Křesťanství na Krétě

Římské období

Mnoho z nás navštěvuje v rámci letních prázdnin nejrůznější přímořské země. Veliké obliby se dostává i Řecku a jeho teplému klimatu. Vlídní lidé, skvostné památky a v neposlední řadě kostely a kláštery. Ty dokážou při návštěvě ocenit i turisté, kteří by se k něčemu podobnému v běžném životě neodhodlali. Historie země je velice starobylá a bohatá. Každý kraj, každý ostrov má svoje specifika. Co je spojuje, je víra. Křesťanství, a to pravoslavné, které přes dvě tisíciletí pomáhalo a pomáhá národu překonat všechny dějinné obtíže, kterých nebylo zrovna málo.

V tomto článku bychom chtěli přiblížit dějiny církve na ostrově Kréta – největším z Řeckých ostrovů a celkově pátém ve Středozemním moři. Podle starořeckých mýtů je Kréta považována za místo zrození Dia – vládce olympských bohů. V době neolitu, tj. v 3. a 2. tisíciletí př. n. l., byla Kréta jedním z center velmi vyspělé Mínojské civilizace, nazvané podle krále Mínóa. Ta po sobě zanechala ruiny svých paláců, z nichž největší je Knóssos. Znalost výroby bronzu, rozvoj hrnčířství a kovotepectví a obchodní styky způsobily, že se Mínojská civilizace rozvinula ve významnou námořní velmoc. Původní písmo mínojců zatím nebylo zcela rozluštěno. Někdy mezi lety 1470 až 1450 př. n. l. říše náhle zanikla. Po pádu této civilizace, která na Krétě žila přes 1500 let, se ostrova postupně zmocňovaly jiné kultury – mykénská, dórská. V roce 67 př. n. l. ovládli ostrov Římané. 

Římané, navzdory jejich trvání na pohanském náboženství, nemohli zamezit silnému náboženskému cítění obyvatel Kréty. Vznik křesťanství v polovině 1. století nebyla náhoda. Prvními křesťanskými poutníky byli Židé z Kréty, kteří navštívili, jak je uvedeno ve Skutcích apoštolů (II, 11), Jeruzalém o Letnicích v roce 33 a uvěřili v nové učení.

První misie křesťanství na Krétě je však spojena s apoštolem Pavlem, a hlavně s jeho žákem a spolupracovníkem apoštolem Titem, a proto je krétská církev považována za jednu z nejstarších apoštolských církví.

Rok založení prvotní církve na Krétě apoštolem Pavlem pravděpodobně patří do období po jeho první cestě do Říma (62–63). Většina historiků-badatelů umisťuje jeho krátký pobyt na Krétě do těchto let. Podrobnosti o jeho činu jsou nám zcela neznámé. Prakticky jediným známým zdrojem informací je jeho List Titovi. Z verše „Nechal jsem tě na Krétě, kvůli tomu, abys uspořádal, co ještě chybí, a abys ustanovil v každém městě starší, jak jsem ti přikázal“ (Titus 1, 5), se zdá, že Pavel byl donucen jinými povinnostmi opustit Krétu před dokončením svého díla, kterým pověřil Tita. Tradice klade přistání apoštola Pavla do zátoky, nedaleko hory Kefali (Hlava). Zátoka Kali Limenes v pohoří Asterousia, (jižně napříč ostrovem od Heraklionu) byla první zastávkou apoštola Pavla, kde poprvé vyučoval křesťanství kolem roku 60, když mířil do Říma. Účel, pro který byl Pavlův věrný učedník Titus jmenován prvním pastorem na Krétě, je také zřejmý. Jeho neustálá přítomnost a aktivita na Krétě byla nezbytná nejen k řešení organizačních otázek, ale také k řešení problémů, které vznikly mezi ranými křesťanskými obcemi z falešného učení sobeckých lidí.

Činnost apoštola Tita, v podstatě prvního zakladatele a (arci)biskupa krétské církve, je nám známa lépe než pozdější tradice jeho nástupců, zachycená v synaxářích. Jeho stálou starostí byla systematická organizace nově založené církve a morálně-náboženský rozvoj místní křesťanské společnosti. Tato práce začala v Gortýně, tehdejším správním hlavním městě Kréty-Candie. Stala se tedy přirozeně i církevní metropolí. Zde tedy založil ap. Titus krétskou církev na pevných základech a zajistil její další směřování. Jeho smrt je datována s mnoha výhradami kolem roku 105. Památka a čest dvou apoštolů Pavla a Tita zůstává živá po dva tisíce let díky pravoslavné křesťanské víře krétského lidu.

