Kdo je služebník Boží?
Křesťanům je dobře znám výraz služebník Boží. Těm, kteří nejsou součástí církve, se to může zdát ponižující. Ale třeba apoštol Pavel se ve svých listech křesťanským komunitám také rád představuje jako služebník Boží: Pavel, Boží služebník a apoštol Ježíše Krista (Titovi 1:1), Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola (Římanům 1:1), Pavel a Timoteus, služebníci Krista Ježíše (Filipským 1:1). Proč se mu ten výraz nezdá být hanebný ani potupný? Zamysleme se nad tím, co toto slovní spojení skutečně znamená a proč se ustálilo na křesťanském Východě.
V původním řeckém textu je použito slovo δοῦλος, které do češtiny lze přeložit jako otrok, služebník, poddaný[1]. Překladatelé Písma svatého do církevní slovanštiny a ruštiny na všech místech používají slovo рaб – otrok. Ale většina jazyků včetně češtiny dává přednost jemnější variantě služebník (anglicky servant, německy Diener nebo Knecht, polsky sluga). Uveďme několik příkladů.
V češtině: Danieli, služebníku Boha živého…! (Daniel 6:21)
V ruštině: Даниил, раб Бога живого…!
V angličtině: O Daniel, servant of the living God…!
V němčině: Daniel, du Diener des lebendigen Gottes…!
V polštině: Danielu, slugo zyjacego Boga…!
V češtině: Jakub, služebník Boží a Pána Ježíše Krista. (List Jakubův 1:1)
V ruštině: Иаков, раб Бога и Господа Иисуса Христа.
V angličtině: James, a servant of God and of the Lord Jesus Christ.
V němčině: Jakobus, Knecht Gottes und Jesu Christi, des Herrn.
V polštině: Jakub, sluga Boga i Pana Jezusa Chrystusa.
A tady je známý verš z Lukášova evangelia, v němž Maria odpovídá na zvěstování archanděla Gabriela:
Hle, jsem služebnice Páně (1:38).
V řečtině: Ἰδοὺ ἡ δούλη κυρίου
V ruštině: Се раба Господня.
V angličtině: Behold the handmaid of the Lord. (Handmaid – služka, služebnice).
V němčině: Ich bin die Magd des Herrn.
V polštině: Oto ja sluzebnica Panska.
Abychom pochopili, co pro křesťany znamenalo být Božím služebníkem, podívejme se nejdřív, jak vypadalo otroctví ve starověkém světě, a konkrétně v Římské říši.
Otroctví v Římské říši
Otroctví vzniká s rozvojem zemědělství přibližně před 10 000 lety. Otroky se stávali hlavně váleční zajatci, vítězové je využívali pro zemědělské práce. Dalším zdrojem otroků byli zločinci nebo lidé, kteří nemohli splatit své dluhy. Otroci jako nejnižší třída se poprvé zmiňují v písemných záznamech sumerské civilizace v Mezopotámii před 3500 lety. Otroctví existovalo v Asýrii, Babylónii, Egyptě a ve starověkých společnostech na Blízkém východě. To bylo také praktikováno v Číně a Indii, stejně jako mezi Afričany a obyvateli amerických kontinentů. Růst průmyslu a obchodu přispěl k ještě intenzivnějšímu šíření otroctví. Svého vrcholu dosáhlo v řeckých státech a Římské říši. Hlavní práci zde vykonávali otroci. Kolem roku 400 př. n. l. otroci tvořili třetinu populace Atén. V Římě se otroctví tak rozšířilo, že otroky vlastnili i obyčejní lidé[2].
V dávných dobách byl otrok prakticky členem rodiny svého pána, rádcem a přítelem. Otrokyně předly, tkaly a mlely obilí spolu se svou paní. Dá se říct, že žádná propast mezi pány a služebnictvem nebyla. Časem se ale situace změnila. Římské právo začalo kategorizovat otroky nikoliv jako osoby – personae, nýbrž jako věci – res.
