„Ať se raduje poušť a suchopár, s jásotem ať kvete pustina!“

Egypt je kolébkou křesťanského mnišství. Někdy kolem roku 270 mladý Egypťan jménem Antonín, jehož rodiče krátce předtím zemřeli, přišel do chrámu a uslyšel čtení evangelia: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ Muž vyšel z chrámu a bez meškání rozdal veškerý svůj majetek, svěřil svou malou sestru známým pannám a usídlil se na okraji své vesnice se záměrem zasvětit svůj život Bohu, následovat Krista. Tak začal příběh svatého Antonína Velikého, tak začaly dějiny křesťanského mnišství.

Otec mnišství

Ze Života sv. Antonína napsaného sv. Athanasiem však víme, že Antonín nebyl první, kdo se rozhodl pro asketický život. „V Egyptě totiž ještě neexistovaly kláštery… Každý, kdo se chtěl věnovat cvičení v sebeovládání, žil v blízkosti svého domu. Tehdy žil v nedaleké vesnici stařec, který vedl od mládí osamělý asketický život.[1]“ Antonín ale byl první, kdo opustil své rodiště a odebral se nejdřív do vzdálených hrobek a pak si našel dávno zpustlé ohrazené místo za řekou. Je pozoruhodné, že zval s sebou na poušť i starce, jenž žil osamoceně v sousední vesnici. Ten ale nabídku odmítl z důvodu svého stáří.

Takto o samotě prožil Antonín dvacet let. A nakonec mnozí jeho známí zatoužili po asketickém životě a začali přicházet k proslulému poustevníkovi. O nové askety se Antonín staral jako pečlivý otec a často je poučoval, protože „Písmo je sice dostatečné k poučení, ale pro nás je dobré se vzájemně povzbuzovat ve víře a posilovat slovy“.[2] Ještě za Antonínova života se poušť proměnila v mnišskou republiku, desítky tisíc lidí toužily žít asketický život.

Antonínův život vyvrací teorii o tom, že mnišstvo vzniklo jako reakce na ukončení pronásledování křesťanů v Římském impériu a bylo jakousi náhradou mučednictví. Svatý Antonín si zvolil cestu osamoceného života zasvěceného Kristu v době, kdy se stěží dalo předvídat konec pronásledování a uzákonění církve. Sám zažil Maximinovo pronásledování v roce 311 a přišel do Alexandrie, aby přijal mučednickou smrt, ale Pán ho chránil[3]. Slavný mnich opustil tento svět ve věku 105 let, kolem roku 356, tj. mezi prvním a druhým všeobecným sněmem, kdy křesťané zastávající Božskou podstatu Pána Ježíše Krista zase byli pronásledováni heretiky ariány a obránce víry sv. Athanasios hledal útočiště na poušti, mezi početnými mnichy.

Vádí Natrun

Jedním z center mnišského života se stal severovýchod Lybijské pouště západně od delty Nilu. Zde se nacházela tři významná střediska – Nitria, Kellia a Skétis. Poslední bylo nejslavnějším z raných klášterních center v Dolním Egyptě, rozkládalo se v údolí Vádí Natrun. V době nejvyššího rozkvětu monasticismu v této poušti žilo na deset tisíc mnichů.

Název pouště Skétis se vykládá různě. Může být odvozen od koptského schiet – velká pláň. Podle jiného názoru je odvozen od řeckého slova kůže – skitos. Ale podle nejrozšířenějšího výkladu se název skládá ze dvou koptských slov vážit/měřit a srdce a je spojen s příběhem o tom, jak se sv. Makariovi, jenž byl zakladatelem skétské mnišské komunity, zjevil cherubín, aby zvážil jeho srdce. V symbolickém smyslu je monastýr místem, kde se lidská srdce měří tím pravým měřítkem[4].

