1. list Korintským a jeho chvalozpěv lásky

1. list Korintským je jednou z 14 knih Nového zákona napsaných apoštolem Pavlem. Epištola je adresována křesťanské komunitě města Korint. 13. kapitola této knihy je dobře známá snad každému křesťanu: Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon… Kdy a za jakých podmínek vznikla Pavlova epištola Korintským a jakým problémům se na jejich stranách autor věnuje?

Korint – město přepychu a zkaženosti

Korint byl hlavním městem oblasti Achaia v jižním Řecku. V době šíření křesťanství ho obývali četní kolonisté, většinou římští propuštěnci, ale bylo tu také mnoho Řeků a Židů. Když apoštol Pavel během své druhé apoštolské cesty dorazil do Korintu, žilo zde přibližně 700 tisíc obyvatel: asi 200 tisíc svobodných občanů a 500 tisíc otroků. Korint za tento nárůst populace vděčil své výhodné geografické poloze. Nacházel se na Korintské šíji, úzkém pásu země spojujícím Peloponés s řeckou pevninou, mezi Egejským a Jónským mořem. Součástí města byly dva přístavy. Díky tomu se město stalo centrem obchodu mezi Asií a Západem. Na vrcholu městské citadely stál nádherný chrám Venuše. Korint měl všechny výdobytky tehdejší kultury – umělecké dílny, sály rétorů, školy filozofů.

Ale ruku v ruce s rozvojem kultury šla v Korintu zkaženost mravů. Svědčí o tom mimo jiné zvyk nazývat nemravný způsob života korintským (κορινθιάξειν), korintské mejdany a korintští opilci byli známi v celém Řecku.

A do města s takovými společenskými poměry, kde při vnějším blahobytu panoval úpadek mravů, v roce 52 přišel apoštol Pavel, aby zvěstoval Korintským evangelium Ježíše Krista.

Apoštol v Korintě

V té době apoštolovi bylo asi 50 let. Po svém příchodu do Korintu se začal věnovat stejnému řemeslu, kterým si i dříve vydělával na živobytí – výrobě stanů. Brzy se seznámil s židovskou rodinou, která se zabývala stejným řemeslem. Byli to manželé Akvila a Priscilla, kteří se nedávno přestěhovali z Itálie, protože císař Klaudius vydal rozkaz, aby všichni Židé opustili Řím. Pavel je brzy obrátil ke Kristu a oba se stali apoštolovými horlivými spolupracovníky.

Podle svého zvyku se Pavel vydal do korintské synagogy. Zde mezi jeho posluchači byli i proselyté z různých tříd korintské společnosti, takže pomocí synagogy mohl navázat styky i s pohany. Korinťané byli zběhlými posluchači a Pavel, zvláště po nedávném neúspěchu v Athénách, mohl být dost nervózní.

Apoštol kázal v synagoze několik týdnů. A to stačilo, aby pochopil, že Židé se ve většině ke Kristu neobrátí. Proto se Pavel s několika obrácenými Židy a proselyty začali scházet v domě jednoho z věrných Kristovi. Zde kázal především pohanům, ale nesnažil se je přesvědčit pomocí jakýchkoliv vnějších prostředků – výřečnosti či dialektických triků: Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí (2:1). Takové kázání mělo úspěch a v Korintu vznikla církev. Avšak věřící Korinťané byli většinou chudáci, otroci a nevzdělanci.

Dva roky (Skutky 18:11, 18) trvala Pavlova apoštolská činnost v Korintě. Živil se svou prací, ale zčásti i finančními prostředky, které mu posílali věřící jím založených makedonských církví (2. Korintským 11:7-9, 12:13-15). Apoštol opustil Korint v roce 54, v době Letnic, a vydal se na cestu do Jeruzaléma a pak do Antiochie. V Antiochii však nemínil zůstat dlouho. Jeho cílem v té době bylo slavné maloasijské město Efez, kam se již vydali jeho spolupracovníci Akvila a Priscilla, aby připravili půdu pro činnost velkého apoštola pohanů.

