Téma krve v Mojžíšových knihách

Slovo krev se v Bibli zmiňuje velmi často, a to jak v doslovném významu, tak v symbolickém. Ale klíčové mezi nimi jsou ty, v nichž se vyjadřují biblické představy o podstatě krve a její roli ve světě. Většina z nich se nachází v Mojžíšových knihách. Prvních pět knih Starého zákona formují základ původního pojetí fenoménu krve a tvoří stálé sémantické orientační body pro použití tohoto termínu v pozdějších textech.

Evangelium vnáší do této tendence určitou koncepční novotu, doktrinální metamorfózu. Ale tato novota nemůže být zkoumána biblisty bez jejího porovnání s předchozí předkřesťanskou tradicí. 

Krev podle pohanských představ

U neabrahámovských národů, tj. u pohanů, v mytologii, v rituálu, ve všedním životě se krev interpretuje různými způsoby. Pro většinu starobylých etnických skupin je buď božská nebo specificky nečistá anebo světonázorově neutrální, což svědčí o kulturních rozdílech v jednotlivých regionech. Uveďme několik příkladů.

V pohanských mýtech se krev popisuje jako látka dávající životní energii a tvořivou moc nejen stvořenému vesmíru a člověku, ale i bohům. Tak aztécké sluneční božství muselo být syceno lidskou krví, aby mohlo vykonávat svou cestu po obloze a udržovat existenci člověka na zemi. Ale v jiných mytologických koncepcích krev může být chápána opačně – jako symbol naprosté nečistoty a škodlivosti. V takových představách jsou hříšníci za své pozemské zločiny trestáni věčným ponořením do poskvrňujících řek krve. Ti, kteří prolili krev na zemi, jsou odsouzeni věčně přebývat v této krvi. Do takových syžetů je zřejmě zahrnuta nějaká mystická zkušenost – vrazi trpí nejen fyzicky ale i mravně, protože se spojují se svými rozhněvanými oběťmi skrze jejich krev. Najdeme to třeba v indickém mytologickém eposu o řece Vaitarani nebo v čínských představách o pekle Diyu s řekou Naihe.

V některých představách krev může být základem nadpřirozených schopností člověka. Tak v eposu Odyssea slepý věštec Teiresiás, kterého Odysseus potkává v podsvětí, se musí napít krve, aby začal prorokovat. Ale v jiných pohanských syžetech krev je schopna činit věci a jevy nepoužitelnými. Týká se to především ženské menstruační krve.

Vše, co bylo řečeno o pohanské mytologii, se týká i pohanského rituálu. Rituál je vnější projev pohanských náboženských představ. Všude, kde vznikala víra v neviditelné, krev přestávala být pouhou krví a stávala se mnohoznačným a víceúčelovým symbolem. Ale velmi často je taková symbolika nejen mnohoznačná, ale i rozporuplná. Početné pohanské představy o významu krve nemají společného jmenovatele.

Krev v Pentateuchu

Krev v doslovném slova smyslu a za běžných okolností je pouze krev. V biologickém smyslu krev nemůže být božstvím, ani démonem, ani duší, ani duchem, ani životem, ani smrtí, ani svatyní, ani nečistotou.

Autor listu Diognetovi porovnává přebývání křesťanů ve světě s přebýváním duše v těle: „Duše je rozptýlena ve všech údech těla… Duše dlí v těle, avšak není z těla… Duše je sevřena tělem; avšak sama tělo udržuje“ (VI, 2, 3, 7). Sv. Irenej z Lyonu si myslel, že i když je duše beztělesná, při spojení s tělem má jeho formu, jako voda nalitá do nádoby nabývá formy této nádoby. Sv. Nemesios z Emesy věřil, že duše přebývá v celém těle, prostupuje ho, rozprostírá se v něm.

V těchto textech se krev nezmiňuje, nicméně podle jejich autorů duše žije v celém lidském těle a v tomto smyslu se skutečně podobá krvi. Je podobná, ale není totožná, a vůbec nemusí být jakkoliv spojena s krví. Etymologicky lexém nefeš (נפש‎), který se v Bibli používá pro označení duše či živé bytosti, je spojen spíše s dýcháním, duchem (ruach – רוּחַ), než s krví: V jeho ruce je život (nefeš) všeho, co žije, duch (ruach) každého lidského tvora (Job 12:10). V téže knize Joba se popisuje liviatan, jehož dech (nafšo) rozžhavuje uhlí.

