Raná křesťanská střediska

Kolébkou křesťanství je Svatá země, ale úsilím Kristových učedníků se nové učení rychle šířilo světem. Ještě předtím, než se stalo religio licita v Římské říši, se křesťanství ukotvilo v několika významných starobylých střediscích civilizace.

Gruzie

Christianizace Gruzie je spojená s činností svaté apoštolům rovné Niny. Byzantští církevní historikové 5. století Rufinus Akvilejský, Sókratés Scholastikos, Sozomenos a Theodoretos z Kyrrhu zmiňují jakousi „zajatkyni“, která hlásala křesťanství v Kartli (Ibérské království). Sv. Nina pocházela z Kappadokie, její otec byl vojevůdcem římského císaře Maximiana (284–305). Podle gruzínské tradice byla sv. Nina sestřenicí sv. Jiří Vítězného. Její rodiče se rozhodli zasvětit svůj život církvi, a Nina byla vychovávána v Jeruzalémě zbožnou Arménkou Sarrou Miaforou. Od ní se budoucí světice dozvěděla o tom, že v Gruzii je uložen chiton Páně – spodní šat Ježíše Krista, o nějž losovali římští vojáci. Chiton byl přinesen do Mcchety levitou Eliozem. Nina se chtěla svatyni poklonit.

Jednou se jí ve snu zjevila Bohorodice a předala jí kříž z vinné révy. Tento kříž svaté Niny s mírně skloněnými bočními stranami je dodnes symbolem Gruzínské pravoslavné církve. V roce 303 svatá Nina a několik dalších křesťanských dívek, mezi nimiž byly budoucí mučednice Ripsímia a Gaiania, utekly před pronásledováním rozpoutaným římským císařem Diokleciánem do Arménie, kde v té době vládl král Tiridát III. Přítelkyně Niny byly krutě umučeny, ale světici se podařilo utéct. Tak se Nina ocitla v Mcchetě.

Světice žila u zahradníka královské zahrady Mcchety a pak na okraji města v chýši v ostružinových keřích, kde léčila a učila. Mezi její následovníky patřila manželka krále Miriana sv. královna Nana, již sv. Nina uzdravila z těžké nemoci.

Gruzie se stala křesťanskou zemí v roce 326. Důvodem obrácení krále Miriana byl zázrak při lovu. Když vladaře nečekaně obklopila tma, nejdřív se marně modlil k pohanským božstvům, a pak se obrátil na Boha sv. Niny a slíbil, že přijme křesťanství, pokud bude spasen. V téže chvíli Mirian spatřil světlo. Vyznal Krista před sv. Ninou a napsal dopis sv. císaři Konstantinovi a jeho matce sv. Heleně, v němž požádal o křest. Císař vyslal do Kartli biskupa Jana a jáhna Jakuba. Nejdříve byli pokřtěni král a celý jeho dvůr a pak v Mcchetě, u soutoku řek Aragvi a Mtkvari, byl pokřtěn všechen gruzínský lid. Dodnes Gruzínská pravoslavná církev slaví tuto událost 1. října.

Arménie

Někteří historikové se domnívají, že první zemí, kde se křesťanství stalo státním náboženstvím, byla Arménie. Zvěst o Kristu arménskému národu přinesli apoštolové Bartoloměj a Juda Tadeáš.

О tom, že křesťanství proniklo do Arménie velice brzo, svědčí citát z knihy Skutků apoštolů (2:9) v traktátu Tertulliana „Proti Židům“ (r. 197), kde je Arménie zmíněna mezi zeměmi, jejichž obyvatelé slyšeli apoštoly po seslání Ducha Svatého (Liber adversus Judaeos. 7 // PL. 2. Col. 610). V příslušném místě kanonického textu Nového zákona je místo Arménie uvedena Judea (Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie), ale varianta s Arménií se také objevuje na konci 4. století u sv. Augustina (Contra ep. Manich. 9). Existuje tak přímý důkaz o přítomnosti křesťanů v Arménii na přelomu 2. a 3. století. Eusebios z Kaisareie ve svých Církevních dějinách (IV. 46. 2) zmiňuje biskupa Arménie Meružana, kterému svatý Dionýsius Veliký z Alexandrie adresoval někdy mezi lety 251–255 svůj dopis ohledně odpadlíků, kteří se zřekli Krista během pronásledování arménských křesťanů.

Arménská církev byla vystavena pronásledováním a útlaku. Mezi prvními mučednickou smrt přijaly již zmíněné přítelkyně sv. Niny Ripsímia a Gaiania.  Král Tiridát III., na jehož rozkaz byly popraveny, později sám konvertoval ke křesťanství. Tato událost je spojena se jménem sv. Řehoře Osvětitele. Poté, co byly popraveny svaté dívky, krále postihl Boží trest – přijal podobu vepře. Zachránil ho zbožný křesťan Řehoř. Vděčný král přijal křest, uctil památku mučednic a nechal zničit pohanské modly. Řehoř byl vysvěcen na biskupa a začal učit a křtít arménský lid a stavět chrámy.