1. list Korintským byl zřejmě napsán v Efezu (1. Korintským 16:8-9) na konci tříletého (Skutky 20:31) apoštolova pobytu v tomto slavném městě. Potvrzuje se to tím, že v době odesílání dopisu byl s Pavlem Apollos (1. Korintským 16:12). Tento vzdělaný alexandrijský Žid byl obrácen Akvilou a Priscillou v Efezu krátce před příchodem Pavla (Skutky 18:24–26), a pak odešel do Achaje, aby pokračoval v šíření evangelia. A když ve zmíněné době byl s apoštolem v Efezu, je očividné, že ode dne Pavlova příchodu uplynula poměrně dlouhá doba. Víme totiž z knihy Skutků, že Pavel se po dvou letech a třech měsících svého pobytu v Efezu rozhodl odejít na západ, nejprve však do Jeruzaléma, aby tamní církvi svědčil o lásce, kterou měly církve založené Pavlem v Makedonii a Achaji. K vybírání darů pro chudé křesťany v Jeruzalémě poslal do Acháje a Makedonie své spolupracovníky – Timotea a Erasta (Sk 19:22). Stalo se to krátce před tím, než Pavel Efez opustil (1. Korintským 4:17, 16:10). Po předání zmíněné almužny starším jeruzalémské církve byl apoštol zatčen. Takže lze předpokládat, že 1. list Korintským byl napsán kolem jara roku 57, krátce před Velikonocemi, což je naznačeno v 5. kapitole (verše 7 a 8).

Důvod napsání epištoly

Po odchodu apoštola Pavla do Efezu začaly v korintské církvi nepokoje. Kázání alexandrijského vzdělance Apolla vedlo k tomu, že se kolem něj vytvořil spolek ctitelů. Tato skupina byla složena převážně z Židů, které Apollos dokázal získat pro křesťanskou církev svým výkladem zákona (Skutky 18). K této straně se přidalo i mnoho vzdělaných pohanů, kterým se nelíbilo prosté kázání apoštola Pavla a kteří přijali křesťanství od Apolla ani ne tak srdcem, jako spíše rozumem.

Kromě Apollových přívrženců se v Korintě objevila skupina, která se hlásila k Petrovi. Neexistuje žádné svědectví, že Petr sám navštívil Korint. S největší pravděpodobností tato strana vznikla pod vlivem palestinských křesťanů vyprávějících Korinťanům o velké osobnosti apoštola Petra.

Je logické, že Korinťané obrácení Pavlem bránili svého učitele a vytvořili zvláštní skupinu Pavlových následovníků, kteří měli negativní postoj k autoritám Apolla a Petra. Nakonec se mezi korintskými křesťany objevili ti, kteří odmítli všechny apoštolské autority a drželi se pouze Krista. V korintské církvi tak vznikly čtyři strany – Apollova, Petrova, Pavlova a Kristova.

Aby toho nebylo málo, v životě korintských křesťanů vznikaly další nežádoucí jevy. Časem Korinťané začali podceňovat přísné morální požadavky evangelia. Nepochopení apoštolova učení o svobodě křesťana – „Všechno je mi dovoleno“ (1. Korintským 6:12, 10:23) – vedlo k tomu, že se křesťanům zdálo normální to, co bylo tabu i mezi pohany. Kromě toho lidi zajímala otázka pokrmů obětovaných modlám, porovnání svobodného života a manželství. Nakonec se v Korintě objevili lidé, kteří popírali učení o všeobecném vzkříšení. Tyto problémy přiměly členy společnosti, aby se obrátili na apoštola s prosbou o vysvětlení.

Struktura epištoly

Dalo by se očekávat, že apoštol bude prostě odpovídat na každou otázku, aniž by se staral o celistvost dopisu. Nicméně 1. list Korintským představuje ucelené dílo, napsané podle určitého plánu.

