Křesťanské starožitnosti. Zvěst o zničení chrámu Mart-Marjam
Hlas pravoslaví uvádí překlad středověkého rukopisu popisujícího zničení damašské katedrály přesvaté Bohorodice muslimy. Žijeme v době, kdy se po celém světě ničí křesťanské chrámy: na Blízkém východě islamisty, na Ukrajině mezi sebou válčícími křesťany, v Evropě se tu a tam odsvěcují pro nadbytečnost nadšenci post-křesťanské společnosti. Starý křesťanský text svědčí o duševní bolesti jeho autora, který se stal svědkem zničení svatyně milé jeho srdci. Smutná událost se odehrála před více než 1000 lety, od té doby se lidstvo bohužel nepolepšilo.
Předmluva a komentáře
Vyprávění o zničení damašského katedrálního chrámu přesvaté Bohorodice (Mart-Marjam), jenž je jedním z nejstarších vzorů arabského křesťanského písemnictví, čekal úžasný osud[1]. Zachoval ho pro nás arcidiákon Pavel z Aleppa, který v roce 1642 našel v depozitáři knih Antiochijského patriarchátu v Damašku dva rukopisy tohoto díla (pocházející ze společného protografu se ztraceným závěrem). Autor Zvěsti pro nás zůstává anonymní[2]. Příběh o zničení katedrály zřejmě na patnáctiletého mladíka silně zapůsobil, přepsal ho a poté spolu s kopiemi dalších teologických a historických církevních knih zařadil do obsáhlé rukopisné knihy. Protograf, který používal Pavel, se do dnešních dnů nedochoval – zřejmě shořel spolu s archivem patriarchátu při damašském masakru v roce 1860. Osud Pavlova rukopisu byl šťastnější. Na začátku 20. století se dostal do rukou antiochijského patriarchy Řehoře IV. Chaddada a v roce 1913 byl darován ruskému caru Mikuláši II. spolu s velkou sbírkou arabsko-křesťanských rukopisů, které se později staly ozdobou sbírky Asijského muzea.
Pravoslavná katedrála v Damašku zažila během svých dlouhých dějin několik zničení. Je třeba poznamenat, že Pavel z Aleppa na okraji své kopie Zvěsti zanechal výňatky ze středověkých kronik o prvních třech zničeních. V roce 924 se ve městech na Blízkém východě odehrála vlna útoků na chrámy a Mart-Marjam byla mezi oběťmi těchto pogromů. V roce 1009 katedrála byla zničena na příkaz fátimského chalífy al-Hakima, známého svým krutým pronásledováním jinověrců. V roce 1260, po porážce Mongolů u Ain-Džalutu, si damašští muslimové vybíjeli na chrámech svou nahromaděnou nenávist vůči křesťanům, kteří vítali příchod mongolských dobyvatelů. Poslední zpustošení Mart-Marjam se odehrálo v roce 1860, během masakru křesťanů v Damašku, ale tyto události se odehrály již po Pavlovi z Aleppa.
Je velmi pravděpodobné, že Zvěst popisuje první ze série těchto ničení, pogrom roku 924. Jeho historický kontext lze pochopit z kroniky alexandrijského patriarchy Eutycha, který v době mezi zářím 923 a říjnem 924 zaznamenal celou řadu útoků na chrámy v poměrně omezené geografické oblasti. Byla to pobřežní Palestina (Ramla, Caesarea, Aškelon), východ Delty (Tinnis) a nakonec Damašek, kde kromě Mart-Marjam bylo zpustošeno mnoho chrámů a monastýrů, jak melkitských, tak jakobitských a nestoriánských[3].
Tyto excesy se v následujících letech periodicky opakovávaly. V roce 937 byly zaznamenány útoky na jeruzalémské chrámy, v roce 940 byl zničen chrám v Aškelonu a v 60. letech 10. století Blízkým východem se prohnala celá vlna pogromů a vražd patriarchů[4].