Titovi bezprostřední nástupci jsou stále neznámí. Na konci 2. století jsou zmiňováni dva aktivní biskupové: Gortynský Filip a Knossosský Pinytus, kteří bránili a chránili křesťanství před herezemi té doby (gnosticismus, marcionismus atd.). Kréta byla díky své geografické poloze ve Středomoří nezbytnou stanicí v plavbě mezi východem a západem a vždy se podílela na oběhu myšlenek své doby. Korespondence obou biskupů se známým korintským biskupem Dionýsiem ukazuje starost obou biskupů o správný a plodný život krétské církve.

Císař Decius zahájil na konci roku 249 velké pronásledování křesťanů. Na Krétě se jeho oběťmi stali svatí Desetipočetníci (23. prosince), první známí mučedníci krétské církve, jejichž čest a památka se na ostrově šířily od samého počátku. Jejich jména, jak je zachovala tradice spolu s městy, kde působili, jsou: Theodulos, Saturnios, Efporos, Gelasius a Evnikianos z Gortyny, Pompios z Leviny, Agathopus z PanormoMylopotamos, Vasileidis z Kydonie, Zotikos z Knossosu a Evarestos z Heraklionu. Města, ze kterých pocházeli, byla považována za dosvědčené oblasti šíření křesťanství na Krétě v polovině 3. století.

V prvních letech 4. století, během Diokleciánova pronásledování, byl umučen biskup Cyril z Gortýny (9. července 304). Krétský biskup Petr Nový (16. července), který pravděpodobně působil ve stejné době, je také zmiňován jako mučedník. Zatím není znám přesný rok, kdy byl umučen krétský svatý Theophilos „a jeho spolumučedníci“ (31. března) a dvanáct mučednických vojáků z Kréty (12. srpna).

Zastavení pronásledování a uznání křesťanství jako svobodného náboženství za vlády Konstantina Velikého (306–337) otevřelo novou éru nejen pro nové náboženství, ale pro celý římský stát a svět. V polovině 4. století bylo na Krétě nejméně šest diecézí, včetně diecéze Gortýna. Tato významná změna byla dokončena za vlády Theodosia Velikého (379–395). Se založením křesťanství jako oficiálního náboženství státu v roce 380 je účinným zákazem odstraněno modlářství. Stejné období – 4. století – však označuje začátek dlouhého období intenzivních a rozhodných bojů proti herezím. Skrze tyto zápasy ve velmi dlouhém procesu křesťanství nakonec vytvořilo svoje učení a definitivní podobu.

Od raného byzantského období (325–535) tedy převládalo na Krétě křesťanství, jak ukazuje seznam 22 biskupství, která jsou uvedena v „Necdonu Ierocleous“ (Politická geografická gramatika Ierocleous, 528–535). Protože ve starověké církevní tradici byla každou místní církví – samostatnou diecézí, myšlena každá oblast nebo významné město, které mohlo shromažďovat menší osady v oblasti.

Při zavádění metropolitního správního systému Prvním ekumenickým sněmem (325) byla krétská církev organizována do samostatné metropole, s biskupem z Gortýny jako metropolitou, kterému byli podřízeni všichni biskupové místních církví Velkého ostrova. Až do 4. století byla krétská církev, stejně jako všechny místní křesťanské církve, autokefální. 5. století bylo pro Krétu stoletím úplného nastolení křesťanství pro veškeré obyvatelstvo. Hmatatelným příkladem jsou křesťanské baziliky postavené z jednoho konce ostrova na druhý během tohoto a dalšího století. Po rozvoji církevní organizace následovala krétská církev osudy „správy“ východního Illyrica, kterou si nárokovaly církve v Římě a Konstantinopoli. Nakonec východní Illyricum a krétská církev zůstaly církevně nezávislými částmi mezi oběma centry až do roku 535, kdy byly dekretem Justiniána I. (527–565) až do roku 732 začleněny do duchovního dohledu papežského trůnu.

Krétská církev během prvního byzantského období

Jak v raném byzantském období (325–535), tak v období podrobení Kréty duchovnímu dohledu papežského trůnu (535–732) se krétská církev aktivně podílela na všech hlavních polemikách církve, jak ukazuje zastoupení krétské metropole na ekumenických sněmech (III, IV, V, VI a VII). To názorně ukazuje, že již v polovině 5. století byla krétská církev téměř plně rozvinutá. Měla celkem devět diecézí podřízených arcidiecézi Gortyna.

Zápisy koncilů také ukazují, že hierarchické postavení krétské církve nezůstalo neměnné, ale bylo vždy důležité. Arcibiskup Kréty, jak byl nyní nazýván primas krétské církve, je tedy zmiňován zpočátku mezi 39. a 48. a později mezi 9. a 14. místem.

