Učení o Duchu Svatém podle evangelisty Jana
Takzvaný „Janův korpus“ v Novém zákoně se skládá z řady spisů, které se od sebe liší žánrem, podmínkami i dobou vzniku. Zahrnuje čtvrté evangelium – tajemné a vysoce teologické, knihu Zjevení – jedinou prorockou knihu Nového zákona, tři epištoly, z nichž jedna je psána pro všeobecné poučení církve a dvě další jsou adresovány soukromým osobám – vyvolené paní a jejím dětem (druhé) a Gaiovi (třetí).
Třetí osobu Svaté Trojice nazývá apoštol Jan třemi způsoby: „Svatý Duch“, „Duch pravdy“ a „Utěšitel“. Ve Starém zákoně se používá pouze výraz „Svatý Duch“. Funkci Ducha jako Utěšitele naznačuje i apoštol Lukáš (Skutky 9:31), ale právě u apoštola Jana se používá jako vlastní jméno a stává se výchozím bodem teologie Ducha Svatého.
Kromě označení třetí osoby Svaté Trojice se slovo pneuma používá v Janových spisech v následujících významech:
1. Duch člověka (Jan 11:33): Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil…
2. Stvořená duchovní bytost (Zjevení 1:4): Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem…
3. Duchovní podstata Božství (Jan 4:24): Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě…
4. Duch = život (Zjevení 13:15): Je jí dáno, aby do sochy té šelmy mohla dát ducha…
Evangelium
Stejně jako u synoptiků se u sv. Jana zmiňuje Duch v popisu Zjevení Páně: Jan vydal svědectví: „Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm“ (Jan 1:32). Nové u Jana je vyznání Předchůdce: A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‚Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým‘ (Jan 1:33). Sestoupení Ducha Svatého je znamením, které charakterizuje přicházejícího Mesiáše. Podle svatého Řehoře Dvojeslova zjevení Ducha na Kristu v podobě holubice je důkazem Ježíšovy pokory a sloužení.
Rozvoj pneumatologického tématu nalézáme v rozhovoru s Nikodémem: Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch (Jan 3:5-6). Tato slova jsou základem bezprostředního vztahu každého věřícího s Duchem Svatým.
Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha (Jan 3:8). Jde tady o známou analogii Ducha a větru. Órigenés v těchto slovech viděl znamení vládnoucí moci Ducha Svatého.
Ten, koho poslal Bůh, mluví slova Boží, neboť Bůh udílí svého Ducha v plnosti (Jan 3:34). Sv. Cyprián z Kartága v souvislostí s těmito slovy mluví o křtu, když „se Duch Svatý dává bez míry, ale vylévá se plně na každého křesťana“.
V rozhovoru se samařskou ženou Pán mluví o Duchu Svatém jako o živé vodě: Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou… Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky“ (Jan 4:10, 13–14).
Voda jako obraz Ducha Svatého se zmiňuje i ve Starém zákoně: Já vyleji vody v místa zprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi. Já vyleji svého ducha na tvé potomstvo a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou (Izajáš 44:3). Totéž znamená sloveso šafad (téct, vylévat se), které se používá v knize proroka Ezechiela: Svou tvář už před nimi nebudu skrývat, neboť jsem vylil na dům izraelský svého ducha (39:29) a u proroka Zacharjáše: Ale na dům Davidův, na toho, jenž sídlí v Jeruzalémě, vyleji ducha milosti a proseb o smilování (12:10) v kontextu zaslíbení Ducha Božího. Spojení mezi vodou a Duchem odráží starozákonní pojetí touhy po Bohu, která je podobná žízni: Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! (Žalm 42:1). Voda se stává symbolem působení Ducha Svatého, který inspiruje a uspokojuje duchovní žízeň.
Obraz živé vody jako označení hypostaze Ducha vysvětluje sám evangelista: „Kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra,‘ jak praví Písmo.“ To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven (Jan 7:38–39).
Sv. Theofylakt vykládá takto: „Nitrem v přeneseném smyslu nazývá srdce, stejně jako David: tvůj zákon mám ve svém nitru (Žalm 40:9). Řekl, že poplynou „proudy“ živé vody, nikoli proud. Tímto naznačuje hojnost a štědrost milosti Ducha. Neboť Duch je takový, že duši, do níž vstupuje a v níž je usazen, nechává proudit hojněji než jakýkoli pramen. Každý může poznat, jak u věřícího podle Písma plynou proudy z nitra, když bude pozorovat Petrův jazyk, Pavlovu vznětlivost a Štěpánovu moudrost.“
Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život (Jan 6:63). Oživující působení Ducha, jeho vnímání jako dárce života lze nalézt i ve Starém zákoně: Boží duch mě učinil, dech Všemocného mě oživil (Job 33:4), Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země (Žalm 104:30).
