Za šedesát let nezestárl
Letošního roku na svátek svatého mučedníka Václava uplynulo devadesát let od vydání Lidového sborníku modliteb a bohoslužebných zpěvů pravoslavné církve. K tomuto výročí přinášíme starší práci, která neztratila nic ze své aktuálnosti. Autor prot. Pavel Aleš patří stále k aktivním duchovním naší církve.
Vloni prošlo jedno výročí – uniknout by nám nemělo. Před šedesáti lety – roku 1933 v Praze v den svatého mučedníka Václava vyšel po dlouhých úvahách a několikaleté práci, provázen obsáhlou předmluvou autora – svatého biskupa Gorazda, LIDOVÝ SBORNÍK MODLITEB A BOHOSLUŽEBNÝCH ZPĚVŮ PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE. Po osmnácti letech od prvního vydání udělil r. 1951 arcipastýřské požehnání ke 2. vydání v den mučednické smrti sv. Gorazda jeho nástupce metropolita Jelevferij, tehdy exarcha moskevské patriarchie v Československu, krátce na to první metropolita autokefální církve naší.
Ke knize, která tvoří dnes páteř našeho liturgického života, se vedle někdejšího souhlasu srbské církve, naší mateřské církve v období Rakouska-Uherska a meziválečného Československa, přihlásila souhlasně i velká církev ruská.
Vladyka sv. Gorazd považoval „tento sborník… za pouhou zatímní pomůcku. Až splní svůj úkol, bude lze přikročit k vydání dokonalejšího a úplnějšího zpěvníku…“ Obnovitel českého pravoslaví netušil, že se jeho dílo stane nikoliv „zatímní pomůckou“, ale základní knihou českého pravoslavného liturgického života na dlouhá léta. Těžké zkoušky, které naše církev musela snést a přežít, především dvaapůlleté násilné ochromení církevního veřejného života v době okupace a potom, sotva se církevní život otevřel k životu v poválečných letech, čtyřicetileté soustavné potlačování církevního duchovního života v ateistickém režimu způsobilo, že se Sborník sv. vladyky Gorazda stal jedinečnou a nenahraditelnou klasickou příručkou naší církve.
„Sborník“ byl výsledkem dlouhých příprav a studií. Snad se svatý vladyka inspiroval sborníky církevněslovanskými, které byly a jsou v takové oblibě na východním Slovensku a Podkarpatsku, že vycházejí i ještě dnes a stále jsou žádány. Ale oproti nim je jeho dílo prostší textově s ohledem na liturgicky začátečnické poměry českého pravoslaví, ale zato – právě vzhledem k těmto poměrům – obohaceno důsledně o notový materiál pro lidový zpěv. Zkoumáme-li skladbu Sborníku po této stránce, neubráníme se obdivu nad jeho promyšleností a metodickou jasností. Skladatel se právem obával, aby pouhý textový materiál bez notových záznamů nezůstal „mrtvými literami“. K životu byl určen, tak to vyjádřil sv. biskup Gorazd v závěru předmluvy ke svému velkému dílu, když napsal: „Nuže, ať rozhlaholí se naše chrámy i rodinné krby našich bratří a sester zpěvem církevních písní, zvláště žalmů, nad něž krásnějších zpěvů není. Oslavujme Hospodina, neboť jest dobrý, a na věky milosrdenství jeho!“
Věrný nástupce svatých Cyrila a Metoděje, biskup Gorazd, pochopil, co znamená modlitba a zpěv jako živá, dál odevzdávaná pravoslavná duchovní tradice pro jednotlivce, pro naše rodiny, pro národ, do něhož z církve prýští nejkrásnější hodnoty Evangelia. Na vlastní zkušenosti si ověřil, jaké bohatství v sobě skrývá pravoslavná víra a jakou mocnou rozumovou silou, citovou svěžestí a vzpruhou pro lidskou, hříchem zesláblou vůli, na cestě k Bohu je její vyjádření v modlitbě osobní i společné, v liturgickém životě.
