Hebrejský text Bible a Septuaginta: dva originály, dva překlady?

V pravoslavných církvích ve vztahu ke Starému zákonu existuje dilema, zda potřebujeme překlad hebrejského textu Starého zákona nebo překlad řeckého textu (Septuaginty). Než přistoupíme k tomuto dilematu, připomeňme si pár informací o textové povaze obou „konkurujících si“ starozákonních textů.

Hebrejský text Starého zákona

Kanonické knihy Starého zákona byly napsány v hebrejštině s některými aramejskými vsuvkami, ale nedostaly se k nám ani protografy (tj. původní autorské rukopisy), ani kopie časově blízké protografům.

Text moderních tištěných vydání se zakládá na středověkých židovských rukopisech, které jsou podivuhodně unifikovány. Středověcí židovští učenci, známí jako masoreti, vyvinuli speciální techniky, jak zabránit náhodným překlepům při vytváření nového rukopisu, takže rozdíly mezi rukopisy jsou zanedbatelné a nesrovnalosti jsou doslova ojedinělé. Toto je unikátní případ pro středověkou rukopisnou praxi. Stačí říci, že řecké rukopisy Nového zákona mají několik tisíc nesrovnalostí; stejná variabilita je pozorována i v rukopisném předávání klasických autorů (jen rukopisů klasických autorů se dochovalo nesrovnatelně méně než rukopisů biblických). Text středověkých židovských rukopisů se nazývá masoretský. Někteří hebraisté z minulosti považovali pozoruhodnou jednotu masoretské rukopisné tradice za důkaz toho, že byla inspirována Bohem.

Nicméně v polovině dvacátého století byly objeveny a publikovány Kumránské rukopisy, které jsou mnohem starší (2. století př. n. l. – 1. století n. l.) než všechny dosud známé židovské kopie Bible. Kumránské texty, které se na řadě míst docela hodně liší od masoretského textu, ale i mezi sebou, ukazují, že na počátku židovské rukopisné tradice, před zavedením přísné kontroly nad opisováním biblických knih masorety, byl hebrejský text vystaven opravám a chybám stejně často jako ostatní ručně psané texty starověku a středověku, ať už se jedná o řecké rukopisy Nového zákona nebo středověké letopisy.

Masoretský text tedy není totožný s protografy hebrejské Bible. Některá místa hebrejského textu již ve starověku (před vznikem masoretské tradice, před překladem Bible do řečtiny, před napsáním kumránských svitků) byla při opisování natolik zkomolena, že jim nelze rozumět. Bohužel stoprocentně přesvědčivá rekonstrukce protografu takových pasáží na základě materiálu, který máme, je nemožná. Textologové se mohou k protografu přiblížit, ale nemohou ho plně rekonstruovat.

Je velmi důležité vyhnout se terminologickému zmatku. Když mluvíme o „hebrejském textu Starého zákona“ – co máme na mysli: protograf, který se do naší doby nedochoval, ale je zčásti rekonstruován? Nebo standardizovaný, ale místy zjevně chybný masoretský text, který se dochoval? Vždy je třeba tyto dvě věci jasně rozlišovat.

Řecký text Starého zákona

Co se týče Septuaginty (řecké Bible), se obecně uznává, že Pentateuch byl přeložen do řečtiny v první čtvrtině 3. století před Kristem za Ptolemaia II. Filadelfa (285–246). O něco později přeložili i zbytek starozákonních knih. Je to nejstarší překlad Bible do jakéhokoli jazyka. Role Septuaginty při rekonstrukci hebrejského protografu je obrovská – a byla by ještě větší, kdybychom dokázali jednoznačně rekonstruovat samotný protograf Septuaginty.

Faktem je, že od starověku byla Septuaginta neustále upravována, srovnávána s hebrejským textem a ovlivňována pozdějšími překlady Starého zákona z hebrejštiny do řečtiny (překlady Akily, Symmacha, Theodotiona, které se objevují na začátku našeho letopočtu). Proto jsou rozdíly mezi různými rukopisy Septuaginty četnější než rozdíly mezi Septuagintou a masoretským textem. A zrekonstruování protografu Septuaginty je stejně obtížné jako zrekonstruování hebrejského protografu.

Stabilizace textu Septuaginty nastává až se vznikem tištěných vydání. Je zajímavé, že tištěná vydání řeckého Starého zákona používaná v řecké pravoslavné církvi se velmi liší od textu vědeckých, kritických vydání Septuaginty. Publikace řecké církve vycházejí z pozdně středověkých rukopisů. Kritické publikace se snaží obnovit text helénistické doby.

