Co jedli první křesťané? Gastronomické poznámky

Poslední večeře, při níž Pán Ježíš Kristus stanovil hlavní křesťanskou svátost – eucharistii, byla zároveň slavnostní hostinou u příležitosti Pesachu, hlavního židovského svátku. První křesťané se rádi scházeli k modlitbě a duchovní oslavě, která bývala doprovázena společným stolováním. Co při tom mívali první křesťané k jídlu?

Gastronomické preference národů Římské říše

Rozvoj křesťanské gastronomické tradice v prvních staletích církevních dějin do značné míry navazoval na zvyky zemí Středomoří. Právě zde vznikaly první křesťanské komunity. Strava věřících, i když měla některé zvláštnosti, byla určována prostředím, ve kterém žili. Proto stojí za to říci pár slov o preferencích národů Římské říše.

V době zrodu křesťanské církve spadalo celé Středomoří pod nadvládu Římského impéria. Císař Augustus zajistil obrovskému státu dlouhodobý mír a podmínky pro ekonomický rozvoj, což umožnilo unifikaci života četných národů obývajících hranice říše. V západních provinciích římského státu se tyto procesy doprovázely přebíráním politických a kulturních tradic Říma místními národy – keltskými, germánskými, iberskými a berberskými kmeny. Na východě se stejné trendy projevily v podobě zesílení helenizace – pronikání řeckých tradic, jazyka a kultury do života místního obyvatelstva, které začalo po výbojích Alexandra Velikého (334–325 př. Kr.).

Vliv řecko-římské kultury měnil každodenní život národů, týkalo se to i stravy obyvatel římských provincií. Římští kolonisté seznámili vyšší a střední vrstvy provinčního obyvatelstva s gastronomickými tradicemi metropole, přispěli k rozšíření nových zemědělských kultur a plemen dobytka. V podstatě se v prvních stoletích našeho letopočtu vytvořila kulinářská tradice, které dnes říkáme středomořská strava.

Jejím základem byly tři nepostradatelné prvky: chléb, olivový olej a víno a k tomu různé obiloviny, ryby (především mořské), maso a drůbež, zelenina (okurky, celer, cibule, salát), ovoce (fíky, jablka, hrušky, švestky, třešně), luštěniny, mléčné výrobky. Z kombinací těchto potravin vytvářeli římští kuchaři pro bohaté gurmány pokrmy, které udivovaly současníky svou sofistikovaností.

Samozřejmě netvrdíme, že římské a řecké kulinářské tradice zcela potlačily ty místní. Chudí obyvatelé římských provincií se i nadále stravovali tak jako jejich předkové před nastolením římské moci, při nedostatku peněz se gastronomické preference stěží mění. Ale římský vliv na místní zvyky není radno podceňovat. Například na konci 3. století egyptští rolníci téměř úplně přestali vyrábět a pít svůj tradiční nápoj – pivo a nahradili ho vínem.

Déle než v jiných regionech se místní kulinářské zvyky zachovaly v těch provinciích, kde byly podporovány autoritou náboženské tradice, která někdy přísně tabuizovala konzumaci některých potravin. Nejpřísnější byly gastronomické zákazy, kterých se drželi Židé, již tvořili většinu obyvatel provincie Judea. Zákon zakazoval věřícím židům jíst vepřové, velbloudí, zaječí maso, některé druhy ryb a kombinovat maso a mléčné výrobky.

Křesťanský jídelní lístek v prvních stoletích po Kristu

Početná skupina křesťanů židovského původu se v 1. století držela každodenních tradic svých předků. Úspěšné šíření evangelia brzy vyvolalo otázku dodržování starozákonních předpisů včetně kašrutu – souboru pravidel pro rituální způsobilost týkajících se i jídla. To, co bylo povoleno k jídlu, se označovalo jako košer. Někteří představitelé této skupiny trvali na tom, že nově obrácení pohané a křesťané obecně musí stará pravidla dodržovat.

