Chrám, do něhož vstoupila Bohorodice. Místo setkání Starého a Nového zákona
Jedním z dvanáctera velkých pravoslavných svátků je Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu. Byl zařazen do počtu nejvýznamnějších svátků jako poslední. Vzpomínka na tuto událost byla až do 8. století součástí svátku Narození Bohorodice. Jako samostatný svátek se Uvedení začalo slavit v Konstantinopoli. Ale co vlastně znamená uvedení do chrámu? Do jakého chrámu vstoupila budoucí Matka Boží a proč to má tak velký význam pro celou církev?
Šalomounův chrám
V souvislosti se svátkem Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu mluvíme samozřejmě o druhém, rekonstruovaném chrámu. Původní chrám byl postaven za krále Šalomouna v 10. století před Kristem. V té době Izrael dosáhl nejvyššího politického a ekonomického rozkvětu. Stavbu chrámu vlastně plánoval ještě Šalomounův otec David. Proč se jeho plán neuskutečnil? O tom vypráví 2. kniha Samuelova:
Když král už sídlil ve svém domě a Hospodin mu dopřál klid ode všech jeho okolních nepřátel, tu řekl král proroku Nátanovi: „Hleď, já sídlím v domě cedrovém, a Boží schrána sídlí pod stanovou houní.“ Nátan králi odvětil: „Jen udělej vše, co máš na srdci, neboť Hospodin je s tebou.“ Ale té noci se stalo slovo Hospodinovo k Nátanovi: „Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Toto praví Hospodin: Ty mi chceš vybudovat dům, abych v něm sídlil? Nesídlil jsem v domě od toho dne, kdy jsem syny Izraele vyvedl z Egypta, až do dne tohoto. Přecházel jsem se stanem a s příbytkem. Ať jsem přecházel se všemi Izraelci kudykoli, zdalipak jsem kdy řekl některému z izraelských vůdců, jemuž jsem přikázal pást Izraele, svůj lid: ‚Proč mi nezbudujete cedrový dům?‘ Nyní tedy promluvíš takto k mému služebníku Davidovi: „…Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky. Já mu budu Otcem a on mi bude synem.“ (7:1–8, 12–14a)
Zde vidíme, že Hospodin osobně zasáhl do Davidova záměru a nedovolil mu stavbu chrámu začít. Proč se mu králův nápad nelíbil? Někteří biblisté to vysvětlují tím, že David budoval pozemské království a nesměl se pustit do záležitostí nebeských, přenechal proto tuto čest svému synovi. Chrám musel být chrámem míru a pokoje, neměl by ho stavět člověk, který celý svůj život proléval krev nepřátel Izraele. V tomto smyslu to vykládá i sám Šalomoun v korespondenci s týrským králem Chíramem:
„Ty víš, že můj otec David nemohl vybudovat dům jménu Hospodina, svého Boha, pro boje, které vedl s okolními nepřáteli, dokud mu je Hospodin nepoložil pod nohy. Teď mi však Hospodin, můj Bůh, dal ode všech okolních nepřátel odpočinutí, nehrozí mi protivník ani žádná zlá událost. Proto jsem se rozhodl vybudovat dům jménu Hospodina, svého Boha, podle Hospodinových slov k mému otci Davidovi“ (1. Královská 5:17–19, ČEP).
Existuje ale jiný názor, který předložil svatý Cyprián z Kartága. Podle něj se zde mluví o tom, že se pravým chrámem Božím stane Kristus. Potomkem, „který vzejde z tvého lůna“, je nikoliv Šalomoun, ale Syn Boží a Syn Davidův Ježíš Kristus. Snad proto sám Kristus mluví o zničení Jeruzalémského chrámu bez lítosti: „Vidíte toto všechno? Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno“ (Matouš 24:2)? A dodával také: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím“ (Jan 2:19). Mluvil přitom o chrámu svého těla[1].
Nicméně Šalomoun chrám Hospodinu postavil. Ty nepřímé informace, které máme o prvním chrámu, naznačují, že byl majestátní budovou. Nevíme, jak přesně vypadal, ale většina moderních badatelů se domnívá, že se stavěl podle vzoru chrámů, které již tehdy existovaly u Féničanů, tj. na území současného Libanonu. Však víme, že nejen libanonský cedr se používal jako stavební materiál, ale že se i poddaní krále Chírama přímo účastnili výstavby chrámu: „Dělníci Šalomounovi a dělníci Chíramovi a Gebalci je otesávali a připravovali dřevo i kameny k budování domu“ (1. Královská 5:32).
