Teologický slovník. Všeobecný sněm
Sněm je shromážděním hierarchů a zástupců všech pravoslavných místních církví. Jenom sněm má právo schvalovat dogmata církve, prohlašovat to či ono učení za chybné, heretické a činit jiná rozhodnutí, která jsou důležitá pro celou církev. Ze všech sněmů se jenom sedm nazývá všeobecné (proběhly mezi lety 325 a 787). Jejich výsledkem bylo formování pravoslavné dogmatiky. Samozřejmě se biskupové všech místních církví scházeli častěji, ale někdy jejich rozhodnutí byla přijímána pod politickým tlakem a následně revidována. Proto termín „všeobecný“ také znamená časem prověřený a všemi akceptovaný.
Rozhodnutí všeobecných sněmů ve věcech věrouky, zákonodárství a církevní kázně jsou uznávána jako neomylná z toho důvodu, že účastníci sněmů nejednají sami o sobě, ale prostřednictvím Ducha Svatého; definice a pravidla všeobecných sněmů se vztahují na všechny místní církve.
První všeobecný sněm – Nikajský, konal se v roce 325
Usnesení sněmu:
1) Nikajské vyznání víry, kterým se vyznává božství Ježíše Krista
Věříme v jednoho Boha, vševládnoucího Otce, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. A v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, zrozeného z Otce, to jest z podstaty Otce, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem, skrze něhož vše vzniklo – to, co je na nebi, i to, co je na zemi -, který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil a vtělil se, stal se člověkem, trpěl a třetího dne vstal z mrtvých, vystoupil na nebesa a přijde soudit živé i mrtvé.
A v Ducha Svatého.
Ty však, kteří říkají: „Byl čas, kdy nebyl“ a „před svým zrozením nebyl“ a že vznikl z nebytí anebo z jiné hypostaze nebo podstaty, kteří tvrdí, že Boží Syn podléhá změně nebo proměně, ty všeobecná a apoštolská církev anatematizuje.
2) Odsouzení ariánství popírající Ježíšovo božství jako herezi
3) Snaha o smíření s dalšími herezemi: novatiáni, melitiáni (obdoby donatistů) a omezení pravomocí Melétia z Lykopole, nutnost opětovného křtu pro pauliány, stoupence adopcionismu Pavla ze Samosaty
4) Metoda pro výpočet data Velikonoc nezávislá na židovském kalendáři a pesachu. V té době se používaly dva způsoby, římský a alexandrijský, a nikajský koncil se rozhodl pro ten alexandrijský, který se užívá až do současnosti.
5) Vyhlášení patriarchátů – velkých církevních provincií, nad kterými měli pravomoci biskupové v Římě, Antiochii a Alexandrii
6) Formulování kanonických zákonů, počátek kanonického práva
Druhý všeobecný sněm – Konstantinopolský, konal se v roce 381
Usnesení sněmu:
1) Potvrzení Nikajského vyznání a doplnění ho učením o Duchu Svatém. Tak vzniklo Nikajsko-Konstantinopolské vyznání víry, které se dodnes čte ve všech pravoslavných chrámech:
Věřím v jednoho Boha, Otce, Vševládce, Stvořitele nebe a země, všeho viditelného i neviditelného.
I v jednoho Pána, Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného a z Otce zrozeného přede všemi věky. Světlo ze Světla, Boha pravého z Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jednobytného s Otcem, skrze něhož vše učiněno bylo. Jenž pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se z Ducha Svatého a Marie Panny a člověkem se stal. Jenž za nás ukřižován byl pod Pontským Pilátem, trpěl a pohřben byl. A třetího dne vstal z mrtvých podle Písem. Vystoupil na nebesa a sedí po pravici Otce.
A znovu přijde se slávou soudit živé i mrtvé; jeho Království nebude (mít) konce.
I v Ducha Svatého, Pána, oživujícího, jenž z Otce vychází a s Otcem i Synem spoluctěn a spoluoslavován jest a mluvil skrze proroky.
I v jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení mrtvých a život věku budoucího. Amen.
2) Definitivní odsouzení ariánství a různých ariánských sekt.
3) Odsouzení apolinarismu.
4) Odsouzení hereze makedoniánů (duchoborců)
5) Ustanovení konstantinopolského biskupského stolce na druhé místo co do cti a důstojnosti.
Třetí všeobecný sněm – Efezský, konal se v roce 431
Usnesení sněmu:
1) Odsouzení mylného učení konstantinopolského patriarchy Nestoria. Sněm prohlásil, že Pán Ježíš byl jedinou osobou, nikoli dvěma oddělenými osobami – zcela Bohem i zcela člověkem s racionální duší a tělem.
2) Vyznání Panny Marie jako Bohorodice – Theotokos, protože porodila tohoto Ježíše, Boha a zároveň člověka.
3) Potvrzení Nikajsko-konstantinopolského vyznání víry a zákaz dodávat k němu jakékoli přídavky.
