Pravoslavní Arabové: stručný historický přehled
Kapitola z knihy Antologie literatury pravoslavných Arabů vydané Pravoslavnou humanitární univerzitou svatého Tichona v Moskvě v roce 2020. Sestavovatelem této sbírky je doktor historických věd, profesor, docent katedry dějin zemí Blízkého a Středního východu Institutu zemí Asie a Afriky Moskevské státní univerzity K. A. Pančenko.
Jméno tohoto národa může nepřipraveného čtenáře překvapit: moderní společnost vnímá Araby výhradně jako muslimy. Teprve bouře „Arabského jara“, které přivedly blízkovýchodní křesťanství na pokraj vyhynutí, přitáhly světovou pozornost k osudu arabsky mluvících křesťanských komunit, včetně pravoslavných Arabů.
Z genetického a kulturního hlediska nemají mnoho společného s původními nositeli arabské identity – arabskými beduíny. Totéž lze však říci o většině obyvatel Úrodného půlměsíce – území zahrnujícího na severu Syrskou poušť[1]. Současní obyvatelé Sýrie a Iráku jsou potomky předarabských obyvatel regionu, Aramejců a jimi asimilovaných národů.
Aramejci opustili arabské stepi na přelomu 2. a 1. tisíciletí před n. l., usadili se v zemích Sýrie a Mezopotámie, přešli na usedlý život a zemědělství, vytvořili vlastní městskou kulturu. Pohltili mnoho místních etnických skupin – Féničany, Asyřany, Babyloňany. Víme, že Židé z druhé poloviny 1. tisíciletí př. n. l. také mluvili aramejsky, byl to rodný jazyk Krista a apoštolů. Aramejština se po mnoho staletí stala prostředkem mezietnické komunikace na Blízkém východě a písmo vytvořené Aramejci sloužilo jako základ pro mnoho abeced nejrozmanitějších kmenů Eurasie. Aramejci přitom nebyli „státním“ národem – jejich efemérní království byla zničena v 9.–8. století před n. l. asyrskou expanzí a následně toto etnikum bylo pouhým stavebním materiálem pro další velké říše – Novobabylonské království, državu Achaimenovců, Seleukovců, Říma. Helenistická a v počátečních fázích římská doba ve Středomoří byla dobou totální nadvlády řecko-římské kultury, jež odsunula na okraj dějin národy Blízkého východu, které plně přijaly nová pravidla hry a sklonily se před civilizací dobyvatelů. Oblast osídlení aramejského etnika v Horní Mezopotámii od poloviny 1. století před n. l. byla rozdělena mezi dvě velké říše – Řím a Parthii a poté Sásánovci (226–651), kteří ji nahradili. Sedm set let západní a východní Syřané žili v různých z kulturního a politického hlediska docela kontrastních státech, ale stejně cizích ve vztahu k obyvatelstvu Úrodného půlměsíce.
V prvních stoletích nové éry však Aramejci přestávají být jen „etnografickým materiálem“. Na Blízkém východě začínají zjevné posuny civilizačních vrstev, souběžné formování mnoha nových náboženství, kultur, identit, které překonaly komplex méněcennosti před helénskou moudrostí. Křesťanství se stalo nejmocnější silou, která vytvořila mladé etnokulturní komunity východního Středomoří, včetně středověké novoaramejské kultury, které se tradičně říká syrská[2]. Křesťanská doktrína přitom v syrské oblasti soupeřila s řadou kulturních a náboženských alternativ, jako je rabínský judaismus, který se rozvíjel v 1.–5. století ve stejném aramejsky mluvícím prostředí a zpočátku působil jako světové náboženství proselytického typu; gnosticismus včetně jeho syrské větve reprezentované osobností Bardesana (154–222), jednoho z tvůrců novoaramejské literatury; manicheismus, který vznikl ve 3. století a napodoboval rysy křesťanství, včetně touhy po světovládě; náboženství Mandejců; dynamické variace syrského pohanství, jako jsou třeba synkretické kulty království Kommagéné (1. století př. n. l.), výjimečně živoucí náboženství Harranu, které přežilo až do vrcholného středověku, nebo pokusy o náboženské reformy Elagabala, kněze boha slunce z Emesy, který se roku 218 stal římským císařem; a nakonec celá řada zmizelých a zapomenutých náboženských hnutí typu židokřesťanství.
