První příčinou smrti je hřích prarodičů

Kapitola z knihy Život po smrti podle pravoslavné tradice (La Vie après la mort selon la Tradition orthodoxe) pravoslavného francouzského teologa Jeana-Clauda Larcheta.

Svatí otcové jsou jednomyslní v tom, že Bůh smrt nestvořil[1]. Bylo o tom řečeno již v Knize Moudrosti: Vždyť Bůh smrt neučinil ani se netěší ze zahynutí živých; stvořil totiž všechno, aby to bylo, čemu dal na světě vzniknout, určil k spáse, není v tom smrtící jed; podsvětí nebude kralovat nad zemí (1:13–14). Smrt nemá žádnou kladnou realitu: existuje pouze v důsledku ztráty života; je jedním z těch projevů zla, ke kterým dochází pouze v důsledku ztráty nebo absence dobra, protože Bůh stvořil svět naprosto dobrý a dal člověku život jako dobro.

Ale přece byl člověk nesmrtelný? Mnozí svatí otcové odpovídají na tuto otázku kladně[2] a věří, že smrt byla lidské přirozenosti zcela cizí, ovšem jiní to netvrdí s naprostou jistotou[3]. Ti poslední, opírajíce se o slova knihy Genesis (2:7), podle nichž Pán Bůh stvořil člověka z prachu země, a dbajíce na zachování rozdílu mezi stvořeným a nestvořeným, věří, že lidské tělo ve své původní podobě a podle své vlastní přirozenosti bylo nestálé, podléhající zkáze a smrtelné. „Člověk je podle přirozenosti smrtelný, protože byl vzat z nebytí“[4], píše sv. Atanasios Alexandrijský, jenž také tvrdí, že „lidé původně měli porušitelnou přirozenost“[5]. Někteří otcové o tom mluví podrobněji a tvrdí, že člověk byl stvořen „k neporušitelnosti“[6] a „k nesmrtelnosti“[7] a že bylo v jeho přirozenosti usilovat o účast na Božské nesmrtelnosti[8]. Hovoří také o „slíbené“[9] neporušitelnosti a nesmrtelnosti, ale upřesňují, že neporušitelnost a nesmrtelnost nebyly okamžitě plně získány, jako by byly vlastní samotné lidské přirozenosti.

Svatí otcové jsou jednomyslní v tom, že pouze Boží milost zachovávala neporušitelnost a nesmrtelnost prvního člověka. Kniha Genesis říká, že bezprostředně po stvoření člověka z prachu země mu Bůh vdechl v chřípí dech života a člověk se stal živou duší (2:7). Otcové považovali tento dech za duši, ale i za Božského Ducha[10]. Tělo a duše měly nadpřirozené vlastnosti díky tomu, že byly prostoupeny Božskými energiemi. Svatý Řehoř Palama poznamenává, že Božská milost „doplňovala nedostatky naší přirozenosti četnými dobrodiními“[11]. A díky této milosti tělo přebývalo ve stavu neporušitelnosti a nesmrtelnosti[12]. Svatý Athanasios mluví o člověku žijícím „nesmrtelný život“ jako o tom, kdo „má dary Boží a vlastní sílu pocházející ze Slova Otcova“[13]; a poznamenává, že „lidé měli porušitelnou přirozenost, ale… milostí účastenství na Slovu“ se mohli „vyhnout tomuto stavu své přirozenosti“[14] a že „kvůli žijícímu v nich Slovu porušitelnost přirozenosti se jich nedotkla“[15].

Zároveň, protože člověk byl stvořen svobodný, záleželo pouze na jeho vůli, zda si tuto milost uchová, či neuchová, a jestli setrvá v milostí darované neporušitelnosti a nesmrtelnosti, nebo naopak o ně přijde, odmítnuv milost[16]. Takže když svatí otcové tvrdí, že člověk byl stvořen neporušitelný a nesmrtelný, nemyslí tím, že nemohl poznat porušitelnost nebo smrt, ale že z milosti a ze svého svobodného rozhodnutí měl možnost nepropadnout porušitelnosti a nezemřít. Aby člověk setrval v neporušitelnosti a nesmrtelnosti, a nakonec si je osvojil, musel si zachovat milost darovanou Bohem a zůstat ve společenství s ním prostřednictvím Božího přikázání (viz: Genesis 2:16–17)[17] [18] . Svatý Řehoř Palama píše: „Kdyby člověk [zpočátku] zachoval přikázání, byv posilován [v milosti mu darované], pak by se mohl radovat z dokonalejšího sjednocení s Bohem a stát se souvěčným s Bohem, oblečeným v nesmrtelnost.“[19]

