Jak vznikaly ikony novomučedníků českých

Rozhovor s ikonopiskou Mgr. Ludmilou Juzovou

V roce 2021 vznikl nápad vytvořit soupravu ikon ve formě kivotu (z řeckého κιβωτός – zdobná skříňka nebo skleněná přihrádka pro uchovávání a vystavování ikon) zasvěcenou jedinému tématu – oslavě veliké oběti novomučedníků českých, kteří položili život v období nejkrutějšího pronásledování naší církve, ale i celého českého národa. Arcibiskup Michal, pokračovatel archijerejské služby na katedře svého svatého předchůdce a zakladatele vladyky Gorazda II., se ve svých promluvách mnohokrát pokoušel přibližovat věřícím neobyčejný význam událostí, které z katedrály Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici učinily místo posvátné. Toto místo svědčí o mimořádném vzepětí síly víry v Pána Ježíše Krista v době takzvané heydrichiády. Pravoslavní křesťané svou pevnou vírou a statečností následovali Krista. Jejich mučednictví a svatost právě zde musí hlásat lidé, jinak zde o tom bude volat každý kámen (Lukáš 19:40).

O projektu kivotu jsme hovořili s ikonopiskou pražské pravoslavné eparchie Mgr. Ludmilou Juzovou.

Jaké ikony tvoří soubor na kivotu?

Do souboru ikon byl samozřejmě vybrán svatý novomučedník biskup Gorazd II., jeho dva nejbližší spolupracovníci, kněží Vladimír Petřek a Václav Čikl, kteří sloužili v naší katedrále, dva zástupci věřících a pražské pravoslavné církevní obce Jan Sonnevend a Václav Ornest, kteří nabídli útočiště českým parašutistům v kryptě. Je třeba i v naší době pohlédnout prostřednictvím ikon do tváře osob, jejichž utrpení a statečnost nám věčně bude příkladem. Další obrazy mají připomínat místa mučednické smrti mnoha věřících, kteří byli ubiti nacisty v koncentračním táboře Mauthausen a na dalších místech. Jejich jmen je mnoho, ale každé si na tomto místě zaslouží čestnou připomínku.

Jak se dařilo projekt realizovat?

Práce trvala dva roky. K 80. výročí mučednické smrti sv. novomučedníka biskupa Gorazda, tj. 4. září 2022, byly dokončeny a posvěceny první 3 ikony z plánovaného souboru (ikona sv. biskupa Gorazda II. a ikony dvou kněží pražského katedrálního chrámu – sv. Vladimíra Petřeka, sv. Václava Čikla), počátkem roku 2023 byly doplněny další dvě ikony členů pražské církevní obce (sv. Jan Sonnevend a sv. Václav Ornest). V roce 2023 byly dokončeny k slavnému datu výročí smrti sv. Gorazda další tři obrazy míst utrpení pronásledovaných českých vlastenců a pravoslavných věřících (katedrála sv. Cyrila a Metoděje, střelnice v Praze – Kobylisích a koncentrační tábor Mauthausen). Všechny ikony byly vloženy do původních historických rámů.

Čím projekt začal?

Ikonopisec při započetí práce na ikonách se musí seznámit s životy svatých. Proto jsem nejdříve nahlížela do historických dokumentů, literatury a pramenů uchovávaných v archivu Národního památníku hrdinů heydrichiády v kryptě pod katedrálou sv. Cyrila a Metoděje. Pracovníci Památníku zodpovídali některé mé otázky a dotazovali se na podrobnosti svých kolegů v muzejních pracovištích při koncentračních táborech v Terezíně a v rakouském Mauthausenu. Šly mi před očima obrazy celých rodin a jejich osudy. V Mauthausenu bylo popraveno 262 československých vlastenců, příbuzných a spolupracovníků parašutistů, kteří se podíleli na atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ovšem zdaleka nejde o finální počet obětí. V té době na nárožích Prahy visely seznamy představitelů elity českého národa, spisovatelů, vědců i docela neznámých lidí zastřelených v Kobylisích. Znalosti biografické a faktografické je potom potřeba transformovat do kanonických zobrazení. Poselství je třeba přetavit do řeči symbolů a podob. Každý ikonopisec zná složitost práce, při které se má vyjádřit vnitřní oslavená podoba osoby podle archivních pramenů. To opravdu není lehké. Při zachovávání kánonů je zároveň třeba zachovat i podobnost linií tváře podle fotografií, ale nejde o portrét v běžném slova smyslu.

