Kdo jsou svatí?

V neděli po svátku Padesátnice si církev připomíná památku všech svatých, další neděle je věnována místním svatým. Kdo byli tito lidé a proč jsou pro nás důležití?

Friedrich Engels, jeden ze zakladatelů marxismu, tvrdil, že křesťanství „mohlo nahradit kult starých bohů v lidovém prostředí pouze prostřednictvím kultu svatých … Řecké životy mučedníků-filosofů a politických činitelů, kteří trpěli pro své názory, sloužily jako vzor pro mýtické životy fiktivních světců“.

Je tady zrnko pravdy: lidé, kteří nejsou obeznámeni se skutečnou pravoslavnou tradicí, mají tendenci vnášet do církve své vlastní spontánní pohanství a nahrazovat pravoslavnou praxi uctívání svatých něčím jiným, hluboce cizím učení a životu církve.

Co je svatost podle církevní tradice?

Pouze Bůh byl vždy nazýván svatým. Starověký prorok, vytržený do nebe, vidí Boží trůn v nebi, andělé létají kolem a volají: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů…“ (Izajáš 6:3). Člověk nebo nějaký náboženský předmět může být svatý, jen pokud mu svatost poskytne Bůh, dá mu účast na své svatosti. Svatý tedy znamená Boží. To je ten, v němž působí Bůh.

Sotva dnes najdete pravoslavného člověka, který by řekl, že je svatý. To je přinejmenším neskromné. Naopak, čím je člověk spravedlivější, tím je pro něj zjevnější, že je vzdálen od Boha, Boží čistoty, spravedlnosti a svatosti.

Ale například ve Starém zákoně je svatým nazýván národ Izraele. Ne proto, že by byli Židé spravedliví a čistí, ale proto, že byli Božím lidem. Jak řekl Bůh Židům, když opustili Egypt a přiblížili se k hoře Sinaj: „Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým.“ A o něco později jim přikázal: „… Posvěťte se a buďte svatí, neboť já jsem svatý.“

A právě proto, že Izrael byl národem Božím, vyvoleným ze všech jiných národů, byl nazýván národem svatým. Později toto pojmenování přijali i křesťané. Jako nástupci Starého Izraele a jako praví ctitelé Boha, kteří poznali jeho Syna, se nazývali svatým národem. Svatými nazývá své přívržence i apoštol Pavel ve svých epištolách. A když ve vyznání víry nazýváme církev svatou, neznamená to, že se církev skládá ze svatých lidí, ale že je to církev Boží. Svatost církvi a jejím členům je dána Bohem.

Jednota mezi nebem a zemí

Království nebeské je láska, protože Bůh je láska. Rajská rodina je církev, která sjednocuje křesťany s Kristem. A co se děje, když naši bratři a sestry umírají a jdou k Bohu? Přerušuje se naše jednota? Nikoliv. Církev nás skrze víru a svátosti spojuje s bratry a sestrami, kteří kráčí po našem boku, ale také se všemi křesťany všech dob, kteří kdykoliv žili na zemi. Když vstupujeme do církve, vstupujeme do společenství proroků, apoštolů, církevních otců. A jak říká apoštol Pavel: „Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině“ (Efezským 2:19).

Lidské společnosti – vojenská jednotka, korporace, nemocnice – mohou slavnostně připomínat své zakladatele nebo nejvýznamnější představitele, ale jsou pro ně mrtví, jsou pryč, nikdy se nevrátí, a mohou sloužit pouze jako inspirativní příklad, živé spojení s nimi již neexistuje. Ale v církvi je všechno jinak: ti, kteří žili ve víře, nejsou mrtví, jsou živí a jsou dokonce živější než my.

Tuto jednotu křesťanů, kteří již odešli k Pánu, a těch, kteří stále žijí na zemi, zdůrazňuje celý systém pravoslavné bohoslužby. Ikonostas zobrazuje světce Starého a Nového zákona a také anděly, kteří se modlí společně s věřícími v chrámu. Ikony nejsou pouhou ozdobou, jsou svědectvím duchovní reality, do které vstupujeme při každé liturgii. Liturgii přece nesloužíme jen my, věřící v konkrétním chrámu s konkrétními kněžími, kteří se sešli tady a teď, liturgie spojuje Boží lid na zemi a v nebi, překonává jakékoliv prostorové a časové bariéry.