Samotné křesťanské syrské etnikum bylo z jazykového a kulturního hlediska velmi nesourodé – jeho mezopotámská větev se vyvíjela dost izolovaně od křesťanského světa Středomoří. Afrahat, hlavní teologická autorita východních Syřanů poloviny 4. století, nevěděl nic o dogmatech Nikajského sněmu. Možná právě tato nejednota předurčila vznik konkurenčních teologických systémů na Blízkém východě a následné církevní rozkoly, které rozdělily křesťanský svět v době všeobecných sněmů. Věda je stále na cestě k pochopení základních příčin střetu mezi chalcedonismem, nestoriánstvím a monofyzitismem. Přímočará vysvětlení církevních rozdílů rasovým konfliktem semitského východu a árijského západu zůstala v historiografických konceptech minulého a předminulého století, určitá role etnokulturních antagonismů však mohla být přítomna ve všech těchto procesech. V důsledku bouřlivého církevně-politického boje 5.–7. století byl syrský svět rozdělen do čtyř vyznání, které se zformovaly do zvláštních subetnických skupin: nestoriánská církev Východu; syrsko-jakobitská církev, která se držela monofyzitského vyznání; pravoslavná komunita, která později dostala název „melkité“ (ze syrského malkoye – „královský“, tedy příznivci víry konstantinopolských králů); a maronité, kteří vyznávali monotelitské vyznání. Pravoslavní osídlili syropalestinskou oblast, místy po boku s jakobity a maronity. Jednotlivé melkitské komunity se vyskytovaly v Horní Mezopotámii a v Abbásovské době i v Bagdádu a Střední Asii. Raná byzantská aramejsky mluvící pravoslavná kultura existovala ve stínu kultury řecky mluvící, říšské, která převládala na pobřeží východního Středomoří, ve velkých městech regionu a monastýrech Judské pouště.
Kromě Aramejců, helenizovaných Aramejců a Řeků blízkovýchodní pravoslavná komunita již tehdy zahrnovala významný počet arabsky mluvících křesťanů – obyvatel římských provincií Arábie a Palestina III, zahrnujících území dnešní jižní Sýrie, Transjordánska, Negevu a Sinaje. Byli usedlí zemědělci; sousedili s nimi christianizované beduínské kmeny syrské pouště, spojenci Byzance, kteří střežili hranice říše. Ghássánovci jsou nejznámější z těchto kmenů, a to jak pro svou roli v byzantsko-perských válkách, tak pro svou účast v církevní politice 6. století, souboj monofyzitismu a pravoslaví. Některé moderní arabské křesťanské klany věří, že jsou potomky Ghássánovců, ale takové genealogické konstrukce odrážejí spíše bohatou představivost jejich tvůrců. Vlna muslimských výbojů smetla beduínské křesťanské kmeny; poslední z nich byly nuceni konvertovat k islámu ve druhé polovině 8. století.
Arabské výboje 7. století vedly k zapojení východní poloviny Byzance – Sýrie, Egypta, východní Anatolie a severní Afriky – do chalífátu. Politické otřesy měly zpočátku jen nepatrný vliv na duchovní a materiální kulturu blízkovýchodních křesťanů. Zůstali v lůně téhož řecky mluvícího byzantského duchovního prostoru. Z území arabského chalífátu pocházela řada klasiků pravoslavné teologie, literatury, liturgiky a askeze 7.–8. století, od Jana Žebříkovce po Jana Damašského. Avšak století a půl po dobytí, na přelomu 8.–9. století, křesťanský Východ vstoupil do období krize, doprovázené vylidňováním, islamizací (podle vědců začali muslimové tvořit většinu populace v Sýrii a Egyptě kolem roku 900), kulturním úpadkem, omezením kontaktů s Byzancí, ztrátou znalosti řeckého jazyka a postupnou arabizací křesťanského obyvatelstva. Od té doby lze mluvit o formování moderního etnika pravoslavných Arabů, které vzniklo v důsledku arabizace syropalestinských Aramejců.
