Teologický slovník. Epektasis

Pojem epektasis (řecky ἐπέκτασις – rozšiřování, zvětšování v prostoru, pohyb kupředu) popisuje představu o duchovním životě, nynějším a budoucím, jako o neustále vzrůstajícím poznání Boha, živém pohybu směrem k Bohu.

Duchovní život křesťana předpokládá neustálé očekávání něčeho většího, je nekonečným vzrůstáním, výstupem k dokonalejšímu poznání Boha, proměněním v důsledku kontemplace Božské slávy: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně“ (2. Korintským 3:18).

Křesťan žije v intenzivním směřování k Bohu. Ilustrací tohoto procesu je obraz běžce z Pavlova listu Filipským: „Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen (επεκτεινόμενος, odsud je pojem επέκτασις) k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši“ (3:13–14).

Nejvyšším povoláním v Kristu Ježíši je dosažení křesťanské dokonalosti podle obrazu Krista skrze sjednocení s Bohem z Boží milosti. Svatý Maxim Vyznavač říká, že i ten, kdo v tomto pozemském životě získal dar vědění a konání zázraků, má pouze částečné poznání Boha. Ale v budoucnu, po skonání tohoto světa, dosáhne dokonalejšího poznání Pravdy, která se zjevuje tváří v tvář těm, již jsou hodní tohoto zjevení, aby již neměli jen částečné vědění, ale aby získali veškerou plnost milosti.

Srovnejte to se zaslíbením 13. kapitoly 1. listu Korintským: „Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné. Až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář… Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne“ (verše 9, 10, 12). V budoucím životě křesťané podle apoštola Pavla dorostou „zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“ (Efezským 4:13), v němž „jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání“ (Koloským 2:3). Se zjevením těchto pokladů částečné poznání pozemského člověka bude překonáno. To, co se nyní poznává skrze víru, stane se zjevným a očividným.

Bůh nařídil lidem: „Posvěťte se a buďte svatí, neboť já jsem svatý“ (Leviticus 11:44), „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Matouš 5:48). Ale člověk jako stvořená bytost není schopen dosáhnout dokonalosti Otce, Stvořitele. Nicméně může nekonečně napodobovat Boha v jeho dokonalosti. V tomto smyslu neexistuje žádná hranice dokonalosti, nýbrž vzor je nedosažitelný, nekonečně dokonalý, ale nic nemůže zastavit směřování k této dokonalosti.

Je to výstup, ve kterém nikdy není poslední krok, není žádný konec, žádná poslední zastávka. Ani v tomto pozemském životě, ani v budoucím. Bůh je pro člověka neustále nový, vždy je prostor pro objevování. Píše o tom sv. Makarios Egyptský, používá obraz nekonečné enfilády sálů řazených za sebou.

Svatý Řehoř Nysský ve svém díle rozvíjí dvě základní myšlenky: první je představa, že život člověka je neustálým směřováním vpřed, vzhůru k Bohu, druhá je představa Boha jako dobra, které je neomezené a nikdy zcela uchopitelné. Člověk nemůže bezmezného Boha dosáhnout. Důležité je ale právě ono pavlovské neustálé směřování k cíli. K označení této nikdy nekončící cesty duchovního pokroku světec ve svých Homiliích na Velepíseň používá pojem epektasis. Popisuje zde duchovní cestu nevěsty – duše. Ta ve své touze po dobru má na tomto dobru účast, zároveň se ho však nikdy nemůže nasytit, neboť dosažením každého vyššího stupně se zároveň zvětšuje její touha po ještě větším dobru, které je nekonečné.

Řečtí otcové jako sv. Irenej z Lyonu, sv. Řehoř Nysský, sv. Maxim Vyznavač vidí věčný život jako epektasis, nekonečný pohyb vpřed. Nebeská blaženost není statická, ale dynamická, je to nevyčerpatelná tvorba.