Vazby mezi Konstantinopolí a Krétou, navzdory formální závislosti Kréty na Římu, byly úzké. Tento vztah je jasně vidět v případě Ondřeje Jeruzalémského (Krétského), nejslavnějšího hierarchy Kréty. Jeho zvolení v Konstantinopoli kolem roku 710 nebo 711 primasem církve v Gortýně, která formálně patřila Římu, ukazuje, že v té době byla Kréta do jisté míry pod jurisdikcí patriarchátu, patronace Říma byla vykonávána velmi volně.

Za vlády Lva III. (717–741) se krétská církev definitivně dostala pod jurisdikci východní církve (732/733). V té době započalo obrazoborectví (726–843) a otřásalo Byzancí asi sto let. Za vlády Konstantina V. (741–775) docházelo k nejtvrdšímu pronásledování obránců uctívání svatých ikon nejen v hlavním městě, ale i v provinciích. Kréta nezůstala v tomto boji ušetřena. Obránce ikon, mnich Pavel, byl popraven před rokem 767 guvernérem Kréty Theofanem Lardotyrosem. Jiní Kréťané, obránci ikon, také trpěli pronásledováním nebo mučednickou smrtí mimo ostrov. Nejznámější byl svatý Ondřej „Souzený“, který byl umučen v roce 767 v Konstantinopoli. Během druhého období obrazoborectví byl jedním z nejdůležitějších obránců ikon Mikuláš Studitský, jehož rodištěm byla Kydonie.

Celkově představuje první byzantské období (330–824) slavnou éru v krétské církvi. Od 5. do první poloviny 7. století panoval na ostrově mír. Objevily se přední církevní osobnosti, světci, literáti, byly postaveny chrámy a křesťanství prožívalo plodné období. Pohoří Asturie bylo osídleno poustevníky a monachy. Stalo se centrem mnišství a tradice noetické modlitby, dodnes nazývaným Svatá hora Kréty. V tomto období žili svatí Eftychios a Eftychianos se sestrou Kassiani v oblasti kláštera Odigitria v místě zvaném „Agios“, tj. místo svatých. Svatý Eftichios byl biskupem v Gortyně a arcibiskupem na Krétě. Protože velice miloval hesychastický život, odešel do ústraní (možná byl zbaven katedry) a praktikoval askezi až do konce svého života společně se svým bratrem Eutychianem. Svatý Eutichianos byl prostý mnich a byl umučen v Manarii (jak se dnes místo nazývá) mezi vesnicí Listaro a klášterem Odigitria. Zde je skála, na které byl umučen, otiskla se na ni ruka světce a sekera, vražedný nástroj. Sestra svatých, Kassiani (nebo Eftychiani), žila jako asketka v jeskyni na hoře Kefali, známé „jeskyni Kassiani“ na mysu Lithino, na strmém a nepřístupném místě. O svaté Kassiani a její jeskyni existuje mnoho legend a tradic v okolí. Černými skvrnami této doby byla krize obrazoborectví a pirátské nájezdy saracénů.

Církev na Krétě během druhého byzantského období a arabské okupace

Arabský vpád roku 824 byl součástí vzepětí Arabů, kteří obsadili okrajová území východní i západní Římské říše. Dnešní Svatou zemi, Egypt, Španělsko atd. Z tohoto období se nezachovaly žádné písemné zprávy. Země byla rozvrácena. Jistě nastupovalo muslimské náboženství. Přístavy na Krétě se stávaly pevnostmi pirátů. Biskupství byla rozvrácena, předpokládá se působení peregrínů-putujících biskupů, kteří neměli pevnou katedru. Patrně podporovali a posilovali obyvatelstvo ve venkovských a horských oblastech.

Byzanc se mnohokrát pokusila získat Krétu zpět. Nakonec se jí to podařilo v březnu 961 Nikeforem Fokou, pozdějším císařem (963–969). Znovuzískání ostrova bylo výchozím bodem druhého byzantského období (961–1204). Okamžitě byl řešen problém návratu stáda do lůna církve, stejně jako christianizace Arabů, kteří zůstali na Krétě po jejím osvobození.

Nikiforos Focas, sám hluboce věřící, řešil tento problém brzy. Zatímco stále obléhal Candii, pozval svatého Atanasia Athoského – svého přítele a rádce, který ho navštívil v byzantském táboře. Poté posílal poselství do různých klášterních center a vyzýval duchovní, aby posiloval pravou víru. V té době jsou nejznámějšími Kajícník Nikon a Jan Cizinec (Xenos).

Téměř všichni ostatní duchovní a hierarchové, kteří žili v tomto období, jsou nám známi pouze jako jména. Existují však náznaky, že náboženský, duchovní a umělecký život vykazoval pozoruhodný růst, který se dostavoval postupně a v průběhu času, ve 12. století, spolu s ekonomickým růstem. Kréta měla rozvinutý náboženský, duchovní a umělecký život. Kréťané si zachovali své náboženské cítění a kontinuitu.