Kdo se na projektu podílel?

Historiky už jsem zmínila. Na prvním místě je ale třeba zmínit, že každá ikona se stává ikonou pod duchovním vedením vysvěcené osoby, která se v průběhu tvorby modlí, radí a kontroluje výtvarnou práci ikonopisce, inspiruje ho od prvních náčrtků koncepce až po poslední dotyk štětce. Nakonec také ikonu posvětí a teprve tehdy je dílo završeno. Teprve tehdy se ikona stává ikonou. Duchovní stránka je tedy těžištěm. Ikonopisec musí zůstávat v pozadí, on je jen tichým nástrojem něčeho, co je lidmi nalézáno s duchovní pomocí. A to je velmi těžké, protože bez diskusí to prostě nejde. V tomto případě byl mým hlavním duchovním průvodcem a rádcem vladyka Michal, on také ikony při liturgii posvěcoval. Do projektu byli samozřejmě zapojeni i další duchovní. Každý něčím přispěl.

Projekt měl přirozeně také stránku logistickou, organizační a technickou. Všichni, kteří přispěli k dokončení projektu, si zaslouží chválu a dík.

Co se při procesu tvorby takového projektu děje?

Tvoříme-li ikonu svatého, nezapomínáme při práci s linií, že rysy tváře odrážejí vnitřní energii osoby, a to energii usebranou, skromnou, laskavou, milující, tichou a navzdory tomu nesmírně silnou, přemáhající všechny síly bolesti a utrpení, zla a nenávisti přítomné v tomto světě. Stejně skromně a tiše ikonopisec klade na obraz linie, tahy štětcem, do nichž vkládá svou naději, že se pocit poselství života a tváře svatého aktivuje při setkání s divákem. Každý ikonopisec si moc přeje, aby divák pocítil tu energii, která při tvorbě objala celou duši ikonopisce, a aby divák pochopil, že tato něžná a tichá energie objímá při modlitební chvilce i jeho. I já bych si to moc přála.

Co je při tvorbě ikony nejdůležitější?

Nikoli co, ale kdo. V centru veškeré práce je pro ikonopisce divák, věřící, který před ikonou bude stát.

Ikony je třeba harmonicky zakomponovat do interiéru chrámu, aby oslovovaly příchozí. Ikonopisec předem vnímá umístění ikony z různých úhlů a kontextů, v jakých bude příchozí vnímat své setkání s konkrétní ikonou. Všímá si dopředu nejen pohybů návštěvníka v interiéru, ale i souladu obvyklých pohybů duchovních během liturgie. Záleží přitom na barvách liturgických oděvů, na různých teplotách barevných odstínů, pohybu slunce i umělého osvětlení. To vše se v proudu symbolických pohybů proměňuje. Je třeba předjímat dynamiku proudících energií, jaké pociťujeme pouze v posvátném prostoru chrámu. Ohniskem pozornosti stavitele i ikonopisce je vždy duše návštěvníka. Jde o to, co uvidí jako první, jak se jeho oči střetnou a potkají s pohledy zobrazených svatých. Proto je důležitá nejen kompozice postavy na ikoně, ale i její umístění v prostoru. Ikona v sobě nese potenciál aktivizovat imaginaci, rozum a představy příchozího. Kdokoli přijde a pohlédne, otevírá se mu možnost vstoupit do dialogu, který jeho duši proměňuje, pozvedá ho k Bohu. Z chrámu by si tedy měl odnést něco, co by mohl prožívat jako nemateriální obohacení, zušlechtění. A aby se pak chtěl do chrámu a k rozvíjení vztahu s Bohem stále ve svém životě vracet.

Jde tedy o návrat k odkazu minulosti?

Ten návrat, vcítění se do utrpení novomučedníků tam také hraje roli. Ti lidé nežili v tak vzdálené době, proto si jejich životní podmínky i vzhledem k místu, kam chodíme na bohoslužby, dovedeme představit. Ale návrat není to hlavní. Připomínka obětí novomučedníků českých musí být výzvou orientovanou do budoucna. Má být posilou na naší duchovní cestě, ukazatelem víry, pravdy, cesty, statečnosti a naděje pro generace současné i budoucí.