Z dogmatického hlediska má největší význam pro učení o Duchu u apoštola Jana rozhovor Páně s učedníky na rozloučenou. Pouze zde se používá výraz Utěšitel (Parakletos) ve vztahu k Duchu.
Řecké slovo Parakletos znamená Přímluvce nebo Utěšitel. Je nazýván Přímluvcem, protože se přimlouvá u Otce za hříšníky. Tentýž Duch je nazýván Utěšitelem, protože dává naději na odpuštění těm, kdo truchlí nad svými hříchy, osvobozuje duši od smutku. Parakletos je slovo mužského rodu na rozdíl od středního rodu slova pneuma. Stojí však za zmínku, že Duch Svatý je označován jako „on“ i na místech, kde se používá pneuma.
A já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude (Jan 14:16–17).
Duch je nazýván jiným Přímluvcem, protože prvním je Ježíš: Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého (1. list Janův 2:1), což poukazuje na to, že Duch pokračuje v Ježíšově díle a je s ním nerozlučně spojen. Sv. Jan Zlatoústý píše: „Jiného, tj. stejného jako já.“
Tato fráze nepopírá, že Duch je již přítomen ve světě – již „s vámi“ přebývá, ale „ve vás“ bude až poté, co bude dokončeno dílo Syna, který otevře dveře Padesátnice – nadcházejícímu vylití Ducha Svatého novým způsobem, aby přebýval v uzdravené lidské přirozenosti. Zlatoústý vysvětluje výraz „svět ho nevidí“ jako označení jiného způsobu zjevení Ducha ve světě, odlišného od Krista – Slova, které se stalo tělem. Stejně vykládá tato slova sv. Efrém Syrský.
Přímluvce, Duch Svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl (Jan 14:26). Tento verš znemožňuje chápání Ducha jako pouhé Božské síly nebo Boha obecně. Objevuje se před námi jako Božská osobnost. Přímluvcem se zde nazývá Duch Svatý. Starozákonní výraz se používá pro vysvětlení: Přímluvce, o němž mluví Ježíš, je tentýž, který je známý jako Duch Svatý. „Otec pošle v mém jménu“ znamená, že seslání Přímluvce je považováno za dílo Otce konané kvůli Synu.
Tvrzení, že Duch Svatý bude učit Kristovy následovníky, vidíme jak u evangelisty Lukáše: Vždyť Duch svatý vás v té hodině naučí, co je třeba říci (Lukáš 12:12), tak u apoštola Pavla: O tom i mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha (1. Korintským 2:13). Učení je tak specifickým působením Ducha Svatého.
Téma soudu míněna právní konotací slova Parakletos (‚přímluvce, obhájce‘) se rozvíjí ve verších 8–11 16. kapitoly evangelia: On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že ve mne nevěří; spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a již mne nespatříte; soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen.
Duch působí jako obhájce věřících a žalobce nevěřícího světa. Toto je jediné místo v Novém zákoně, které hovoří o působení Ducha Svatého ve vztahu k nevěřícímu světu. Samotné slovo kosmos apoštol Jan obvykle používá v negativním smyslu, někdy v neutrálním, nikdy však v pozitivním.
Po zmrtvýchvstání Pána Ježíše se odehrála zajímavá scéna – zjevil se učedníkům, dechl na ně a řekl: Přijměte Ducha Svatého (Jan 20:22). Je zřejmé, že to není to seslání Přímluvce, o kterém mluvil Spasitel a ke kterému dojde až po jeho nanebevstoupení. Někteří biblisté to vykládají jako symbolický úkon, který předznamenává seslání Ducha v den Padesátnice. Jiní mluví o dvou fázích seslání jako postupného procesu, který pokračuje až do současnosti a v uvedeném úryvku se prostě naznačuje začátek tohoto procesu. Sv. Jan Zlatoústý říká, že učedníci v ten okamžik dostali pouze jeden z darů Ducha Svatého, zatímco k naplnění Duchem došlo až o Padesátnici. Svatý Řehoř Dvojeslov nabízí jiný výklad: „Týž Duch byl učedníkům dán dvakrát: nejprve od Pána, který je na zemi, a potom od Pána, který je na nebesích.“
Apoštol Jan popisuje Krista a Ducha pomocí stejných charakteristik: Oba dávají život. Ježíš přišel, abychom měli život (věčný život – Jan 3:36; chléb života – Jan 6:35; vzkříšení a život – Jan 11:25). Totéž se říká ohledně Ducha, který dává život (Jan 3:5, 6:63). Oba učí (Pán Ježíš – Jan 1:39, 3:2, 11:28, 13:13-14, 20:16, Duch Svatý – Jan 14:26, 16:13). Oba usvědčují svět ze hříchu: Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí (Jan 9:39), On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud (Jan 16:8). Oba mají moc odpouštět hříchy, a text evangelia opakovaně zdůrazňuje, že je to výhradně Boží výsada.