Když mluvíme o Septuagintě, co máme na mysli? Protograf helénistické doby, který se textologové snaží rekonstruovat? Moderní vydání řecké pravoslavné církve? Byzantské lekcionáře? Kdykoli řeknete „Septuaginta“ nebo „řecká Bible“, je třeba uvést, který rukopis (rodina rukopisů) nebo které vydání máte na mysli.

Hebrejský originál Septuaginty a masoretský text

Proč jsou rozdíly mezi masoretským textem a Septuagintou? (V tomto případě „Septuagintou“ myslím původní překlad Bible do řečtiny, který se snaží obnovit moderní kritické vydání, jako je třeba Rahlfs nebo Göttingenská Septuaginta.)

Jedním z nejdůležitějších důvodů je, že hebrejský originál řecké Bible se lišil od textu, který se později stal kanonickým v židovské tradici. V některých případech lze s jistotou předpokládat, že hebrejský originál řecké bible je bližší k protografu než masoretský text. Mezi svitky od Mrtvého moře byly nalezeny hebrejské texty odrážející takové způsoby čtení, které byly dříve považovány za charakteristické pro Septuagintu. Pro biblickou textovou kritiku se to stalo senzací.

Senzace se přesunula z vědecké literatury do populárních knih a diskusí, kde začali tvrdit, že „kumránské rukopisy prokázaly nadřazenost Septuaginty nad masoretským textem“. Vznikl mýtus, že všude, nebo téměř všude, kde se Septuaginta liší od masoretského textu, vychází z protografu. Není to tak. Ve většině případů, kde je rozdíl mezi Septuagintou a masoretským textem, musíme přiznat, že masoretský text je blíž k původnímu textu.

Je ale důležité říci, že jak ukazují nejnovější textové studie, situace není tak jednoduchá. Knihy Starého zákona prošly složitou historií editace, spojení různých tradic, různých podání do jediného celku. Zdá se například, že v okruhu učedníků proroka Jeremiáše existovaly dvě varianty Jeremiášových proroctví: krátká (tvořila základ Septuaginty) a úplná (tvořila základ masoretského textu). Pokud je tato hypotéza správná, pak otázka, který text knihy Jeremiáše je autentičtější – masoretský, nebo řecký – ztrácí smysl. Před námi jsou dvě rovnoprávné verze knihy Jeremiáše. Obě mají právo na existenci.

Větší rozdíly mezi židovskou a řeckou tradicí nalézáme ve druhé polovině knihy Exodus. A zde se zdá, že tyto rozpory sahají až do doby úprav knihy Exodus. Jedna varianta se odráží v Septuagintě, druhá v masoretském textu.

V takových případech nelze říci, co je „správnější“. Před námi jsou dvě verze biblické knihy, obě jsou „správnější“.

Septuaginta je překladem nejen z jednoho jazyka do druhého, ale také z jedné kultury do druhé

Nejčastěji rozdíl mezi dvěma texty vznikal v procesu překladu z hebrejštiny do řečtiny především proto, že významy řeckých slov se neshodují přesně s významy slov hebrejských a konstrukce hebrejské syntaxe nelze přesně přeložit pomocí řecké syntaxe. Obecně překladatelé měli dobrou znalost původního jazyka; v řadě případů si dokonce pamatují ty starověké významy, které byly zapomenuty pozdější židovskou tradicí a obnoveny až v naší době moderní hebraistikou díky srovnávací historické analýze židovské slovní zásoby. Ale často jsou v Septuagintě zjevné chyby, nepochopení hebrejského textu (zejména pokud jde o vzácná slova).

Nejzajímavější pro nás však nejsou náhodné chyby, ale záměrná úprava: překladatelé Septuaginty se zároveň považovali za editory, snažili se (podobně jako autoři Targumů – aramejských přepisů hebrejské Bible) udělat text jasnější, srozumitelnější a logičtější, doplnit „nevyřčené“. Mnoho rozporů vzniklo v důsledku teologické reinterpretace: překladatelé obnovili podle jejich chápání „pravý“ význam přeloženého textu – tedy význam, který do něj vkládali jejich současníci, Židé helenistické doby.

Židovští překladatelé Starého zákona – tvůrci Septuaginty – žili ve světě, kde přísné dodržování Tóry bylo pro Žida samozřejmé. Z tohoto hlediska se i upravují četné pasáže Písma svatého.

V Deuteronomiu (16:22) je zakázáno vztyčovat posvátné sloupy, protože je to pohanský zvyk. V knize Exodus (24:4) však čteme (hebrejský text), že Mojžíš postavil pod horou oltář a dvanáct posvátných sloupů podle dvanácti izraelských kmenů. Překladatelé Septuaginty tuto pasáž opravují: Mojžíš řecké Bible nevztyčuje „posvátné sloupy“, ale prostě „kameny“. Hebrejské slovo, které je v Deuteronomiu (16:22) přeloženo do řečtiny jako „posvátné sloupy“, zde se překládá jako „kameny“.

