Římští císařové z období christologických sporů

Byzantská říše po vypořádání se s vojenskou hrozbou ze strany barbarů vstoupila do nového období vnitřní krize, které trvalo po celé 5. a 6. století a skončilo pro stát dosti tragicky. Krize byla bohužel spojena s nepokoji v církvi, k nimž došlo v důsledku christologických sporů, které rozdělily křesťanský svět na tři znepřátelené části. Tyto tři větve starověkého křesťanství, které se v naší tradici nazývají pravoslaví, monofyzitství (nebo, jak se dnes pro politickou korektnost říká miafyzitství) a nestoriánství, stále existují a mají staletí starou tradici, v níž byly nejen vzájemné dogmatické spory, ale i asketické činy a odvážné vyznávání víry tváří v tvář muslimské hrozbě. V západní nauce se všechny tyto tři křesťanské skupiny nazývají „pravoslavné“ („ortodoxní“) s rozdělením na „řeckou“ (nebo „východní“) a „předchalkedonské“ („starobylé východní“ nebo „orientální“).

První církví, která se oddělila od celku, byla Církev Východu, skládala se ze syrsky mluvících křesťanů perské Sasánovské říše s centrem v Seleukii-Ktésifónu (nedaleko dnešního Bagdádu). Její dějiny zatím nejsou dostatečně prostudovány. Oddělila se od církve Římské říše ještě dříve, než získala zvláštní konfesní zabarvení. Již v roce 424, 7 let před sněmem v Efesu, který odsoudil Nestoria, vyhlásil sněm Církve Východu v Seleukii svou úplnou nezávislost na „Západě“ (tj. Antiochijském patriarchátu). Krátce nato do Íránu začali emigrovat žáci a příznivci v roce 431 odsouzeného Nestoria a odpůrce Cyrila Alexandrijského. Přistěhovalci nalezli útočiště ve městě Nisibin. V perském státě bylo mnoho křesťanů, které místní vladaři považovali za potenciální „agenty Říma“, a buď prováděli politiku pronásledování (obvykle neúspěšnou), nebo „disidenty“ podporovali. Stoupenci Nestoria nakonec určili nestoriánské zbarvení christologie Církve Východu, která v našem Pánu Ježíši Kristu uznává dvě přirozenosti, dvě hypostáze a jednu osobu. Jejich christologická formule se popisuje jako 2-2-1 (pravoslavná formule je 2-1-1: dvě přirozenosti, jedna hypostaze a jedna osoba; monofyzitská je 1-1-1).

Větev monofyzitská se vyvinula na základě učení sv. Cyrila Alexandrijského o jediné přirozenosti vtěleného Boha Slova, které však bylo bráno přehnaně. Konstantinopolský archimandrita Eutychos, který se nespokojil s odsouzením Nestoriovy myšlenky o dvou hypostázích, začal učit o jedné přirozenosti v Kristu. Usvědčen z kacířství, přiměl císaře Theodosia II. ke svolání sněmu, který se konal v roce 449 v Efezu pod vedením Dioskora Alexandrijského a vešel do dějin pod názvem „lupičský“. Na něm byli všichni odpůrci Eutychova učení, včetně tří patriarchů – konstantinopolského, antiochijského a římského, odsouzeni jako nestoriáni. Po smrti Theodosia jeho nástupce Marcianos a jeho manželka Pulcheria se s podporou papeže Lva Velikého postavili na odpor extrémní formě monofyzitského učení na chalkedonském sněmu v roce 451. Bohužel i přesto, že tento 4. všeobecný sněm se stal nejreprezentativnějším v dějinách církve, jeho rozhodnutí nebyla přijata všemi.

Všeobecný sněm má nejvyšší teologickou autoritu v církevních záležitostech a jeho rozhodnutí nabývají po schválení císařem charakteru zákona. Je však jasné, že teologické otázky nelze řešit politickými metodami. Politika je umění možného, ​​jejím hlavním prostředkem je kompromis; ale tento prostředek je zcela nepoužitelný ve věcech hledání vědecké pravdy, včetně pravdy teologické. Je zřejmé, že jakýkoli kompromis mezi lží a pravdou bude lží.

V čem spočívala síla 2. ekumenického sněmu, který definitivně zvítězil nad ariánstvím? V době jeho konání bylo jako výsledek téměř stoleté práce teologického myšlení vyvinuto učení o třech hypostázích Svaté Trojice. Toto učení (ještě neznámé otcům 1. všeobecného sněmu, na němž bylo formulováno nikajské vyznání víry) pomohlo přesvědčit ty, kteří pochybovali o správnosti pojmu „soupodstatný“. Kappadočtí otcové, aby ho rozvinuli, museli po dlouhá desetiletí vysvětlovat, psát teologické spisy a debatovat.