Posuny v jazykové situaci v pravoslavném prostředí Blízkého východu v mnišském prostředí podnítily masové překlady křesťanské literatury z řečtiny a syrštiny do arabštiny, stejně jako vznik originálních spisů hagiografického, apologetického a polemického obsahu v tomto jazyce. Tyto texty měly udržet arabsky mluvící melkité v lůně pravoslavné tradice a poskytnout jim duchovní podporu v obtížném soužití s islámem a konkurenčními křesťanskými denominacemi. „Otcem národa“ pravoslavných Arabů lze nazvat mnicha lávry sv. Sávy a poté biskupa harranského Theodora Abu Qurru (750–825), jenž psal teologické traktáty nejen v řečtině a syrštině, ale také v arabštině. Nejstarší arabské pravoslavné texty pravděpodobně pocházejí z roku 770, a v 9. století se arabská melkitská literatura již stává ustáleným jevem.
Z monastýrů jižní Palestiny a Sinaje pocházející pravoslavné arabské písemnictví se v 10. století šíří v Sýrii a Egyptě. Významnou postavou melkitské kultury té doby je dějepisec a teolog alexandrijský patriarcha Eutyches (Sa’id ibn Batrik) († 940). V 11. století se kulturním hlavním městem melkitů stává Antiochie, která přibližně pro jedno století (969–1084) byla znovudobyta Byzantinci. Politické hranice té doby byly zcela průhledné a arabská pravoslavná kultura existovala jako jeden celek na území Alexandrijského, Antiochijského a Jeruzalémského patriarchátu, které byly součástí různých států: Byzantské říše, Fatimidského chalífátu a mezi nimi se nacházejících malých muslimských knížectví severní Sýrie.
Pokračovatelem kronikářské tradice Eutycha z Alexandrie je kronikář Jahja z Antiochie († po roce 1034), který se přestěhoval z Egypta do Antiochie. V témž městě Abdalláh ibn al-Fadl al-Antaki († 1051) a další překladatelé přeložili do arabštiny díla řeckých svatých otců. Od poloviny 10. století se blízkovýchodní pravoslavní opět zapojují do sféry vlivu řecké byzantské kultury. Mezi mnichy Sinaje, Judské pouště a Báječné hory v okolí Antiochie roste počet přistěhovalců z Balkánu a Kavkazu, řecký jazyk a liturgické tradice se stále více rozšiřují v melkitském prostředí.
Kromě pravoslavných Arabů na Blízkém východě až do 16. století nebo i déle existovala početná skupina syrsky mluvících melkitů, nejvíc jich bylo v centrální Sýrii mezi Damaškem a Homsem a v horách severního Libanonu. Vznikaly nové spisy v syrštině, ale tato tradice existovala v rámci konzervativní rolnické subkultury zaměřené na reprodukci náboženské tradice, nikoli na duchovní tvorbu. Tvůrčí energie melkitů našla uplatnění v lůně arabsky psané literatury, která se rozvíjela ve velkých městech jako Antiochie, Damašek, Káhira, Aleppo a ve velkých klášterních centrech.
Na konci 11. století Byzanc byla poražena seldžuckými Turky a ztratila většinu svého asijského území, včetně Antiochie. Blízký východ se brzy stal arénou boje mezi muslimy a křižáky. Evropští rytíři dobyli Jeruzalém (1099) a do počátku 12. st. rozšířili svou moc na syropalestinské pobřeží, Transjordánsko, střední tok Eufratu. Ačkoli blízkovýchodní křesťané byli katolíky vnímáni jako heretici nebo schizmatici a pravoslavné církevní struktury se křižáky systematicky potlačovaly, 12.–13. st. bylo dobou dynamického rozvoje arabskopravoslavné kultury na obou stranách hranice mezi křižáckými státy a jejich muslimskými nepřáteli.
Nová krize na křesťanském východě začíná na konci 13. st. na pozadí porážek křižáků a mongolské invaze, která v muslimském prostředí způsobila nával apokalyptických nálad a náboženské nesnášenlivosti. Značná část pravoslavných kulturních center regionu, jako Antiochie a monastýry Báječné hory, byla zničena egyptskými mamlúky během válek s křižáky. Antiochie, poté, co byla v roce 1268 zničena muslimy, přestala existovat jako město; stolec antiochijských patriarchů byl po století putování zřízen v Damašku.