Jak vidíme, svatí otcové často tvrdí, že od stvoření do pádu nebyl člověk ani smrtelný, ani nesmrtelný. Svatý Teofil Antiochijský píše: „Ale někdo se nás zeptá: byl člověk stvořen jako smrtelný podle přirozenosti? Ne. Znamená to, že byl stvořen jako nesmrtelný? Ani to nemůžeme říct. Někdo ale řekne: takže nebyl stvořen ani jako smrtelný, ani jako nesmrtelný? Ani tohle neřekneme. Podle přirozenosti nebyl ani smrtelný, ani nesmrtelný. Neboť kdyby ho Bůh ze začátku stvořil jako nesmrtelného, učinil by ho Bohem; a kdyby ho naopak stvořil jako smrtelného, sám by byl viníkem jeho smrti. Stvořil ho tedy ani jako smrtelného, ​​ani jako nesmrtelného, ​​ale, jak již bylo řečeno, schopného obou stavů, aby pokud by usiloval o to, co vede k nesmrtelnosti a plnil Boží přikázání, dostal by jako odměnu nesmrtelnost a stal by se Bohem; ale kdyby se přiklonil ke skutkům smrti a neposlechl Boha, byl by sám původcem své smrti. Neboť Bůh stvořil člověka svobodného a s vlastní vůlí.“[20]

Svatý Athanasios Alexandrijský uvažuje stejným směrem: „Bůh, jenž předvídal, že svobodná vůle člověka se může odchýlit jedním či druhým směrem, zákonem posílil udělovanou milost… Pokud by [Adam a Eva] zachovali milost a přebývali ve ctnosti, získali by zaslíbenou nesmrtelnost… Kdyby však tento zákon porušili, dozvěděli by se, že je po smrti čeká rozklad, že už nebudou žít v ráji, ale budou z něj vyhnáni, aby zemřeli a zůstali ve smrti a porušenosti“[21]. Svatý Řehoř Palama i v Božím přikázání vidí Bohem daný prostředek, jehož pomocí by se člověk mohl vyhnout zkaženosti a smrti a zároveň si zachovat svobodu[22]. Zdůrazňuje, že porušitelnost a neporušitelnost, smrt a nesmrtelnost závisely na člověku, protože Bůh učinil člověka svobodným[23] a nemohl mu zabránit v tom, co bude dělat a kým se stane[24].

A tak podle svatých otců původ a příčinu smrti je třeba hledat pouze v osobní vůli člověka, v jeho nesprávné volbě, v hříchu, který spáchal v ráji[25]. Jejich učení navazuje na učení apoštola Pavla: skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt (Řím. 5:12; srov. 1.Kor. 15:21). Sv. Teofil Antiochijský poznamenává: „Neposlušnost stála prvního člověka vyhnání z ráje… ve své neposlušnosti člověk… nakonec upadl do moci smrti.“[26] Sv. Maxim Vyznavač tvrdí totéž: „… zneužití svobody volby zavedlo do Adama… smrtelnost“[27]. Svatý Řehoř Palama na otázku: „Odkud se v nás vzaly slabosti, nemoci a jiné zlo, které vede k smrti?“ odpovídá: „V důsledku naší neposlušnosti Bohu již na počátku; v důsledku porušení Bohem daného přikázání; v důsledku hříchu našich prarodičů, který spáchali v Božím ráji. Nemoci, slabosti a těžké břemeno pokušení tedy pocházejí z hříchu, protože v důsledku hříchu jsme se oblékli do kožených suknic, do tohoto bolestného, smrtelného a vystaveného zármutku těla, a vstoupili jsme do tohoto podrobeného času a smrti světa a byli jsme odsouzeni žít život naplněný vášněmi a velmi nešťastný. Takže naše cesta, krátká a obtížná, je jakoby nemoc, na tuto cestu lidstvo zavedl hřích a konečným bodem této cesty a koncem putování je smrt.“[28]

Adam a Eva, když se řídili radou zlého stát se jako bohové (Gen. 3:5), ale bohové bez Boha, se sami zbavili milosti a od té chvíle přišli o vlastnosti, které měli díky této milosti a které je v jistém smyslu uváděli do nadpřirozeného stavu[29]. Svatý Athanasios píše, že „porušení přikázání je přivedlo zpět k jejich přirozenosti“[30], navrátilo v prach země, z něhož byli stvořeni[31] (viz Gen. 2:7 a Gen. 3:19).