Císař Marcianos a Chalkedonský sněm

V případě Chalkedonského sněmu na takovou diskusi nebyl čas, za pouhé 2 roky se církevní politika otočila téměř o sto osmdesát stupňů. Není divu, že otcové nechtěli přijmout žádnou novou věroučnou definici a odkazovali na sněm v Efesu, který zakázal měnit vyznání víry obsahující úplnost křesťanského učení. Císař Marcianos ale trval na přijetí definice, jejíž christologická část vycházela z listu sv. Lva Velikého a vyznání sv. Flaviana.

Při vší své teologické eleganci však definice neodpověděla na všechny otázky, neboť existovala také formule sv. Cyrila Alexandrijského: „jediná přirozenost Boha Slova vtěleného“. Autorita alexandrijského světce na sněmu vzrostla ještě více a otcové stále volali: „Tak říkal Cyril! Lev řekl totéž co Cyril!“ Byla zde určitá nejasnost: na jedné straně chalkedonská definice odsoudila pojem „jedna přirozenost“ a schválila vyznání Krista „ve dvou přirozenostech nesmíšených, neměnných, nerozdílných a neoddělitelných,“ a na druhé straně se sv. Cyril stal nejvyšší autoritou.

Tento přístup trochu připomínal politické metody: něco se říká, ale míněno je něco úplně jiného. Ale v teologii, stejně jako v každé vědě obecně, je taková cesta slepou uličkou. Chalkedonský sněm proto vyvolal vlnu nespokojenosti, jejímž středem se stala Alexandrie. Zdejší patriarcha Dioskoros byl odsouzen a vyhnán a stolec byl odsunut na 3. místo v hierarchii patriarchátů povýšením Konstantinopole (podle 28. kánonu). Nepokoje se rozšířily po východních provinciích. Vůdcem odpůrců Chalkedonu se stal Timotheos II. Ailouros, který nastoupil na alexandrijský stolec poté, co dav brutálně zavraždil patriarchu Proteria (457). Je třeba mít na paměti, že Timotheos a jeho příznivci odmítali chalkedonské vyznání jako skryté nestoriánství, ale zároveň považovali za herezi i extrémní monofyzitské učení Eutycha. Proto nynější odpůrci chalkedonského sněmu, ačkoli uznávají v Kristu jen jednu přirozenost (μία φύσις), považují jmenování „monofyzité“ za urážlivé a nespravedlivé.

Lev I. a barbaři

Po smrti Marciana, který vládl jen krátce (450–457), se k moci dostal císař Lev I. (457–474). V té době skutečná moc jak na východě, tak na západě Říše byla v rukou vojevůdců barbarského původu. Tito barbaři sami usednout na císařský trůn nemohli, protože byli ariáni a museli by přijmout pravoslaví. Proto místo sebe dosazovali poslušné loutky. Na Západě střídání takových postav skončilo v roce 476 likvidací císařské moci, ale na Východě dostaly věci jiný spád.

Thrák Lev I., jenž byl jedním z císařských strážců, se dostal na trůn díky svému nadřízenému, vojevůdci Asparovi, který byl napůl Alan, napůl Gót a vyznával ariánství. Lev se začal snažit osvobozovat z poručnictví svého „patrona“ a vedl nezávislou politiku. Nehledě na protesty Aspara zorganizoval spolu se západním císařem Anthemiem rozsáhlou výpravu proti Vandalům, jejímž účelem bylo pomstít se za brutální vyplenění Říma v roce 455. Šlo o jednu z nejambicióznějších námořních výprav v dějinách říše: zúčastnilo se jí na 1100 lodí a náklady dosáhly astronomické částky 40 tun zlata. Skončilo to ale katastrofou: vandalskému králi Geiserichovi se podařilo zapálit lodě kotvící u afrického pobřeží (468).

Jako podporu proti Germánům si Lev vybral Isaury – jeden z původních národů Římské říše. Žili na jihu Malé Asie a udržovali patriarchální způsob života, úspěšně sloužili v armádě a nebyli méně bojovní než Germáni. Císař založil nový gardový pluk z Isaurů, byli pověřeni ochranou panovníka. Jejich velitel přijal jméno Zenon a oženil se s císařovou dcerou, což mu otevřelo velké kariérní vyhlídky, protože Lev I. neměl syny. Armáda však zůstala v rukou Aspara a jeho syna, kteří byli pohoršeni vzestupem Isaurů. Pokusili se spřátelit se se Zenonem, nic z toho ale nevyšlo a konflikt začal být očividný.