Právo pána na otroka bylo běžným vlastnickým právem – dominum nebo proprietas. Otrok zůstával otrokem i tehdy, když z nějakého důvodu neměl pána, třeba když pán otroka opustil, vzdal se ho (servus derelictus). Otrok v tomto případě byl ničí – servus nullius a jako každá věc mohl být přivlastněn kýmkoliv. Teprve za císaře Justiniána servus derelictus začal být považován za svobodného. Nicméně již od dávných dob existovalo pravidlo, že i když se otrok podobá zvířeti, pohřebiště otroků je locus religious – posvátné místo, stejně jako hrob svobodného.
Edikt císaře Claudia prohlásil, že starý a nemocný otrok, kterého pán opustil, se stává svobodným. Rozhodnější byly dva dekrety císaře Antonina Pia. Podle jednoho z nich člověk, který neprávem zabil svého otroka, podléhal stejnému trestu jako ten, kdo zabil otroka svého souseda. Druhý dekret nařídil šetření případů krutého zacházení s otrokem, který byl nucen opustit svého pána a hledal útočiště v chrámu nebo u sochy císaře. Pokud vina pána byla prokázána, otroka mohli předat jinému člověku. Do jaké míry se tato nařízení dodržovala, je jiná otázka, ale právně moc pána nad otrokem již nebyla neomezená.
Touha po vlastním ekonomickém prospěchu donutila pány, aby s otroky zacházeli šetrně. Bylo způsobeno i politickou opatrností, protože otroků v říši bylo víc než svobodných obyvatel. K milosrdnému zacházení s lidmi nabádalo i náboženství. Konečně zákon bere otroky pod svou ochranu, ovšem později než domácí zvířata.
Jak vypadala typická římská aristokratická domácnost?
V domě mohlo být na 200 otroků, z nichž každý vykonával svou zvláštní službu. Jedna otrokyně nesla za svou paní vějíř, říkalo se jí flabelliferae, další – pedissquae – všude vznešenou osobu následovala, třetí – anteambulatrices – šla před ní. Byly zvláštní otrokyně na rozfoukávání uhlíků – ciniflones, oblékání – ornatrices, nošení deštníku – umbelliferae, ty, kterým se říkalo vestiplices, se staraly o boty a oblečení šlechtičny.
V domě byly přadleny – quasilliriae, švadleny – sarcinatrices, tkadleny – textrices, kojné – nutrices, chůvy, porodní báby – obstetrices. Bylo hodně i otroků mužů. V domě pracovali lokajové – cursores, kočí – rhedarii, nosiči – lectarii, trpaslíci a trpaslice – nani, nanae, hlupáčkové – moriones, fatui, fatuae.
Nezbytným atributem bohaté domácnosti byl filozof, obvykle Řek, se kterým si povídali na cvičení v řečtině.
Před branami stál ostiarius – vrátný, a před dveřmi janitor. Byl přikován k chatrči u vchodu, vedle připoutaného psa.
Otrok se nemohl oženit, měl pouze konkubínu pro potomstvo. Ale jejich děti byly majetkem pánů, jelikož otroci neměli rodičovská práva. Uprchlý otrok mohl být roztrhán psy, oběšen nebo ukřižován.
Otroctví ve Starém zákoně
Starý zákon nenabádá ke zrušení otroctví. Ale zákony Židů se ve srovnání s římskými vyznačovaly jemností a lidskostí, což bylo pro starověký svět neobvyklé. Otroky nebylo možné zatěžovat tvrdou prací, páni zodpovídali za otroky u soudu. O sobotách a jiných svátcích měli být zcela osvobozeni od práce: Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách (Exodus 20:10).
Otroky Židů se stávali obyvatelé dobytých měst: Když přitáhneš k městu, abys proti němu bojoval, nabídneš mu mír. Jestliže ti odpoví mírem a otevře ti brány, tu všechen lid, který je v něm, podrobíš nuceným pracím a budou ti sloužit. Jestliže k míru s tebou nesvolí, ale povede s tebou boj, oblehneš je. Až ti je Hospodin, tvůj Bůh, vydá do rukou, pobiješ v něm ostřím meče všechny osoby mužského pohlaví. Ale ženy, děti a dobytek i vše, co bude v městě, všechnu kořist z něho si ponecháš jako lup. Budeš užívat kořisti po svých nepřátelích, kterou ti dal Hospodin, tvůj Bůh (Deuteronomium 20:10–14).