Stejný význam má řecké slovo psyche (ψυχή) a latinské anima, a dokonce i slovanské duša, které je příbuzné slovesu dýchat. Tak autor žalmů volá: Zachraň mě, můj Bože, vody mi pronikly k duši! (69:2). Voda přistoupila k ústům a hrozí, že pronikne do hrdla a znemožní dech. Prorok Jeremiáš popisuje trest Božího lidu: Meč pronikl až k duši (4:10), což znamená, že meč nepřítele je již u krku. Výraz „vypustit duši“ znamená vydechnout naposledy, skonat.

Ale proč Písmo svaté mluví o životě ve spojení s krví? Možná proto, že pro člověka té doby byla krev citelnější, téměř hmatatelnou paralelou dechu. Krev pohybující se tělem a zejména krev viditelně opouštějící tělo vypadala ještě působivěji než zástava dechu. Oba symboly mají v biblické sémantice své místo. Nejočividněji na spojení krve a duše poukazuje pasáž ze 17. kapitoly knihy Leviticus:

Kdokoli z domu izraelského i z těch, kdo mezi vámi přebývají jako hosté, bude jíst jakoukoli krev, proti tomu se obrátím; každého, kdo by jedl krev, vyobcuji ze společenství jeho lidu. V krvi je život těla. Já jsem vám ji určil na oltář k vykonávání smírčích obřadů za vaše životy. Je to krev; pro život, který je v ní, se získává smíření. Proto jsem rozkázal Izraelcům: Nikdo z vás nebude jíst krev, ani ten, kdo mezi vámi přebývá jako host, nebude jíst krev. Kdokoli z Izraelců i z těch, kdo mezi vámi přebývají jako hosté, uloví zvíře nebo ptáka, které se smí jíst, nechá vytéci jeho krev a přikryje ji prachem, neboť život každého tvora je v jeho krvi, ta ho oživuje. Proto jsem Izraelcům řekl: Nebudete jíst krev žádného tvora, neboť život každého tvora je v jeho krvi. Každý, kdo by ji jedl, bude vyobcován (17:10–14).

Toto ustanovení je nazýváno ustanovením věčným. Božský zákaz na všední nerituální používání krve je podle Starého zákona zákazem věčným. Někteří badatelé to ale vykládají tak, že toto ustanovení je věčné natolik, nakolik věčná jsou další ustanovení Tóry, která později byla zrušena nebo přeformulována rozhodnutím Stvořitele.

Příklad nalézáme v 20. kapitole knihy Exodus: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí (verš 5). Ale s tímto kategorickým tvrzením nesouhlasí další kniha Pentateuchu – Deuteronomium, v níž se píše: Nebudou usmrcováni otcové za syny a synové nebudou usmrcováni za otce, každý bude usmrcen pro vlastní hřích (24:16). A slovo Hospodinovo k Ezechielovi jasně vysvětluje: Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: ‚Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby?‘ Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat. Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší (Ezechiel 18:2–4). Je zřejmé, že toto „věčné“ ustanovení mělo pedagogický charakter.

Dalším příkladem je ustanovení obřízky: Musí být obřezán každý zrozený v tvém domě i koupený za stříbro. Tak bude má smlouva pro znamení na vašem těle smlouvou věčnou (Genesis 17:13). Ale apoštol Pavel v 15. verši 6. kapitoly listu Galatským tvrdí: Neboť nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření.

Nakonec Pentateuch má ustanovení o čistých a nečistých zvířatech, o gastronomických omezeních. Ale později apoštolu Petrovi, jemuž ke konzumaci byly nabízeny všechny druhy živočichů, bylo jasně řečeno: Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté (Skutky 10:15).

Vidíme, že Bůh může zrušit to, co bylo nařízeno pro všechna pokolení. Taková „věčná“ ustanovení se ukázala jako dočasná. Jejich „věčnost“ byla potřebná pro vymezení vyvoleného národa z pohanského okolí. Může se to týkat i ustanovení nejíst krev, protože je v ní život těla.

Ale z jakých i třeba pedagogických důvodu Bůh srovnává krev a život? Zkusme nalézt odpověď v knize Genesis. Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm; jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno. Jen maso oživené krví nesmíte jíst, píše se v 3. a 4. verších 9. kapitoly. Po potopě Bůh dovolil lidem, aby jedli nejen rostliny, ale i maso zvířat. Nařídil ale, aby se vyhýbali krvi. Bůh zřejmě chrání krev jako symbol svého stvoření a svědčí tak, že každý život, každá živá bytost jím stvořená je posvátná a nemůže být bezdůvodně zahubena. Ale i když život zvířat může po potopě sloužit k zachování životu člověka, nenormálnost této situace je zdůrazněna zákazem požívání krve.