Nejen skutky Mojžíšovy, ale i skutky Boží se v Septuagintě opravují podle Tóry. Zákony Pentateuchu zakazují pracovat v sobotu. Hebrejský text nám říká, že Bůh, když stvořil svět, „sedmého dne dokončil své dílo, které konal“ (Genesis 2:2). Takový výraz v očích pozdějších exegetů je nejednoznačný: co znamená „dokončil sedmého dne“? Někdo by si mohl myslet, že Bůh pracoval v sobotu. V Septuagintě (a také v Samaritánském Pentateuchu) je text opraven: Bůh dokončuje dílo „šestého dne“.

V helénistické době se mění představa o Bohu. Hebrejský Starý zákon mluví o Bohu v termínech lidských, občas příliš lidských. Bůh „mluví“, „vidí“, „dýchá“, „slyší“, „prochází se zahradou“, „sídlí nad obzorem země“: to vše jsou obrazy z hebrejského Starého zákona. U náboženských textů starověkého Blízkého východu je to normální. Ale překladatele Septuaginty, lidi helénistické doby, to vše přivádí do rozpaků, snaží se proto (byť nedůsledně) vyhýbat se příliš antropomorfním výrazům, když jde o Boha, protože je neviditelný, nemá žádnou podobu.

V helénistické době se mění představa o člověku, charakter náboženské zkušenosti a emocionální nálada náboženského života. Příkladem je nahrazení v knize Izajáše (58:14) slov „tu nalezneš rozkoš v Hospodinu“ (hebrejský text) slovy „budeš věřit v Hospodina“ (řecký text). Na jiných místech (Ex 18:9, Lev 9:23-24) místo radosti zaujímá extáze (Êξτασις).

Úžas, extáze (Êξτασις) je obecně jedním z nejcharakterističtějších slov pro Septuagintu. Podle G. Bertrama, který v roce 1956 publikoval článek s názvem „Praeparatio Evangelica in der Septuaginta“ („Příprava evangelia v Septuagintě“), se toto slovo používá v řecké Bibli (spolu s odpovídajícím slovesem) 89krát pro překlad 30 různých židovských kořenů.

Lze také mluvit o vlivu řecké filozofie na Septuagintu, zejména v takových klíčových pasážích, jako je Genesis 1:2 nebo Exodus 3:14. Židovsko-helénistické pozadí Septuaginty bylo (a nepochybně bude) předmětem četných historických a filologických studií.

Vidíme, že rozdíl mezi masoretským textem a Septuagintou nelze jednoduše redukovat na to, že v některých verších je masoretský text blíže protografu a v některých verších je Septuaginta blíže protografu. Rozdíly nelze adekvátně popsat žádným textovým aparátem. Textologický aparát neoperuje s takovými pojmy, jako je styl, intonace, vidění světa, jiné chápání člověka, jiná teologie, jiná zbožnost…

Hebrejská Bible a řecká Bible: různé doby, různé světy

Masoretský text a Septuaginta se liší jiným způsobem, než se liší třeba Alexandrijský a Sinajský kodex. Patří do různých epoch, různých světů.

Hlavní výhodou hebrejského Starého zákona (nakolik jej můžeme rekonstruovat) je to, že je originálem. Je to hlas ze světa, ve kterém byl napsán Starý zákon. Masoretský text si přes všechny své odchylky od protografu zachovává jeho starobylý blízkovýchodní kolorit.

Hlavní předností řeckého Starého zákona v žádném případě není to, že může sloužit jako zdroj pro úpravu hebrejského textu na několika desítkách či dokonce stovkách míst. Řecká Bible (přesněji řecké Bible, vezmeme-li v úvahu variabilitu řecké tradice) je svědectvím toho, jak Bible zněla a jak byla chápána v helénisticko-římském světě, v době Nového zákona. Toto je první Bible křesťanské církve, Bible Otců, Bible naší liturgie.

Každá z těchto dvou textových tradic je pro nás svým způsobem důležitá a tato dualita má kořeny ve dvojí povaze samotného Starého zákona v křesťanském kánonu. Na jedné straně je Starý zákon hebrejským textem, který k nám přišel ze světa starověkého Blízkého východu, předkřesťanského, dokonce předhelénistického. Na druhé straně je tentýž Starý zákon součástí křesťanského Písma svatého.