Takže podle řeckých svatých otců zlo, jemuž se stali náchylní Adam a Eva v důsledku hříchu, není Božím trestem, jak o tom píší někteří latinští otcové. Toto zlo spíše logicky zapadá do koncepce ze strany lidí dobrovolného odvrácení se od komunikace s Bohem, skrze kterou se účastnili na jeho Božských vlastnostech. Odpadnuvše od Dobra, otevřeli lidskou přirozenost všem druhům zla[32], nebo přesněji řečeno, odpadnutím od Života vpustili do sebe smrt. Svatý Řehoř z Nyssy píše: „…jakmile se uskutečnilo toto odmítnutí dobra, následovalo nesčetné zlo: odklon od života zrodil smrt; nedostatek světla zrodil tmu; kvůli nedostatku ctnosti vzniklo zlo. A tak veškeré druhy dobra postupně nahradila řada protikladných zel.“[33] Tentýž světec poznamenává: „…nepřítel podvodným smíšením neřesti s lidskou svobodou volby vyvolal do jisté míry zatmění, zatemnění Božského dobra. A při ztrátě dobra jeho místo nepochybně zaujme to, co je v protikladu k dobru. Životu totiž vzdoruje smrt.“[34] Upozorňuje na to i sv. Basil Veliký: „Smrt je nutným následkem hříchu. Vzdalujíce se od Boha, který je život, přibližujeme se ke smrti; smrt je zbavením života: když se Adam vzdálil od Boha, postihla ho smrt.“[35] A sv. Maxim Vyznavač říká: „…nechtě se nasytit [Slovem života], první člověk se nevyhnutelně vzdálil od Božského života, a naopak dostal to, co rodí smrt“[36].

Smrt zasáhla především lidskou duši, která se stala náchylnou k utrpení, porušitelnou a hynoucí, protože se oddělila od Boha a ztratila Božský život[37]. Pak skrze duši smrt přistoupila k tělu. Jak poznamenává svatý Athanasios, tato dvojí smrt – duchovní a tělesná – je naznačena opakováním tohoto slova ve frázi, kterou Bůh v Knize Genesis oslovuje Adama a Evu a varuje je: V den, kdy byste z něho [ze stromu poznání dobrého a zlého] pojedli, smrtí umřete (Gen. 2:17)[38]. Sv. Řehoř Palama upřesňuje: „Smrt, která nastává v důsledku pádu, nejen kazí duši, ale také utiskuje tělo vášněmi a mukami, činí ho porušitelným, a nakonec ho vystavuje smrti. Po vnitřní smrti člověka v důsledku zločinu pozemský Adam slyší: Prach jsi a v prach se navrátíš (Gen. 3:19).“[39] Podle svatých otců, kteří se řídí Písmem, Adam a Eva předali všem generacím svých potomků všechny neduhy, které postihly jejich přirozenost v důsledku pádu, a prvním takovým neduhem byla smrtelnost[40]. Adam byl prototypem, základem a kořenem lidské přirozenosti a ze začátku ji obsahoval celou v sobě[41]. Někteří svatí otcové poznamenávají, že k tomuto přenosu [důsledků hříchu prarodičů] dochází biologicky, v okamžik početí,[42] a že je tím pádem nevyhnutelný[43]. Od té doby se všichni lidé rodí vášniví, porušitelní a smrtelní a nikdo se nemůže vyhnout osudu, kterému sv. Maxim Vyznavač říká „zákon hříchu“[44], neboť tento osud je následkem hříchu, nebo také „zákon přirozenosti“[45], protože se stává neodmyslitelnou vlastností veškeré padlé přirozenosti. Zde je vhodné připomenout učení apoštola Pavla: Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny (Řím. 5:12).

---

[1] Viz sv. Basil Veliký. Homilie 9.: O tom, že Bůh není původcem zla. 7; sv. Maxim Vyznavač. Otázky a odpovědi Thalassiovi. 42; sv. Řehoř Palama. Přirozené, teologické, etické a praktické kapitoly. 47; Homilie 30, 1.