Aspar přinutil císaře Lva, aby provdal svou druhou dceru za jednoho z Asparových synů a prohlásil nového zetě za následníka trůnu, však za podmínky, že konvertuje k pravoslaví. Hrozilo, že moc v říši přejde na barbarskou dynastii, což se nelíbilo Byzantincům. Císařský dvůr žil v atmosféře vzájemné nedůvěry. Nakonec, když situace dosáhla nejvyššího napětí, Aspar a jeho syn byli zabiti přímo v císařském paláci. Rozhořčení Gótové se chtěli pomstít, ale Zenon a Isaurové za podpory obyvatel Konstantinopole vzpouru potlačili a Germáni museli z hlavního města uprchnout. V Thrákii začala vleklá válka, ale nakonec se císař s Góty usmířil. Jejich vůdci dostali vysoké tituly a štědré platy, většina Gótů v čele s Theodorikem Amalem na císařský rozkaz odešla do Itálie. Založili zde prakticky nezávislé ostrogótské království. Tak se Východní Římské říši podařilo zbavit se neklidných Germánů.

Enkyklion císaře Basiliska

Po smrti Lva I. moc zdědil jeho nezletilý vnuk Lev II., ten však brzy zemřel a říši začal vládnout Zenon (474). Nečekaný vzestup polodivokého Isaura samozřejmě nevyvolal mezi obyvateli Konstantinopole a nejvyššími hodnostáři radost. Nový císař se obklopil svými krajany, i když ani jim nemohl plně důvěřovat. Po několika měsících došlo v hlavním městě k převratu a s pomocí dalšího Isaura se k moci dostal bratr vdovy po Lvu I. Basiliskos. Zenon uprchl do Isaurie. Basiliskos, přestože si během nedávného tažení proti Vandalům utrhl ostudu, byl v Konstantinopoli s radostí přijat jako pravý Říman a pravoslavný křesťan. Začalo pronásledování Isaurů. To donutilo ty, kteří ještě nedávno zradili Zenona, spojit se s ním a sjednocená isaurská armáda se přiblížila k hlavnímu městu. Popularita Basiliska v té době již značně klesla, a to z dost nečekaného důvodu.

Egyptští odpůrci Chalkedonského sněmu žádali císaře, aby vrátil z vyhnanství Timothea Ailoura. Basiliskos, aby získal jejich přízeň, jim vyšel vstříc. Timotheos byl povolán z Chersonésu a slavnostně přijat císařem, který pod jeho vlivem vydal okružní list všem církvím (Enkyklion) odsuzující list papeže Lva a chalcedonský sněm. Formálním důvodem bylo porušení zákazu sněmu v Efezu měnit Krédo. Obyvatelstvo Konstantinopole v čele s patriarchou Akakiem proti císařovu nařízení povstalo. Basiliskos začal panikařit a vydal Anti-enkyklion, v němž vychvaloval Chalkedon a proklínal heretiky, ale bylo už pozdě: všichni se obrátili proti uzurpátorovi a v srpnu roku 476 do hlavního města bez boje vstoupil Zenon. Basiliskos se uchýlil do chrámu sv. Sofie.

Podle byzantského práva zločinec, který nalezl útočiště v Božím chrámu, spadal pod ochranu církve a místo trestu smrti mohl doufat v mírnější rozsudek. Na vrahy a násilníky se však tento zákon obvykle nevztahoval, je z chrámu vyváděli násilím. Zenon svému rivalovi slíbil, že neprolije jeho krev ani krev jeho blízkých. Basiliskos však toho později hořce litoval: svržený císař a jeho rodina byli posláni do vzdálené pevnosti, kde byli zazděni a zemřeli hladem.

Zenonův Henotikon

Mezitím v Egyptě zemřel Timotheos II. Ailouros a na rozkaz Zenona se na alexandrijský stolec vrátil pravoslavný patriarcha Timotheos Salofakiolos. Ale po jeho smrti v roce 482, aby uklidnil bouřlivé Alexandrijce, Zenon na radu konstantinopolského patriarchy Akakia zveřejnil dokument, který, aniž by přímo odmítl rozhodnutí Chalkedonského sněmu, mohl, jak se věřilo, uklidnit znepřátelené strany. Sjednocující poselství – Henotikon – vydané císařem bylo typickým politickým kompromisem, jehož cílem bylo obejít a zamlčet problémy. To však nejenže nevedlo k vyřešení žhavých otázek, ale ještě více je prohloubilo a způsobilo to, že se akutní teologický spor proměnil v chronické nepřátelství mezi zastánci a odpůrci Chalkedonu, ve kterém již nebylo místo pro dialog a přesvědčení.