První pokyny týkající se konzumace dříve zakázaných potravin křesťané obdrželi prostřednictvím Božího zjevení. Kniha Skutků apoštolů podrobně popisuje tento okamžik: 

Druhého dne… vyšel Petr za poledne na rovnou střechu domu, aby se modlil. Pak dostal hlad a chtěl se najíst. Zatímco mu připravovali jídlo, upadl do vytržení mysli: Vidí, jak se z otevřeného nebe cosi snáší; podobalo se to veliké plachtě, kterou spouštějí za čtyři cípy k zemi. Byly v ní všechny druhy živočichů: čtvernožci, plazi i ptáci. Tu k němu zazněl hlas: „Vstaň, Petře, zabíjej a jez!“ Petr odpověděl: „To ne, Pane! Ještě nikdy jsem nejedl nic, co poskvrňuje a znečišťuje.“ Ale hlas se ozval znovu: „Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“ (10:9–15)

Problém byl definitivně vyřešen apoštolským sněmem. Jediným doporučením bylo, aby se křesťané vyhýbali masu zardoušených zvířat a krvi (Skutky 15:20). Rozhodujícím se stalo svědectví apoštola Petra:

„Bratři! Sami víte, že Bůh z nás už dávno vybral mě, aby pohané slyšeli slovo evangelia z mých úst a uvěřili. Bůh, který zná lidská srdce, jim tehdy vydal svědectví, když jim dal Ducha svatého tak jako nám. Vírou očistil jejich srdce a neučinil žádný rozdíl mezi námi a jimi. Proč tedy teď pokoušíte Boha? Proč nakládáte učedníkům jho, které nemohli unést ani naši otcové, ani my? Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Pána Ježíše.“ (15:7–11)

Téměř všechny křesťanské komunity souhlasily s tím, že dodržování starozákonních gastronomických zákazů není povinné. Ovšem někteří křesťanští apologeti i nadále tvrdili, že i když židovské zákazy nejsou pro křesťany povinné, jsou nicméně žádoucí. Třeba Klement Alexandrijský ještě ve 3. století nabádal své čtenáře, aby nejedli vepřové maso a některé druhy ryb, protože je považoval za nezdravé.

Zákaz jídla obětovaného modlám

Jediným gastronomickým tabu, které bylo ve většině raně křesťanských komunit přísně dodržováno, byl zákaz konzumovat jídlo obětované modlám. Praxe krvavých obětí byla běžná u téměř všech středomořských národů. V Římské říši byla část obětovaného zvířete po porážce rituálně spálena a druhá část se rozdávala chudým nebo se prodávala ve prospěch kněze na trhu spolu s obyčejným masem.

Na to, že by se křesťané neměli účastnit rituálních svátků pohanů, při kterých se jí maso obětované modlám, ani kupovat takové maso, upozorňuje apoštol Pavel. Při tom ale zdůrazňuje, že pokrm obětovaný modlám, ani sama modla nic neznamenají. Nebezpečí spočívá v tom, že „to, co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu. Nechci, abyste vešli ve společenství s démony. Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů. Nemůžete mít účast na stolu Páně i na stolu démonů“ (1. Korintským 10:20–21). Zároveň apoštol vyzývá k ohleduplnosti vůči slabším bratrům: „Všecko je dovoleno – ano, ale ne všecko prospívá. Všecko je dovoleno – ano, ale ne všecko přispívá ke společnému růstu. Nikdo ať nemyslí sám na sebe, nýbrž ať má ohled na druhého!“ (1. Korintským 10:23–24) A na jiném místě téhož listu: „Je-li jídlo kamenem úrazu pro mého bratra, nechci už nikdy jíst maso, abych nepřivedl svého bratra k pádu.“ (1. Korintským 8:13)