[2] Viz sv. Athanasios Veliký. Proti pohanům. 2 a 3; sv. Basil Veliký. Homilie 9: O tom, že Bůh není původcem zla. 7; sv. Řehoř z Nyssy. Katechetická řeč. 5, 6, 8; 8, 4–5; O stvoření člověka. 4; 17; O panenství. XII, 2; Paschální homilie. I, 4; sv. Jan z Damašku. O pravé víře. II, 12; sv. Jan Zlatoústý. Homilie o sochách, k antiochijskému lidu. XI, 2.

[3] Sv. Jan Zlatoústý tvrdí, že na jedné straně „v ráji lidské tělo nebylo podrobeno ani zkáze, ani smrti“ (Homilie o sochách, k antiochijskému lidu, XI, 2), ale na druhé straně v tomtéž ráji člověk měl smrtelné tělo, i když neměl žádnou ze „žalostných potřeb“ (Homilie na knihu Genesis. XVII, 7).

[4] Sv. Athanasios Veliký. O vtělení Slova. 4, 6. 4.

[5] Tamtéž. 5, 1.

[6] Tento výraz z Knihy Moudrosti 2:23 (Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti a učinil ho obrazem vlastní nepomíjivosti) sv. Athanasios cituje ve svém díle O vtělení Slova (5:2).

[7] Sv. Řehoř z Nyssy. Katechetická řeč. 8,5.

[8] Sv. Řehoř z Nyssy. Katechetická řeč. 5,6; sv. Athanasios Veliký. Proti pohanům. 2; sv. Řehoř Palama. Přirozené, teologické, etické a praktické kapitoly. 47.

[9] Viz. sv. Athanasios Veliký. O vtělení Slova. 3,4; sv. Maxim Vyznavač. Ambiguorum liber. 10 // PG. T. 91. Col. 1156D.

[10] Viz sv. Řehoř Palama. Homilie 57, 2.

[11] Sv. Řehoř Palama. Homilie 36, 3.

[12] Viz sv. Basil Veliký. Homilie 9.: O tom, že Bůh není původcem zla. 7; sv. Maxim Vyznavač. Výklad modlitby Páně. Úvod; Otázky a odpovědi Thalassiovi. 42; sv. Řehoř Palama. Přirozené, teologické, etické a praktické kapitoly. 46; Homilie 36, 3; Homilie 54, 9.

[13] Sv. Athanasios Veliký. Proti pohanům. 2.

[14] Sv. Athanasios Veliký. O vtělení Slova. 5, 1.

[15] Tamtéž. 5, 2.

[16] Tamtéž. 3, 4; Sv. Maxim Vyznavač. Otázky a odpovědi Thalassiovi. 61; sv. Jan z Damašku. O pravé víře. II, 30.

[17] Srov. Kniha Moudrosti 6:18: Dbát jejích zákonů je zárukou neporušenosti.

[18] V souvislosti s tím sv. otcové zdůrazňují jak zodpovědnost člověka spojenou s jeho svobodou volby, již je podmínkou dobrovolné oddanosti Bohu, tak i péči Boha, jenž nepřeje člověku smrt, ale nesmrtelnost. Viz sv. Athanasios Veliký. O vtělení Slova. 3, 4–5 a 4, 4; sv. Jan Zlatoústý. Homilie na knihu Genesis. XVII, 3; sv. Řehoř Palama. Přirozené, teologické, etické a praktické kapitoly. 47; Homilie 31, 2.

[19] Viz sv. Řehoř Palama. Homilie 57, 2; sv. Jan z Damašku. O pravé víře. II, 11.

[20] Sv. Teofil Antiochijský. Listy Autolykovi. II, 27.

[21] Sv. Athanasios Veliký. O vtělení Slova. 3, 4; viz také sv. Jan z Damašku. O pravé víře. II, 30.

[22] Sv. Řehoř Palama. Homilie 31, 2; Přirozené, teologické, etické a praktické kapitoly. 51

[23] Viz sv. Řehoř Palama. Homilie 31, 2; Homilie 29, 8. Viz také sv. Jan Zlatoústý. Homilie na knihu Genesis. XVII, 7.

[24] sv. Řehoř Palama. Homilie 31, 2.