Zvěst obsahuje řadu svědectví, která umožňují posoudit světonázor tehdejších syrských melkitů. Identita pravoslavných Arabů se utvářela na základě souboru etnomarkerů: kultu místních světců, zejména mučedníků, a toho, čemu se říká posvátná geografie – posvátná místa, poutní centra. Literární dědictví melkitů Palestiny (právě z tohoto regionu pochází většina arabsko-křesťanských textů 9.–10. století) je spojeno s takovými duchovními centry, jako je Jeruzalém a Lávra sv. Sávy v Judské poušti. Zvěst o zničení damašské katedrály ukazuje, že Mart-Marjam byla podobným duchovním těžištěm pro pravoslavné jižní Sýrie, místem, které se pro ně rovnalo palestinským svatyním.
Zničení této katedrály bylo nejsilnějším psychologickým traumatem pro damašské pravoslavné. Je pozoruhodné, jak se autor Zvěsti snaží tuto duchovní ránu vyléčit, přesvědčit své posluchače, že Bůh potrestal křesťany za jejich hříchy, ale přesto zůstávají předmětem jeho lásky. Pozitivní sebeidentifikace byla nesmírně důležitá pro přežití blízkovýchodní pravoslavné komunity, která se na počátku 10. století stala pronásledovanou menšinou.
K. A. Pančenko
Zvěst o zničení chrámu Mart-Marjam
S Boží pomocí a poučením začínáme přepisovat Zvěst o vypálení katedrálního chrámu Paní Mart-Marjam v Damašku a zničení dalších chrámů i vyhnání z nich kněží zbavených rouch[5] a vyplenění toho, co tam bylo, a těch velkých neštěstích, které postihly všechny křesťany v Damašku.
Chci vám říct a informovat vás, já, ubohý hříšník, a povyprávět o neštěstích a smutku, pláči a nářku, vzdychání velkém a srdcervoucím, které postihly Boží město Damašek a jeho církev, o jeho zničení a vyplenění svatých chrámů a jejich vypálení. A každý, kdo má bázeň Boží, když uslyší tento hrozný příběh, bude hořce plakat a naříkat. Popíšu vám, ó bratři moji, čemu jsme byli vystaveni a jak byla zničena katedrála Bohorodice.
Byla zdrojem radosti a dojetí, Matkou chrámů, podobou Sionu, nevěstou oslavovanou, rájem pozemským, přístavem spásným a oporou pro každého, kdo do ní vstoupil a uchýlil se k ní; radostí pravoslaví a jásáním toho, kdo se díval na ni a na její krásu a velkolepost známé ve všech zemích. Vskutku, říkám, nebeský Jeruzalém nad ní pláče spolu se všemi a truchlí nad jejím zničením a vzpomíná na krásu její a nádheru jejího oltáře, krásně ozdobeného. A v naší době ve všech zemích byla přístavem spásy a věží vznešenou, ozdobenou všemi krásami, obsahující všechny ctnosti. A jak si to mohu pamatovat a netruchlit, ó moji milovaní bratři!
Plačte se mnou všichni, kdo slyšíte mé slovo, protože ona [katedrála] byla druhým Jeruzalémem. Tak jako se v Jeruzalémě udály Kristovy zázraky a vzkříšení, tak se v ní odehrávalo posvěcení Těla Kristova, které odpouštělo hříchy tomu, kdo ho přijímal v chrámu jeho Matky, a bylo to pro nás všechny radost a jásání. Tak jako Jeruzalém byl zajat Židy a jeho obyvatelé byli zabiti, tak i ona byla vypálena ohněm a Židé vyplenili její bohatství. Stejně jako odešel z Jeruzaléma do vyhnanství patriarcha Zachariáš a nesl čestný Kříž na svém krku, tak z ní prchali před žháři nazí kněží [6].
Postihl nás smutek a neštěstí naše se rozmnožila, ale poděkujme Pánu Kristu, který nás zachránil před vraždou. Stejně jako Pán zkrotil lvy před Danielem, zachránil nás a zbavil nás ruky nepřátel. Jako zachránil Jonáše v břiše velryby v mořské propasti, tak zachránil nás a lid svůj před porážejícím mečem. A říkáme ti: Věříme v tebe a vyznáváme jméno tvé před anděly tvými, ó Ježíši Kriste!