Chrám se nacházel na nejvyšším místě Jeruzaléma – na tzv. Chrámové hoře. Pozemek, na němž byl později postaven chrám, David koupil u Aravny Jebúsejského (2. Samuelova 24:16–25).
Tento chrám se stal zvláštním místem svornosti izraelského lidu, všech 12 kmenů Izraele, bylo to jediné místo, kde se přinášely oběti Hospodinu.
Centrem chrámu v posvátném smyslu byla velesvatyně, kde se nacházela archa úmluvy, která doprovázela Židy během jejich putování po útěku z Egypta. Byly v ní uloženy kamenné desky s Desaterem:
Ve schráně nebylo nic než dvě kamenné desky, které tam uložil Mojžíš na Chorébu, kde Hospodin uzavřel smlouvu s Izraelci, když vyšli z egyptské země (1. Královská 8:9).
Ve stanu setkávání se ještě mohlo nacházet Árónovo žezlo a mana, pokrm, kterým Bůh živil na čtyřicetileté cestě pouští Izraelský lid. 1. Královská kniha zachovala popis posvěcení chrámu a přenesení do velesvatyně archy a stanu:
Tehdy Šalomoun svolal k sobě do Jeruzaléma shromáždění izraelských starších, všechny představitele dvanácti pokolení a předáky izraelských rodů, aby vynesli schránu Hospodinovy smlouvy z Města Davidova, totiž ze Siónu… Když všichni izraelští starší přišli, zvedli kněží schránu a vynesli nahoru schránu Hospodinovu a stan setkávání i všechny svaté předměty, které byly ve stanu; to vše vynesli kněží a lévijci… Kněží vnesli schránu Hospodinovy smlouvy na její místo do svatostánku domu, do velesvatyně, pod křídla cherubů (1. Královská 8:1, 3, 4, 6).
Cherubové z olivového dřeva obložení zlatem byli umístěni do svatostánku ještě při výstavbě.
Právo vstoupit do velesvatyně měl pouze velekněz, a to jednou za rok, na svátek Jom kipur. Byla to docela velká místnost (10x10x10 metrů), která neměla okna a nebyla ničím osvětlena. Právě tady se Hospodin mohl zjevit veleknězi, aby vyjádřil svou vůli lidu Izraele.
Archa úmluvy stála nad místem, kde se nacházel základní kámen, jimž podle legendy začal Hospodin stvoření světa. V současné době je zde mešita Skalní dóm, jedna z hlavních svatyní islámu.[2]
Na velesvatyni navazovala chrámová loď, zde se konaly bohoslužby a stál zde oltář z cedrového dřeva obložený zlatem, zlatý stůl, na nějž se kladl předkladný chléb, a zlatá Mojžíšova menora – sedmiramenný svícen.
Posvátné od profánního oddělovala předsíň. Kolem svatyně bylo nádvoří ohraničené ochozem. Na nádvoří se nacházelo velké liturgické zdobené bronzové umyvadlo, které se nazývalo moře: Moře spočívalo na dvanácti býcích; tři byli obráceni na sever, tři na západ, tři na jih a tři na východ (1. Královská 7:25). Před vchodem do chrámu byly dva bronzové sloupy pojmenované Jakín a Boáz. Byla zde i celá řada dalších pomocných prostorů pro různé chrámové potřeby.
Výstavba chrámu trvala sedm let.
Když kněží vycházeli ze svatyně, naplnil Hospodinův dům oblak, takže kněží kvůli tomu oblaku nemohli konat službu, neboť Hospodinův dům naplnila Hospodinova sláva (1. Královská 8:10–11).
