Proč Bůh stvořil svět?

Začněme tím nejdůležitějším. Z jakého důvodu se Bůh rozhodl stvořit svět? To je otázka, která nemá odpověď. Nemůžeme si ji však neklást. A pravděpodobnou odpověď na tuto nezodpověditelnou otázku nalézáme u svatého Maxima Vyznavače, jenž ve svých „Kapitolách o lásce“ mluví o vzájemné radosti: „Bůh, všespokojený, přivedl tvory z nebytí do bytí ne proto, že by měl jakoukoliv nouzi, ale proto, aby oni se podle své schopnosti těšili z účasti na jeho blaženosti, zatímco on sám se radoval ze svých skutků, vida, jak se radují oni“ („Kapitoly o lásce“, 3:46).

Myšlenku, kterou Maxim Vyznavač vyslovuje, přemýšleje o vzájemné radosti, lze také spojit s pojmem vzájemné lásky. „Bůh je láska“, říká evangelista Jan (1 Jan 4:8). A tato Božská láska není sebestředná, ale vzájemná, je rozdělena mezi všemi, kdo na ní má účast. Bůh není jen nějaká bytost, nezávislá, osamocená a milující pouze sebe sama. Bůh je Trojice: Otec, Syn a Duch Svatý. Všechny tři osoby se milují navzájem a jsou spojeny v nepřetržitém pohybu vzájemné komunikace. Bůh není osobní, ale meziosobní, nepředstavuje jen sjednocení, ale splynutí. Jedním z charakteristických termínů, který kappadočtí otcové používají k popisu Svaté Trojice, je komunikace.

Jestliže tedy Bůh jako Svatá Trojice představuje svátost sdílené lásky, znamená to, že rozhodnutí o stvoření světa je v dokonalém souladu s přirozeností Boha, protože stvoření umožňuje ostatním podílet se na tomto pohybu trojiční lásky. Tím, že říkám, že toto rozhodnutí je v souladu s přirozeností Boha, nemám na mysli, že Bůh byl v té či oné míře „nucen“ stvořit svět. Naopak, žádné vnitřní ani vnější faktory nenutily Boha učinit takové gesto. Jednal naprosto svobodně. Bůh je nezbytný pro svět, ale svět není nezbytný pro Boha. Jak řekl ruský teolog Georgij Florovskij: „Svět existuje. Ale začal existovat. A to znamená, že by svět mohl neexistovat. Není nezbytné, aby svět existoval. Příčina a základ světa je mimo svět. Existence světa je možná pouze prostřednictvím mimosvětové vůle Všedobrého a Všemohoucího Boha“.

Ovšem nehledě na to, že Bůh tvoří svět s absolutní a dokonalou svobodou, a svět je tedy výrazem jeho svobodné vůle, Bůh v aktu stvoření zjevuje i svou pravou přirozenost – lásku. Připomeňme si zde slova svatého Dionysia Areopagity, že Božská láska je extatická, což znamená, že se nachází mimo něho. Bůh stvořil svět, protože se jeho láska „rozlévá“. Bez této rozlévající se lásky by svět nikdy neexistoval. A místo o stvoření ex nihilo (z ničeho) by bylo správné mluvit o stvoření ex amore (z lásky).

Nahlížíme-li na stvoření jako na výraz vzájemné radosti a vzájemné lásky, žádný teistický pohled tvrdící, že vesmír je dílo a svatý Stvořitel je architekt nebo řemeslník, nás nemůže uspokojit. Nemůžeme přijmout obraz vesmíru jako jakýchsi hodin, které hodinář pouze vyrobí, natočí a nechá běžet.

Takové názory jsou nepochybně mylné. Podle svatých Maxima Vyznavače a Dionysia Areopagity není stvoření aktem, v němž Bůh působí pouze navenek, ale aktem, jehož prostřednictvím se Bůh projevuje vnitřně. Bůh není jen mimo stvoření, ale také uvnitř něj. První obrazy, jimiž popisujeme spojení Boha se světem, by neměly zobrazovat toho, kdo dává světu tvar, mění ho a organizuje. Boha si musíme představit jako jsoucno žijící ve všem, přítomné všude a navždy. Když říkáme, že Bůh je Stvořitelem vesmíru, myslíme tím, že Bůh je „všude přítomný a vše naplňující“, a to slovy, kterými se pravoslavná církev obrací jak na Krista, tak na Ducha Svatého.

S touto problematikou úzce souvisí další téma, kterého bych se rád dotkl. Stvoření světa by nemělo být interpretováno jako událost, která se odehrála jednou v minulosti, ale jako stále spojená s přítomností. Svět existuje, protože ho Bůh miluje, ne proto, že ho miloval kdysi v dávné minulosti, na samém počátku, ale protože ho miluje tady a teď, právě v tomto okamžiku a v každém dalším.

Stvoření se neodehrálo v nějaký neurčitý okamžik v čase, ale odehrává se teď, v přítomnosti. Neměli bychom říkat, že kdysi, před mnoha lety, Bůh stvořil svět. Jde o to, že Bůh tvoří svět se mnou a vámi uvnitř něj teď a vždy. Pokud by svatý Stvořitel nepoužíval svou tvůrčí vůli každý zlomek vteřiny, vesmír by se ztratil v temnotě nebytí. Jak řekl svatý Filaret Moskevský, „tvůrčí slovo je diamantový most, na němž jsou umístěny bytosti, stojí pod hlubinou Boží nevyzpytatelnosti, nad propastí své vlastní nicotnosti“. Toto tvůrčí slovo Boží, Filaretův diamantový most, je slovo vyřčené ne jednou, ale neustále, slovo vyslovené včera, dnes a opakované „po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Matouš 28:20).

Jako Boží stvoření je svět ze začátku překrásný: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré“ (Genesis 1:31). Ale zároveň je to svět pádu, zlomený, rozdrcený, zničený a pokřivený hříchem – prvotním hříchem našich předků a osobními hříchy každého z nás. Jak říká apoštol Pavel, všechno „tvorstvo bylo vydáno marnosti“ a „sténá“, očekávajíc, kdy bude uvedeno do svobody (Římanům 8:20–22). Tento pád však není úplný. Ve stvořené přírodě, dokonce i v jejím padlém stavu, jsou stále slyšet ozvěny posvátné přítomnosti Boha. A svět nadále zůstává krásný, i když je jeho krása nedokonalá. A můžeme skutečně opakovat slova, která se pronáší při každé večerní bohoslužbě: „Podivuhodné jsou tvé činy, Pane.“

Neznámý autor ruského díla z 19. století Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci zdůrazňuje tuto vrozenou krásu a velkolepost světa. Procházeje nekonečným lesním houštím s Ježíšovou modlitbou v ústech, poutník cítil, jak se jeho srdce naplňuje láskou ke všem lidem, a nejen k nim, ale ke všemu jsoucímu: „Když jsem se při tom začínal modlit srdcem, všechno kolem mne se zdálo být nádherné: stromy, tráva, ptáci, země, vzduch, světlo, všechno ke mně jako by promlouvalo, že existuje pro člověka, svědčí o lásce Boha k člověku a vše se modlí, vše opěvuje slávu Boží. A z toho jsem pochopil to, čemu se ve Filokalii říká „rozumění slovům tvorů“. Prožitek tohoto konkrétního okamžiku není falešným pocitem, ale skutečným poznáním pravé povahy stvořeného světa.

Metropolita Kallistos (Ware)