Nyní však, ó Pane, na odplatu za chrám, zničený a spálený rukou tohoto lidu, tě prosím a modlím se k tobě: udělej jim, jako tomu bylo s faraonem, kterého jsi utopil a zahubil! Udělej totéž s těmi, kdo usilovali o zničení chrámu Matky tvé přečisté! A prosím tě, ó náš Přímluvce, chraň nás před zahynutím milostí svou, amen!
A co lze říci, ó bratři, o chrámu: jeho délka byla 60 kroků a jeho šířka s tím, co jej obklopovalo, byla 120 kroků a jeho výška 40 loktů[7]. A bylo zde 60 obloukových kleneb a 120 pilířů. A od země až po vrcholky pilířů byl ze všech stran pokryt mramorem. A od pilířů až po střechu mozaikou z různobarevných kousků skvělého řemesla, které udivují mysl svou krásou a velkolepostí. A jeho krása byla známá všude, stejně jako ta krása jeho oltáře krásně ozdobeného. A nad svatým oltářem byla měděná kupole s otvorem[8]. A nad ní byla další kopule, jemnějšího zpracování. Držely ji čtyři pilíře z kroucených měděných plátů. A uvnitř každého byl další pilíř ze železa pokrytý mědí. A základy zmíněných pilířů byly z olova a jejich hlavice byly z pozlacené mědi… A lampy obklopující oltář byly měděné. A vrcholy pilířů kopule byly pokryty třpytivým zlatem. Přísahám na svůj život, ó bratři, moje mysl není schopna popsat tuto kopuli. A klenotníci naší doby si jeho cenu nedokážou představit. A nevím, jestli existuje hodnota vyšší než hodnota veškeré mědi a železa, které byly ve všech koutech tohoto chrámu, zlata a stříbra, které tam byly od dob Římanů. A v dnešní době nic takového nedělají.
Povím vám o některých bohatstvích katedrály. Bylo v ní 60 stříbrných pohárů a 40 stříbrných kadidelnic a 13 párů stříbrných ripid a 30 stříbrných táců a čtyři velké kříže i deset malých křížků, některé ze zlata, jiné ze stříbra a deset ripid zlatých. Co se týče vznešených věcí, vysoce ceněných, byly tam pro každý svátek nová roucha nespočitatelná. A byl tam depozitář knih a knih bylo nespočet po mnoho staletí, protože stavba začala v roce 880 po Božím vtělení[9].
Takto se stalo zničení tohoto chrámu a jeho vypálení. Křesťané města Damašek nosili přede všemi krásné šaty a nikdo je nepronásledoval. Hřích je však počátkem všech neštěstí. A množili se a byli velebeni se svolením Páně. Chtěl nás vyzkoušet a odebral od nás svou ochrannou ruku, abychom zakusili zármutek a poznali svou slabost a nejistotu našeho bytí. Ale jako se náš Pán Ježíš Kristus v dávných dobách za nás obětoval a vykoupil nás, tak se k nám chová i nyní, protože nezbavil nás své péče a nezměnil své milosrdenství vůči nám.
Ó bratři! V den Velkého pátku, kdy byl ukřižován Kristus, začal v Damašku zmatek a chrámy zajal strach. V hodině, kdy přibili na kříž Krista, posvěť se jméno jeho, přeplnila se míra našich hříchů. A v den sobotní jsme zvolali. V tento den v minulosti byl Kristus položen do hrobu. A jsme nyní uvrženi do zármutku a okradeni. V den sobotní odpočívali Židé poté, co pohřbili Krista, a učedníci byli zarmoucení. A nyní, v den sobotní, bylo stádo Kristovo rozptýleno z chrámu a Židé se zřekli Smlouvy a vyplenili chrám Boží[10].