Modlíme se společně se všemi křesťany na celém světě, s Matkou Boží, s apoštoly, mučedníky a všemi svatými, kteří již vstoupili do Božího království. Smrt nemůže zničit tuto jednotu víry, protože jejím garantem je ten, kdo zvítězil nad smrtí – Ježíš Kristus.

Proč se modlíme k svatým?

Mohou svatí pomáhat živým? Není to v rozporu s tvrzením apoštola, že je jediný prostředník mezi Bohem a lidmi – Kristus Ježíš (1. Timoteovi 2:5)? Obavy protestantů a obvinění některých nevěřících mohou být spravedlivé. Občas se zdá, že pro někoho zástup svatých nahrazuje pohanské bohy.

Takový lidový kult je stále živý a kdysi se stal jedním z důvodů, které vedly k Reformaci. Bez ohledu na to, jaký názor dnes máme na tyto události, jejich důvod je zcela jasný – pro křesťana je opravdu nemožné dělat rovným Kristu jakéhokoliv jiného člověka, ba ani toho největšího světce.

Neměli bychom však plést takovou téměř pohanskou praxi se skutečnou církevní tradicí modlitby ke svatým. Dokonce i v těch křesťanských společenstvích, kde není zvykem uctívání svatých, je normální obracet se k spoluvěřícím s prosbou o modlitbu. Omezuje taková praxe víru v jedinečnost Krista jako prostředníka? Nikoliv. Však prosíme své bratry a sestry, aby se za nás modlili ke Kristu.

Ale čím se liší taková prosba od prosby pravoslavného: „Všichni svatí, proste Boha za nás“? Vždyť právě takto se obracíme na svaté. Neříkáme: „Svatá mučednice Ludmilo, zajisti mému synovi dobrou práci,“ ale modlíme se: „Svatá Ludmilo, svatý Václave, proste Boha za nás!“ Světci sami nám nic dát nemohou. A když smíme prosit své bratry a sestry žijící vedle nás o modlitbu, smíme o to prosit i ty členy církve, kteří již opustili tento svět a přebývají s Bohem. Kristus zvítězil nad smrtí a smrt nemůže přerušit jednotu jeho církve.

Důvěra v modlitební společenství se svatými a samotná zkušenost takového společenství existovala již v rané církvi. Jak říká apoštol Pavel: „Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře!“ (Židům 13:7). Apoštol Jakub píše: „Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého“ (list Jakubův 5:16). Do velmi raných dob sahá úcta k Matce Boží, o které sama prorokovala: „Od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení“ (Lukáš 1:48).

Jaký význam má svatořečení?

Uctívání toho či onoho světce vede ke svatořečení. Bůh má jistě více svatých, než si myslíme. Ale k čemu je oficiální kanonizace? Je opravdu možné se tady, na zemi, pro něco s jistotou rozhodnout a neudělat chybu?

Právě, aby nebyla udělána chyba, církev se svatořečením nikdy nepospíchá. Pro kanonizaci člověka je nutné, aby zemřel. Zkoumáním jeho života, jeho činů lze pochopit, zda byl tento člověk skutečně spravedlivý. Po smrti je nutné, aby svatost člověka byla potvrzena Bohem – skrze zázraky, které se konají na hrobu nebo u ostatků světce nebo se stávají po modlitbě k němu.

Musíme si ale uvědomit, že sám světec kanonizaci nepotřebuje, potřebujeme ji my. Potřebujeme potvrzení, že život toho či onoho člověka byl cestou pravého syna církve, a že to je ta správná cesta, kterou můžeme napodobovat.

Nesvatořečíme svaté, abychom něco přidali k jejich nebeskému stavu, nejde o jakési církevní vyznamenání, všechno už dostali od Boha. Svatí jsou kanonizováni jako příklad pro ostatní křesťany.

Nejsme sami

Přijít k Bohu znamená přijít do církve. A nejsme v jeho církvi sami. Stáváme se součástí velké rodiny, která se rozprostírá napříč všemi kontinenty a tisíciletími. Máme otce, matky, starší bratry a sestry, kteří se za nás modlí a obklopují nás svou neviditelnou, ale nepochybně skutečnou péčí.

Písmo mluví o svatých jako o „zástupu svědků“, kteří nás učí trpělivosti a víře: Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu (Židům 12:1–2). Proto spolu s celou církví voláme: „Všichni svatí, proste Boha za nás!“

Redakce