Na konci 13.–15. st. periodicky opakované kampaně náboženského pronásledování ve státě Mamlúků vedly k hlubokému úpadku křesťanských komunit v Sýrii a Egyptě, novým vlnám islamizace, pustošení monastýrů, zániku ikonopisectví a extrémnímu ochuzení literární tvořivosti. Jestliže v době příchodu křižáků křesťané pořád tvořili asi polovinu obyvatel Blízkého východu, pak se v pozdním středověku jejich absolutní i relativní počty výrazně snížily. Podle osmanských daňových soupisů z 16. století podíl křesťanů na obyvatelstvu syrských provincií tvořil 15 %. Tato čísla jsou však považována za podhodnocená, ale ne o hodně. Sociální archaizace a ztráta knižní kultury u pravoslavných Arabů, zejména v okrajových horských a polopouštních oblastech, nakonec vedly k tomu, že mezi mnišským duchovenstvem a nejvyšší hierarchií Alexandrijského a Jeruzalémského patriarchátu začali převládat přistěhovalci z řeckého prostředí, kteří vytlačili Araby z církevního vedení. Od roku 1534 až do současnosti jsou v čele jeruzalémské církve Řekové. Arabské vyšší duchovenstvo a intelektuální elita přežili pouze v Antiochijském patriarchátu.
Křesťanský východ se začal vynořovat z krize až po osmanském dobytí Sýrie a Egypta (1516–1517). Relativně stabilní a nábožensky tolerantní osmanský režim, který podnítil demografický a ekonomický vzestup blízkovýchodních křesťanů, stejně jako začlenění melkitů do politického a duchovního prostoru společného s pravoslavným Balkánem, přispěly ke kulturnímu oživení pravoslavných Arabů na konci 16. st. (tzv. Melkitská protorenesance) a v ještě větší míře v 17. st. (Melkitská renesance). Svou roli sehrála i historická výzva z katolického světa doby protireformace, který se pokusil zařadit do své sféry vlivu křesťanský Východ a poprvé od dob křížových výprav přiměl melkitské učence a hierarchy k zamyšlení nad konfrontací východního a západního křesťanství a jejich místě v tomto obrazu světa. Melkitští učenci se snažili překonat duchovní izolaci svého lidu, začlenit jej do všeobecné pravoslavné kultury, sjednotit liturgickou tradici podle řeckých vzorů a přeložit do svého jazyka nejdůležitější texty byzantského a postbyzantského literárního dědictví. V severním Libanonu, centru Melkitské protorenesance, zesílilo mnišské hnutí, bylo obnoveno mnoho monastýrů včetně Balamandského, který se stal jedním z nejvýznamnějších kulturních center pravoslavných Arabů. V duchovních kruzích rostl zájem o tradice byzantského mnišství. Objevila se řada asketů, jejichž asketický zápal přesahoval mnišský životní styl charakteristický pro raný novověk. Mezi nimi byl Meletios Karmah (1572–1635), budoucí metropolita a antiochijský patriarcha (pod jménem Euthymius II.), iniciátor melkitské renesance.
Melkitská elita začala pro sebe objevovat pravoslavný svět, symbolem čehož se staly dlouhé cesty arabských archijerejů a patriarchů za almužnou k severním souvěrcům – do dunajských knížectví, na Ukrajinu, do ruského státu a gruzínských zemí. Antiochijský patriarcha Jáchym V., který navštívil Moskvu v roce 1586, byl prvním, s kým ruská vláda jednala o zřízení Moskevského patriarchátu. Patriarcha Makarios III. (byl patriarchou v letech 1647–1672), který dvakrát navštívil Moskvu, v letech 1655–1656 a 1666–1668, hrál významnou roli v církevní reformě patriarchy Nikona a poté v jeho soudním procesu. Makariův syn, arcidiákon Pavel z Aleppa (1627–1669), popsal první cestu svého otce, tento popis se stal skutečnou encyklopedií kulturního a politického života národů východní Evropy a Levanty, vrcholem arabské pravoslavné literatury. Blízké vztahy Ruska s pravoslavným Východem a pravidelné zasílání almužen blízkovýchodním souvěrcům pokračovaly až do doby Petra I., kdy pozápadněná Petrohradská říše ztratila zájem o duchovní hodnoty a geopolitické aspirace „třetího Říma“.
