Ženy nesoucí myro. Feminismus v Písmu svatém?
Třetí neděle po Pasše je zasvěcena ženám, které doprovázely Pána Ježíše na jeho pozemských cestách a po jeho ukřižování první se odvážily přijít ke hrobu.
Nebojácné ženy
Hned na začátku našeho vyprávění musíme napravit jednu nespravedlnost. Třetí neděli po Kristově vzkříšení vždycky říkáme Žen myronosic. Ale když nahlédneme do církevního kalendáře, zjistíme, že ten den je kromě slavných žen věnován také dvěma neméně slavným mužům – sv. Josefovi z Arimatie a sv. Nikodémovi. Tito bohatí a vážení členové nejvyššího církevního a politického orgánu místní samosprávy – Sanhedrinu – po Kristově smrti přestali skrývat svou víru. Josef přišel za římským správcem Judeje Pilátem a požádal o tělo ukřižovaného. Nikodém koupil pro pohřeb 100 litrů speciálního drahého oleje. Spolu se služebníky sňali Krista z kříže, zabalili jeho tělo do pohřebního plátna namočeného v tomto oleji a položili ho do nové Josefovy hrobky v Getsemani.
Naproti hrobu, jak praví evangelista Matouš, seděly „Marie z Magdaly a jiná Marie“. Evangelista Lukáš dodává: „Potom se vrátily, aby připravily vonné masti a oleje. Ale v sobotu zachovaly podle přikázání sváteční klid.“ Když uplynula sobota a začínal první den týdne, tyto dvě Marie přišly, aby se podívaly k hrobu (Matouš). A Lukáš zase dodává, že přišly nejen, aby se podívaly, ale přinesly s sebou vonné masti, které připravily.
U hrobu ženy čekalo překvapení. Nejen, že byl kámen odvalen od vchodu, ale ani samotného Ježíše v hrobu nenašly. Místo toho tam stáli dva muži v zářícím rouchu (Lukáš). Matouš však popisuje jednu andělskou bytost. Takové nesrovnalosti v detailech by nás neměly přivádět do rozpaků. Kdybyste se ocitli v podobné situaci, sotva byste správně spočítali anděly.
Apoštolky pro apoštoly
Anděl řekl ženám: „Nebojte se. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří.“ (Matouš 28:5–7)
Nad těmito slovy se musíme zamyslet pořádně. Může se zdát (a já se musím přiznat, že se mi tak dlouho i zdálo), že ženy jsou v této situaci jen jakési ne moc významné prostřednice. Musí předat dobrou zvěst dál, učedníkům – právě ti jsou hlavními adresáty úžasného poselství.
Proti tomu ale svědčí fakt, který navždy zůstal v dějinách spásy – ženy první obdržely zvěst o vzkříšení Páně, ženy přinesly tuto zvěst mužům a podle evangelisty Jana žena byla první lidskou bytostí, která spatřila vzkříšeného Syna Božího. Ženy se tak staly prvními evangelistkami, apoštolkami pro apoštoly. A některé z nich se pak zasloužily i o šíření evangelia mezi národy žijícími v Římské říši, tj. plnily dál svou apoštolskou misi.
Revoluce v patriarchálním světě
Pro moderního člověka, jenž žije ve světě obohaceném o práva žen, je těžké pochopit, jakou výzvou vůči stávajícímu řádu věcí byla tato misie obyčejných žen. Klára Zetkinová ani Rosa Luxemburgová o ničem takovém nemohly ani snít. Apoštolové – a vůbec první křesťané – žili v přísně patriarchální společnosti. Ani pro Židy, ani pro pohany nemohla být žena vážným svědkem. To, že ženy jako první objevily vzkříšeného Krista, bylo pro pohany nevyčerpatelnou příležitostí k posměchu. „A to, i když se za svého života nedokázal postavit za sebe a stal se mrtvolou, že povstal, ukázal stopy popravy, probodnuté ruce, kdo to tedy viděl? Pološílená žena nebo někdo jiný ze stejné šarlatánské party?“, ptal se jízlivě Celsus, protikřesťanský autor 2. století. „Zjevil se tajně pouze nějaké jedné ženě a svým vlastním stoupencům,“ pokračuje Celsus.