Svatý Jan Xenos z vesnice Siva v Pyrgiotisse začal svůj asketický život v Asterousii, konkrétně v oblasti kláštera Odigitria, na místě AGIOS na hoře Raxos, kde našel v jeskyni hroby svatých Eftychia a Eftychiana, jež přičítal Božímu zjevení. Vedle jeskyně postavil svůj první chrám zasvěcený oběma svatým. Sám hledaje a znaje sílu pouštního života, dokázal vykonávat misijní práci, putoval z Asterousie do západní části Kréty (prefektura Rethymno a prefektura Chania) a založil 8 klášterních komplexů a mnoho chrámů. Do klášterů uvedl mnichy a příkladně organizoval jejich životy. Před koncem svého života sepsal svou vůli, která nám poskytuje mnoho informací o jeho práci a jeho životě.

Svatý Jan Xenos, jak byl nazýván, spojil modlitbu a sociální činnost, zajímal se vždy o problémy v místě svého pobytu, stavěl nádrže na vodu, učil správnému obdělávání půdy, včelařství a zároveň se staral o duchovní kultivaci svých bližních. Sídlem metropole byla původně opět Gortýna, ale brzy se přestěhovala do Candie (dnešní Heraklion), kde zůstala dodnes. Změna sídla diecéze byla způsobena úpadkem Gortýny, z města zbyli do dnešních dní rozsáhlé rozvaliny nacházející se na několika kilometrech čtverečních. Vévodí jim pozůstatky katedrály svatého Tita, ve své době mohutné stavbě, amfiteátr a fórum, kde je vytesán tzv. Gortynský zákoník. Nejstarší kodex práva zapsaný na evropském kontinentu.

Obecně vzato, návrat Kréty do Byzance přinesl nový vítr prosperity a kulturního povznesení, navzdory pomalému tempu její integrace do hierarchie církví patriarchátu. Změny byly pociťovány ve všech oblastech, v náboženském životě, při stavbě kostelů, v umění, v klášterních institucích. Od 12. století má Kréta nádherné freskové chrámy. Zdá se, že krétští umělci byli schopni sledovat umělecké trendy Byzance velmi rychle.

Církev na Krétě za Benátčanů

Již v předvečer čtvrté křížové výpravy (1203) přestala Kréta patřit k byzantskému území. Alexios Angelos si pospíšil předat Krétu Bonifácovi z Montferratu, aby dosáhl návratu svého otce na trůn v Konstantinopoli. Po pádu Konstantinopole (1204) udělili křižáci Bonifácovi právo obsadit ostrov. Janovský pirát Jindřich Pescatore, odpůrce Benátčanů, však dokázal v roce 1206 obsadit a dobýt velkou část střední Kréty. Následovaly tvrdé boje mezi Benátčany a Janovany, dokud se Benátčanům nepodařilo zvítězit (1211) a ovládnout ostrov.

Dlouhé období benátské nadvlády (1204/1211–1645/1669) bylo pro krétskou církev obzvláště kruté. Noví dobyvatelé od počátku usilovali o trvalou okupaci a vykořisťování Kréty, jakmile si uvědomili, že pravoslavná církev je velkou sjednocující silou lidu, podporující byzantské myšlenky, nositelem odporu proti latiníkům, a proto je jejich nejsilnějším a nejnebezpečnějším protivníkem, přijali přísná opatření. Ta omezila duchovní svobodu Kréťanů. Zrušili a odstranili pravoslavné biskupy. Mikuláš, poslední primas krétské církve, muž čestný a vzdělaný, uprchl na Nikajský dvůr a předsedal metropoli Smyrně, která mu byla dána jako rezidence. Byla zakázána kněžská svěcení. Ti Kréťané, kteří se chtěli stát duchovními, museli nejprve získat povolení benátských úřadů ostrova a zaplatit značné finanční částky. Poté cestovat na Peloponés nebo do Malé Asie, kde by našli pravoslavného archijereje, který by je vysvětil. Benátčané připravili pravoslavnou církev o její majetek. Na místa pravoslavných biskupů dosadili latiníky a do velkých měst a provinčních center jmenovali jako představené pravoslavného duchovenstva protopapeže a protopsalty. Tito představení byli osoby absolutně loajální k Benátčanům, zaměstnanci placení státem, ke kterému se hlásili. Cílem Benátčanů byla úplná dezorganizace krétské církve.

Kréťané se s touto politikou nikdy nesmířili. Vzdorovali a rozhodně bojovali proti benátské nadvládě. Ekumenický patriarchát usilující o unii s Římem nebyl v té době nejpevnější oporou. Vztahy s římskými katolíky a snaha o sjednocení církví byly nejpalčivějšími problémy. Kréťané zacházeli s opovržením s představiteli papežské unitářské politiky. Přesto ale stále s důvěrou vzhlíželi ke Konstantinopoli cítíce, že zachovávají své kulturní a národní dědictví.