Ailourův žák Petr Mongos podepsal Henotikon a stal se alexandrijským patriarchou. Podpořil ho další odpůrce chalkedonského vyznání – tehdejší antiochijský patriarcha, jenž se také jmenoval Petr. Ten se ale nechystal ukončit spory a vymyslil vsuvku do Trojsvaté písně: „Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, jenž jsi pro nás byl ukřižován, smiluj se nad námi.“ Tím chtěl zdůraznit, že ukřižován byl samotný Bůh. Egyptští mniši nutili svého nového patriarchu, aby anathematizoval Chalkedonský sněm, ale ani to je neuklidnilo. Vnikla sekta „akefalů“ (tj. bezhlavých). V Konstantinopoli na obranu pravoslaví povstali tzv. neusínající mniši (ἀκοιμῆται). Římský papež anathematizoval patriarchu Akakia za styky s heretiky, císaře však nezmínil. Je třeba říci, že v té době Řím a Itálie pod nadvládou Ostrogótů byly prakticky nezávislé na říši a papež si mohl dovolit otevřeně vystupovat proti církevní politice Konstantinopole.

Severos z Antiochie a jeho učení

Když bezdětný Zenon zemřel (proslýchalo se, že byl pohřben v alkoholickém kómatu), Isaurové byli zbaveni moci a vyhnáni z hlavního města. Zenonova vdova Ariadna zvolila za císaře postaršího hodnostáře Anastasia. Nový panovník sympatizoval s doktrínou jediné přirozenosti, proto při korunovaci po něm patriarcha Euthymius chtěl písemnou přísahu věrnosti pravoslaví. Ale postupem času se císař stále otevřeněji stavěl na stranu odpůrců Chalkedonského sněmu.

Jeho nejvýznamnějším činem v této oblasti bylo dosazení na antiochijský stolec vynikajícího teologa Severa, jenž se stal hlavním ideologem protichalkedonského hnutí (512). Severos z Antiochie vyvinul celistvé christologické učení, v němž ústřední místo zaujímala Cyrilova formule – „jediná přirozenost Boha Slova vtěleného“. Severos považoval Kristovu přirozenost za složenou. Vtělené Boží Slovo podle Severa mělo jednu přirozenost, ale přirozenost boholidskou. Byl to hlavní rozdíl mezi jeho učením a čistým monofyzitstvím Eutycha, jenž učil, že přirozenost Krista je božská, a přirozenost lidská se v ní rozplynula jako kapka v moři. Severos měl za cíl dokázat, že jednota Bohočlověka Krista byla přirozená, že to nebylo prosté přebývání Boha Syna v člověku Ježíši, jak učil Nestorios.

Chalkedonská definice učí, že božská a lidská přirozenost v Kristu existují „nesmíšeně, neměnně, nerozdílně a neoddělitelně“, ale nevysvětluje, jak se to uvádí do souladu s „jednotou přirozeností“, o které učil sv. Cyril. Severova „složená přirozenost“, jak se v té době mohlo zdát, vyřešila tento teologický problém.

Lidová povstání

Je třeba poznamenat, že v té době v říši začali aktivně působit Gruzínci, Arméni, Syřané a Egypťané. Po dlouhé přestávce se tyto starověké národy opět dostaly do popředí světových dějin. V 5. st. vznikají překlady Písma svatého a knih řeckých otců do jazyků těchto národů a také jejich vlastní křesťanská literatura. S rostoucím zájmem o dávnou historii se formuje a posiluje národní sebeuvědomění. Obyvatelé oblastí, které se dříve považovaly za odlehlou periferii řecko-římského světa, se začínají živě zajímat o církevní otázky a aktivně se zapojují do teologických sporů. Většina jim málo rozumí, ale ochotně podporuje své vůdce a důvěřuje jejich autoritě.

