Řeč apoštola Pavla v Athénách

Apoštol Pavel byl jedním z nejchytřejších lidí nejen své doby. Jeho přirozený intelekt se spojil s božskou moudrostí, kterou Duch Svatý udělil skutečným věřícím. „My máme mysl Kristovu“ – tato slova apoštola Pavla se vztahují především na něho samotného.

Apoštol pohanů hlavní princip svého jednání se světem vyjádřil takto: „Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé“ (1. Korintských 9:20–22). Apoštol Pavel se tedy pro spásu lidí ze všech sil snažil najít klíč k duši každého člověka. A nacházel. Svědčí o tom tisíce pokřtěných. Ale desetitisíce těch, kteří jeho zvěst nepřijali, svědčí o nedotknutelnosti svobodné lidské vůle, která navzdory všemu dokáže upřednostnit zlo.

Kázání a epištoly apoštola Pavla jsou bezvadně rétoricky konstruovány, i když obsahují, slovy apoštola Petra, místa „těžko srozumitelná“ (2. Petr, 3:16). Je to ale nevyhnutelné, pokud jde o záležitostí bytí a spásy, jejichž řešením se během staletí zabývala filozofie. Přesto se apoštol Pavel snaží zprostředkovat pohanům Boží zjevení nejen adekvátně, ale také přesvědčivě, srozumitelně, krásně. Mluví k lidem jejich vlastním jazykem.

V tomto ohledu je velmi zajímavá jeho řeč v Athénách, tehdejším centru vzdělanosti a filozofie (Skutky 17:16-34). Je vynikajícím příkladem kázání pohanskému světu, jemuž jsou vlastní skepticismus a snobismus.

Skutky vyprávějí, jak Pavel, když čekal na své druhy v Athénách, byl znepokojen tím, „kolik modlářství je v tom městě. Lze si představit stav tohoto bohabojného člověka. Pohané z Kristova apoštola také nebyli nadšení: Rozmlouvali s ním i někteří epikurejští a stoičtí filozofové. Jedni se ptali: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“ Druzí říkali: „Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.“ Tak soudili, protože Pavel kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání (17:18).

Poté ho vzali s sebou na Areopag, protože „Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového“ (17:21). Prostá zvědavost a záliba ve slovních bitkách podnítily obyvatele Athén poslouchat Pavla. Jak je apoštol oslovil?

„Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji“ (17:22–23).

Apoštol Pavel tedy nezačal svou řeč odsuzováním modlářů ani zvěstováním pravého Boha. Začal tím, že pochválil Athéňany za jejich zbožnost, a slíbil, že jim odhalí Boha, kterého uctívají, aniž by ho znali. Nezvěstoval nové, které ničí staré, ale nové, které proměňuje staré, a dává světu smysl na jiné úrovni.

Apoštol Pavel dále říká Athéňanům, sofistikovaným ve sporech o kosmologii a prvotní jednotě, něco, co je blízké jejich mysli: „Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat, a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘“ (17:24–28)

Zvěstuje Boha, apoštol Pavel apeluje na uznávané autority svých posluchačů – básníky. Tím značně zvyšuje přesvědčivost svých slov a získává si Athéňany. Své další úvahy Pavel staví právě na „citátu z klasiků“, který zmínil: „Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem“ (17:29).

Celá pohanská filozofie se zabývala hledáním hlavního prvku, který zajišťuje jednotu vesmíru. Hlavní otázku antické filozofie lze formulovat takto: „Existuje jediný princip spojující všechno ve světě?“ Například Thalés jako prvopočátek zvolil vodu, Anaximenés – vzduch, Hérakleitos – oheň, Pythagoras – číslo, Démokritos – atom atd. Mnozí filozofové hovořili o Bohu, jehož hledáním se zabývalo již v antice. Apoštol Pavel své úvahy o Božství zakládá na představách o člověku – protože jsme Boží děti. Tvrdí, že nastal čas pro opravdové poznání Boha, k čemuž je nutné pokání.

„Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých“ (17:30–31).

Apoštol Pavel byl velmi inteligentní muž. Věděl, jak zkušení v metafyzických sporech, držící se přísného systému, který nepřipouštěl nic nadpřirozeného, Řekové budou vnímat myšlenku vzkříšení: Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy“ (17:32).

Apoštol Pavel si byl dobře vědom toho, že bude zesměšňován a nepochopen, ale přesto nemohl mlčet o tom, co je základem křesťanství. „Jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra“ (1. Korintským 15:14).

Tolik kazatelů usilujících o úspěch u publika, se přizpůsobuje jeho vkusu a zálibám a vypouští vše, co se mu nemusí líbit, včetně základních pravd víry. Někdy takoví kazatelé dosáhnou svého cíle: svět je nazývá otevřenými, tolerantními, politicky korektními. Jejich řeči však na životě lidí nic nemění a nevedou je ani k pokání, ani k pravé víře.

Pravé kázání pohanskému světu vždy souvisí s napětím mezi dvěma póly: maximální srozumitelností a nekompromisním svědectvím; spoléháním se na autority uznávané publikem a budování zásadně nového chápání věcí; chválou posluchačům a nevtíravým odhalením jejich mravů. A v tomto případě, jako v každém umění, se rozdíl mezi talentem a neschopností měří v milimetrech.

Apoštol Pavel neobrátil všechny Athéňany na pravou víru: většina z nich zůstala se svými názory. Zdálo by se, že je to neúspěch, selhání, chyba kazatele. Ale slova apoštola o vzkříšení nebyla marná: Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní (17:34).

Vladislav Tomačinský

Přeložila Naděžda Skvarnik