Tak se Arménie stala první zemí, která přijala křesťanské učení jako oficiální náboženství. Tato událost se tradičně datuje rokem 301.

Etiopie

Kromě Arménie se za první zemi, v níž se křesťanství stalo státním náboženstvím, prohlašuje Etiopie. Semitské kmeny pronikaly do Afriky již v 15. století před Kristem. Mezi Etiopií a Arabským poloostrovem byl odedávna čilý obchod. Ale bohužel kromě legend etiopské církve o tom, že královna ze Sáby porodila Šalomounovi syna Menelika, o prvních židovských osadnících v Etiopii nevíme nic. Předpokládá se, že etiopští Židé měli egyptský původ, protože nevědí nic o babylonském a jeruzalémském Talmudu a neslaví svátek Purim spojený s královnou Ester.

Oficiálně Etiopané konvertovali ke křesťanství ve 4. století, ale lze předpokládat, že první křesťané se tady objevili krátce po Kristově zmrtvýchvstání. Svědčí o tom příběh z knihy Skutků o křtu etiopského dvořana (8:26–40). Etiopská legenda tvrdí, že po návratu domů kázal lidem víru Kristovu. Dějepisec Sokrates Scholasticus ve svých Církevních dějinách píše, že „když se apoštolové vydali na cesty, … Matouš šel do Ethiopie“ (19. kapitola). Svatý Jan Zlatoústý ve své homilii na Padesátnici říká, že Etiopané byli v den seslání Ducha Svatého v Jeruzalémě.

Núbie

Zvláštní postavení mezi ranými středisky křesťanství patří Núbii. Křesťanství se zde rozšířilo ve 4. století a na jeho základě se vytvořila svébytná náboženská kultura. Písmo svaté a liturgické texty byly přeloženy do núbijského jazyka, v tomto jazyce existovala i křesťanská literatura. V křesťanských královstvích Núbie se stavěly chrámy ozdobené nádhernými freskami a ikonami ve zvláštním místním stylu. Ale od 7. století, po arabském dobytí Egypta, začala Núbie podléhat vojenskému, demografickému a ideologickému tlaku ze severu. Núbijská království, která byla výrazně slabší než Egypt, odolávala islamizaci a arabizaci dalších sedm století. Křesťanských komunit zde však postupně ubývalo. A nakonec Nubijská církev zmizela úplně.

Indie

Podle Eusebia a dalších byzantských autorů se křesťanství v Indii objevilo díky apoštolu Tomášovi. V dávných dobách se indičtí křesťané nazývali také marthomité, což znamená stoupenci svatého apoštola Tomáše.

Na severu a ve střední části země docházelo k neustálým střetům s nájezdníky, ale jižní Indii chráněnou ze severu pohořím a z jihu mořem kočovné kmeny téměř neobtěžovaly. Odtud vedly obchodní cesty do Alexandrie a Říma a také do dalších středomořských přístavů. Přijížděli sem arabští, syrští, egyptští, perští a řečtí kupci, protože bohatá a úrodná země a členité břehy Malabaru přitahovaly obchodníky ze Západu již od starověku.

Nejstarší legendou o apoštolu Tomášovi je apokryf Skutky svatého apoštola Tomáše psaný v syrštině ve 3. století. Podle Skutků apoštolovi bylo určeno losováním, aby kázal v Indii, jemu se tam ale nechtělo. Pán proto zařídil, aby byl Tomáš prodán indickému obchodníkovi, jenž byl blízkým spolupracovníkem místního panovníka Gondofara a hledal architekta pro stavbu paláce. Král Tomášovi svěřil peníze na nákup stavebního materiálu, ten ale rozdal všechno chudým a začal kázat evangelium. Rozčilený panovník, kterému apoštol místo pozemského paláce sliboval věčné příbytky v nebi, uvrhl Tomáše do vězení. Mezitím zemřel králův bratr a skutečně uviděl na nebi nádherný palác, který nechal postavit Tomáš. Božím zásahem byl znovu oživen a svědčil před panovníkem o tom, co viděl. Oba bratři se nechali pokřtít a apoštol měl opět možnost kázat o Kristu. Tomáš navštívil řadu dalších zemí a přijal mučednickou smrt poblíž dnešního Madrasu.

Tento příběh má určitý historický základ, protože indický panovník Gondofares skutečně existoval, mince s jeho jménem byly nalezeny v afghánském Kábulu.

Informace o apoštolu Tomášovi lze najít ve spisech otců a učitelů církve. Klement Alexandrijský ve svém známém díle Stromata píše o mučednictví apoštola Tomáše (PG 8, 1281), ale neuvádí konkrétní místo smrti. Svatý Řehoř Teolog ve svém 33. slově k ariánům nazývá Tomáše apoštolem Indie. Svatý Jan Zlatoústý v komentáři na List Židům říká, že ostatky apoštola Tomáše byly pohřbeny v cizině, i když neuvádí, kde přesně (PG 63, 179). Svatí Ambrož, Jeroným, Rufinus, Simeon Metaphrastes a církevní historik Sokrates také potvrzují, že apoštol Tomáš působil v Indii.