[25] Viz Řím.5:12; List Diognetovi. XII, 2; sv. Justin Filosof. Dialog s Židem Tryfonem. 124; sv. Irenej z Lyonu. Proti herezím. IV, 38, 4; sv. Athanasios Veliký. O vtělení člověka. 3, 4–5; 4, 4; 5, 1–3; sv. Basil Veliký. Homilie 9: O tom, že Bůh není původcem zla. 7; sv. Řehoř z Nyssy. Katechetická řeč. 8, 4; O stvoření člověka. 20 // PG. T. 44. Col. 200С; O panenství. XII, 2; O duši a vzkříšení. 126 // PG. T. 46. Col. 149А; sv. Jan Zlatoústý. Homilie na knihu Genesis. XVII, 7; Výklad Listu Římanům. Homilie X, 2; sv. Maxim Vyznavač. Ambiguorum liber. 7 // PG. T. 91. Col. 1093А и 10 // PG. T. 91. Col. 1156D; Otázky a odpovědi Thalassiovi. 61; sv. Jan z Damašku. O pravé víře. II, 30 a III, 1; sv. Řehoř Palama. Mnišce Xenii. 9–10; Přirozené, teologické, etické a praktické kapitoly.  46, 50, 51; Homilie 11, 10.

[26] Sv. Teofil Antiochijský. Listy Autolykovi. II, 25.

[27] Sv. Maxim Vyznavač. Otázky a odpovědi Thalassiovi. 42

[28] Sv. Řehoř Palama. Homilie 31, 1. Viz také sv. Jan Zlatoústý. Homilie o sochách, k antiochijskému lidu. XI, 2; sv. Teofil Antiochijský. Listy Autolykovi. II, 25.

[29] Viz sv. Řehoř z Nyssy. Katechetická řeč. 5, 11; 47; sv. Jan z Damašku. O pravé víře. II, 30; sv. Jan Zlatoústý. Homilie na knihu Genesis. XVI, 4; sv. Řehoř Palama. Přirozené, teologické, etické a praktické kapitoly. 46, 48, 66; Homilie 16, 1; 5; 8.

[30] Sv. Athanasios Veliký. O vtělení Slova. 4, 4.

[31] Tamtéž.

[32] Podle většiny řeckých otců zlo zaprvé existuje pouze prostřednictvím osobní vůle ďábla, za druhé nemá kladnou podstatu, jsouc pouze absencí dobra. Viz sv. Basil Veliký. Homilie 9: O tom, že Bůh není původcem zla. 2; sv. Řehoř z Nyssy. Katechetická řeč. 5, 11–12; 6, 6; 7, 3–4; sv. Dionysios Areopagita. O Božských jménech. 5, 19–35; sv. Maxim Vyznavač. Otázky a odpovědi Thalassiovi. Úvod.

[33] Sv. Řehoř z Nyssy. Katechetická řeč. 8, 19.

[34] Tamtéž. 5, 11.

[35] Sv. Basil Veliký. Homilie 9: O tom, že Bůh není původcem zla. 7.

[36] Sv. Maxim Vyznavač. Ambiguorum liber. 10 // PG. T. 91. Col. 1156D.

[37] Viz sv. Jan Zlatoústý. Homilie o sochách, k antiochijskému lidu. XI, 2; sv. Řehoř Palama. Mnišce Xenii. 9; Homilie 11, 1.

[38] Sv. Athanasios Veliký. O vtělení Slova. 3, 5.

[39] Sv. Řehoř Palama. Mnišce Xenii.10; viz také Přirozené, teologické, etické a praktické kapitoly. 51.

[40] Viz. sv. Jan Zlatoústý. Výklad listu Římanům. Homilie X, 2; sv. Marek Asketa. O svatém křtu. 18

[41] Viz sv. Řehoř z Nyssy. O stvoření člověka. 16 // PG. T. 44. Col. 185В a 22 // PG. T. 44. Col. 204CD; sv. Marek Asketa. O hypostatické jednotě. 18; sv. Řehoř Palama. Homilie 5, 1; 52, 3.

[42] Viz sv. Řehoř z Nyssy. O blahoslavenstvích. VI, 5; sv. Theodoretos z Kyrrhu. Výklad listu Římanům // PG. T. 80. Col. 1245А; sv. Maxim Vyznavač. Otázky a odpovědi Thalassiovi. 21; sv. Jan z Damašku. O pravé víře. II, 30; sv. Řehoř Palama. Homilie 5, 1–2; Homilie 43, 7; Homilie 54, 9.

[43] Viz sv. Maxim Vyznavač. Otázky a odpovědi Thalassiovi. 61.

[44] Tamtéž. 49.

[45] Sv. Maxim Vyznavač. Ambiguorum liber. 31 // PG. Т. 91. Col. 1276АВ; Otázky a odpovědi Thalassiovi. 31.