Ve Skétis se usazovali nejpřísnější pouštní otcové. Prvním z nich byl sv. Makarios Veliký, jenž se narodil kolem roku 300, ve věku 30 let se odebral na poušť a strávil tam 60 let. Ze všech egyptských pouští se Skétis vyznačovala nejtěžšími životními podmínkami. Poutník, který navštívil Egypt ve 4. století, píše o ní jako o strašném bažinatém místě se špatnou vodou a hemžícími se komáry: „Vody je tam málo, a ta, kterou lze najít, hnusně zapáchá, páchne jako pryskyřice, ale není škodlivá. Žijí tam pouze muži, kteří se již zdokonalili v duchovním životě. Kdo jiný by mohl žít na tak hrozném místě než lidé s nezvratným odhodláním a dokonalou zdrženlivostí? Ale všichni žijí ve vzájemné lásce a se srdečnou přívětivostí přijímají každého, kdo k nim přijde[5].“

Je známo, že během Velkého půstu přicházeli do Skétské pouště asketové z jiných monastýrů a trávili zde postní dobu ve velice obtížných podmínkách. O životě a hrdinských skutcích zdejších poustevníků vypráví Skétský paterik. Od názvu této pouště získal svůj název skit – poustevna, kde mniši tráví čas o samotě a mlčenlivosti.

Tradice sv. Antonína a tradice Vádí Natrun se vyznačovaly smíšenou formou mnišského života, v níž byl patrný jistý prvek společenství. V raném období úplně osamocený život vedli pouze duchovní vůdci mnišských komunit, kteří čas od času navštěvovali své učedníky, aby je duchovně posílili a poučili. Řadoví mniši žili v samostatných celách nebo v malých skupinkách, scházeli se o nedělích a svátcích na bohoslužbách a poté spolu stolovali[6]. Kdy se převládající stala společná forma života, je dodnes otázkou bez odpovědi. První následovníci slavných asketů pravděpodobně ještě nevedli koinobiální život.

Svatý Jan Moschos vypráví příběh jednoho starého mnicha, podle nějž po nájezdech kočovníků v letech 407, 434 a 444 se mniši ze Skétis sjednotili do 4 monastýrských kolonií – láver čítajících cca 3500 obyvatel[7]. Tyto lávry se skládaly ze skupin kelií, v jejichž středu byl chrám a věž, která sloužila jako útočiště při nájezdech barbarů. Tyto věže se ve starobylých monastýrech dochovaly dodnes. Lávry se staly předobrazy slavných monastýrů Vádí Natrun, které v 9. století již byly skutečnými nedobytnými pevnostmi: monastýrů sv. Makária Egyptského, sv. Jana Koloba, sv. Paisije Velikého a monastýru Římanů (Dejr al-Baramús). V 6. století odpůrci Chalkedonského sněmu získali možnost postavit ve Vádí Natrun svůj monastýr zasvěcený přesvaté Bohorodici známý jako Dejr as-Surian.

V druhé polovině 4. století spontánní mnišské hnutí v Egyptě začíná nabývat rysů církevní instituce a postupně se dostává pod kontrolu církevní hierarchie. Klíčovou roli v tomto procesu sehrál sv. Athanasios Alexandrijský, který v roce 357 po smrti sv. Antonína a po svém dlouhém pobytu mezi mnichy napsal Život sv. Antonína.

Na přelomu 4. a 5. století vznikají četné cestopisy poutníků, kteří navštívili významná mnišská střediska Egypta. Někteří z nich zůstali v Egyptě, jako například Evagrius Pontský. Jiní se po seznámení s egyptským monasticismem vrátili domů a své zkušenosti přenesli do jiných oblastí Římské říše, jak na Východě (sv. Basil Veliký), tak na Západě (sv. Jan Kasián, sv. Eusebius z Vercelli, Rufinus z Akvileje, sv. Melania starší atd.). Rozvoj žánru poutnických cestopisů byl pokusem uchovat památku egyptského mnišského života v době jeho rozkvětu.