Apoštol především musel upevnit svou výrazně pokleslou autoritu, aby jeho napomenutí přijali ti, kterým byla určena. Začíná proto otázkou rozdělení. Zde nejprve hovoří o podstatě evangelia, pak o postavení a úkolech služebníka evangelia, a nakonec popisuje normální vztah mezi věřícími a jejich učiteli. Poté se obrací k otázkám týkajícím se mravního života křesťanského společenství a pojednává o případu nemravnosti, vysvětluje, jak je třeba jednat s členy křesťanského společenství, kteří se dopustili nemravných činů. Následně řeší čistě etické otázky: řešení sporů pomocí pohanských soudců, neřest nestřídmosti, porovnání manželství a celibátu a konzumace masa obětovaného modlám. Dále následují otázky týkající se náboženského života a bohoslužebných shromáždění: chování žen při modlitbě, chování křesťanů při večeři Páně a otázka duchovních darů, především daru jazyků a daru proroctví.

Tak Pavel ve svém dopisu postupuje od záležitostí vnějších k vnitřním. Na závěr hovoří o vzkříšení z mrtvých, o čemž někteří Korinťané pochybovali.

Nejvznešenější slova o lásce

13. kapitola Pavlova 1. listu Korintským je nazývána chvalozpěvem lásky. V předchozí, 12. kapitole apoštol píše o tom, že obdarování jsou rozdílná, ale Duch je tentýž (12:4). Všichni křesťané, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo – tělo Kristovo, církev, ale tělo se skládá z mnoha údů, každý z nich má své dary, jejichž původcem je Bůh (12:12–13). „V církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení“ (12:28).

A dále, v 13. kapitole, Pavel ukazuje vyšší dar než ty, které již vyjmenoval.

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon“ (13:1). Zde apoštol staví dar jazyků na první místo, protože jde od nejméně hodnotného k nejužitečnějšímu. Bylo možné mít dar jazyků a zároveň nemít lásku? Ano. I nyní se stává, že člověk, který se vydá cestou víry, uzavře se do sebe, oddá se mystickým rozjímáním a zanedbává povinnost činné křesťanské lásky.

„Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem“ (13:2). Dar proroctví, dar vědění, dar víry bez lásky nemají žádný význam. Pro církev, pro společenství věřících jsou tyto dary užitečné, ale nespasí ty, kteří je mají, ale nemají lásku.

„A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje“ (13:3). Apoštol přechází k činům, které se zdají být založeny na lásce. Ale bez skutečné lásky nemají takové činy v očích Boha žádnou cenu, protože ten, kdo je koná, myslí jen na sebe a hledá slávu u lidí.

Láska je tedy nejlepší cesta, protože bez ní ani ty nejvyšší dary neprospívají tomu, kdo je má. Dále Pavel vysvětluje, že láska přináší vše, co dělá člověka ctnostným. Je matkou všech ctností.

„Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá“ (13:4). Dále apoštol Pavel vyjmenovává patnáct vlastností lásky. Trpělivost lásky se projevuje v reakci na veškeré urážky, které člověku působí jeho blízcí. Laskavost spočívá v poskytování pomoci či služby bližnímu. „Nezávidí“ – tímto začíná výčet osmi negativních definic pojmu láska. Tyto definice prohlubují význam pojmu trpělivost a jsou navzájem spojené. Tak ten, kdo závidí výhody, které má druhý, ten se vychloubá, když mluví o svých zásluhách, pyšní se, což znamená, že je domýšlivý a pohrdá ostatními.

„Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy“ (13:5). Nečestným jednáním Pavel nazývá nedostatek zdvořilosti, uctivosti. Korinťané jednali nečestně, když třeba bránili lidem, kteří měli dary užitečnější pro křesťanské společenství, mluvit na bohoslužebných shromážděních. Nehledat svůj prospěch znamená dávat stranou svá práva a nároky a starat se o spokojenost bližních. Nedá se vydráždit znamená překonat svou popudlivou povahu. Nepočítá křivdy ten, kdo neobviňuje ostatní ze záměrného konání zla vůči sobě. Tento postoj k ostatním je založen na přesvědčení, že nikdo nechce nikomu úmyslně ublížit; milující člověk důvěřuje druhým lidem.

