Metanoia jako předsevzetí

Na začátku každého roku si pohánění dobrým úmyslem dáváme předsevzetí kardinálně změnit svůj život, pravidelně chodit do chrámu, více času věnovat modlitbě, dodržovat půsty, milovat své bližní a stát se nakonec opravdovými křesťany. Musíme se ale upřímně přiznat, že ani jednou se nám to nepodařilo. Proč je změna vlastního chování a smýšlení tak nesmírně těžká?

Záhadná metanoia

Každý křesťan, který se aspoň jednou odhodlaně snažil změnit svůj život, určitě slyšel řecké slovo metanoia (μετάνοια). Doslovně se překládá jako ‚změna mysli‘. Skládá se z podstatného jména nous (νοῦς) – ‚mysl‘ a předpony meta (μετά), která znamená změnu.

Pojem metanoia bývá často spojován s pojmem pokání. Zde je ale třeba něco upřesnit. Metanoia není pokáním ve smyslu vyjmenování svých hříchů na zpovědi, ale pokáním ve smyslu dosažení stavu, v němž už nejde hřešit. Řecké slovíčko nám napovídá, že nejdůležitější součástí pokání je změna smýšlení, která již člověku nedovoluje opakovat staré hříchy.    

A co vlastně znamená nous? Není to schopnost člověka usuzovat racionálně, nýbrž souhrn jeho duchovních schopností. A opravdové pokání je tím pádem změnou vnitřního stavu člověka, vyladěním strun duše, a jako důsledek proměna jak myšlení, tak skutků, po níž následuje i celková změna života.

Složitý proces

Je jasné, že slovo metanoia vynalezli moudří Řekové. Ale v období antiky byl rozsah výkladů slovesa metanoeo značně široký. Podle řeckého slovníku Liddell & Scott má tři hlavní významy: 1) pochopit následně nebo příliš pozdě; 2) změnit svůj názor; 3) zcela se změnit, obrátit se.

Řecký filosof Aristoteles pojem metanoia nepoužíval, nicméně v jeho textech implicitně zaznívá. V Níkomachově etice je postulát, že je pro člověka chybné myslet „lidsky“, tj. řídit se věcmi pozemskými, smrtelnými, a naopak ten, kdo dokáže přesměrovat svůj lidský život k božskému, se přiblíží k božství.

Raný církevní spisovatel Klement Alexandrijský ve svém díle Výzva Řekům (Protreptikos pros Hellénas) používá výraz „obraz Boží“ ve vztahu k lidské mysli a ve spisu Učitel (Paidagógos) vyjadřuje myšlenku, že mysl uvádí do pohybu mechanismus narození nového člověka. „…Bůh svým vdechnutím vtiskl do člověka svůj obraz. Boží obraz není ve vnějším vzhledu člověka (tento pohled je bezbožný), ale v jeho vládnoucí části, v jeho mysli“. Klement Alexandrijský byl jedním z prvních křesťanských teologů, kdo chápal pojem metanoia jako obrácení člověka k Bohu, zřeknutí se starého, začlenění do nového světa, začátek existence podle nových zákonů.

Teologové se dlouho dohadovali o tom, kde se v člověku nachází duše. Umisťovali ji, jako do nějaké akropole, buď do mozku, nebo do srdce. Sv. Řehoř Palama ve svých Triádách píše, že naše mysl se nenachází uvnitř nás jako v nádobě, protože není tělesná, ani vně nás, „ale je umístěna v srdci jako ve svém nástroji“. Palama také cituje Makaria Velikého, jenž věřil, že srdce vládne člověku, vládne myšlenkám i tělu a „myšlenky vycházejí ze srdce“. Podobně jako Bůh je Trojicí, i obraz Boha v člověku je trojicí mysli, rozumu a ducha. Z mysli se rodí a vychází rozum a duch, jako z Otce se rodí a vychází Syn a Duch. Sv. Řehoř považuje mysl – nous – za nejvyšší složku lidské duše a podle alexandrijské teologické tradice vidí v ní obraz Boží.

Podle asketické tradice křesťanského Východu je srdce sídlem vůle, intelektu a všech lidských schopností, z něj vše pochází a do něj se vše vrací. Pravoslavný teolog 20. století Vladimír Losskij definuje mysl jako „sídlo osobnosti, trůn lidské hypostaze, která obsahuje celek své přirozenosti – duch, duši a tělo… Mysl se spojuje s milostí přijatou ve křtu a vnáší milost do srdce – středu lidské přirozenosti, která musí být zbožštěna. „Sjednocení mysli se srdcem“, „sestoupení mysli do srdce“, „chránění srdce myslí“ – tyto výrazy se často vyskytují v asketické literatuře východní církve“.

Svatý Izák Syrský rozlišuje na cestě k dosažení stavu metanoia tři stupně: pokání, očištění a zdokonalování. Metanoia je postupný proces vedoucí k ontologické transformaci, ke změně samotného způsobu lidské existence. Metanoia je prvním krokem na cestě k proměnění, k zbožštění, ale zároveň provází celý ten proces zdokonalování, který nemá konce. Čím více se sjednocujeme s Bohem, tím více si uvědomujeme jeho nepoznatelnost, a čím dokonalejší jsme, tím více si uvědomujeme svou nedokonalost (Viz pojem epektasis, Hlas pravoslaví 11/2023).

Metanoia je zároveň proces a výsledek. Jako proces může trvat celý život a jedno novoroční předsevzetí k dosažení tohoto duchovního stavu nestačí. Je třeba si také uvědomit, že metanoia není možná bez Boží milosti. Naše spása je obousměrnou záležitostí – směřujeme k Bohu, ale i Bůh vychází vstříc nám (Viz pojem synergie, Hlas pravoslaví 11/2023). Nikdy ale nesmíme přestat o změnu smýšlení usilovat. I v novém roce budeme činit pokání, očišťovat své srdce od vášní, rozvíjet ctnosti. A dá-li Bůh, nastane den, kdy hřích začne pro nás být nepředstavitelný a nám zcela cizí.

Naděžda Skvarnik

Použitá literatura: Julia Ustjugova, Transformace pojmu „metanoia“ v náboženské tradici (https://cyberleninka.ru/article/n/transformatsiya-ponyatiya-metanoyya-v-religioznoy-traditsii).