Mezopotámie, Parthské království a Střední Asie

Pověstné město Edessa v Horní Mezopotámii bylo považováno za středisko syrského křesťanství již od dob apoštolů. Když ve Svaté zemi začalo pronásledování křesťanů, mnozí z nich se přesídlili do Edessy. Zde působili apoštolové Petr a Tomáš, apoštol ze 70 Tadeáš, jenž uzdravil edesského krále Abgara.

V Horní Mezopotámii, která se nacházela mezi Parthským královstvím a Římskou říší, byla založena Asyrská církev Východu. Na břehu Tigridu, nedaleko nynějšího Bagdádu, v předměstí Seleukie-Ktésifónu, metropoli Parthské říše, křesťanská komunita vznikla již v 80. letech prvního století. Většinou místní vladaři křesťany tolerovali, občas se ale rozhořívaly střety se stoupenci zoroastrismu.

Velký význam pro šíření vlivu Církve Východu měla Velká hedvábná stezka. V 5. a 6. století tato církev měla své eparchie v Jemenu a Kataru. Nejstarší chrámy v horských oblastech současného Kurdistánu se datují do 4.–5. století. Z roku 334 pochází zmínka o biskupském stolci ve městě Merv (současný Mary v Turkmenistánu). V 5.–6. stol. vliv Církve Východu dosáhl Sogdiany, v 8. stol. již existuje metropolie v Samarkandu a eparchie v Buchaře a Taškentu. V roce 635 byla vyslána misie do Činy.

Po dobytí tohoto území muslimy na místní křesťany byla uvalena daň.

Arábie

Šíření křesťanství na Arabském poloostrově je spojeno s pobytem v těchto končinách apoštola Pavla, jenž o tom píše v listu Galatským: Ani jsem se nevypravil do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly dříve než já, nýbrž odešel jsem do Arábie a potom jsem se zase vrátil do Damašku (1:17). Kniha Skutků se o této Pavlově cestě nezmiňuje. Co v Arábii dělal? Pravděpodobně se duchovně připravoval na svou misii, proto nemáme o jeho pobytu mezi Araby žádné bližší informace. Existuje ale názor, že Arábií je v Písmu svatém myšleno území nynějšího Jordánska, nikoliv Saudské Arábie. 

O Pavlově návštěvě Arábie přemýšlí i sv. Jeroným: „Jaký užitek mi přináší sdělení, které čteme dále, že Pavel hned po zjevení Krista odešel do Arábie?… Sám apoštol mi dává důvod k vyššímu pochopení tohoto místa v téže epištole, když mluví o Abrahamovi, Hagar a Sáře: Je to řečeno obrazně. Ty dvě ženy jsou dvě smlouvy, jedna z hory Sínaj, která rodí děti do otroctví; to je Hagar. Hagar znamená horu Sínaj v Arábii a odpovídá nynějšímu Jeruzalému, neboť žije v otroctví i se svými dětmi. (Galatským 4:24-25). A učí, že Starý zákon (tj. syn otrokyně) byl stanoven v Arábii… Takže Pavel, jakmile uvěřil, obrátil svou pozornost na zákon, proroky, svátosti Starého zákona, který tehdy již zapadal, hledal v nich Krista, jehož mu bylo poručeno hlásat pohanům.

V 4. století byl na území dnešní Saudské Arábie postaven křesťanský chrám Al-Džubajl, jehož trosky se dochovaly dodnes, nicméně místní správa je tají jak před místními obyvateli, tak před turisty. Al-Džubajl je považována za jednu z nejstarších církevních kultických staveb na světě. Ale radikálním muslimům se nelíbí, že Saudská Arábie má křesťanskou minulost. Chrám se nachází nedaleko Perského zálivu a v době vzniku patřil Asyrské církvi Východu. V roce 1983 chrám objevil místní obyvatel.

Po objevení byly trosky oploceny, aby je potenciální turisté nemohli vidět. Nález neukázali ani archeologům, jen několika nadšencům se podařilo tajně proniknout na území chrámu a vyfotit ho. Předpokládá se, že pod pískem se můžou nacházet i další budovy. 

Podle odborníků je plán této budovy velmi typický pro východosyrské chrámy. Ve východní části je oltář, vlevo, v severní části, je místnost, kde se pekl eucharistický chléb, vpravo byly uloženy církevní knihy a roucha.

Také ve východní části byly objeveny menší místnosti, které mohly sloužit jako monastýrské cely. A na severozápad jsou vidět pozůstatky jisté stavby a jeskyní. Nedaleko chrámu byly nalezeny tři velké ploché kameny s vyrytými kříži.

Záznamů o předislámské Arábii se dochovalo velmi málo. Ale z byzantských zdrojů je známo, že rozvoj arabského křesťanství začal na přelomu 4. a 5. století za vlády beduínské královny Mavie. Za její vlády byl pro Arábii jmenován biskupem sv. Mojžíš ze Sinaje. Poměrně hodně kmenů na území nynější Saúdské Arábie, Jordánska, Sýrie a Iráku v té době konvertovalo ke křesťanství.

Redakce