Velkou předností pravoslaví je právě bohoslužba. Generace svatého vladyky Gorazda to cítila mnohem silněji než generace naše. V té době ještě římská církev zakazovala používat národní jazyky při bohoslužbách a dovolovala při mši pouze jazyk latinský. (Teprve reforma na II. vatikánském sněmu dala našim římskokatolickým bratřím to, co bylo nám Slovanům přirozené díky bohoslužbě přeložené do slovanského jazyka svatými Cyrilem a Metodějem). V pravoslavné bohoslužbě nejde o nějakou dramatickou akci, o představení duchovních dějů, ani o pouhé naslouchání Písmu nebo jeho pouhé studování. V ní se přirozeně a nenásilně prolíná sloužení knězovo, který vystupuje jako představitel církevní obce, do této funkce zvolený a vysvěcený, se soustředěnou a aktivní účastí všech zúčastněných věřících na boholidském dění. Společně s lidmi při liturgii neviditelně slouží i svatí andělé a (jak nám ukazuje shromážděná církev na svatém diskosu) i svatí všech dob, i všichni dnes živí i dříve zesnulí, kteří žijí v království nebeském kolem Beránka – Krista. Ale jakkoliv je naše liturgické dění obráceno k nebeskému oltáři Božímu, je důležité pro nás, kteří je konáme zde na zemi. Je to liturgická služba pro naši spásu v tomto našem čase a v našem prostoru. Tolik záleží na tom, jak prožijeme svatou chvíli služeb Božích a s jakým duchovním obohacením odejdeme do svých domovů!
Kněz nemůže sloužit svatou liturgii sám bez věřících, ani ji nemůže sloužit pro sebe tiše nebo jí předčítat mlčky. Liturgie je leitos urgos – věc společná a dílo veřejné; pro všechny a za všechny. Slouží ji biskup či kněz s lidem a lid slouží s ním. Pravoslavný kněz se vždycky při svaté liturgii modlí v množném čísle. Za všechny a jménem všech. A také věřící, ač vnášejí do bohoslužby své osobní prosby, touhy a naděje, modlí se také za všechny, neboť všichni jsme jedno „Kristovo Tělo“ – Církev, jedno jediné MY.
Proto lid se také s knězem modlí a s ním zpívá. Je nejlepším a nejkrásnějším projevem této jednoty všech před Bohem, přímo ztělesněním ideálního požadavku jednoty, když je všechen přítomný lid přímo účastný na svaté liturgii a jiných církevních službách. Aby byl přímo zúčastněn, nemůže jenom naslouchat krásným melodiím linoucím se z chrámového kůru anebo přihlížet krásnému obřadu, který se mu odvíjí před očima v oltáři nebo chrámové lodi. Musí být účasten přímým vlastním zapojením se do tohoto oduševněného děje, a to je možné hlavně soustředěným sledováním modliteb a proseb knězových a vlastním zapojením se do společného zpěvu.
Pravoslavná církev od počátku trvá na této bohoslužebné jednotě věřících s knězem nebo biskupem. Velice jí vždycky záleželo a záleží na tom, aby účastníci vroucnou modlitbou vstoupili do liturgického děje a aby svým srdcem i svým hlasem vzdávali Bohu chválu a díky. I tam, kde je tradice pěveckých sborů silná a bohatá, i tam, kde jsou hodnoty liturgického zpěvu sborového nesporně kultivovány a umělecky na výši, jako je tomu např. v církvi ruské, v okamžicích, kdy vystoupí diákon nebo sbormistr před shromážděné věřící, udá jim tón a oni zapějí společně Věruju nebo Otče náš, či jiné písně, dojem z takového zpěvu tisíců hrdel je obrovský a lid se na tyto okamžiky společného zpěvu těší. To výborně vystihl sv. biskup Gorazd a dal našim věřícím plnou možnost této liturgické spoluúčasti.
Pravoslavná církev netrpí v chrámě hru varhan nebo jiných hudebních nástrojů. Varhany sice vznikly na východě a v 9. století se rozšířily na západ, ale na východě nikdy nebyly zavedeny v církvi, sloužily jen pompéznosti císařského dvora. Zdrženlivost k nástrojové hudbě v pravoslavné církvi nevyplývá z toho, že by se snad v pravoslaví podceňoval význam hudební nástrojové tvorby, ale z přesvědčení, že je správné dát přednost tomu nejkrásnějšímu nástroji, jaký dal člověku sám Stvořitel, totiž lidskému hlasu. Neobstojí proto názor, že někdo zpívat prý nemůže, protože k tomu nemá „hudební sluch“ nebo jiné vlohy. Jistě jsou u každého člověka obdarování různá, a ne všichni mají přirozené velké nadání k hudbě. Avšak, kdo umí mluvit, může se naučit i zpívat, a kdo není zrovna postižen hluchotou, může v sobě trpělivým cvičením vypěstit i hudební citlivost, které se říká hudební sluch. Ostatně můžeme být svědky, že i ti, kteří nechtějí zpívat v církvi pro nedostatek „hlasu“ či „sluchu“, dokáží zanotovat písničky a popěvky čistě světského rázu, když se jim chce. Takže ten svůj přirozený nástroj hudební – hlas – nemáme právo „zakopávat“, tj. nepoužívat právě na oslavu Boží. Všichni by měli v chrámě zpívat, kdo dovedou mluvit.