Bezprostředně po pádu Konstantinopole (1453) dorazilo na Krétu mnoho uprchlíků, šlechticů, učenců a duchovních, v Benátčanech vzbuzovali obavy a strach, že podnítí osvobozenecké touhy Kréťanů. Obavy Benátek nebyly ani přehnané, ani neopodstatněné, soudě podle revolučního hnutí Sifis Vlastos, (dle jména vůdce) krvavě potlačeného, které vypuklo na ostrově krátce po pádu Konstantinopole v roce 1453. A toto povstání nebylo v té době ojedinělým jevem.

Vytrvalost Kréťanů stát na svých pozicích donutila Benátčany zmírnit svou tvrdou náboženskou politiku, která se stala mnohem mírnější v posledních 150 letech jejich nadvlády nad ostrovem. Tento postoj byl jistě ovlivněn tureckou hrozbou.

Vesnice a provinční městečka v horském terénu ostrova nebyly nikdy plně podmaněny a žily svým způsobem života. Navzdory benátské okupaci přežilo mnoho klášterů z druhého byzantského období a byly založeny nové, zejména během posledních 150 let benátské nadvlády. Bylo postaveno mnoho kostelů vymalovaných freskami, vzkvétalo malířství a literatura, pěstovala se byzantská hudba a obecně se rozvíjel duchovní život.

Vývoj umělecké produkce probíhal velmi rychlým tempem od 13. do 14. století. Ve freskových kostelech a klášterních katolikonech jsou zachována jména byzantských císařů jako donátorů z let 1291 až 1446, což naznačuje trvalou oddanost Kréťanů Konstantinopoli, ale také zájem Byzance o Krétu. Od poloviny 15. století byla vytvořena zvláštní umělecká tradice, krétská post-byzantská škola, která dominovala až do konce benátské nadvlády a přežila v drsných podmínkách způsobených tureckým dobýváním. Od této doby se nástěnné malby zcela zastavují a vyrábějí se pouze přenosné ikony. Umělecké dílny na Krétě, zejména v Candii, byly organizovány od 16. století do cechů, často rodinných, a začaly vyvážet svou produkci do celého pravoslavného světa. Ikony krétské školy dnes najdeme na ostrovech v Egejském moři, v Aténách, v Makedonii, na Jónských ostrovech, ale také na Balkáně, v Benátkách a v Rusku. Kompetentní reprezentativní vzorky jsou vystaveny v Historickém muzeu na Krétě, ve starém kostele svaté Kateřiny v Heraklionu, v nové sbírce byzantských a post-byzantských pokladů Chanie a v katolikonech nebo církevních muzeích většiny klášterů. Fakt, že zázračný vrchol, který zažila krétská literatura a umění během benátské okupace, se odehrál v rámci cizí nadvlády a útlaku, dokazuje umění lidu využít všech možností k nalezení nových cest duchovní tvorby, a to vždy v rámci své vlastní odlišné historické podstaty.

Přínos Kréty pro písemnictví a umění během posledních dvou století benátské vlády (1453–1669) byl jedinečný. Významní krétští učenci, duchovenstvo a umělci, kteří byli aktivní během tohoto období na Východě i na Západě, vytvořili díla, která jsou nadčasová a věčná. (Domenikos Theotokópoulos – El Greco, Theofanis Strelitzas – známý jako Theofan-Krétský, Michael Damaskenos, Georgios Klontzas, Angelos Akotanos, Andreas Ritzos, členové rodiny Lambardos a jiní).

Církev na Krétě za vlády Osmanů

Období osmanské nadvlády (1645/1669–1898) tento kurz přerušilo, bez ohledu na to, jak moc Turci alespoň zpočátku dávali najevo, že mají jiné úmysly. Ve snaze ovlivnit pravoslavné Kréťany psychologicky, v souladu se zavedeným principem sultánů, politikou náboženské tolerance, okamžitě přistoupili k obnovení pravoslavné metropole a obnovení církevní hierarchie na Krétě.

Neophytos Patellaros, učený mnich kláštera Arkadi a příbuzný ekumenického patriarchy Athanasia III Patellarose, byl vysvěcen v roce 1647 na prvního pravoslavného metropolitu Kréty.