Pokud byl do otroctví prodán Žid, po šesti letech měl být propuštěn: Když koupíš hebrejského otroka, bude sloužit šest let; sedmého roku odejde jako propuštěnec bez výkupného (Exodus 21:2). A ještě měl nárok na nějakou kompenzaci: Když ho propustíš na svobodu, nepropustíš ho s prázdnou (Deuteronomium 15:13). Ale otrok mohl dobrovolně zůstat v rodině, jíž sloužil.
Zákon chránil i otrokyně: Když někdo prodá svou dceru za otrokyni, nebude s ní nakládáno jako s jinými otroky. Jestliže se znelíbí svému pánu, který si ji vzal za družku, dovolí ji vyplatit, ale nemá právo prodat ji cizímu lidu a naložit s ní věrolomně. Jestliže ji dal za družku svému synovi, bude s ní jednat podle práva dcer. Jestliže on si vezme ještě jinou, nesmí ji zkrátit na stravě, ošacení a manželském právu. Jestliže jí nezajistí tyto tři věci, smí ona odejít bez zaplacení výkupného (Exodus 21:7–11).
Občas se Hospodinova nařízení týkající se otroků porušovala, za to narušiteli hrozil vážný trest. V knize proroka Jeremiáše se vypráví, jak Hospodin nařídil, aby každý propustil své židovské otroky. Lidé to učinili, ale potom zas obrátili a donutili k návratu otroky a otrokyně, které propustili na svobodu. Podmanili si je opět za otroky a otrokyně. A Bůh nad nimi vynesl rozsudek: Protože jste mě neuposlechli a nevyhlásili každý svobodu svému bratru a bližnímu, hle, vyhlašuji proti vám, je výrok Hospodinův, volnost meči, moru a hladu. Učiním vás obrazem hrůzy pro všechna království země (34:8–17).
Otroci se účastnili náboženských oslav: Jen před Hospodinem, svým Bohem, na místě, které si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolí, tam je budeš jíst ty i tvůj syn a tvá dcera, tvůj otrok a tvá otrokyně i lévijec, který žije v tvých branách. Před Hospodinem, svým Bohem, se budeš radovat ze všeho, k čemu jsi přiložil ruku (Deuteronomium 12:18). A skrze obřízku se stávali členy židovského společenství: Každý, kdo je mezi vámi mužského pohlaví, bude osmého dne po narození obřezán, doma zrozený i koupený za stříbro (Genesis 17:12)[3].
Křesťanství a otroctví
Křesťanství také nemohlo okamžitě zrušit otroctví. Apoštol Pavel přímo říká: Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista (Efezským 6:5). Pavel neměl za cíl změnit způsob života společnosti, ale usiloval o proměnu mravů, která je možná pouze na základě proměny srdcí. Proto do společenských zvyků apoštol vkládá nový duch. Proměna vnějšího začínala proměnou vnitřního. A všechno vnější, co nebylo v souladu s novým vnitřním obsahem, mělo přirozeně odumřít samo.
Pomocí pojmů spojených s otroctvím a otrokářstvím Pavel popisuje nutnost vysvobození člověka z otroctví hříchu: Víte přece, když se někomu zavazujete k poslušné službě, že se stáváte služebníky toho, koho posloucháte – buď otročíte hříchu, a to vede k smrti, nebo posloucháte Boha, a to vede k spravedlnosti. Díky Bohu za to, že jste sice byli služebníky hříchu, ale potom jste se ze srdce přiklonili k tomu učení, které vám bylo odevzdáno. A tak jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se služebníky spravedlnosti. Mluvím názorně z ohledu na vaši lidskou slabost: Jako jste se dříve propůjčovali k službě nečistotě a nepravosti k bezbožnému životu, tak se nyní dejte do služby spravedlnosti k posvěcení. Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti; jaký jste tehdy měli užitek z toho, zač se nyní stydíte? Konec toho všeho je přece smrt. Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný. Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu (Římanům 6:16-23).