Druhý chrám
Šalomounův chrám byl zničen babylonským králem Nebukadnesarem v roce 586 př. n. l. Židé byli vyhnáni ze Svaté země. Deset procent obyvatel na rozkaz dobyvatele násilně deportovali do Novobabylonské říše. Po dobytí Babylonu Peršany se perský vládce Kýr rozhodl vysvobodit Židy ze zajetí, a tak se naskytla příležitost postavit druhý chrám, ten už ale byl mnohem menší než Šalomounův. Ale přesto i v něm zůstaly zachovány všechny hlavní sakrální dominanty.
Král Kýros také vydal předměty Hospodinova domu, které Nebúkadnesar odnesl z Jeruzaléma a dal do domu svého boha (Ezdráš 1:7).
S budováním druhého chrámu Židé začali okamžitě po návratu z Babylonu. Ale ti, kteří viděli za svého mládí chrám Šalomounův, hořce plakali, protože nový chrám byl oproti původnímu velice skromný.
Mnozí z kněží a levitů i představitelů rodů, starci, kteří viděli dřívější dům, dali se do hlasitého pláče, když byly kladeny základy tohoto domu před jejich očima (Ezdráš 3:12).
Druhý chrám byl dokončen v roce 516 a existoval do roku 167 před Kristem.
Ve 2. století př. n. l., po rozpadu říše Alexandra Velikého, patřila Judea k Seleukovskému státu, jehož zakladatelem byl jeden z vojevůdců makedonského dobyvatele Seleukos I. Níkátor. Představitelé této dynastie měli nejednoznačný postoj k židovskému náboženství. Někteří na chrám přispívali významnými dary a někteří se k židům chovali pohrdavě. Tak v roce 167 př. n. l. král Antiochos IV. Epifanés (215–164), který prováděl politiku helenizace Judeje, postavil ve velesvatyni Jeruzalémského chrámu sochu Dia. V reakci na to vypuklo povstání, které vyústilo v sérii vojenských střetů známých jako Makabejské války. Židovský stát nakonec znovu získal nezávislost, ale během těchto válek byl chrám několikrát vážně poškozen. Kromě toho v 60. letech. př. n. l., když Jeruzalém dobyly římské jednotky vedené Pompeiem (106–48 př. n. l.), chrám opět utrpěl vážné škody, a v roce 20 př. n. l. byla chrámová budova v dezolátním stavu.
Zchátralý Jeruzalémský chrám nezapadal do nového projektu města krále Heroda I. Velikého (asi 74–4 př. n. l.), který si sám sebe představoval jako nového Šalomouna. V polovině své vlády se Herodes rozhodl přestavět Chrámovou horu i samotný chrám. Vladař doufal, že si tímto činem získá přízeň lidu.
Podle Josefa Flavia pro dodání materiálu potřebného ke stavbě nařídil Herodes připravit tisíce vozů na přepravu kamene, který se těžil nedaleko Jeruzaléma – v Judské poušti[3]. Byl to unikátní bílý kámen, z něhož bylo postaveno celé jeruzalémské staré město. Flavius psal, že stěny chrámu byly tak vysoké, že člověku na nich stojícímu se točila hlava. Po přestavbě Herodův chrám nejen plnil funkci hlavního svatostánku, ale byl také součástí městského opevnění.
Archa úmluvy ani další posvátné předměty v druhém chrámu již nebyly. Nenávratně zmizely při zničení Šalomounova prvního chrámu.
Je zajímavé, že k chrámu bylo přistavěno tzv. sloupoví Šalomounovo. Bylo určeno pro naslouchání výkladu Písma. Právě tam kázal Ježíš Kristus a později apoštolové.
Byly právě svátky posvěcení jeruzalémského chrámu; bylo to v zimě. Ježíš se procházel v chrámě, v sloupoví Šalomounově. Židé ho obklopili a řekli mu: „Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!“ Ježíš jim odpověděl: „Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví. Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno.“ Židé se opět chopili kamenů, aby ho ukamenovali (Jan 10:22–31).
Druhý chrám byl zničen v roce 70 římským vojskem vedeným římským vojevůdcem Titem poté, co v Judeji vypuklo povstání. Dobývání chrámu trvalo několik měsíců. Po jeho zničení byl chrámový poklad odvezen do Říma, kde dodnes nedaleko Kolosea lze vidět Titův vítězný oblouk. Jsou na něm zobrazeni zajatí Židé, kterých podle Josefa Flavia bylo sto tisíc.