Obnovení pravoslavné hierarchie na Krétě bylo doprovázeno duchovními, správními, soudními a finančními privilegii, udělovanými podle turecké tradice pravoslavným archijerejům. To však janičářům (elitním vojenským osmanským jednotkám) nezabránilo v násilí, a dokonce i zabíjení kněží. Vražda biskupa z Lambie Methodia Siligardose (1793) janičáři v jeho sídle je historii dobře známá. Vysocí kněží a další duchovenstvo obvykle kupovali své jistoty částkami peněz a dary, které jim nenasytná turecká chamtivost implicitně, nebo dokonce otevřeně vnucovala. Daně, které uvalili na křesťany, byly přemrštěné a utlačující. Vztahy krétské církve s ekumenickým patriarchátem zpočátku prošly velkou krizí, ze které se radovali místní muslimové. Patriarchátu se podařilo změnit sultánovu politiku a zabránit prohlášení krétské církve za autokefální. Za vlády krétského metropolity Gerasima Letitzise (1725–1756) byly obnoveny vztahy s patriarchátem. Kréta zůstala pod správní jurisdikcí ekumenického patriarchátu. Tato závislost se snížila po autonomii ostrova.

Nejdůležitějším problémem v tomto období byla islamizace, která byla výsledkem více vypočítavosti než násilí a nátlaku.

Bohoslužby byly pro křesťany na Krétě teoreticky zdarma. Byly také vydány ochranné fermany pro svobodu zavedených svátků a jejich rituálů. V praxi to však bylo úplně jiné a mnohem těžší. Marinos Tzanes Bounialis již v dramatických verších popsal vandalismus proti pravoslavným kostelům. Během krétské války (1645–1669) kláštery na Krétě trpěly rabováním a ničením, zejména ty, které vzdorovaly Turkům. Ikony, posvátné nádoby, roucha, knihy a rukopisy byly zničeny. Po pádu Candie (1669) a upevnění turecké okupace na Krétě byly kláštery, které existovaly v městských centrech, zničeny nebo přeměněny na mešity, madrasy a kasárna. Z mnoha stovek krétských klášterů, které známe z posledního období benátské nadvlády, jen velmi málo přežilo a bylo aktivně zachováno.

Svatý zákon muslimů zakazoval zakládání nových klášterů a chrámů. I pro opravy a údržbu starých bylo nutné získat zvláštní povolení, které obvykle stálo mnohonásobně více, než byla vlastní oprava. V těchto těžkých časech tak přežilo jen málo klášterů a byly to hlavně ty velké a bohaté, které mohly platit vysoké daně a zvláštní příspěvky, stejně jako bohaté dary tureckým úředníkům.

Ekumenický patriarchát si pospíšil, aby pod svou ochranu umístil mnoho klášterů, využil svých privilegií a prohlásil je za stavropigiální. Metropolita Neophytos Patellaros podnikl podobné kroky již v roce 1654 a udělil ekumenickému patriarchátu některé bohaté kláštery, jako Arkadi, Arsani atd. Mnišství si tak zachovalo svůj význam pro duchovní život Kréty, jak se rozvinulo během benátské okupace.

Duchovní tradice krétských kněží povznesená v posledních letech benátské nadvlády náhle a definitivně zanikla tureckou okupací. Teprve na přelomu 18. a 19. století jsme na Krétě našli učené duchovenstvo, jako byl seminarista Řehoř Megalovrysanos, Neophytos Economu aj. Nedostatek vzdělání v těchto těžkých časech byl však kompenzován étosem duchovenstva a mnichů, kteří si zachovali víru, národní vědomí s čistotou svého života.

Několik hierarchů a dalších duchovních bylo zasvěceno do Společnosti přátel. (Tajná organizace pracující počátkem 19. století na svržení osmanské správy v Řecku a vytvoření samostatného řeckého státu. Členy tohoto sdružení byli hlavně mladí fanariotští Řekové z Ruska a lidoví náčelníci z tehdejšího Řecka. Jedním z vůdců organizace byl i Alexandros Ypsilantis.) Po vypuknutí revoluce v roce 1821 na Krétě se duchovenstvo stalo prvními oběťmi tureckých represálií. Ti, kteří přežili, sloužili věci svobody a byli vyznamenáni za své hrdinství. Krétská církev sloužila boji materiální i duchovní pomocí. Podobný byl příspěvek církve a duchovenstva i k následným revolucím. Drama historického kláštera Arkadi ukazuje míru této oběti.

Klášter hrál aktivní roli v krétském odporu proti osmanské vládě během krétského povstání v roce 1866. 943 Řeků, většinou žen a dětí, hledalo útočiště v klášteře. Po třech dnech bitvy a na rozkaz opata kláštera Kréťané vyhodili do povětří sudy střelného prachu a raději se obětovali, než aby se vzdali.

Klášter se stal národní svatyní na počest krétského odporu. 8. listopad je v Arkadi a Rethymnu dnem vzpomínkových bohoslužeb. Výbuch neukončil krétské povstání, ale přitáhl pozornost zbytku světa. Z 964 lidí přítomných na začátku útoku bylo 846 zabito v boji nebo v okamžiku výbuchu. 114 mužů a žen bylo zajato. Jako úctyhodný fakt působí skutečnost, že mezi osmanskými vojáky byla na kopcích před klášterem nalezena skupina koptských Egypťanů. Tito křesťané odmítli zabíjet jiné křesťany. Byli popraveni osmanskými vojáky a ostatky ponechány na místě rezistentního odporu.