„Nemá radost z nepravosti, ale vždycky se raduje z pravdy“ (13:6). Křesťan se neraduje ze selhání a špatných skutků konaných jinými lidmi. „Raduje se z pravdy“ – tímto začíná výčet pěti pozitivních vlastností lásky. Pravda a láska jsou jako sestry; vítězí-li pravda, pak se s ní raduje láska. I když se pravda neshoduje s našimi požadavky a představami, láska ji vítá.

„Láska všecko snáší, všemu věří, láska má naději, láska vytrvá“ (13:7). Všechno snáší je řečeno ve smyslu všechno omlouvá, zakrývá nedostatky svého bližního a bere na sebe všechny nepříjemné důsledky, které mohou vyplynout z takového postoje k nepravostem lidí. Láska důvěřuje lidem a doufá, že zrnko dobra je v každém člověku. Láska doufá, protože milující člověk občas může ztratit víru v nápravu svého blízkého, ale pravá láska neopouští naději, že dobro nakonec zvítězí. A v této naději láska vytrvá a vydrží jakékoliv nepříjemnosti.

Duchovní dary mizí, ale láska zůstává navždy – to je hlavní myšlenka této části 13. kapitoly. I ty nejdůležitější ctnosti – víra a naděje – projdou určitými změnami a pouze láska vždy zůstane nezměněna.

„Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno“ (13:8). S příchodem království slávy se všechny tyto dary – proroctví, mluvení jazyky, pravé poznání – stanou nadbytečnými, pominou. Nezanikne pouze láska.

„Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné“ (13:9). Apoštol naznačuje důvod, proč tyto dary ustanou. Proroctví mohlo odhalit budoucnost jen zčásti, stejně jako poznání mohlo být pouze částečným porozuměním dějin naší spásy.

„Až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno“ (13:10). Zánik darů neznamená ochuzení ducha církve. Naopak, církev dosáhne dokonalosti ve všem.

„Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské“ (13:11). Apoštol Pavel pomocí tohoto srovnání vysvětluje, proč nedokonalé musí být nahrazeno dokonalým. Jak člověk roste, tak roste i církev. Výrazy „mluvil“, „smýšlel“ a „usuzoval“ autor naznačuje tři výše zmíněné dary – dar jazyků, dar proroctví a dar poznání.

„Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne“ (13:12). Pavel vysvětluje srovnání, které použil v 11. verši. Apoštol říká, že v pozemském životě vnímáme božství pouze v odrazu, tak, jak vidíme svou tvář v zrcadle. „V hádance“ (εν αινίγματι) znamená v nejasných obrysech, které dávají jen přibližnou představu o věcech, je tady míněn dar proroctví. „Nyní poznávám částečně“, zde zase jde o dar poznání. Dále apoštol tvrdí, že člověk pozná Boha tak, jak Bůh zná člověka. Ale třeba Jan Zlatoústý ve svém výkladu 13. kapitoly varuje, že naše poznání a Boží poznání nemohou být identické.

„A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska“ (13:13). Apoštol již psal, že duchovní dary přestanou. Nyní naznačuje, co nepřestane nikdy a o co je třeba usilovat. To jsou tři nejdůležitější křesťanské ctnosti – víra, naděje a láska. Právě tyto tři ctnosti, a ne ony tři dary – jazyků, proroctví a poznání mají věčnou existenci. V žádném případě však duchovní vývoj člověka nelze považovat za zcela dokončený – bude pokračovat „ve stále větší slávě“ (2. Korintským 3:18). Láska je však největší z nich, především proto, že je božská. Neříkáme o Bohu, že věří a doufá, ale říkáme, že miluje. Bůh sám je láska, proto láska je cílem a víra a naděje jsou prostředky vedoucí k dosažení tohoto cíle.

Na závěr je třeba zdůraznit, že láska již není abstraktní ctností, stala se cestou k napodobování Boha poté, co se ve své plnosti projevila ve smrti a vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista.

Zdroj: Výkladová Bible A. P. Lopuchina