Křty Židů v pražské pravoslavné církevní obci
Křty Židů v pražské pravoslavné církevní obci[1]
Na počátku září se nám znovu oživila vzpomínka na neúnavného průkopníka českého pravoslaví biskupa Gorazda a představitele pražské pravoslavné církevní obce: faráře Aloise Václava Čikla, kaplana Vladimíra Petřka a předsedu sboru starších Jana Sonnevenda. Nad všemi byl 3. září 1942 v zasedací síni Petschkova paláce při mimořádném veřejném přelíčení stanného soudu vynesen rozsudek smrti. Připomeňme si, jakou pomoc prokazovali pronásledovaným Židům na přelomu 30. a 40. let 20. století.
V roce 1930 se k pravoslaví v českých zemích přihlásilo necelých 25 tisíc věřících. Do čela České pravoslavné eparchie pod srbskou jurisdikcí byl po jejím ustavení v roce 1929 zvolen vladyka Gorazd. Zřízením protektorátu Čechy a Morava nastala pro Českou pravoslavnou církev nová historická etapa, která vyvrcholila ukrýváním parašutistů a následným rozpuštěním církve 27. září 1942.[2] V té době tvořilo Českou pravoslavnou eparchii jedenáct státem schválených církevních obcí a sedm obcí filiálních. Od roku 1934 se církvi podařilo postavit jen na Moravě, kde se nacházelo jádro pravoslaví, jedinečný soubor šesti čistě pravoslavných chrámů. V Praze byl k bohoslužebným účelům zrekonstruován pronajatý sídelní chrám sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.
V roce 1938 byl na místo pražského duchovního správce zvolen Alois Václav Čikl. Kaplanskou službu z pověření eparchiální rady již od ledna 1935 zastával Vladimír Petřek. Při pražské církevní obci současně působili pomocní duchovní Alois Václav Červín a Čestmír Kráčmar, kteří ale službu konali vedle svého civilního zaměstnání.
Ve středu 27. května 1942 v Praze-Libni realizovala dvojice československých výsadkářů Jozef Gabčík a Jan Kubiš vojenskou operaci Anthropoid, jejímž cílem byl útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. V atmosféře následného teroru našlo sedm nejhledanějších osob v protektorátu útočiště v útrobách pravoslavného chrámu v Resslově ulici. V podpoře parašutistů vycvičených ve Velké Británii navázali duchovní pražské pravoslavné církevní obce volně na svou dřívější pomoc potřebným, konkrétně pronásledovaným Židům. Ti se na ně od roku 1937 obraceli s četnými žádostmi o svátost křtu. Podle matriky pokřtěných osob židovského původu vykonali kaplan Vladimír Petřek a farář Alois Václav Čikl v roce 1938 celkem 38 křestních obřadů Židů.[3] Dochovalo se přímé svědectví o tom, že na jaře 1938 vystavil otec Petřek křestní list správci majetku vídeňského kardinála Theodora Innitzera, jenž byl židovského původu a prchal před nacisty. Přítomný pravoslavný kněz Antonín Jiří Novák vzpomínal, že „host byl ohromen hladkým vyřízením a nestačila mu slova díků za záchranu“.
Vladyka Gorazd si od listopadu 1938 vymínil právo schvalovat křty židovských žadatelů o vstup do České pravoslavné církve. Kdyby se snad nově pokřtění vzápětí chystali odstěhovat z našeho území, měla od nich být vybrána církevní daň, kterou by jinak byli povinni platit.[4] V dochovaných biskupových vyjádřeních se neobjevuje ani jedno zamítavé stanovisko k žádosti o přijetí křtu příslušníků židovského vyznání. Od roku 1939 až do roku 1941 vždy shodně odpovídal: „Dávám svolení, aby žadatel byl po příslušném poučení pokřtěn podle obřadu pravoslavné církve.“[5]
Vůbec největší počet křtů ohrožených a pronásledovaných Židů farář Čikl a kaplan Petřek vykonali v roce 1939, kdy je v matrice zaznamenáno celkem 62 křtů. V následujících dvou letech potom čtyři (1940) a tři (1941) křty. Další záznamy pocházejí až z doby po květnu 1945.[6] Poslední tři křty Židů v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje vykonal se souhlasem biskupa Gorazda kaplan Vladimír Petřek v listopadu 1941,[7] tedy již v době, kdy se naplno rozběhla poslední, likvidační fáze „konečného řešení židovské otázky“. Prováděním křtů osob židovského původu na sebe otcové Čikl a Petřek brali značné riziko. Není tedy překvapením, že když se na stopu jedné z formálně pokřtěných osob dostalo gestapo, byl v této souvislosti Vladimír Petřek vyšetřován.[8]