Dvě hodiny od východu slunce na Velkou sobotu[11] ďábel pohnul svou armádou a oni zamířili do chrámu přečisté Bohorodice. A vykradli vše, co v něm bylo až do šesti hodin[12]. A ukradli závěsné kříže, lampy a háky. A ďáblovi přisluhovači vzali rohože spolu s tamburínami, které tam byly, a svázali je s háky a kříži. A zapálili oheň a zvedli ho na střechu. Ta byla vyrobena z cedru v roce 880, jak jsme zmínili. Oheň se jí zmocnil a nepřestal hořet od sobotních šesti hodin až do šesti hodin Paschy. A dívali jsme se celou tu dobu na chrám Přečisté, a ten se kymácel, třásl a pohupoval se pohlcován ohněm.
A volali jsme k mučedníkům, které jsme každý den vzpomínali a uctívali v katedrálním chrámu, aby prosili Pána, aby neodvracel svou tvář od naší slabosti na přímluvu své přečisté Matky. Kdo se mohl dívat na tuto podívanou, bratři moji, aby jeho mysl nebyla zmatená a jeho srdce se nerozervalo! Protože v paschální neděli oheň zesílil a spálil posvátný chrám.
V paschální neděli se Duch Svatý zjevil učedníkům na Sionu, a my jsme toho dne byli vyloučeni z nejčistšího chrámu. Křičeli jsme a říkali: „Ó Pane, neuvrhni nás do rukou nepřátel! Ó Pane, neodmítni nářek a křik svého slabého stáda! Ó Pane, neodvracej od nás svou tvář! Ó Pane, pospěš nám na pomoc ve svém milosrdenství, ačkoli nejsme hodni pro naše hříchy a přestupky! Ó naše Paní Bohorodice, znásobil se smutek těch, kdo se k tobě modlili! Ó Bohorodice, tvůj chrám byl vydrancován! Ó Bohorodice, tolik radosti a jásaní jsme z tebe měli a tolik zármutku a žalu nás nyní postihlo z chrámu tvého! Rozpomeň se na nás, ó Bohorodice, a nepohrdej pláčem svých dětí! Ó Bohorodice, rozpomeň se na nás před Kristem, neboť jsme nezapomněli na smutek, který nás postihl po radosti z tebe. Pláčeme nad tebou, ó chráme přečisté Bohorodice, ó podobo Sionu, protože v tobě přebývalo Slovo Boží, tvořící od věčnosti.“
Loupeže a paličství pokračovaly patnáct dní. A zlo se poté zvětšilo. Žádný křesťan se neobjevil na ulici. Poté násilníci zaútočili na chrám as-Sutirus[13] a zničili ho. Zničili i chrám nazývaný Mar-Saba[14]. A kdo nebude truchlil a rmoutit se, křičet a naříkat kvůli tomu, co nás postihlo a co se nám stalo?!
A nejhorší zlo bylo to, co se opakovalo jako tehdy, za starých časů, když říkali Kristu: „Jsi-li skutečně král Židů, osvoboď se!“, a když říkali ti lidé, kteří ukradli životodárný kříž[15]: „Jestli jsi ten kříž, na kterém byl ukřižován Kristus, proč tě nevysvobodí z našich rukou?“
A modlete se ke Kristu, ó bratři moji, aby nás vysvobodil z pokušení a pronásledování a ochraňoval církev svou mocnou pravicí svou a silou svého kříže a na přímluvu své přečisté Matky, aby nás nenechal nepřátelům za hříchy naše.
A opět, moji milovaní bratři, vzpomeňme na toto místo bratrské lásky, které bylo útěchou, útočištěm, vysvobozením a radostí pro ty, kdo se do něj uchýlili. Protože bylo tady mnoho mužů a žen, a byli tady nemocní, ochrnutí a slepí, kteří žili ze štědrosti chrámu přečisté Bohorodice, a těch, kteří do něj přišli ze stáda Kristova. A co řeknete o těch, kteří se ocitli uprostřed nepřátel, ohně a zkázy a chtěli uprchnout, ale pro slabost a zármutek nemohli. A jejich tíseň zvětšila náš zármutek, když jsme je slyšeli a viděli, a neměli jsme sílu jim pomoci.