Po strašlivém masakru archijerejů v roce 1821, metropolity Gerasima a biskupů Neofyta z Knóssosu, Joakima Chersonského, Ierothea z Lambis, Zachariase ze Sitie, a titulárního biskupa z Dioupolis Kallinika, zůstala krétská církev bez vůdců asi dva roky.

Valné shromáždění v roce 1877 rozhodlo, z čistě praktických důvodů, že od nynějška budou velekněží na Krétě placeni z veřejné pokladny ostrova. Četná povstání na Krétě postupně uvolnila staré bariéry a postupně docházelo ke zrušení mnoha zákazů náboženské nesvobody. Dne 30. března 1856 Pařížská smlouva sultána zavázala k uplatňování zákona Hatti-Houmayoun, který křesťanům a muslimům zaručoval občanskou a náboženskou rovnost, rozšířenou zákonem (1868) a Alepskou úmluvou (1878). Svatý zákon muslimů zakazující zakládání nových chrámů byl zrušen. 25. března 1862 byl založen velký kostel Agios Minas v Heraklionu, který byl slavnostně otevřen 16. dubna 1895. Nový vývoj náboženských a politických poměrů na Krétě přiměl mnoho tajných křesťanů otevřeně vyznat svou víru a vrátit se ke svému náboženství.

Zatímco krétská církev nemusela v prvním období osmanské nadvlády čelit věroučným problémům, v polovině 19. století byla dvakrát šokována činností luthero-kalvinistů a později katolickou propagandou.

Po revoluci v letech 1866–1869 a obnovení vnitřního míru na ostrově přistoupila krétská církev k vydání zákona „Organizace svatých klášterů na Krétě, stavropigií a farnosti“ (1870) schváleného tureckými vládci. Tato listina přijala závazek zřídit školy z příjmu klášterů.

Od poloviny 19. století mělo krétské duchovenstvo možnost studovat na školách vyššího teologického vzdělávání (Atény, Jeruzalém, Chalki atd.). Od roku 1870 jsou všichni biskupové na Krétě Kréťané. Pro vzdělávání nižších duchovních byly na Krétě založeny a provozovány církevní školy a seminář v klášteře Nejsvětější Trojice v Tzagarolonu, který dodnes funguje jako církevní lyceum.

Krétský stát

Po zrušení osmanské nadvlády a vyhlášení krétské autonomie (1898–1913) se otázkami krétské církve zabýval krétský stát. Posledním metropolitou turecké okupace byl Timotheos I. Kastrinogiannakis (1870–1898). Po jeho smrti zvolil ekumenický patriarchát Eumenia Xiroudakise, biskupa z Lambi a Sfakie, novým metropolitou Kréty, ale revoluční vláda ho odmítla uznat.  Nastalé nejasnosti a právní komplikace pomáhal řešit i iónský právník Ioannis Skaltsounis a poradce pro spravedlnost (budoucí premiér Řecka) Eleftherios Venizelos. Zákon tehdy chtěl, aby počet klášterů s více než 50 mnichy byl omezen na polovinu. Zbytek byl považován za insolventní. Dále pak, kde byl počet mnichů menší než šest osob, byli kláštery okamžitě rozpuštěny. Pokud by realizace výše uvedeného zákona byla konečná, přežilo by na celé Krétě pouze devět klášterů. Nicméně podle novějšího zákona krétského státu 553 ze 17. července 1903 byly všechny kláštery, které měly nejméně šest mnichů, rekonstituovány jako nezávislé a jako jejich pobočky ty, které měly mnichů méně.

Administrativní organizace církve na Krétě si zachovala typ metropolitního systému. Charta, která definovala rámec relativní autonomie, byla přijata ekumenickým patriarchátem a vysokým komisařem ostrova. Metropolita a biskupové vytvořili provinční synodu, která se scházela pravidelně jednou ročně a mimořádně v případě vážné potřeby. Zasedání se účastnil nehlasující vládní komisař. Biskupové Kréty byli voleni provinčním synodem, který zvolil všechny tři kandidáty na metropolitní trůn, z nichž ekumenický patriarchát vybral jednoho za metropolitu.

Po sjednocení s Řeckem

Charta platila i po sjednocení Kréty s Řeckem (1913) a tvořila základ polo-autonomního správního režimu krétské církve.