Nejtěsněji je spojují pojmy pravdy a svědectví. Pravda: Ježíš je pravda (Já jsem ta cesta, pravda i život – Jan 14:6), Svatý Duch je pravda (1. list Janův 5:6). Kdo však jeho svědectví přijal, potvrdil tím, že Bůh je pravdivý (Jan 3:33). Pojem pravdy jako nejvyšší reality a pravého Božského bytí se vztahuje na všechny osoby Svaté Trojice a dostává své zvláštní vyjádření ve spásné službě Ducha Svatého.
Svědectví: Duch svědčí o Ježíši (Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví – Jan 15:26) stejně jako Ježíš svědčí o Otci (Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky – Jan 14:10). Toto svědectví bylo zahájeno v zjevení Páně a pokračuje v Duchu přebývajícím ve věřících: Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude (Jan 14:17).
1. list Janův
Ducha Svatého věřícím podává Bůh Otec: Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm; že v nás zůstává, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha (1. list Janův 3:24), Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha (1. list Janův 4:13). Duch sjednocují věřící s Bohem, zapojuje je do života v Bohu.
Podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha (1. list Janův 4:2). Tímto apoštol Jan poukazuje na charakteristický rys rané křesťanské církve: v době, kdy novozákonní spisy ještě nebyly napsány, teologie Ducha Svatého se omezovala na osobní zkušenost věřícího. Zároveň to odhaluje dogmatické chápání, podle kterého Kristus a Duch představují nedělitelný celek, v němž nemůže být žádný rozpor ani rozdělení, ale Božská jednota.
To je ten, který přišel skrze vodu a krev a Ducha: Ježíš Kristus. Ne pouze skrze vodu křtu, ale i skrze krev kříže; a Duch o tom vydává svědectví, neboť Duch jest pravda (1. list Janův 5:6).
Nebo tři jsou, kteříž svědectví vydávají na nebi: Otec, Slovo, a Duch Svatý, a ti tři jedno jsou (1. list Janův 5:7 – citováno podle Bible kralické). Tento teologicky nejdůležitější verš chybí ve většině starověkých rukopisů, v důsledku čehož ho mnoho moderních vydání neobsahuje. Na pravoslavném Východě tento úryvek podle všeho nebyl znám ani v řečtině až do 11. století, ani v syrštině a východních překladech na syrštině závislých.
V latině lze tento verš vysledovat od 2. století. Aluzi na něj má Tertullianus, zcela zřejmý citát má sv. Cyprián z Kartága (III. st.); později verš citují Idacius Starší (4. stol.), Eucherius z Lyonu (5. stol.), Vigilius z Thapsie, Fulgentius, Cassiodorus (6. stol.). Rukopis z 10. století „Correctorium Bibliae“ uvádí, že tento verš je ve většině současných kopií.
Je třeba také zmínit, že neexistuje žádná kopie 5. kapitoly 1. listu Janova starší 4. století; přitom máme řadu svědectví církevních autorů (sv. Ambrož Milánský, Sókratés Scholastikos atd.), že ariáni poškozovali texty, které byly v rozporu s jejich bludy; takže otázku pravosti či nepravosti tohoto úryvku lze jen stěží považovat za definitivně vyřešenou.
Kniha Zjevení
Ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně (Zjevení 1:10). Výraz „ve vytržení ducha“ – en pneumati – je běžně používán v Novém zákoně a znamená to či ono působení Ducha na člověka.
Evangelní zaslíbení Ducha církvi se naplňuje v knize Zjevení, kde je Duch zobrazen jako již pečující o zřízených církvích: Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji (Zjevení 2:7).
A slyšel jsem hlas z nebe: „Piš: Od této chvíle jsou blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi“ (Zjevení 14:13). V pokračování tradice starozákonních proroctví tím, kdo praví, je Duch.
Působení Ducha v církvi také spočívá v tom, že ji připravuje na brzký druhý příchod Pána: A Duch i nevěsta praví: „Přijď!“ A kdokoli to slyší, ať řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života (Zjevení 22:17).
Jurij Maximov
Přeložila N. Skvarnik