Koptové, západní Syřané, Arméni, Gruzínci následovali vůdce protichalkedonské opozice a příznivci sněmu byli stále více považováni za „císařovy lidi“, poslušné vůli panovníka (tak vznikla syrská přezdívka „melkité“, která se ve středověku používala k označení pravoslavných křesťanů na Východě). Samotní opoziční vůdci byli zpravidla etničtí Řekové, ale měli aktivní podporu neřeckého obyvatelstva, což ostře komplikovalo vládní politiku. Disciplinární opatření proti heretikům nyní vypadala jako potlačování lidových povstání v provinciích. Církevní učení se propojilo s lidovými hnutími, s národní kulturou a tato výbušná směs hrozila zničit církev zevnitř. Vše směřovalo k tomu, že každý národ chtěl mít svou zvláštní národní církev, odlišnou od císařské, a jakákoliv dogmatická otázka se stávala důvodem pro boj za oddělení (to se již stalo u Germánů, kteří si zvolili Areiovo učení). Konstantinopol, Řecko a latinsky mluvící země Západu, včetně Afriky, Galie a Španělska, se shromáždily kolem Chalkedonu jako symbolu pravoslaví. Egypt, Sýrie a Kavkaz se staly baštou odpůrců Chalkedonského sněmu. Politické intriky, soupeření mezi církevními stolci a ambice jednotlivců přilévaly olej do ohně…

Co měli v takové situaci dělat císaři? Možností nebylo hodně: ignorovat Řeky a Římany a vyhlásit monofyzitské dogma, nebo jít proti monofyzitům a bránit chalkedonské vyznání. Obojí vedlo k rozkolu v církvi a ve státě. Nakonec bylo možné pokusit se všechny usmířit svoláním všeobecného sněmu. Třetí možnost byla nejatraktivnější, a právě touto cestou se později vydal císař Justinián.

Cesta k novému sněmu

Anastasios zemřel po 28 letech vlády (491–518) jako velmi starý muž. Za jeho vlády pravoslavní v čele s neusínajícími za podpory Říma stále bojovali za obnovení autority Chalkedonského sněmu, v říši dokonce vypukla občanská válka. Vojevůdce Vitalianus několikrát obléhal Konstantinopol a Anastasios pokaždé sliboval svolat sněm pro znovusjednocení s Římem. Ale jakmile Vitalianus odešel, na sněm se zapomínalo.

Anastasios byl docela talentovaný politik, věděl, jak získat přízeň lidu. Když v reakci na nařízení zpívat Trojsvatou píseň s dodatkem „jenž jsi pro nás byl ukřižován“, se lid Konstantinopole vzbouřil (512), starý císař, opuštěný svými hodnostáři, sundal korunu a císařské roucho a ve spodní košili usedl na hipodromu. Když zběsilý dav zaplnil tribuny, řekl, že je připraven vzdát se moci a požádal, aby nepáchali nesmyslné vraždy a uklidnili se. Nálada lidu se dramaticky změnila a Anastasia nesli do paláce s radostnými výkřiky „Zvítězíš!“.

Tato epizoda ukazuje ten důležitý prvek důvěry mezi panovníkem a jeho poddanými, na kterém spočívala celá byzantská státní doktrína. Takové buřičské projevy demokratického principu v byzantském veřejném životě ukazovaly, že císař při vší svatosti své hodnosti nebyl nedotknutelným Božím pomazaným, nýbrž prostým člověkem, jenž božským vyvolením přijal nejvyšší moc, ale byl za to zodpovědný nejen před Bohem, ale i před lidmi. Byzantinci ochotně nazývali císaře svatými a nejzbožnějšími a tato slova se stala běžnými titulárními epitety; ale když šlo o svržení neschopného smolaře nebo krutého tyrana, nebylo to považováno za rouhání. Svatyni neznesvětil ten, kdo svrhl nehodného vládce, ale ten, kdo svou hanebnou vládou znevážil moc ustanovenou Bohem. Byzantinci přísně dodržovali majestátní podobu křesťanského království, ale kriticky se dívali na ty konkrétní osoby, které ho ztělesňovaly.

Při volbě nástupce Anastasia, jak vyprávějí kroniky, došlo k téměř anekdotické události: jeden z dvorních eunuchů chtěl dosadit na trůn svého synovce a dal veliteli palácové stráže velkou částku, aby podplatil vojáky, kteří by ho podle zvyku vyhlásili za císaře. Ale velitel, jménem Justin, místo toho rozdal peníze svým jménem a byl jednomyslně povolán za panovníka. Tak se v roce 518 císařem stal starý voják, negramotný syn rolníka z Dardanie na Balkáně, který nebyl připraven vládnout obrovské říši. Ale Justin měl milovaného synovce Petra Sabbatia Justiniána, který v hlavním městě získal vynikající vzdělání. Právě on vzal vládní záležitosti do svých rukou. A hlavním směrem jeho politiky bylo dosažení církevního míru, které začalo znovusjednocením se Západem (519) a skončilo svoláním do Konstantinopole 5. všeobecného sněmu (553), jenž měl usmířit s Chalkedonským sněmem jeho odpůrce na Východě.

Historik Pavel Kuzenkov

Přeložila N. Skvarnik