Významnou roli během svátostného obřadu sehrávali rovněž laici z církevní obce, zejména žalmista Alexandr Terlecký a rodina kostelníka Václava Ornesta, kteří se nejednou stávali kmotry nově pokřtěných. Zvláště v Ornestově případě je nutné se u této skutečnosti zastavit. Kostelník byl totiž od konce dvacátých let členem Národní obce fašistické (NOF).[9] V pražské vršovické jednotě NOF zastával funkci místopředsedy (1928), pokladníka (1929) i náčelníka (1933). Za stranu byl opakovaně nominován do místního i celopražského výboru. Podílel se na svolávání a předsedal několika veřejným schůzím NOF v Praze-Vršovicích, a v roce 1936 proti němu bylo dokonce vedeno ze strany Státního zastupitelství v Praze trestní řízení, které však bylo nakonec zastaveno. V roce 1938 byl v obchodě Václava Ornesta zabaven portrét generála Radoly Gajdy a jím signované prohlášení „Československému národu“.[10]
V desateru fašistických zásad z roku 1931 se zdůrazňovalo, že „žid je tvým úhlavním nepřítelem a škůdcem – vypověz mu proto boj“.[11]Krejčí a kostelník chrámu sv. Cyrila a Metoděje Václav Ornest, popravený s manželkou a dcerou 24. října 1942 v Mauthausenu, patřil v NOF spíše mezi „staré idealisty“ nespokojené se socioekonomickou situací a politickými poměry první republiky, jak o tom svědčí i jeho přednášky z počátku třicátých let „O dnešní hospodářské situaci, nezaměstnanosti a soudcovské nezávislosti“, nežli k primitivním antisemitům. Svou náboženskou otevřenost a zdravé vlastenectví prokázal při pomoci pronásledovaným Židům i během ukrývání parašutistů po realizaci operace Anthropoid.
Duchovní pražského pravoslavného chrámu neváhali a pouštěli se i na tenký led falšování úředních dokumentů. Díky Nicku Florianovi se částečně podařilo zdokumentovat případ, kdy se farář Alois Václav Čikl snažil zfalšováním potvrzení o pravoslavném vyznání zachránit Florianova židovského dědečka Bedřicha Reicha (*1899). Rodák z Třebíče se v březnu 1939 s prosbou o pomoc obrátil na představeného pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Otec Čikl mu 23. března 1939 ochotně vystavil potvrzení, v němž se praví, že „Bedřich Reich, obchodník v Praze na Smíchově i se svou manželkou Feodorou a se svou dcerou Emou jsou náboženského vyznání pravoslavného a od roku 1922 řádnými členy pravoslavné církve v Praze.“[12]Duchovní správa pražské pravoslavné církevní obce vzápětí ještě vydala manželům Reichovým potvrzení o uzavření pravoslavného sňatku, které rovněž podepsal Alois Václav Čikl. Příběh Bedřicha Reicha žel happy endem neskončil. V roce 1941 byl zatčen, deportován do Osvětimi, kde 18. února 1942 zahynul.
Pravoslavní kněží Alois Václav Čikl a Vladimír Petřek byli 4. září respektive 5. září 1942 popraveni. Jak ale ilustruje případ rodiny Nicka Floriana, jejich odkaz nezůstal zapomenut. Desetiletí přežívá ve vzpomínkách lidí, kterým nenávratně zasáhly do života.
PhDr. Martin Jindra
[1] Text vychází z monografie JINDRA, Martin: Česká pravoslavná církev od Mnichova po obnovu v roce 1945, Praha 2015.
[2] Nařízení Kurta Daluega se vztahovalo kromě srbské jurisdikce i na jurisdikci cařihradskou.
[3] Archiv hlavního města Prahy (dále jen AHMP), f. Sbírka farních a civilních matrik, k. 106, sign. PRAV N4 (1937–1945).
[4] AHMP, f. Farní úřad České pravoslavné církve Praha-Nové Město (dále jen FÚ ČPC Praha), nezpracováno, Dopis tajemníka eparchiální rady z 10. listopadu 1938.
[5] Tamtéž, Odpovědi biskupa Gorazda na žádosti pražské duchovní správy o udělení křtu osobám židovského vyznání z let 1939–1941.
[6] AHMP, f. Sbírka farních a civilních matrik, k. 106, sign. PRAV N4 (1937–1945).
[7] Poslední křest je v matrice zaznamenán 24. listopadu 1941, tedy ve stejný den, kdy do Terezína přijel první transport, tzv. Aufbaukommando.
[8] ABS, f. MV-H, a. č. H-252/8, Zápis o výslechu Kurta F. Oberhausera z 26. března 1947.
[9] Panslavistickou ideou ovlivněný Václav Ornest byl rovněž pokladníkem Všeslovanské jednoty v Praze. Národní archiv, f. Policejní ředitelství Praha II – prezidium 1931–1940, k. 1344, sign. 42/S-53/2/95.
[10] Tamtéž.
[11] PAVLÍČEK, Jaromír: Český fašismus, In: MALÍŘ, Jiří – MAREK, Pavel a kol.: Politické strany I. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861–1938, Brno 2005, s. 649.
[12] Potvrzení z archivu Nicka Floriana je v držení autora.
