Předvánoční půst podle Typikonu a jeho historický vývoj
Podle církevních pravidel předchází svátku Narození Páně 40denní půst. Co o něm říká Typikon – kniha bohoslužebných předpisů?
Délka půstu – 40 dní
Předvánoční půst začíná 15. listopadu podle nového stylu (28. listopadu podle starého stylu), a 25. prosince (7. ledna) se již slaví svátek Narození Páně a žádný půst není. Trvá přesně 40 dní: 16 dní listopadových a 24 prosincových.
Typikon zmiňuje, že i kdyby Narození Páně připadlo na středu nebo pátek, laici mohou jíst maso, a mnichům se dovolují vejce a sýr.
V některé dny je půst přísnější
Nejpřísnější půst se dodržuje v pondělky, středy a pátky. Jí se pouze jednou po 9. liturgické hodině, což odpovídá 3. hodině odpoledne, a to jenom studená (nevařená) strava – chléb, nakládaná nebo čerstvá zelenina, sušené ovoce a ořechy bez oleje a vína. V úterky a čtvrtky lze ochucovat jídlo olejem a pít víno. V soboty a neděle je půst docela mírný, věřící si mohou dovolit nejen olej a víno, ale i rybu.
O vybraných svátcích je mírnější půst
Na Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu bez ohledu na den v týdnu se dodržují pravidla sobot a nedělí, dovoluje se ryba. Ve dnech uctívání následujících svatých, pokud připadají na úterý nebo čtvrtek, se jí ryba, a když připadnou na pondělí, středu nebo pátek, jí se olej a pije se víno: sv. apoštola Matouše (16. / 29. 11.), sv. mučedníka Klementa Římského (25. / 8. 12.), sv. apoštola Ondřeje (30. / 13. 12.), mučednice Barbory (4. / 17. 12.), ctihodného Sávy Osvíceného (5. / 18. 12.), sv. Mikuláše (6. / 19. 12.), svátek početí přesvaté Bohorodice (9. / 22. 12.), sv. proroka Daniela (17. / 30. 12.), sv. mučedníka Ignatia Bohonosce (20. 12. / 2. 1.). Pokud se nějaký z těchto svátků slaví v monastýru jako chrámový, ryba se může jíst v jakýkoliv den týdnu.
Půst v předvečer Narození Páně
Na Štědrý večer se jí uvařené jídlo s olejem a vínem, ale bez ryby. V Typikonu se také píše, že „v chudých zemích“ víno může být nahrazeno pivem. Ale večeře může začít až po skončení večerní bohoslužby, cca kolem 16. hodiny. Do té doby se nejí.
Připadne-li Štědrý večer na sobotu nebo neděli, po obvyklé ranní liturgii se místo oběda může sníst kus chleba s vínem a pak se čeká do večera.
Pravidla Typikonu se vztahují na mnichy
Ten, kdo čte Typikon, si všimne, že jeho postní předpisy se týkají především mnichů. Při veškerých uvažováních o půstu se používá výraz „bratři“, jimiž jsou míněni mniši stále žijící v monastýru. Když se zmiňují chrámové svátky, zdůrazňuje se, že jde o monastýrský chrám. O laicích se píše pouze v souvislosti s ukončením půstu v den Narození Páně: „Pokud svátek Narození Kristova připadne na středu nebo pátek, laikům se dovoluje maso…“
Vznik a vývoj předvánočního půstu
Mnozí odborníci na liturgiku se domnívají, že výchozím bodem předvánočního půstu byl předvečer svátku Zjevení Páně. Tento předpoklad vypadá velmi věrohodně. Za prvé, Kristovo narození a Zjevení Páně se původně slavily ve stejný den; za druhé je půst v předvečer Zjevení skutečně prastarý a stále existuje. Vzorem pro tento půst byl nepochybně raně křesťanský předvelikonoční půst, který spočíval ve zdržování se jakéhokoli jídla po dobu jednoho dne nebo déle[1]. Rozdělením svátků Narození a Zjevení na dva nezávislé svátky si Narození uchovalo obecnou strukturu bohoslužby Zjevení a získalo svůj vlastní Štědrý večer, před nímž byl po nějaké době zaveden několikadenní přípravný půst, stejně jako před raně křesťanským velikonočním jednodenním nebo dvoudenním půstem již ve 4. století vznikl půst vícedenní.