Pravoslavná církev tak na jedné straně volá všechny, aby se na bohoslužbě podíleli aktivně, aby rostli a rozvíjeli se i ve zpěvním projevu, ale na druhé straně touží po tom, aby zpěv byl skutečně krásný, aby odpovídal tomu, kam směřuje. Kam směřuje? K nebeskému trůnu. Proto má být zpěv krásný, zbožný, jemný a nekřiklavý. Církev je také velice přísná, pokud jde o obsah textů a také ráz hudebních melodií, které se v chrámě zpívají. Tu přímo zakazuje, aby se při svaté liturgii zpívaly písně, které nesouvisejí s bohoslužbou anebo mají necírkevní a neliturgický ráz. Před časem jsme byli svědky zavádění mládežnických džezových kapel a skupin do římských kostelů, to nadšení už pomalu pohaslo a opět se osvědčila zdrženlivost pravoslavné církve v takovém liturgickém pokusnictví.
Péče církve o skutečné duchovní hodnoty modliteb a zpěvů je nám známa již v raných začátcích církevních dějin. Nepřekvapí nás proto, že v církevních pravidlech najdeme takové příkazy, aby za zpěv v chrámě odpovídal spolehlivý, k tomu určený věřící člověk a znalec zpěvu. On by měl zpěv vést a dbát na správnost liturgických textů i melodií i na jejich správné podání. To však neznamená, že má zpívat jenom jeden zpěvák (kantor) – žalmista a ostatní že mají mlčet. Právě naopak! Žalmista, zpěvák (kantor) má zodpovědnost za všecko, co předepisuje o liturgii a církevním zpěvu církevní řád, aby se všechno církevní dění podle svatého Pavla konalo podle řádu.
To vše měl na mysli svatý biskup Gorazd, když osobně učil věřící zpívat liturgické texty a zasvěcoval je za svých osobních návštěv i do obsahu modliteb a struktury svátků. Jako rodák ze zpěvného moravského jihu věděl, jak rád si náš lid zpívá a jak touží po zpěvu v chrámě. Je patrně i v tomto patrna hluboká tradice národní církve, založené sv. Cyrilem a Metodějem. Z návštěvy cizích zemí si sv. vladyka přivezl poznatky o liturgickém životě. V Rusku obdivoval, podobně jako před ním například velký skladatel Leoš Janáček, hodnoty ruského církevního sborového zpěvu. Kde se sejdou dva nebo tři ruští věřící, přirozeně začnou zpívat v trojhlasu, když jsou čtyři, zpívají čtyřhlas. Toto chtěl docílit vladyka Gorazd i u nás a myslím, že se mu to dařilo. Jeho Sborník uspořádáním tónin napomáhal optickému zapamatování si melodií – durové začínají na linkách, mollové v mezerách notové osnovy. Začátky výškou tóniny se řídí podle knězova hlasu. Jde o to osvojit si systém sborníku, který překvapuje svou jednoduchostí a přehledností.
Ovšem snadno je pro dobrou věc horlit, něco jiného je uvést ji do života. Svatý vladyka dobře věděl, že zde musí opět jako v jiných případech ukázat příklad sám. A tak obětavě jezdil po všech církevních obcích, trávil tam celé týdny a po večerech se setkával s věřícími, aby je zasvětil do systému svého sborníku a naučil je zpívat. Přitom využíval jako dobrý pastýř každé příležitosti, aby lidem vysvětlil obsah liturgických textů a modliteb, a tak upevnil jejich víru křesťanskou – pravoslavnou a povzbudil lásku k svaté církvi. O tom jistě zavzpomíná v našem časopise nebo v jiné edici (Kalendáři) někdo z pamětníku k poučení mladší generace. Je jisté, že dnes tento úkol učit zpěvu leží převážně na bedrech mladší generace duchovních. Jaká je tedy u nás situace?