Vladimir Losský ve své Dogmatické teologii píše: „Byvše odloučena od Boha, se lidská přirozenost stává nenormální, nepřirozenou… tělo se stává parazitem pozemského vesmíru, zabíjí, aby se nasytilo, a tak získává smrt… Takto zachovaný vesmír však stále není skutečným světem: řád, v němž je místo pro smrt, zůstává řádem katastrofickým; „země je prokletá kvůli člověku“ a samotná krása kosmu se stává dvojsmyslná.“

Bůh připomíná, že zabíjet je nenormální, nepřirozené, a symbolem tohoto připomínání se stává krev. Nedotknutá krev zabitého a snědeného zvířete musí být stálou připomínkou ztracené harmonie mezi člověkem a světem, dokud se svět neobnoví.

Když člověk odmítá jíst maso, nesmí pohrdávat těmi, kdo maso stále jí. Druhé pravidlo Gangrského sněmu roku 340 nařizuje: „Jestliže někdo odsuzuje toho, kdo jí maso (kromě krve, obětovaného modlám a zadáveného) se zbožností a vírou, jako by požívaje je neměl naděje, budiž pod klatbou.“ Nicméně pokud důvodem pro odmítnutí masa je to, že člověk nechce nikomu brát život, může se to hodnotit jako snaha přiblížit království nebeské. Ale samozřejmě omezením stravy, stejně jako svlékáním oblečení se nelze vrátit do stavu Adama a Evy před pádem.

Nečistota menstruačního krvácení

Bible deklaruje pro náboženský život Izraele negativní vnímání ženského fyziologického krvácení: Když má žena výtok, totiž svůj pravidelný krvavý výtok, bude v období svého krvácení nečistá sedm dní. Každý, kdo by se jí dotkl, bude nečistý až do večera. Všechno, na čem by ležela v období svého krvácení, bude nečisté, a všechno, na čem by seděla, bude nečisté. Každý, kdo by se dotkl jejího lůžka, vypere si šaty, omyje se vodou a bude nečistý až do večera. Každý, kdo by se dotkl jakéhokoli předmětu, na kterém seděla, vypere si šaty, omyje se vodou a bude nečistý až do večera. Jestliže se dotkne něčeho, co bylo na lůžku či na předmětu, na němž seděla, bude nečistý až do večera. Jestliže s ní bude muž obcovat a ulpí na něm její krvácení, bude nečistý sedm dní a každé lůžko, na němž by ležel, bude nečisté. Když má žena dlouhotrvající krvotok mimo období svého krvácení nebo když výtok trvá déle než obvyklé krvácení, bude trvat její nečistota po všechny dny výtoku. Bude nečistá jako v období svého krvácení (Leviticus 15:19–25).

Pohané, až na nepatrné výjimky, měli stejně negativní vztah k ženské menstruaci. Ale jaký je důvod pro tabuizování tohoto zcela přirozeného jevu v Písmu svatém? V tomto výroku nelze vidět příklad biblické diskriminace židovských žen, protože předchozích 18 veršů této kapitoly popisuje případ nečistoty mužů.

Téma rituální nečistoty se v judaismu považuje za nejsložitější. Nicméně podle některých židovských teologů zde existuje dost očividný obecný princip. Nečistota je podle nich spojena se smrtí. Za hlavní zdroj nečistoty se skutečně považuje mrtvola, a to především mrtvola Žida. Ale veškeré další zdroje nečistoty jsou také spojeny se smrtí. Mrtvola není jen neživé tělo, nýbrž obraz smrti, jinými slovy v mrtvole je přítomná samotná smrt. Nakolik byl živý člověk naplněn životem, natolik je mrtvé tělo naplněno smrtí. Při zkoumání procesu šíření rituální nečistoty vzniká dojem, že má vlastnosti jakéhosi pole (Všechno, na čem by ležela v období svého krvácení, bude nečisté…). Je to samozřejmě jen hrubá analogie, vždyť nejde o energii, ale o smysl. Ale právě ve světle takového „pole mrtvoly“ lze pochopit veškeré další zdroje nečistoty včetně všelijakých výtoků z lidského těla podrobně popsaných v 15. kapitole knihy Leviticus. Veškeré výtoky jsou odumřelými tkáněmi, jistými předzvěstmi smrti. Každopádně výroky 15. kapitoly se týkají rituální nečistoty, která nedovoluje vstoupit na území chrámu. Žádný jiný význam uvedený zákaz nemá. 