Z tohoto hlediska jsou pro nás stále cenné a zajímavé i ty varianty řecké Bible, které jsou výsledkem kulturních či teologických úprav překladatelů.

Princip „čím dříve, tím důležitější“ typický pro protestantskou textologii není v žádném případě nezpochybnitelný pro katolickou a pravoslavnou tradici. Vyznání víry pochází ze 4. století; to nikomu v pravoslavné církvi nevadí a nikoho nenapadne „obhajovat“ vyznání víry ve snaze dokázat, že jeho autorem je sám Ježíš. Text vyznání víry je pozdější než vyznání víry přednikajských otců. A co z toho?

Naše náboženská tradice žije v čase. A Písmo žije v čase. Naše víra ve své náboženské hloubce přesahuje historii. Její verbální projev ale žije v historii. Teolog by v tomto případě mohl hovořit o boholidské podstatě Písma a církve, vyvozovat analogie s christologickými dogmaty… Ale nejsem teolog, jsem filolog.

Místo hebrejské Bible a řecké Bible v dějinách biblických překladů

V řecky mluvícím křesťanském světě, v byzantském areálu, začíná být Septuaginta postupně vnímána jako původní Slovo Boží. Právě z řeckých rukopisů pocházejí první překlady Bible do slovanštiny.

Na západě naopak od doby sv. Jeronýma dominuje Vulgáta – přímý překlad hebrejské Bible do latiny, prakticky ignorující tradici Septuaginty (s výjimkou teologicky významných míst např. Izajáš 7:14). Žaltář však v latinské tradici existuje ve dvou paralelních překladech – z masoretského textu a ze Septuaginty, jak ji znal sv. Jeroným.

Všechny protestantské překlady Starého zákona do moderních jazyků a od poloviny 20. století (po 2. Vatikánském koncilu) všechny katolické překlady Starého zákona do moderních jazyků se zakládají přímo na hebrejském textu. „Hebrejským textem“ je míněn masoretský text, ale na řadě míst jej překladatelé opravují podle toho, jak si moderní věda představuje protograf. Je třeba říci, že často Septuaginta hraje v těchto opravách důležitou roli, nikoli však jako celek, ale právě jako soubor potenciálních dohadů.

Blízkost k masoretskému textu různých moderních překladů není stejná. Tak New International Version, překlad konzervativních amerických protestantů, se snaží neodchylovat se od masoretského textu (s výjimkou těch míst, kde to absolutně není přístupné srozumitelné četbě, a teologicky významných míst, jako je Izajáš 7:14). Anglikánský překlad, New English Bible, je naopak proslulý svými četnými dohady, pokusy o rekonstrukci předmasoretského protografu.

Tištěná slovanská Bible stejně jako slovanské rukopisy navazuje na Septuagintu, i když místy je velmi patrný vliv latinské tradice. A ruský synodální překlad se stal prvním překladem z masoretského textu v pravoslavném světě. Je v něm velmi málo odchylek od masoretského originálu.

Místo hebrejské Bible a řecké Bible v moderním křesťanství

Dnes, jak jsme si již řekli, všechny křesťanské denominace kromě pravoslavné církve a východních („předchalkedonských“) církví navazují na židovskou tradici v tom, co se týká překladů Starého zákona. Přitom jak pravoslavná liturgie, tak patristická tradice jsou tak úzce spjaty právě s řeckou textovou tradicí Starého zákona, že se s ní nemůžeme ani rozejít, ani ji změnit.

Tato situace odráží zvláštní postavení pravoslavné církve v křesťanském světě. Na jedné straně jsme dědici raně křesťanské a byzantské tradice. Na druhou stranu jsme součástí světového křesťanství. Pozornost věnovaná Septuagintě je důkazem naší loajality k rané církvi a Byzanci. Důraz kladený na masoretský text je důkazem naší jednoty se zbytkem křesťanského světa.

Zdá se, že otázka, zda potřebujeme překlad hebrejského textu Starého zákona, nebo překlad řeckého textu, je prostě špatně položenou otázkou. Pokud některé knihy Starého zákona od samého počátku existovaly ve dvou variantách, pak je žádoucí mít překlady obou variant. Protože židovský Starý zákon a řecký Starý zákon jsou památkami dvou různých světů (starověkého východního Izraele a helénismu počátku našeho letopočtu), pak, protože jsme dědici obou těchto světů, měli bychom mluvit o dvou překladech: pro jeden originálem musí být masoretský text, pro druhý Septuaginta. A tyto překlady si navzájem nekonkurují. Odrážejí různá období v dějinách naší tradice a v dnešní církvi jsou povolány hrát různé role, zaujímat různá místa.

M. G. Selezněv

Přeložila N. Skvarnik