V období druhé světové války prošla Kréta dalším martyriem v podobě okupace ostrova německými vojsky. Jednalo se o největší letecký výsadek v dějinách válečnictví. Přes odpor spojeneckých vojsk a za pomoci domácího obyvatelstva za velkých ztrát němečtí výsadkáři ostrov dobyli. Následná pomoc při evakuaci spojeneckých vojsk do Libye a pomoc v partyzánském boji je světlou stránkou všech klášterů, mnichů i církve obecně.

Do šedesátých let 20. století proběhlo ještě několik církevních krizí mezi Řeckým státem, krétským synodem a konstantinopolským patriarchátem. Nová charta krétské církve je přizpůsobena moderním požadavkům. Vztah mezi krétskou církví a ekumenickým patriarchátem je jasně definován.

V roce 1962 zákonem č. 812 ekumenického patriarchátu obdrželi všichni biskupové Kréty titul metropolity, zatímco později, zákonem č. 283 z 28. února 1967 ekumenického patriarchátu, byla krétská metropole prohlášena arcidiecézí a metropolita arcibiskupem Kréty.

Podle nové charty vykonává správu krétské církve eparchiální synod, který je nejvyšším místním orgánem a vykonává dohled ve všech oblastech církevního života metropolí.  Na ostrově je pozoruhodný klášterní život, mužský i ženský.

Vycházejí časopisy a knihy. V provozu jsou rozhlasové stanice i rozsáhlá sociální práce. K dispozici je také církevní gymnázium a lyceum, vyšší církevní škola a pravoslavná akademie na Krétě.

Ostrov je dodnes jednou z nejosobitějších oblastí Řecka s vlastním dialektem a uvědoměním.

Na závěr dáme slovo otci Partheniovi, gerondovi z kláštera Odigitria u vesnice Sivas. Jako rodilý Kréťan ze staré křesťanské rodiny, která se podílí na duchovním životě ostrova, je tím nejpovolanějším, kdo se může vyjádřit o současném životě na ostrově.

„Začíná nové období úpadku Asterousie. Naše kláštery jsou nedostatečně funkční s velmi malým počtem mnichů a poustevny jsou přeměněny buď na rekreační střediska, nebo na osady s výstavbou libovolných budov a hotelů. Typickým příkladem je Matala, poustevna s mnoha askety, kteří žili v jeskyních stovky let, se dnes stala turistickou vesnicí s hotely a obchody. Podobný osud potká i další osady.

Krize mnišství je však spojena také s obecnou duchovní krizí naší doby, krizí hodnot, morálním úpadkem společnosti a vlivem materialistických proudů.

Rychlé obohacení posledních let a duch blaženosti a pohody negativně ovlivnily duchovní běh světa naší doby.

V současné době probíhá proces návratu lidí do církve, zejména mladých lidí, což je slibné do budoucna. Jak je patrné z historického průběhu mnišství, kláštery vždy vykonávaly velkou charitativní činnost, zejména v době svého rozkvětu, a pomáhaly lidem materiálně, ale hlavně duchovně. V těžkých letech (války, okupace) byli lidem nablízku a poskytovali jim materiální i duchovní ochranu.

V mírových dobách se kláštery a poustevny stávají přístavy duše pro mnichy i laiky a poskytují útěchu, pokoj, posílení víry a osvícení pro řešení různých problémů. Můžeme je nazvat nebeskými branami, které nás přibližují k Bohu.

Mnišství je duchovní maják, který vede všechny křesťany do nebeského království. Mniši i poustevníci se přimlouvají u Boha za celý svět svou neustálou modlitbou a uctíváním. Poslušnost a pokora, kterou mnich žije, řeší slepé uličky vytvořené arogancí a pýchou, která je pěstována ve světě a způsobuje uvěznění v egu a psychické poruchy. Zotročení člověka hmotou, zbožštěním peněz trápí jeho duši úzkostí, nejistotou a vede k vykořisťování člověka člověkem a ničení přírodního prostředí. Mnich bez majetku žije bez materiálních starostí, v Boží prozřetelnosti, miluje a respektuje své bližní jako obraz Boha a přírodu jako jeho stvoření. Je příkladem přístupu k hmotným statkům. A ve velkém problému mravní zkaženosti naší doby, se sexuálním osvobozením (cizoložství, potrat atd.) a s rozpadem manželství s mnoha sociálními důsledky, mnišství s panenstvím a asketický život ukazuje cestu osvobození od vášní a rozkoší, které člověka odlidšťují. Učí svět žít zdravě, s úctou ke svátosti manželství, k manželům, k duchovnímu cvičení, půstu a sebeovládání, které člověka povznášejí, zatímco otroctví vášní ho degraduje a odsuzuje na věčnost.“

Podle oficiálního materiálu svaté metropolie Rethymna a Avlopatamosu a svatého kláštera Panagia Odigitrias – Sivas.

Text a foto: Prot. Josef Brožek