Chrám již nikdy nebyl obnoven. Centrální svatyni nahradily jednotlivé místní synagogy. Dodnes se z chrámu zachovala část jeho vnějšího opevnění nazývaná Zeď nářků. Po dobytí Jeruzaléma Araby na Chrámové hoře byly postaveny dvě mešity.
Uvedení do chrámu
Písmo svaté o uvedení Panny Marie do Jeruzalémského chrámu neříká nic. O této události se dozvídáme z apokryfního spisu nazývaného Jakubovo protoevangelium, datovaného druhou polovinou 2. století. Právě z tohoto zdroje víme, že rodiče přesvaté Bohorodice se jmenovali Jáchym a Anna a že dlouho neměli děti.
Ve starozákonním Izraeli narození dítěte nebylo pouze rodinnou slavností. Bylo to naplnění Božího přikázání „ploďte a množte se“. A samozřejmě se v každé rodině očekával příchod slíbeného Spasitele, semene ženy.
I řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protožes to učinil, budeš proklet, odvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu“ (Genesis 3:14–15).
Rodiče mohli zasvětit své dítě Bohu. Židé ale mají námitky proti tomu, aby byla do chrámu uvedena dívka. Mohly ženy nebo mladé dívky žít při chrámu? Některé zdroje svědčí, že mohly. Tak například chrámová opona, která oddělovala velesvatyni a později, při ukřižování Spasitele, se roztrhla vpůli odshora až dolů, musela být občas obnovena. Tento proces popisuje například Mišna, záznam ústní tradice judaismu. „Oponu chrámu… tkalo osmdesát dva panen. Každý rok musely utkat dvě opony.“[4] A Babylonský Talmud hovoří o předkladném chlebu, který pekly dívky, a také o kadidle, které připravovaly pro chrámovou službu.[5] Takže dívky při chrámu byly a plnily určité povinnosti. Jednou z nich mohla být i Panna Marie, již ve věku tří let přivedli do chrámu Jáchym a Anna.
Ale děvče rostlo, a když jí bylo dva roky, tu řekl Jáchym k Anně: „Dověďme ji do chrámu Páně, abychom mohli vyplnit svůj slib, který jsme složili Pánu Bohu, neboť jinak by se na nás rozhněval a naše oběti by nepřijal.“ Ale Anna řekla: „Počkejme až do třetího roku, neboť by nepoznala ani svého otce.“ A Jáchym pravil: „Sečkejme tedy.“ A když bylo dítěti tři roky, řekl Jáchym: „Pozveme dcery Hebrejců, které jsou neposkvrněné, a nechť každá vezme lampu a nechť jsou lampy rozsvíceny, aby dítě se již nevrátilo, a aby její mysl se obrátila ke chrámu Páně.“ A učinili tak, dokud nevystoupili do chrámu Páně. A velekněz ji přijal a požehnal jí a řekl: „Marie, Pánbůh zvětšil tvoje jméno pro všechna pokolení, a až nakonec času bude Pán tvým prostřednictvím projevovat svoje vysvobození synů izraelských.“ A potom ji postavil na třetí stupeň oltáře a Pán jí dal svoji milost a ona tančila na svých nožkách a všechen lid izraelský ji miloval (Jakubovo protoevangelium 7:1–5).
Proč je pro nás událost uvedení Bohorodice do chrámu tak důležitá? Chrám vždy byl místem zvláštní přítomnosti Boží. Když do něj vstupuje budoucí Matka Boží, uskutečňuje se setkání Starého a Nového zákona. Do starého chrámu vstupuje chrám nový, chrám vtěleného Boha. Křesťanští teologové později budou nazývat Pannu Marii novou archou úmluvy. Ta stará, jak jsme již zmínili, zmizela v době zničení Šalomounova chrámu. Do velesvatyně vstoupila nová, ta, která bude naplněna Boží slávou a porodí samotného Boha. Panna Marie je novým živým chrámem věčného Boha.
Redakce
[1] Ad Quirinum. Cl. 0039,1.15.1.
[2] Viz Hlas pravoslaví 7–8, 2023. Str. 12.
[3] Josef Flavius. Židovská válka. V, 11:4
[4] Mishna Šiqalim 8,5-6
[5] Ketubot 106a