Kromě navazování kontaktů s pravoslavnými národy na severu se melkité v raném novověku také stýkali s římskokatolickým světem. Blízký východ se stal polem působnosti latinských misionářů, kteří se snažili nabádat východní křesťany ke spojení s Římem. První takové pokusy začínají v 80. letech 16. století, v době vlády patriarchy Jáchyma V. V arabsko-pravoslavném prostředí tehdy dominoval negativní postoj ke katolicismu, který se plně projevil v prvním spisu arabských protilatinských polemik „Odpověď římskému papeži“ metropolity Anastasia ibn Mudžally. V dalším století, za vlády Makaria III. a jeho nástupců, se vztahy antiochijského duchovenstva se západními misionáři staly přátelštějšími. Mnoho východních hierarchů usilovalo o sblížení s katolickým světem, aby překonali nevědomost a zaostalost svého lidu. Křesťanské arabské podnikatelské kruhy se zajímaly o spolupráci s evropskými levantskými společnostmi a záštitu západní diplomacie. Od konce 17. st. rostoucí oslabení Osmanské říše tlačilo blízkovýchodní křesťany k tomu, aby se soustředili na Západ, nové světové centrum moci. To vše vedlo k vytvoření prokatolické skupiny mezi pravoslavnými Araby a následnému rozdělení antiochijské církve na uniatskou a pravoslavnou větev (1724). V podmínkách konfliktu s katolíky pravoslavná strana měla zásadní zájem o podporu Řeků z Fanaru, kteří byli úzce spojeni s Vysokou Portou, a stala se zcela závislou na Konstantinopolské církvi. V důsledku toho antiochijský patriařší stolec plně přešel do rukou Řeků, stejně jako další dva blízkovýchodní patriarcháty. Ovšem řecký vliv v pravoslavné komunitě Sýrie nebyl tak úplný jako v Palestině a Egyptě, zůstal zde značný počet biskupů a učenců arabského původu.
18. a začátek 19. století byly ve znamení ostré konfrontace mezi pravoslavnými a uniatskými komunitami, v důsledku čehož vzniklo množství polemické literatury. Obě strany prokazovaly svou pravověrnost a historickou posloupnost se starým Antiochijským stolcem. V průběhu ideologického sporu se katolické větvi podařilo přivlastnit si tradiční jméno pravoslavných Arabů – melkité. V polovině 19. století konfrontace mezi dvěma církvemi ztratila na intenzitě.
19. století bylo dobou radikální sociokulturní transformace Osmanské říše, kdy pod tlakem velmocí Vysoká Porta začala rušit tradiční všední a právní omezení vůči křesťanům a zrovnoprávňovat poddané různých vyznání. Zapojení Blízkého východu do světového ekonomického systému přispělo k rychlému růstu bohatství křesťanských podnikatelů – prosperujících zprostředkovatelů evropských firem. Současně krachovali muslimští řemeslníci a tradiční obchodníci, kteří nemohli konkurovat zboží evropského průmyslu. Rostoucí sociální napětí a muslimská nespokojenost se posilovaly drastickými změnami v náboženské politice státu, na které nebylo připraveno ani křesťanské, ani muslimské obyvatelstvo. Všechny tyto rozpory se nakonec vyústily do řady bezprecedentních náboženských konfliktů na arabském východě, z nichž nejkrvavější byly války mezi Drúzy a Maronity v Libanonu v letech 1842, 1845 a 1860, a Damašský masakr v roce 1860, který si vyžádal životy tisíců křesťanů.
Ve 30. –40. letech 20. st. Rusko znovu objevilo pravoslavný Východ. Jednou z klíčových postav ruské politiky v syropalestinské oblasti poloviny 19. st. byl archimandrita (později biskup) Porfirij (Uspenský; 1804 –1885), první hlava ruské církevní misie v Jeruzalémě. Rostoucí počet ruských poutníků do Svaté země a touha zachovat zbytky arabské pravoslavné komunity, která se rozplývala pod vlivem katolické a protestantské propagandy, podnítily aktivní pronikání ruských státních a veřejných struktur na Blízký východ. Od roku 1882 byla ruská přítomnost v Sýrii a Palestině koordinována Pravoslavnou palestinskou společností, polostátní organizací vedenou členy carského domu a disponující velkými finančními prostředky. Jednou z aktivit společnosti bylo vzdělávání pravoslavných Arabů, které mělo chránit mladou generaci před vlivem západních misijních škol.