Již svatý Jan Zlatoústý v jednom ze svých proslovů v Antiochii v roce 386 svědčí o přípravách na Narození Kristovo, které začínaly pět dní před svátkem: „Zanedlouho nastane svátek, který je více než všechny svátky hoden úcty a údivu a který lze neomylně nazvat matkou všech svátků. Co je to za svátek? Narození Krista v těle… Jsem si jist, že mnozí toho dne přijdou a přistoupí k této duchovní oběti. Abychom to tedy nečinili ke škodě nebo odsouzení, ale ke spáse našich duší, varuji vás nyní a žádám vás, abyste se všemožně očistili a poté přistoupili ke svatým Tajinám. Ať mi nikdo neříká: stydím se, mám svědomí plné hříchů, nesu nejtěžší břemeno. Období těchto pěti dnů stačí k očištění mnoha hříchů, pokud zůstaneš střízlivý, bdělý a budeš se modlit.“ [2]
Tato slova jsou obvykle vnímána jako náznak existence pětidenního půstu před Kristovým narozením již na počátku 5. století. S největší pravděpodobností je tento výklad zcela správný; světec však přímo nehovoří o zdržování se jídla. Jen si stěžuje, že jeho posluchači „několik dní před svátkem vyndají z truhel ty nejlepší šaty a dají je do pořádku, nakoupí boty, udělají bohaté zásoby pro hostinu, vymýšlejí spoustu všelijakých příprav a oblékají se i zdobí se všemi možnými způsoby“ [3]. Místo toho je světec vyzývá, aby očistili svou duši a smířili se s těmi, kdo je urazili.
Od 5. století se na latinském Západě postupně vyvíjely zvyky související s adventem (lat. příchod) – obdobím přípravy na Vánoce se zvláštními bohoslužbami, půstem (zpočátku ve vybrané dny, později po celou dobu adventu nebo pouze v prvním týdnu), zákazem sňatků zavedeným v 19. století. [4]
Na Východě zcela jednoznačná svědectví o předvánočním půstu pocházejí pouze z 9.–10. století. Zvláště cenné jsou informace o praktikách Konstantinopole a Palestiny, protože právě ony se staly základem následné pravoslavné tradice. V Konstantinopoli je předvánoční půst zmíněn v koncilním dokumentu roku 920 nazývaném Tomos jednoty, který je věnován problému druhého sňatku a je součástí kanonického práva pravoslavné církve: „…dnu Narození Krista Boha našeho… [stejně jako dvěma dalším svátkům: Pasše a Zesnutí] … předchází půst.“[5] Bohužel se zde neuvádí délka půstu. Ale v palestinském kalendáři církevních svátků z 10. st. zachovaném v rukopisu Sinait. geo. 34 bylo předepsáno začínat půst již 30. října, což znamená, že trval až 8 týdnů; zde je však tento půst zmíněn jako jeden z řady podobných 8týdenních půstů před jinými svátky (měly by tak trvat po celý rok), což zpochybňuje jeho realizaci v praxi.
Existují starší texty pojednávající o půstu, ovšem jejich autorství a datování vyvolávají vážné pochybnosti badatelů. Jedním z takových textů je sbírka kánonů připisovaná konstantinopolskému patriarchoví Nikeforovi Vyznavači († 828). Badatelé se ale shodli na tom, že jádro této sbírky vzniklo na přelomu 10.–11. stol. Neodkazují na ni ani přední byzantští kanonisté: Alexios Aristenos, Jan Zonara a Theodor Balsamon.
Kromě toho Theodor Balsamon (* asi 1140, † po 1199) přímo psal, že v jeho době neexistovaly žádné starověké kánony, které by zmiňovaly předvánoční a petropavlovský půst. Ve svém komentáři k 69. apoštolskému pravidlu říká: „Všimněte si z tohoto kánonu, že v přísném slova smyslu existuje [pouze] jeden čtyřicetidenní půst vztahující se k Pasše, kdyby existovaly další, kánon by je zmínil také. I když se však postíme i o jiných půstech souvisejících se [svátky] svatých apoštolů, Zesnutí Přesvaté Bohorodice a Narození Kristova, nebudeme za to zahanbeni.“[6]
Na otázku alexandrijského patriarchy Marka III.: „Jsou povinné půsty [před] svátky svatých apoštolů, Narození Páně, Zesnutí přesvaté Bohorodice a [Proměnění] Spasitele, nebo je [jejich nedodržení] omluvitelné a nezáleží na tom?“ Balsamon odpovídá:
„Je nutné dodržovat půst před následujícími čtyřmi svátky: svatých apoštolů, Narozením Páně, Proměněním Krista, Boha našeho, a Zesnutím přesvaté Bohorodice, ale pouze pětidenní, protože čtyřicetidenním [musí být] jediný půst týkající se svaté a veliké Paschy. Pokud se ale někdo postí déle než pět dní před svátkem svatých apoštolů a svátkem Narození Krista – ať už z vlastní vůle, nebo podle předpisu Typikonů – nebude za to zahanben… Ti, kteří se nepostí před každým z těchto čtyř svátků [alespoň během] povinného pro každého [počtu dní], musí být napraveni prostřednictvím velké epitimie.“[7]
Typikony, které zmiňuje Balsamon, jsou sbírky pravidel různých byzantských monastýrů. Podle nich předvánoční půst trval 40 dní již od konce 9. století. Tak ve stanovách Studijského monastýru (Ὑπο-τύπωσις) z poloviny 9. století se tento půst nazývá filipovský, což znamená, že začínal hned po 14. listopadu a trval přesně 40 dní. Ale ne všechny dny tohoto období byly přísně postními, ve svátečních dnech, o sobotách a nedělích se dovolovaly vejce, mléčné výrobky a ryba. Na Štědrý večer, po večerní a liturgii, bratři mohli jíst rybu, a když tento den připadal na sobotu nebo neděli, ráno se jedlo kolivo a chléb, pilo se víno.
