Anonymní dogmatický výklad Ježíšovy modlitby

Předobraz Ježíšovy modlitby je představen v Markově evangeliu. Když Pán Ježíš vycházel s učedníky z Jericha, potkal slepého žebráka, syna Timaiůva, Bartimaia. Ten, když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ (Marek 10:46-52) Ježíšova modlitba také do jisté míry připomíná modlitbu kananejské ženy, která volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá“ (Matouš 15:22). Stejně tak i celník z evangelijního podobenství prosil Boha o milost: „Bože, slituj se nade mnou hříšným!“ (Lukáš 18:13)

Ježíšova modlitba má několik podob. Nejznámější zní takto: Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným (hříšnou). V tomto čísle Hlasu pravoslaví publikujeme výklad Ježíšovy modlitby od neznámého autora 7. nebo 8. století. Modlitba se v tomto výkladu liší od té, na kterou jsme zvyklí. Místo Synu Boží se v ní říká Bože náš, místo smiluj se nade mnou – smiluj se nad námi, chybí také pozdější vsuvka hříšným, přidána Řehořem Sinajským v 14. století.

Text výkladu

Modlitba „Pane Ježíši Kriste, Bože náš, smiluj se nad námi“ byla nám předána, abychom ji pronášeli v jakýkoliv čas nejen tak a ne náhodou, bez uvažování či zkoumání.

Neboť, i když je tento verš krátký, v žádném případě nepostrádá dogmatický obsah, naopak, s uvažováním a velkou péčí prostřednictvím Ducha Svatého byl sestaven svatými otci pro zničení všech herezí a plnění přikázání Páně.

Vskutku, každé slovo je v něm naplněno dogmatickým významem, Hospodinovými přikázáními a zbožností.

Neboť někteří heretici říkali, že Kristus je prostý člověk, ale nikoliv Syn Boží; jiní, že on, byv pouze Bohem, nebyl dokonalým člověkem a jen zdánlivě přijal lidskou [přirozenost]; další, vyznávajíce [ho] jako Boha a člověka, nesjednocovali dvě přirozenosti v jedné hypostázi, ale mluvili o dvou přirozenostech a o dvou hypostázích i dvou synech; zatímco jiní, uznávajíce, že dvě přirozenosti se sjednocují v jedné hypostázi, učili, že se tyto přirozenosti samy splývaly v jednu, a tvrdili, že ze dvou přirozeností vznikla jedna zvláštní přirozenost.

Ale tento verš prostřednictvím slova „Pane“, které ukazuje na božskou přirozenost, odmítá Aria a jeho společníky, kteří říkají, že on je prostý člověk, ne Syn Boží.

Pomocí slova „Ježíši“, které odhaluje lidskou přirozenost, [tento verš] umlčuje Eutycha a Dioskora a jejich společníky, kteří věří, že on je pouze Bůh, a [tak] připisují utrpení božstvu.

Slovem „Kriste“, tedy „Bože a člověče“, uklidňuje Nestoria a ty, kteří spolu s ním věří, že hypostáze jsou od sebe oddělené, vymýšlejí dva syny v jediném Kristu Bohu a dvě hypostáze, a říkají, že svatá Bohorodička není Bohorodička (Θεοτόκος), ale Kristorodička (Χριστοτόκος).

Pomocí slova „Bože“ zavrhuje Theodora, biskupa Faranského, Honoria Římského, Sergia a Pyrra, Petra a všech jim podobných, ukazuje tlachání těch, kteří se odvažují mluvit o splynutí a jedné zvláštní přirozenosti, a jedné vůli a jednom působení. [Tento verš] zjevuje nesmíšenou božskou i lidskou přirozenost, potvrzuje dvě podstaty, spojené v jedné hypostázi.

A tak <dokončiv> pravoslavné učení o Kristu, [modlitba] přidává slovo „náš“, bratrsky spojuje věřící mezi sebou a spojuje je láskou, v níž, tedy v lásce, přebývá plnost zákona a přikázání.

Takto pojavši plnost dogmat a přikázání, přidává slovo „smiluj se“, neboť se nám uděluje milost skrze správnou dogmatickou víru a plnění přikázání.

Pak dodává slovo „námi“, které přímo souvisí s láskou, a nakonec přidává „amen“, což znamená „tak se staň!“, čímž potvrzuje pravdivost a spolehlivost toho, co bylo řečeno.