4) Odsouzení pelagianismu – učení, které chápe svobodu člověka jako zcela svéprávnou skutečnost, zavrhuje vliv hříchu prarodičů na potomky, podceňuje sílu lidské žádostivosti v procesu rozhodování a jednání. Podle Pelagia, zakladatele tohoto mylného učení, Adam svým hříchem pouze dal lidem špatný příklad, Ježíš Kristus pak dal jen dobrý příklad k následování. Pelagianismus popírá, že by člověk potřeboval zvláštní Boží milost k tomu, aby byl schopen dobra a spásy.
Čtvrtý všeobecný sněm – Chalkedonský, konal se v roce 451
Usnesení sněmu:
1) Odsouzení hereze monofyzitismu, podle níž Ježíš Kristus měl pouze jedinou, božskou přirozenost anebo jeho lidská přirozenost byla zcela pohlcena božskou, a jejích činitelů – alexandrijského patriarchy Dioskora a konstantinopolského archimandrity Eutycha.
2) Chalkedonské vyznání, které potvrdilo dvě přirozenosti v Kristu – božskou a lidskou:
My pak, následujíce svatých Otců všichni jednomyslně učíme lidi, aby vyznávali jednoho a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista, jak dokonalého v božství, tak dokonalého v lidství, pravého Boha a pravého člověka, který má rozumovou duši a tělo, soupodstatného s Otcem co do božství a soupodstatného s námi co do lidství, jenž byl ve všem jako my, kromě hříchu, jenž byl počat přede všemi věky z Otce podle božství a v těchto posledních dnech za nás a za naši spásu narozeného z Panny Marie, Matky Boží, co do lidství, jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, jednorozeného, aby lidé uznávali, že má dvě přirozenosti, nesmíšeně, neměnně, nerozdílně a neoddělitelně, a že toto rozlišení přirozeností není nijak zrušeno jejich spojením, avšak že vlastnost každé z přirozeností zůstala uchována, a je přítomna v jedné osobě a subsistenci, neodloučena ani nerozdělena do dvou osob, avšak v jednom a témž Synu, jednorozeném, Bohu-Slovu, Pánu Ježíši Kristu, jak o něm od počátku stanovili proroci a jak nás sám Pán Ježíš Kristus naučil a jak nám to předalo Vyznání svatých Otců.
Chalkedonské vyznání se stalo bodem rozkolu, který není překonán dodnes. Zde mají svůj počátek tzv. orientální církve, které pořád odmítají usnesení sněmu.
3) Kanonická pravidla týkající se církevní správy.
Pátý všeobecný sněm – Konstantinopolský, konal se v roce 553
Usnesení sněmu:
1) Řešení otázek, jež vyvstaly rozhodnutím Chalkedonského sněmu. Přijetí pojmu vhypostazování (ένυπόστατον). Tento pojem byl zaveden Leontiem Byzantským jako plnější odhalení pojmů vtělení. V pravoslavné teologii znamená přijetí druhou hypostází Svaté Trojice, Božím Slovem, lidské přirozenosti, osvojení stvořené lidské přirozenosti nestvořenou Božskou Osobou (hypostází) Jednorozeného Syna Božího. Vhypostazování lidské přirozenosti znamená, že v Bohočlověku Ježíši Kristu jsou dvě přirozenosti – božská a lidská v jednotě Božské Osoby Boha Slova. Jinými slovy, v Ježíši Kristu přebývá veškerá plnost lidské přirozenosti, ale není lidská osoba, místo ní je Osoba (hypostasis) Jednorozeného Syna Božího.
2) Odsouzení tzv. Třech kapitol – teologů antiochijské školy Ibbase z Edessy († 457), Theodoréta Kyrského († 466) a Theodora z Mopsuestie († 428) a jejich spisů, které obsahovaly nestoriánské omyly.
3) Odsouzení učení o preexistenci duší, které od 3. století zastával Órigenés a někteří jeho žáci.
Šestý všeobecný sněm – Konstantinopolský, konal se v roce 680
Usnesení sněmu:
1) Odsouzení herezí monotheletismu a monoenergismu. Monotheletismus učí, že Kristus má jen jednu vůli – božskou, a monoenergismus tvrdí, že v Kristu je pouze jedno božské působení – energie. Sněm rozhodl, že vůle a působení patří přirozenosti, nikoliv osobě, a proto v Kristu jsou dvě vůle a dvě působení. Jeho lidská vůle je dobrovolně podrobena vůli božské.
Sedmý všeobecný sněm – Nikajský, konal se v roce 787
Usnesení sněmu:
1) Odsouzení hereze ikonoborectví a ukončení první fáze ikonoboreckých sporů. Sněm rozhodl, že ikonám náleží pouze uctivé klanění, a pravá úcta pouze Bohu. Definitivní vítězství nad ikonoborectvím bylo dosaženo v roce 843 na sněmu v Konstantinopoli svolaném císařovnou Theodorou. Na památku konečného vítězství nad herezí byl ustanoven svátek Vítězství pravoslaví, který se v pravoslavné církvi dodnes slaví první neděli Velkého půstu.