Jako v jiných oblastech společenského života. I v té hudební, a zvláště zpěvní jsme hodně utrpěli z minulé doby. Ztechnizování života přineslo odklon od vlastního zpěvu, který tak povznáší duši člověka. A tak vídáme často mládež se sluchátky na uších, hochy ponořené do naslouchání hudby často pochybné kvality, z rádia a televize se často nepřetržitě řine tok textově prázdných a hudebně slaboučkých písniček. Ale kdo si sám zazpívá? Zpívají naše maminky dětem od malička? Zazpívají si rodiče s dětmi doma či na výletě? Jak to vypadá s hudební výchovou na školách? Jistě se za dob našeho svatého vladyky u nás zpívalo více, ale to by nás nemělo odrazovat od aktivit v tomto směru. Z našich duchovních pochopil smysl odkazu vladyky Gorazda například otec protojerej Václav Šimek, když se seznámil s živým „gorazdovským“ zpěvem ve farnostech v Řimicích, Vilémově, Chudobíně i v Mohelnici a jinde. Proto nejenže zjednodušil Gorazdův sborník ve svém zpěvníčku, ale také nelitoval času a námahy, aby sám spolehlivě ovládl jistě ne tak již těžké melodie – vždyť jsou psány pro lid, který často nezná noty v lidovém (!) sborníku, a ve šlépějích svatého vladyky učil tomuto zpěvu v Uničově, v Mohelnici, v Šumperku a jinde. Zpěvníček o. Šimka neměl nahradit Gorazdův Sborník, ale přiblížit jej v situaci hudební pouště, v níž jsme žili, věřícím. Jde nyní o to, aby se našli další a další duchovní a hudebně vzdělanější věřící pod vedením duchovních, aby v této bohulibé činnosti pokračovali.
Vladyka Gorazd se nestavěl proti pěveckým sborům. Svatý vladyka byl nadšený zpěvák, byl i skladatelem sborové církevní hudby a věnoval mnoho času zpracování sborových partitur pro naše tehdejší pěvecké sbory. Používají je naše sbory dodnes s vděčností. Nedávno objevil br. Ing. Gavriněv v Praze rukopis sborové partitury sestavené sv. biskupem Gorazdem k strastnému týdnu. Je záslužné uchovat jakýkoli písemný doklad i o této vladykově činnosti. Význam pěveckých sborů vůbec nepodceňoval, jejich činnost podporoval, a jak je doloženo v jeho archivu, také na ni i hmotně ze svých úspor přispíval. Ve svém Sborníku napsal: „Pozorováním našeho církevního života dospěl jsem k nezvratnému přesvědčení, že pravoslavný obřad, vnitřním obsahem i formou tak bohatý, bude českému národu živou duchovní silou hlavně tehdy, jestliže církevní zpěv nebude přenechán na starost výlučně jen pěveckým sborům, nýbrž stane se majetkem všech věřících, tj. jestliže se podaří rozřešit otázku lidového církevního zpěvu, aby všichni věřící mohli zpěvem zúčastnit se posvátných obřadů. Prosím, aby nebylo v tomto názoru spatřováno nedostatečné chápání významu kultivovaného sborového zpěvu. „Naše poměry vyžadují obojího: i sborového i lidového zpěvu.“ (Sborník, předmluva str. 3).
Vladykova slova byla slova prozíravého a moudrého pastýře. Ukázala se jako přímo prorocká pro období, které jsme jako národ i církev Kristova v naší vlasti prožili. V době potlačování náboženského života u nás nebylo snadné vytvořit a udržet činnost pěveckých sborů, a tu se ukázalo, jakým dobrodiním je, zpívá-li v chrámě všechen shromážděný lid. Také v početně oslabených církevních obcích byli a jsou ti naši bratři a ty naše sestry, kteří jsou znalí lidových zpěvů podle Sborníku sv. vladyky Gorazda, skutečnými pilíři tamějšího církevně liturgického života. Jim patří naše společná velká vděčnost.
Avšak jak jde život dál, těchto žáků a žákyň svatého biskupa mučedníka stále více ubývá. Dnes nám již nikdo nebrání věnovat se výchově těch mladších a nejmladších. Jak je zapojit? Jak je nadchnout pro tuto tolik potřebnou a ničím (žádnou technikou!) nezastupitelnou církevní činnost? Je načase se opět na duchovenských poradách, na pravidelných konferencích, školeních a vůbec na všech setkáních zabývat těmito otázkami a hledat cesty k nápravě. Příklad svatého učitele našeho biskupa Gorazda nám ukazuje, jak na to.
Nakonec ještě jeden citát z díla, které ani šedesát let od svého vzniku nezestárlo, z Lidového sborníku modliteb a zpěvů pravoslavné církve od svatého biskupa Gorazda: „Kde… se věřící naučili časem s jistotou zpívat liturgické texty dvojhlasně, trojhlasně, ba i čtyřhlasně, (je) bohoslužebný zpěv povznášející, mohutný a uchvacující.“ To všichni přece chceme. Otevírejme častěji tu nádhernou knihu Sborník modliteb a zpěvů…, modleme se a zpívejme. Ať ani jeden den neodejde do nenávratna bez práce. Když to budeme činit, budeme nejen slovy, ale skutkem následovat svatého biskupa Gorazda a růst k dokonalosti jako křesťané, kteří se hlásí k pravé víře a vědí, proč tak činí.
Prot. Pavel Aleš