintským: Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem. Syn skutečně vše podřídí Otci jako Spasitel, jako Bohočlověk, ale navždy bude kralovat spolu s Otcem jako Syn.
Díky Basilovi a Řehořovi pravda nakonec zvítězí. Ale nebyl to jednoduchý zápas. Mnozí biskupové včetně Basilova strýce byli proti němu. Ale Basil nikoho nepronásledoval. Založil spoustu nových malých eparchií. Do jedné z nich v městečku Sasina jmenoval svého přítele Řehoře, ale Řehoř se urazil: Co je to ta Sasina? Místo, kde odpočívají koně a psi se rvou o kosti. A odmítl tam jít. Řehoř byl složitý člověk. Poté, co ho v roce 360 na svátek Zjevení Páně vysvětili na kněze, utekl, protože se bál zodpovědnosti. Ale na Paschu se vrátil a prosil o odpuštění, napsal krásnou apologii kněžství. Stejně tak i po jmenování biskupem odmítl jít do nové eparchie a zůstal se svým starým otcem.
Před svou smrtí Basil řekl arcibiskupovi Meletiovi Antiochijskému, jehož měl velice rád, že je čas jít na Konstantinopol, kde vládli ariáni. Prosil, aby tam poslali Řehoře. A Řehoř tam skutečně šel, a v roce 379, dva roky před druhým všeobecným sněmem, vykonal opravdový zázrak. V malém chrámu Anastasia začal pronášet svá nádherná kázání, obnovil zde pravoslaví, vrátil se do hlavního města Trojici. Je to důkaz toho, že i jeden asketa, hesychasta, přestože je nemocný, může udělat opravdu hodně. Proti Řehořovi samozřejmě povstali jeho nepřátelé, využili jeho zdravotního stavu a učinili nový rozkol. Tím vyvolali nepřízeň lidu, který Řehoře miloval. Naštěstí v té době již vládl císař Theodosius Veliký, který Řehoře bránil a z malého chrámu ho převedl do katedrály svatých Apoštolů, Řehoř se stal biskupem Konstantinopole. Císař uznal i Meletia Antiochijského a svolal sněm v Konstantinopoli, který se plánoval jako místní sněm, ale podle svého velkého teologického významu se stal ekumenickým. Řehoř usiloval o smíření se všemi nepřáteli, ale byl za to kritizován. Otcové sněmu trvali na tom, aby na všechny významné stolce byli jmenováni biskupové pravoslavného vyznání a všichni ariáni a poloariáni byli vyhnáni. Když na sněm dorazili alexandrijští biskupové, začali nadávat, že Řehoř byl jmenován na konstantinopolský stolec s porušením kánonů. Řehoři došla trpělivost. Člověk hodně trpěl, byl pronásledován ariány, kteří se ho dokonce pokusili zabít. Světec pronesl hněvivý proslov: „Sbohem, město! Ponechávám vám vaše intriky, vaše stolce!“ A opustil sněm. Odešel do své usedlosti Arianz, občas jezdil do Arménie, k pramenu sv. mučednice Tekly, kde se léčil, psal hymny a písně. Zesnul v roce 389 v Arianzu, kde byl i pohřben.
Biskup Atanasije považuje sv. Řehoře z Nyssy za méně významného teologa, i když literárně plodnějšího, napsal více než Basil Veliký a Řehoř Nazianský dohromady. Ale naše teologie Trojice je teologií Basila a Řehoře. Nikdy nevymýšleli nic nového, drželi se víry, kterou zdědili po předcích. Babička sv. Basila Makrina byla žákyní sv. Řehoř z Neocesareje, Divotvůrce. Když v roce 260 přišel do Neocesareje, žilo tam 17 křesťanů, ale po jeho smrti již celé město bylo křesťanské. Tajemství víry v Otce, Syna a Ducha Svatého mu bylo zjeveno sv. Janem Teologem. A sv. Basil vždy tvrdil, že se učil od své babičky a ta od sv. Řehoře Divotvůrce. Žádná nová víra nebyla.
Někteří říkají, že nikajská soupodstatnost je novotou. Ale pomocí nového pojmu bylo třeba zdůraznit, že Syn má stejnou podstatu jako Otec. Řehoř Teolog ještě více rozvinul trojiční teologii, protože se objevili duchoborci. Nikajské vyznání končilo slovy „i v Ducha Svatého“, druhý sněm v Konstantinopoli tuto myšlenku prodloužil: „Pána oživujícího“, ale neopakoval, že je jedné podstaty, protože stačilo, že byl nazván Pánem, který z Otce vychází a s Otcem i Synem je uctíván a oslavován.
V našich chrámech se dodnes slouží liturgie Basila Velikého. Je zřejmé, že modlitby této liturgie jsou inspirované Duchem Svatým. Koptové tvrdí, že mají text liturgie Řehoře Nazianského, ale pozdější redakce s monofyzitskými vsuvkami.
Byli to velice nadaní otcové, velcí teologové a hierarchové, uspořádali církevní a mnišský život, vykládali Písmo, vysvětlovali teologické otázky. Spolu s nimi je oslavován i sv. Jan Zlatoústý, protože ústřední místo v jejich teologii patří Svaté Trojici. Hlavní pro ně je církev, křesťanský život a liturgie. Tito obránci pravoslaví byli lidé velice pokorní, odpouštěli svým nepřátelům, milovali všechny a bojovali za čistotu víry. Kéž nám Pán Bůh dá aspoň v něčem napodobit svaté otce!
Přeložila Naděžda Skvarnik
[1] Bylo spočítáno, že sv. Athanasios strávil 22 let, 5 měsíců a 10 dní ve své eparchii, a 17 let, 6 měsíců a 19 dní ve vyhnanství (poznámka překladatele).