Takový postoj typický pro judaismus nemůže být sdílen křesťanskými badateli. V křesťanské tradici hřbitov není místem, kde schovávají mrtvoly, nýbrž místem, kde očekávají vzkříšení mrtvých. Pravoslavný obřad pohřbu zahrnuje líbání zesnulého. Chceme tímto ukázat, že se loučíme dočasně. Takže žádná rituální nečistota mrtvoly v křesťanství neexistuje. Ale proč se pořád zachovává myšlenka nečistoty krvácející ženy?

Vzpomeňme si na evangelní příběh ženy, která měla dvanáct let krvácení: Podstoupila mnohé léčení u mnoha lékařů a vynaložila všecko, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu. Když se doslechla o Ježíšovi, přišla zezadu v zástupu a dotkla se jeho šatu (Marek 5:26–27). Pán Ježíš ji za tento odvážný krok, který ale byl v rozporu s židovskými předpisy, neodsoudil, naopak řekl: Tvá víra tě zachránila.

Závěr křesťanské teologické analýzy pasáže z knihy Leviticus je následující: Uvedená pravidla měla za úkol vštípit Židovi té doby uvědomění nedokonalosti jeho vlastní přirozenosti, která měla být zažívána zvláště ostře v blízkosti Boží svatyně, ale také snahu vykořenit ze sebe tuto nedokonalost. Nečistota ve všech zmíněných textech neexistuje autonomně, nemá vlastní existenci, nešíří se jako infekce. Ale nedbání Božích ustanovení včetně dočasných svědčí o ztrátě člověku potřebné hluboké náboženské úcty. Starozákonní Izrael byl předmětem zvláštní Boží pozornosti. Pokud existuje židovský národ, jsou lidé, kteří se stanou světlem zjevení pohanům. Samozřejmě duch je důležitější než tělo, ale zánik nebo zkáza našeho fyzického těla znemožňuje jakékoliv viditelné projevy ducha. Platí to nejen pro jednotlivce, ale i pro národ. Proto Hospodin zvláště na začátku realizace smlouvy všemi možnými způsoby chránil fyzickou celistvost svých vyvolených, kteří v dějinách byli ovlivňováni pohanským prostředím.

V určité fázi existence židovského národa zákony o rituální nečistotě menstruačního krvácení plnily na tu dobu extrémně nezbytnou demografickou funkci. Současná věda prokázala, že období rituální čistoty Izraelitek připadala na období jejich maximální plodnosti. Den očisty byl nejpříhodnějším dnem pro početí. Takovými přísnými předpisy Hospodin omezuje neproduktivní chování svých lidí, a směruje je ke zvýšení porodnosti.

Krev křičící ze země a krev Kristova

Na úsvitu lidských dějin se seznámení s krví děje za tragických okolností: Prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země! (Genesis 4:10). A je to vůbec první zmínka o krvi v Bibli. Kdyby se neuskutečnil hřích, krev jako mystická látka by možná nebyla zmíněna vůbec. Biblická teologie krve je nucená reakce Boha na pokračující lidský pád. Po konečném eschatologickém překonání hříchu téma sakramentality krve bude uzavřeno navždy.

Posvátný význam krve pro spásu lidí je spojen s tím, že krev je součástí samotného člověka. Chléb, voda, vzduch jsou nezbytné pro přežití, ale jsou to vnější faktory, krev je důležitější a v textech Starého zákona získávala různé mystické vlastnosti hlavně v souvislosti s přinášením obětí.

Pro nás ale jsou nesmírně důležitá slova apoštola Pavla z listu Židům:

I ta první smlouva měla ovšem bohoslužebný řád i posvátné místo, ale pozemské… Do druhé části stánku vcházel jen jednou za rok sám velekněz, a to nikdy bez krve, kterou obětoval za sebe i za přestoupení lidu… To bylo podobenstvím pro nynější čas, neboť dary a oběti, které se tam přinášely, nemohly dokonale očistit svědomí toho, kdo je obětuje… Ale když přišel Kristus… nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení. Jestliže již pokropení krví kozlů a býků a popel z jalovice posvěcuje poskvrněné a zevně je očišťuje, čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu!… Proto je Kristus prostředníkem nové smlouvy, aby ti, kdo jsou od Boha povoláni, přijali věčné dědictví, které jim bylo zaslíbeno – neboť jeho smrt přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy… A řekl jim: „Toto je krev smlouvy, kterou s vámi uzavřel Bůh“ (9:1, 7, 9, 11–15, 20, 22).

Prot. Jevgenij Gorjačev

Zdroj: YouTube kanál Ex oriente lux

Přeložila N. Skvarnik