Po rozkolu roku 451

Po Chalcedonském sněmu roku 451 a následném oddělení Koptské církve od pravoslaví v dějinách egyptského mnišství začalo nové období. Císař Marcianus rozeslal kopie usnesení sněmu všem monastýrům s nařízením podepsat tento dokument. Mniši podporující sněm se ocitli v menšině. Komunity monastýrů Kellie a Skétis se již ve druhé polovině 5. století rozdělily podle náboženských směrů a modlily se odděleně, v různých chrámech[8] . Postupem času se Skétis stává hlavním duchovním střediskem Koptské církve.

V období christologických sporů 5.–6. století už neexistovalo jednotné egyptské mnišství. Různé skupiny mnichů v závislosti na svém teologickém stanovisku podporovaly toho či onoho biskupa a snažily se ovlivnit jak hierarchii, tak laiky včetně státních úředníků, což vyvolávalo konflikty a rozdělení mezi egyptskými křesťany. Jestliže v období vzniku mnišství velký význam měly charismatické vlastnosti a osobní autorita slavných asketů, pak od poloviny 5. století se mniši stále více spoléhali na autoritu církevních hierarchů nebo laiků. Asketismus v tomto období zažívá krizi. Nejběžnější formou mnišského života se staly společné monastýry s jasnou institucionalizací, výrazně se zvýšil počet mnichů kleriků. Typickým jevem byli mniši biskupové, kteří žili v koinobiálním monastýru a řídili odtud církevní život své eparchie. Monastýr se tak stal centrem liturgického života křesťanské komunity regionu, byl často navštěvován laiky hledajícími duchovní vedení[9].

Současnost

Monastýry Vádí Natrun zažily období rozkvětu a úpadku. Dnes v pověstné egyptské poušti existují čtyři monastýry: sv. Makária, sv. Bišoje (Paisije), Panny Marie (Dejr as-Surian) a monastýr Římanů (Dejr al-Baramús). Čas se zde jakoby zastavil. Starobylé maličké kaple sousedí s novodobými chrámy postavenými pro návštěvníky za ohradou monastýrů, aby laici nerušili modlitební klid mnichů. V centrální části každého monastýru se dodnes tyčí věž se zvedacím mostem. Uvnitř věže bývala studna a zásoby potravin. Za starých časů se mniši mohli v takových věžích ukrývat před nájezdy bojovných kočovníků několik měsíců. Tak v monastýru sv. Bišoje byla věž postavena v 5. století poté, co kočovníci zavraždili 49 mnichů a umyli své meče v monastýrské studně, jíž se dodnes říká studna mučedníků.

Staré cely se již dávno nepoužívají. Mniši bydlí v moderních budovách s elektřinou a internetem. Ale staré budovy se pečlivě zachovávají. Monastýr as-Surian je znám unikátními nádhernými freskami a ikonami ze 7. a 9. století, oltářními bránami ozdobenými řezbou ze slonoviny. Zde se také nachází jeskyně, v níž žil sv. Paisij Veliký, a strom, který podle legendy vyrostl z hole sv. Efréma Syrského.

Monastýry vlastní obrovské pozemky, na nichž se pěstují olivy a datle, chovají se slepice. Půdu obdělávají nádeníci a zisk se používá na živobytí mnichů a podporu chudých rodin. Poušť už dávno přestala být pouští a rozkvetla prací vytrvalých lidí.

V monastýrských chrámech jsou uloženy ostatky četných světců. Pravoslavný návštěvník ale musí být opatrný. Vedle sv. Paisije vám mohou nabídnout k uctívání ostatky „sv. papeže Dioskora“, jenž je z církevních dějin znám jako zastánce heresiarchy monofyzity Eutycha odsouzený Chalkedonským sněmem.

Všichni velicí koptští papežové 20. století pocházeli z monastýrů Vádí Natrun a starali se o jejich obnovení a rozvoj. Dnes monastýry zažívají skutečný rozkvět, v každém žijí stovky mnichů. Umožňují to i dobré vztahy Koptské církve s egyptským státem.

Text a foto z monastýrů sv. Makária, sv. Bišoje a Panny Marie: Naděžda Skvarnik