Teologický slovník. Antipascha

Antipascha se z řečtiny překládá jako „to, co je místo Paschy“, říká se jí také Tomášova neděle. Připadá na 2. neděli po Pasše. Snad poprvé se název Antipascha nalézá v kanonických pravidlech 6. století připisovaných konstantinopolskému patriarchovi Janu Postníkovi.

Nejstarší prameny spojují Tomášovu neděli s ukončením 8denních velikonočních oslav a s nově pokřtěnými členy církve, protože v tento den nebo o den dříve ti, kteří byli pokřtění na Velkou sobotu, svlékali svá bílá křestní roucha a myli si hlavu (během Světlého týdne se vlasy neumývaly a nosila se zvláštní pokrývka hlavy, která zakrývala čelo pomazané myrem). S tímto zvykem je spojen starodávný latinský název tohoto dne – Dominica in Albis. Ctihodný Augustin († 430) ve svém slovu věnovaném „oktávě Velikonoc“ (tj. Antipasše), říká: „Dnešní radost završuje velikonoční oslavy, protože dnes se mění oděvy nováčků, ale takovým způsobem, že bělost, která se svléká s šatem, navždy zůstává v srdci.

Název „Tomášova neděle“ se objevil po 9. století a je spojen se změnou hlavního důrazu v bohoslužbě. Místo ukončení velikonočních oslav začal být svátek spojován s druhým zjevením Krista apoštolům po zmrtvýchvstání.

Antipaschu s Paschou spojuje evangelní čtení Tomášovy neděle – Jan 20:19–31 – které se od 4. století čte jak ve východním, tak v západním obřadu. Toto evangelní vyprávění spojuje dvě zjevení Vzkříšeného Spasitele apoštolům: „večer toho dne, který je první po sobotě“ (verš 19), tj. v den zmrtvýchvstání, kdy Pán Ježíš Kristus ukázal učedníkům své rány, poslal je hlásat evangelium, seslal na ně Ducha Svatého a dal jim moc odpouštět a neodpouštět hříchy, a „osmého dne“ (verš 26), kdy se Spasitel zjevil podruhé, ujistil apoštola Tomáše, jenž při prvním zjevení nebyl přítomen a odmítl věřit vyprávěním jiných apoštolů. Výkladu této pasáže je věnováno „Slovo na Novou neděli“ připisované sv. Janu Zlatoústému, které je podle byzantských typikonů jedním ze čtení svátku Antipaschy. Opakované zjevení Pána Ježíše Krista učedníkům se zde vysvětluje potřebou ujistit apoštola Tomáše, jehož „nevěra“, nebo spíše touha po spolehlivém poznání potvrzeném zkušeností, je oprávněná, protože jejím výsledkem bylo vyznání apoštola Tomáše: „Můj Pán a můj Bůh!“ (verš 28).

Další název svátku je Nová neděle. Je spojen s postavením tohoto dne v ročním cyklu bohoslužeb. Ode dne Antipaschy začíná nový roční cyklus čtení kathismat a pořadí hlasů Oktoichu.

Církev také zasvěcuje tento den rozjímání o obnově celého stvoření skrze Kristovo vzkříšení, jak je zmíněno ve slově sv. Řehoře Teologa († 390) „Na Novou neděli“. Podle sv. Řehoře jako první stvoření (stvoření světa) začalo v neděli, stejně tak i svět obnovený Kristovým zmrtvýchvstáním začíná v neděli. Tento den, 8. den po Pasše, se slaví jako den obnovení, protože na rozdíl od Paschy, samotného dne spásy, který je „hranicí mezi pohřbem a zmrtvýchvstáním“, je tento den dnem „vzpomínky na spasení“, dnem „nového narození“. Smyslem oslavy pro každého člověka, jeho obětí Bohu, by měla být vnitřní obnova: „Obnovte se, odhoďte starého člověka… jen proto si vzpomínejte na staré, abyste se mu vyhýbali.“

Obvyklá jarní obnova přírody, která se časově shoduje s Antipaschou, proto získává nový význam jako viditelný projev a důkaz vnitřní obnovy celého stvoření: „Královna ročních období vítězně pochoduje na počest královny dnů a obdarovává ji dary od všeho, co má nejkrásnějšího a nejradostnějšího,“ praví svatý Řehoř. Velikost svátku se zdůrazňuje souladem obnovy viditelného a neviditelného světa, což je předobrazem budoucích „nového nebe a nové země“ (Zjevení 21:1): „Nyní je jaro pozemské, jaro duchovní, jaro pro duše, jaro pro těla, jaro viditelné, jaro neviditelné. Ó, kéž bychom se toho jara zúčastnili tam poté, co jsme se krásně proměnili zde a znovuzrození se přenesli do obnoveného života v Kristu Ježíši, našem Pánu!“

Svátek Tomášova ujištění je zaznamenán již v „Apoštolských ustanoveních“ (pravděpodobně kolem roku 380, Antiochie), kde je příběh o jeho zřízení vypraven jménem samotného apoštola Tomáše: „Ctěný svátek osmého dne, který mě, nevěřícího Tomáše, naplnil vírou ve vzkříšení.“

Egeria, která na konci 4. století vykonala pouť do Svaté země, ve svém cestopisu (Itinerarium Egeriae) popisuje starou jeruzalémskou bohoslužbu svátku Antipaschy. Kromě obvyklých bohoslužeb se v ten den, jemuž se říkalo oktáva Paschy, jako na Paschu konal průvod.

Biskup spolu s věřícími za zpívání konal slavnostní průvod se zastávkami na Olivové hoře a na místě Nanebevstoupení Páně. Průvod končil v chrámu Vzkříšení, kde se sloužila večerní bohoslužba, po níž se konal další průvod na Sion, kde se také zpívaly chvalozpěvy, četl se evangelní příběh o zjevení Spasitele učedníkům v 8. den po Zmrtvýchvstání. Na konci se četla modlitba a biskup žehnal katechumenům a věřícím.

V konstantinopolské bohoslužbě Antipaschy je téma ujištění apoštola Tomáše výrazně posíleno ve srovnání s jeruzalémským obřadem, kde bohoslužba Antipaschy do značné míry opakovala paschální. Evangelní vyprávění o ujištění Tomáše se v konstantinopolské církvi a následně ve všech pravoslavných místních církvích již od 8. století nečte večer v den Antipaschy jako v Jeruzalémě, ale ráno při liturgii. Zpívá se i tropar napsaný ctihodným Romanem Sladkopěvcem (6. století).

Ve všech četných vydáních dvou byzantských monastýrských typikonů – Studijského a Jeruzalémského (poslední je nyní hlavním liturgickým typikonem pravoslavné církve) – je bohoslužba Antipaschy sváteční.

Současná bohoslužba Antipaschy je věnována především tématu ujištění apoštola Tomáše osmého dne po Pasše. Rozbor ideologického obsahu zpěvů ukazuje, že téma zmrtvýchvstání Krista je v této bohoslužbě dominantní, ale je posuzováno z trochu jiného úhlu pohledu. Slavíme stejnou událost Vzkříšení, ale zaměřujeme se na jiné detaily, které s ní souvisí.

Tento svátek zahajuje období po Velkém půstu, Pašijovém týdnu a Světlém týdnu, kdy se znovu začíná vykonávat svátost manželství.

Redakce