Ale právě ve slabosti svědků je úžasná síla této události. Kdyby Ježíšovi stoupenci chtěli něco vymyslet nebo přikrášlit, nikdy by nevložili tak důležitá svědectví do úst žen. Takové svědectví je v úplném souladu s biblickou tradicí. Bůh povznáší ponížené, vyvádí z Egypta – nejpřepychovější společnosti tehdejšího světa – otroky, ty, kteří byli na dně této společnosti, aby z nich učinil svůj vyvolený národ. Tomuto národu dává zákon, v němž neustále zdůrazňuje spravedlivé zacházení s chudými, cizinci, sirotky a vdovami. Autor žalmů oslavuje Boha, který „nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka a pak ho posadí vedle knížat, vedle knížat svého lidu. Neplodnou usazuje v domě jako šťastnou matku synů“ (Žalm 113:7–9).
I Ježíš Kristus povznáší ponížené a zavrhnuté slušnou společností, komunikuje s padlými ženami. Chválí a povzbuzuje ženu, která omyla jeho nohy svými slzami, nehledě na to, že si všichni šuškají o tom, jaká je to hříšnice. Zjevuje se jako mesiáš Samaritánce – cizince, kacířce, jež má tak složitý osobní život, že musí jít ke studně uprostřed úmorného horka, aby nepotkala pomlouvačné sousedky.
Svatý apoštol Pavel píše, že Bůh si záměrně vybírá ponížené, aby zahanbil ty, kteří sami sebe povyšují. „Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.“ (1. Korintským 1:26–29)
Proto Bůh svěřuje největší poslání v dějinách ženám, těm, kteří byli ve starověké společnosti ponižováni. Evangelium popisuje, jak vyděšení, zmatení, znechucení byli v ten okamžik apoštolové. Muži dokonce ženám neuvěřili. Petr a Jan běželi ke hrobu, aby všechno viděli na vlastní oči. Spatřili ale jenom lněná plátna, vrátili se domů, a Pán Ježíš se mezitím ukázal Marii. To je další důkaz pravosti evangelijního svědectví – nikdo v rané církvi by se neodvážil vymyslet tak kompromitující příběh o Ježíšových učednících.
Nad cherubíny ctěnější
Koho mezi stvořenými bytostmi křesťané uctívají nejvíc? O kom zpívají, že je „nad cherubíny ctěnější a nad serafíny bez přirovnání slavnější“? O té, která „bez porušení Boha Slovo“ porodila, o Panně Marii, matce našeho Pána. Matce Boží patří slova, která také svědčí o tom, že si Bůh vyvolil ty nejslabší: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Svaté jest jeho jméno a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamětliv svého milosrdenství, jež slíbil našim otcům, Abrahamovi a jeho potomkům navěky.“ (Lukáš 1:46–55)
V Kristu není rozdíl mezi mužem a ženou
Týž apoštol Pavel píše: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Galatským 3:28)
Podle svatého Maxima Vyznavače první člověk musel překonat pět velkých rozdělení v přírodě: mezi nestvořeným a stvořeným, mezi tím, co se dá postihnout pouze myslí, a tím, co lze poznat pomocí smyslových orgánů, mezi nebem a zemí, rájem a světem za jeho hranicemi, a nakonec i mezi mužským a ženským [PG, 91, 1305]. První lidé ale nejen, že nesplnili tuto misi, ale dostali se do mnohem horšího stavu, než byl ten původní. Místo toho, aby člověk podřídil své city vlastní vůli, upadl do podřízenosti smyslovému světu, vydal se cestou vedoucí k dalšímu rozdělení a téměř dospěl k neexistenci [PG, 91, 1308]. Pro napravení této situace se sám Bůh musel stát člověkem, aby sjednotil rozdělené. Božský Logos se stal „dokonalým člověkem“ kvůli nám, skrze nás, pro nás, si přivlastnil všechny naše vlastnosti kromě hříchu [PG, 91, 1308D].