Tento zákaz byl však platný pouze v situaci, kdy byl uveden původ masa. Maso koupené na trhu se mohlo používat, pokud křesťan nevěděl, že bylo obětováno pohanským bohům: „Jezte všechno, co se prodává v masných krámech, a pro své svědomí se nepotřebujete na nic ptát.“ (1. Korintským 10:25) Mnozí křesťané se však snažili zjistit původ masa, které kupovali. Na to poukazuje třeba římský spisovatel a právník Plinius mladší (61–113). Ve svém dopise císaři Trajánovi s nelibostí poznamenal, že díky šíření křesťanství v provincii Bithýnia si obyvatelé přestali kupovat maso obětované modlám.

Ale v podstatě se pokrmy členů většiny raně křesťanských komunit nelišily od pokrmů jejich pohanských sousedů. Autor listu Diognetovi líčí situaci v raně křesťanské době takto:

O zakázaných pokrmech, o strachu před pracemi o sabbatu, o vychloubání se obřízkou, o předstírání půstu, o slavení novoluní, o takových směšnostech nezasluhujících si zmínky se domnívám, že se nepotřebuješ ode mne dozvědět. Což není nespravedlivé z toho, co Bůh stvořil k potřebě lidí, jedno považovat za dobré a druhým jako naprosto neužitečným opovrhovat?… Což není směšné vychloubat se, že zákaz požívání masa je důkazem vyvolení, jako by byli ve zvláštní milosti u Boha?… Křesťané se neliší od ostatních lidí ani původem, ani řečí, ani způsobem života… V odívání a jídle se přizpůsobují domácím zvykům. (List Diognetovi IV., V.)

O témž psal i Tertullianus: „Což lidé žijící s vámi nejedí totéž co vy, neoblékají se jako vy, nevzdělávají se jako vy?“ (Apologetium XLII.)

Agapy

Zvláště důležitou součástí života raně křesťanských komunit byly tzv. agapy – večerní nebo noční shromáždění věřících doprovázená modlitbami, eucharistií a společným stolováním. V 1. a 2. století se takové večeře pořádaly jednou týdně na náklady celé komunity nebo jejích nejbohatších členů. Cílem bylo podpořit chudé spolubratry, vdovy, starší lidi a sirotky. Tertullianus o tom píše: „U Řeků se nazývá agapé láskou. Ať už jsou náklady na ni jakékoli, jsou-li dílem zbožnosti, stávají se ziskem. Pomáháme tím potřebným… U Boha má prosba ponížených velkou cenu“ (Apologetium XXXIX.). Zmiňuje se o tom i Justin Filosof: „Kdo zámožní jsme, nuzným všem přispíváme, a vždy pospolu býváme.“ (Obrana I., 67)

Obvykle se během hodů lásky jedly jednoduché pokrmy ze zeleniny, ovoce a masa, avšak mnozí křesťané maso odmítali. Velmi často se při hostině nabízela ryba, která byla považována za nejslušnější jídlo pro křesťana, protože se opakovaně zmiňovala v evangeliích. Pily se voda a víno. Někdy si členové komunity mohli odnést část jídla domů.

Křesťanská shromáždění se konala tajně, nesměli se jich zúčastnit ani katechumeni, což vedlo ke vzniků všelijakých fám včetně podezření, že křesťané během svých nočních setkání přinášejí krvavé lidské oběti. Ale většina záznamů autorů 1.–3. století, jak pohanských, tak křesťanských, naznačovala nepravdivost takových zvěstí. Výše zmíněný Plinius mladší, jenž na počátku 2. století vyšetřoval případ šíření křesťanství v Bithýnii, svědčil, že jediná vina křesťanů spočívala v tom, že se v určité dny časně ráno sešli a oslavovali Krista jako Boha, a že se ve jménu své víry zavázali nekrást, necizoložit, dodržovat své slovo a vracet svěřené zálohy, a po tomto se zase shromáždili k jídlu, ovšem obyčejnému a nevinnému.

Michail Vedeškin