Apoštol také zdůrazňuje, že skrze křest se svobodný a otrok stávají jedním v Kristu: Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši (Galatským 3,28). A očekávaje brzký příchod Spasitele, vyzývá otroky, aby neopouštěli své postavení, protože jsou svobodní v Pánu: Nikdo ať neopouští postavení, v němž ho Bůh povolal. Byl jsi povolán jako otrok? Netrap se tím. Ale kdyby ses mohl stát svobodným, raději toho použij. Koho Pán povolal jako otroka, má v Pánu svobodu. Koho povolal jako svobodného, je v poddanství Kristově (1. Korintským 7:20–22). Ovšem i pánové musejí zacházet s otroky bratrsky. Apoštol tak neusiluje o zrušení institutu otroctví, ale snaží se ho udělat humánnější[4].
V rané církvi již Klement Alexandrijský pod vlivem představ stoiků o všeobecné rovnosti věřil, že se otroci svými ctnostmi a vzhledem neliší od svých pánů. Z toho usoudil, že křesťané by měli dávat otrokům svobodu a vykonávat část práce sami. Lactantius, jenž zformuloval tezi o rovnosti všech lidí, požadoval, aby křesťanská společenství uznala manželství otroků. A římský biskup Kalixt I., který sám pocházel z otroků, dokonce uznával vztahy mezi vysoce postavenými ženami křesťankami a otroky za plnohodnotná manželství. V křesťanském prostředí se šířilo osvobozování otroků, je to zřejmé i z napomenutí Ignatia Antiochijského křesťanům, aby nezneužívali svobodu k nedůstojným účelům.
Ovšem právní a sociální základy rozdělení na svobodné a otroky ještě dlouho zůstávali nezměněny. Nezrušil je ani Konstantin Veliký, který pod vlivem křesťanství dává biskupům právo na osvobozování otroků prostřednictvím tzv. vyhlášení v církvi (manumissio in ecclesia) a vydává řadu zákonů zlehčujících osud otroků. Ani tak významní církevní otcové jako sv. Basil Veliký, sv. Řehoř Teolog a sv. Jan Zlatoústý nevybízeli k likvidaci otroctví, které bylo základem ekonomické prosperity říše.
Služebník Boží není otrokem nikoho jiného
Křesťanství zdůrazňuje především vnitřní svobodu. Po pádu prarodičů rajskou svobodu nahradily různé formy závislosti celého lidského pokolení. Syn Boží svým vtělením osvobodil lidi z hlavní formy nesvobody – otroctví hříchu a smrti. Ten, kdo se dobrovolně stává služebníkem Božím, již neslouží nikomu a ničemu jinému.
Být služebníkem či otrokem Krista není potupné ani hanebné. Vždyť i sám Syn Boží přijal na sebe způsob služebníka (μορφὴν δούλου, Filipským 2:7). Podle proroka Izajáše byl v opovržení, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi… Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel (Izajáš 53:3, 7).
Syn Boží vzal na sebe hanbu, potupu a prokletí, skryl svou slávu, podrobil se naší smrtelnosti, utrpení a smrti. Ukázal, nakolik člověk, kterého Bůh stvořil k obrazu své dokonalé krásy, byl znetvořen pádem[5]. Proto napodobování Krista je pro věřícího člověka věcí přirozenou. Služebníky Božími byli tak veliké biblické postavy jako praotec Abraham, prorok Mojžíš, král David, a nikdy to nepovažovali za potupu, nýbrž za velikou čest. Služebník Boží žije podle vůle Boží, miluje pravdu a nenávidí lež.
Proto i apoštol Pavel se hrdě nazývá služebníkem Krista Ježíše.
[1] A Patristic Greek Lexicon edited by G. W. H. Lampe. Oxford University Press, 1989. P. 385.
[2] The World Book Encyclopedia. London-Sydney-Chicago, 1994. P. 480-481.
[3] Die Religion in Geschichte und Gegenwart. Auflage 3. Band 6. Tuebingen, 1986. S. 101
[4] Lexikon fuer Theologie und Kirche. Band 9. Freiburg – Basel – Rom – Wien, 2000. S. 656-657
[5] Лосский В. Догматическое богословие. Богословские труды, № 8. М., 1972. С. 172-173.