A kdo nebude plakat a naříkat kvůli tomu, co nás postihlo a přihodilo se nám?! Neboť naše neštěstí přesáhla veškerou míru a náš zármutek je nad všechny zármutky! A jak neznásobí náš smutek a pláč, když nastávají naše svátky jeden za druhým…
(Dovětek Pavla z Aleppa: „V této podobě jsme našli tyto texty ve dvou starých knihách v Bohem chráněném Damašku, končící na tomto místě, bez pokračování.“)
[1] Plný název spisu je Zvěst o vypálení katedrálního chrámu Paní Mart-Marjam v Damašku a zničení dalších chrámů a vyhnání kněží zbavených rouch a o drancování toho, co tam bylo, a těch velkých pohromách, které postihly všechny křesťany v Damašku.
[2] Soudě podle textu tento muž dobře znal obsah sakristie chrámu, lze tedy předpokládat, že patřil k nejvyššímu damašskému kléru.
[3] Eutychii Patriarchae Alexandrini Annales. Pars prior / Ed. L. Cheikho. Ileryti; Parisiis, 1906. Str. 82—83;
[4] Eutychii Patriarchae Alexandrini Annales. Pars 2: Accedunt Annales Yahia Ihn Said Antiochensis / Ed. L. Cheikho e. a. Beryti, Parisiis, 1909. Str. 96, 116-118, 124-125.
[5] Doslova „nahých“.
[6] Autor přirovnává damašskou katedrálu k hlavní křesťanské svatyni – Chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě – a rozehrává paralely v jejich osudech. Jde konkrétně o dobytí Jeruzaléma v roce 614 Peršany, k nimž se připojili palestinští Židé, masových vraždách a ničení městských chrámů. Jeruzalémský patriarcha Zachariáš a mnozí obyvatelé byli odvedeni do zajetí do zemí Sásánovců. Byly tam odvezeny křesťanské relikvie, především fragmenty svatého Kříže. Je zajímavé, že vzpomínka na tyto události v Byzanci téměř vybledla, ale vtiskla se do myslí blízkovýchodních melkitů, kteří i o 300 let později dokonale chápali narážky a alegorie autora Zvěsti.
[7] Dispozice středověkého chrámu zhruba odpovídá modernímu obrysu katedrály Mart-Marjam, která má spolu s přilehlou budovou patriarchátu cca 100 m na fasádě a cca 50 m hloubku.
[8] A. Treiger nabízí překlad tohoto slova (mahriim) jako „filigrán“ – „filigránská kopule vyrobená z mědi“ (Treiger. Unpublished Texts … Str. 30). Podle mého názoru je však nutné vycházet z hlavního významu tohoto pojmu – „dírkovaný“. To znamená, že kopule měla buď otvor nahoře, jako rotunda Božího hrobu, římský Pantheon, mnoho osmanských mešit, nebo byla poseta mnoha malými otvory – takový konstrukční prvek je např. na kupolích blízkovýchodních lázní-hammamů.
[9] Toto datum je v rozporu se zmínkami o starobylosti katedrály, která sahá až do doby „Římanů“, tedy Byzantinců. Treiger se domnívá, že autor Zvěsti zaměnil letopočet od Narození Krista letopočtem seleukovským. Rok 880 podle letopočtu seleukovského odpovídá roku 568/9 našeho letopočtu. Takový předpoklad odstraňuje uvedený chronologický rozpor. Na podlaze chrámu pravděpodobně byl mozaikový nápis s datem založení a autor Zvěsti o tom samozřejmě věděl.
[10] Vypadá to, že katedrálu spolu s muslimy drancovali místní Židé. Podobné příklady účasti Židů na ničení chrámů byly zaznamenány v Aškelonu v roce 947 a v Jeruzalémě v roce 966 (zde byl pogrom doprovázen vraždou jeruzalémského patriarchy Jana).
[11] Kolem 8 hodin ráno.
[12] Do poledne.
[13] Spasitel
[14] Tyto chrámy Spasitele a sv. Sávy nejsou známy z jiných zdrojů.
[15] Jde o již zmíněné autorem dobytí Jeruzaléma Peršany v roce 614, kdy byly ukradeny mnohé křesťanské svatyně včetně životodárného kříže.