Sloužení žen v církvi a ve světě
Ženy vykonávaly a dodnes vykonávají mnoho důležitých služeb v církvi. V rané církvi dokonce existovalo zvláštní sloužení diákonek. Překvapivé je, proč tato funkce časem zmizela. V dnešní církvi jsou diákony pouze muži. Ve skutečnosti toto sloužení žen nezmizelo. Prostě teď slovo diákon má trochu jiný význam. Pro nás je to klerik, který pomáhá knězi při bohoslužbě. Ale v církvi popsané v knize Skutků je diákonem ten, kdo se zabývá spíše sociální prací.
„V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. A tak apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: „Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech. Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.“ Celé shromáždění s tímto návrhem rádo souhlasilo, a tak zvolili Štěpána, který byl plný víry a Ducha Svatého, dále Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie, původem pohana, který přistoupil k židovství. Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce.“ (Skutky 6:1–6)
Ženy také vykonávaly tuto službu v církvi. Podle 15. kánonu IV. Všeobecného sněmu mohly být na diákonky vysvěceny neprovdané, ovdovělé ženy nebo mnišky, které dosáhly čtyřiceti let. Po vysvěcení se již nemohly provdat. S rozvojem ženského mnišství instituce diákonek postupně zanikla. Služba milosrdenství a lásky v církvi je však do značné míry i nadále prací zbožných žen. Nejsou k tomu nějakým zvláštním způsobem vysvěceny, přesto dělají vše, co dělaly diákonky dříve – živí hladové, navštěvují nemocné, starají se o potřeby slabších.
Od dob myronosic až do dnešních dnů Bůh povolává ženy k té nejdůležitější službě – službě milosrdné lásky k bližnímu. Pán od většiny z nás nevyžaduje mučednické činy nebo cokoliv, co by bylo nad naše síly a možnosti. Jen říká: „Můj synu (dcero), dej mi své srdce, ať si tvé oči oblíbí mé cesty.“ My, muži a ženy, musíme milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a naučit se milovat svého bližního. Pak nám sám Bůh ukáže tu míru dobrých skutků, které můžeme vykonat pro církev a pro svět.
Práva žen v církvi
U našich bratří z protestantských církví boj o práva žen v církvi dosáhl svého vrcholu. Z žen se teď stávají farářky a biskupky. Pravoslavní se na to dívají s údivem, ne protože jsou primitivnější a nemají adekvátní představu o lidských právech, ale protože se u nás žena nikdy necítila být utlačovaná či podceňovaná. Prostě má své místo v církvi, stejně jako muž má své.
Každá žena nese svůj kříž: jedna rodí a vychovává děti (což nehledě na vědecký pokrok dodnes není dostupné pro žádného muže), druhá se odebere do monastýru a tráví život v modlitbě, jiná je osamocená, nemocná a zcela nešťastná, ale přesto je oporou pro bližní, pro farnost. Sám Pán ukáže každé ženě její cestu ke spáse a duchovnímu zdokonalování. Není třeba přenášet poměry světa do církve, zde je vše dokonale uspořádáno samotným Bohem.
V církvi jako těle Kristově nejsou méněcenná sloužení. Každý je postaven do pozice, která mu nebo jí pomáhá co nejvíce pečovat o vlastní duši a o lidi ve svém okolí. Apoštol Pavel říká: „Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. Kdyby řekla noha: „Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu,“ tím by ještě nepřestala být částí těla. A kdyby řeklo ucho: „Protože nejsem oko, nepatřím k tělu,“ tím by ještě nepřestalo být částí těla. Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich? Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo? Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo. Oko nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě!“ Ani hlava nemůže říci nohám: „Nepotřebuji vás!“ A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné, a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, a neslušné slušněji zahalujeme, jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest, aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.“ (1. Korintským 12:12–27)
Na tato slova naši bojovní bratři z jiných křesťanských církvi často zapomínají.
Ženy, které následovaly Krista, se nestaly myronosicemi najednou. Bohužel o jejich životě toho moc nevíme. Vidíme ale to nejpodstatnější, co jim dalo právo stát se prvními svědky Kristova vzkříšení – jejich věrnost, upřímnost, nebojácnost a skutečnou lásku. A pokud chceme napodobit tyto svaté ženy, nemusíme hledat žádné světské příležitosti, protože dnes jako v každé jiné době vyznávat Krista Bohem je stále hrdinským činem.
Naděžda Skvarnik