Seznámení arabských křesťanů s moderní evropskou kulturou vedlo k šíření sekulárních, liberálních a nacionalistických ideologií. Rostoucí nacionalismus pravoslavných Arabů se dostal do konfliktu s řeckým nacionalismem vyššího duchovenstva blízkovýchodních církví. Poslední čtvrtina 19. a začátek 20. st. byly ve znamení trvalého střetu mezi řeckými hierarchy a jejich arabskými věřícími, usilujícími o návrat patriaršího stolce do rukou Arabů. Ruská diplomacie a veřejné mínění plně podporovaly Araby vzhledem k tradičnímu nepřátelství mezi panslavismem a řeckou megaloidejí (idejí Velkého Řecka). Rusové také doufali, že pravoslavní Arabové se stanou agenty ruského vlivu na Blízkém východě. V roce 1899 se Arabům po dlouhém boji podařilo dosadit na antiochijský stolec svého krajana metropolitu Meletia Doumani (Meletia II.), a řečtí metropolité byli vytlačeni z antiochijského patriarchátu. Proruskou orientaci arabského kléru zdůraznila návštěva patriarchy Řehoře IV. Haddáda, jenž se v Petrohradě zúčastnil oslav 300. výročí dynastie Romanovců v roce 1913. Patriarcha daroval caru Mikuláši II. sbírku starověkých arabských pravoslavných rukopisů. Díky tomu knižní sbírky Petrohradu dosáhly úrovně největších světových sbírek arabských rukopisů.
Světová válka a revoluce v roce 1917 opět přerušily vazby mezi Ruskem a pravoslavnými Araby. Ve snaze přežít v převážně muslimském prostředí arabsko-křesťanští intelektuálové propagovali sekulární – levicové nebo nacionalistické – myšlenky jako způsob překonání náboženských sporů a sjednocení všech Arabů tváří v tvář západnímu imperialismu. Ze stejných arabských pravoslavných klanů pocházeli biskupové a komunističtí aktivisté. Nejbrutálnější palestinští vojevůdci, jako George Habash, zakladatelé ideologií baasismu (Michel Aflaq) a pansyrianismu (Antoun Saadeh), vlivný filozof a publicista Edward Said byli původem pravoslavní, i když mnozí z nich přinesli svou pravoslavnou identitu jako oběť nadkonfesním ideologiím.
Probuzení náboženského vědomí a nárůst islámského radikalismu na arabském východě, které se projevily zvláště v posledních letech, vedly ke zhroucení projektů budování arabských národních států a snah křesťanů se do těchto projektů začlenit. Masová emigrace křesťanů, která začala na konci 19. století, vede ke katastrofálnímu poklesu jejich počtu v jejich historické vlasti. Jestli v 19. st. křesťanské komunity v Levantě zažívaly populační explozi a na začátku první světové války dosáhly rekordního podílu na populaci regionu – 25 %, pak ve 20. století jejich podíl začal rychle klesat kvůli nižší porodnosti než u muslimů, emigraci a dalším faktorům. Na konci minulého století v Libanonu bylo cca 300 000 pravoslavných, 500 000 v Sýrii, 33 000 v Izraeli, 41 000 v Palestině, víc než 80 tisíc v Jordánsku a několik tisíc v řadě dalších zemí Blízkého východu. Celkem v Levantě žilo o něco méně než milion pravoslavných a ještě cca 400 tisíc bylo v diaspoře, zejména v Severní a Jižní Americe.
Křesťanský východ nyní čelí silné civilizační výzvě a samotné přežití blízkovýchodního pravoslaví není jistotou. Za těchto podmínek je zvláště důležité zachovat kulturní dědictví pravoslavných Arabů a zprostředkovat znalosti o něm širokému okruhu lidí.
[1] Toto území je rozděleno na dvě části: Mezopotámii (dnešní Irák) a to, co arabští geografové nazývali Velkou Sýrií (arabsky bilad as-Sam), území současné Sýrie, Libanonu, Izraele, Palestiny a Jordánska.
[2] Jejím představitelům se přitom říká Syřané, aby se odlišili od starých Aramejců. Stejně tak je třeba rozlišovat mezi středověkými Syřany a současným obyvatelstvem státu Sýrie.