V pozdějších typikonech je patrná tendence ke zpřísnění půstu. Podle původního studijského typikonu jsou v postních dnech dovolena dvě jídla o dvou chodech: ze zeleniny s rostlinným olejem a z luštěnin bez oleje a také dvě skleničky vína. Ale jeho o něco pozdější modifikace vzniklá v monastýrech jižní Itálie zmiňuje pouze jedno jídlo denně.[8] A v pravidlech sv. Atanasia Athoského, sestavených na konci 10. století, která jsou zároveň přepracováním studijského typikonu, se k předpisu přidává zákaz konzumace rostlinného oleje a vína v pondělí, středu a pátek.[9]
V druhé polovině 11. století v Byzanci sílilo hnutí za obnovu a oživení monastýrského života. Od té doby definitivně mizí zmínky o konzumaci mléčných výrobků ve svátečních dnech předvánočního půstu, konzumace ryby se omezuje na úzký okruh svátků, z nichž je vyloučen Štědrý večer.
Je těžko říct, zda je moderní praxe řeckých církví, kde předvánoční půst trvá v monastýrech čtyřicet dní, ale mezi laiky pouze týden, dědictvím starých byzantských tradic, nebo pozdějším povolením. V ruské církvi, která se vždy řídila mnišskou tradicí, taková praxe není doložena.
Zajímavý materiál k dějinám předvánočního půstu by mohlo poskytnout studium pramenů nechalkedonských církví. V arménské církvi trvá půst před Zjevením Páně (které není odděleno od svátku Narození Kristova) pět dní (od 1. do 5. ledna). Předcházejí mu ještě dva půsty: od 19. do 23. listopadu a od 10. do 14. prosince, z nichž první (ne-li oba) pravděpodobně vznikl v době křížových výprav pod vlivem latinského adventu. U Koptů předvánoční půst trvá 43 dní (od 25. listopadu do 6. ledna n. l.), ale první tři dny jsou interpretovány jako pozdější přídavek, bez nich se trvání půstu shoduje s pravoslavným. Čtyřicetidenní předvánoční půst kdysi praktikovali i v syrské jakobitské církvi, byl však zkrácen na 24 nebo 25 dní a od roku 1946 byla rozhodnutím patriarchy Efrema I. Bar Sauma jeho délka stanovena na 10 dní.
Během mnoha staletí se koncept půstu měnil. Kdysi v rané církvi půst znamenal úplné zdržení se jídla během dne a konzumace malého množství jídla večer. Pouhé vyloučení některých potravin – masa, mléčných výrobků, vajec – se za půst nepovažovalo.
S rozvojem monastýrských pravidel období vyloučení živočišných potravin nahrazovala skutečné postní dny, ubývalo jich i kvůli nárůstu počtu svátků. V dnešní době takových dní, kdy se nejí vůbec, je velmi málo, a půst znamená změnu složení pokrmů, nikoli však jejich množství. Taková omezení může bez zvláštních obtíží dodržet každý (samozřejmě s výjimkou těch, kteří mají objektivní zdravotní kontraindikace). Ale je třeba si uvědomit, že půst nespočívá jen v gastronomickém omezení.
Kněz Michail Želtkov
Přeložila a zkrátila N. Skvarnik
[1] Tento starodávný půst se dochoval v pravidlech Typikonu až do současnosti: na Velký čtvrtek bratři jí po liturgii (která se slouží večer) a pak musí strávit celý Velký pátek a značnou část Velké soboty bez jídla; teprve po ukončení liturgie Velké soboty (která by se měla sloužit pozdě večer a svým původem není ničím jiným než raně křesťanským velikonočním bděním) se jim nabízí chléb, víno a datle (a podle nejstarších předpisů i velikonoční vajíčko).
[2] PG. 48. Col. 752–753.
[3] Tamtéž. Col. 755–756.
[4] V 18. století praxe půstu pouze v 1. adventním týdnu byla v katolickém světě uznána za oficiální a v roce 1917 byla zrušena. Nyní je adventní období u katolíků chápáno jako období intenzivní modlitby a rozjímání, nikoli však půstu.
[5] Nicholas I, Patriarch of Constantinople. Miscellaneous Writings / L.G. Westernik, ed. Washington (DC), 1981 (Corpus Fontium Historiae Byzantinae; 20). P. 66.
[6] Ῥάλλης Γ.Α., Ποτλής М. Σύνταγµα τῶν θειῶν καὶ ἱερῶν κανόνων. Т. 2. Ἀθηνῆσιν, 1852. Σ. 89–90.
[7] Ῥάλλης, Ποτλής. Σύνταγµα… Τ. 4. Σ. 488.
[8] Byzantine Monastic Foundation Documents: A Complete Translation of the Surviving Founder’s Typika and Testaments / J. Thomas, A. Constantinides Hero, eds. Washington (DC), 2000. P. 110.
[9] Tamtéž. P. 226.
