Dostanou se všichni do ráje? Syrští mystici o konci časů

Přednáška Maxima Kalinina, odborníka na dějiny aramejského jazyka a mezopotamské křesťanské mystické tradice

Téma křesťanské mystiky vyvolává mnoho sporů. Příčinou je samotný předmět. Mystika je na jedné straně zkušenost interakce s Božstvím a na druhé straně typ textů popisujících tuto zkušenost. Všichni významní křesťanští autoři takovou zkušenost zřejmě měli, ale ne všichni považovali za možné či nutné ji popsat. V rámci jedné z větví východního křesťanství v určitém zcela krátkém časovém období mezi 7. a 9. stoletím existoval podivuhodný příklad výskytu tradice, která byla zaměřena na vyjádření této zkušenosti. Vzniká celá řada pronikavých poetických textů, v nichž se popisuje zkušenost setkání s Bohem.

Mystici ve svém poetickém nadšení často používali jazyk, který se jejich současníkům zdál být v rozporu s tradicí. Občas se taková mystická zjevení stávala součástí tradice pozdější. Byl třeba takový řecký mystik – ctihodný Simeon Nový teolog. Mnozí vědí, že přezdívka Nový teolog vznikla jako výsměšná. Současníci se mu posmívali, že se objevil další teolog po svatém Řehoři z Nazianzu. Je krásné, že se ta přezdívka zachovala a stala se jeho čestným titulem.

Kolébkou syrské mystiky byla Mezopotámie, sever současné Sýrie, jihovýchod současného Turecka, konkrétně náhorní rovina Tur Abdin, a západní Írán. Autoři, kteří na tomto území tvořili, se často setkávali s nepochopením ze strany svých současníků. Tak třeba některé názory sv. Izáka Syrského byly velice kritizovány. A tři nejvýznamnější představitelé syrské mystické tradice – Josef Chazzaja, Jan z Dalyathy a Jan z Apameje – byli odsouzení nestoriánským patriarchou-katolikosem Timotejem. Viny je zprostil následující katolikos. Takže oficiální tradice přijímala ty či ony myšlenky mystiků postupně.

Musíme pamatovat, že když mystici mluvili na téma ráje a pekla, docela často používali jazyk obrazů a některé své názory skrývali pod rouškou tajemství. Pro představitele mystické tradice byly Bible a příroda kolem nich zásadním zdrojem žasnutí. Žasnutí je jednou z hlavních kategorií syrské mystiky. Je to stav, v němž přestává pohyb myšlenek a člověk začíná zažívat Boha na úrovni nejvyššího myšlení, na tzv. prosté úrovni, a dokáže pochopit mnohem víc. Toto žasnutí se v nich vyvolávalo kontemplací Boží prozřetelnosti ve světě a v přírodě. Když člověk upřeně hledí na přírodu čistým srdcem, začíná vidět nejen to vnější, co je dostupné citům, ale i projevy Boha v přírodě a v biblickém textu. Takové vidění přivádí k žasnutí a je to začátek duchovního vzestupu. A právě v tomto stavu mystici dospívali k myšlence o ráji a pekle.

Pokud se mystikovi, jenž upírá zrak do stvoření, otevírá, jak dokonale a moudře vše bylo uspořádáno Bohem, jak má vysvětlit existenci zla ve světě? Tato věčná otázka nedává pokoj všem náboženstvím. Z Písma víme o osudu lidstva, o existenci ráje a pekla. Ale jak to souvisí s Božskou krásou, která je základem našeho světa? Pro mystiky tato záležitost nebyla pouhou teoretickou teologickou otázkou, byla to záležitost jejich osobní zkušenosti s Božskou krásou a láskou. Proto se několik generací syrských mystiků vracelo k této otázce.  

Nejznámějším představitelem tohoto směru v pravoslavné tradici je svatý Izák Syrský. Jeho dílo velmi brzo překročilo kulturní hranice. Světec žil v 7. století, a již v 9. st. jeho spisy byly přeloženy do řečtiny v Lávře sv. Sávy Posvíceného v Jeruzalémě a uznány křesťany všech odvětví – nestoriány, pravoslavnými a jakobity. 26. traktát Izáka Syrského se nazývá „Pokud je Bůh blahý, proč stvořil toto všechno?“, tj. ďábla a gehennu. Sám Izák odpovídá, že hřích je ovocem svobodné lidské vůle, byl čas, kdy hřích nebyl, a bude čas, kdy hřích přestane. Jméno satan podle sv. Izáka znamená ,ten, jenž uvádí do omylu‘. A toto jméno odráží stav vůle někdejší andělské bytosti, nikoliv Boží plán o něm. A o gehenně říká záhadná slova: „Gehenna je ovoce hříchu, které někdy jednou nabude bytí, zatímco jeho konec není znám.“ Takže odpovídaje na hlavní otázku, Izák svou odpověď zahaluje rouškou tajemství a odkládá na potom. Neříká, že gehenna je nekonečná ani že někdy přestane existovat. Používá budoucí čas, tzn. že gehenna vznikne po posledním soudu, ale přitom říká, že její konec není znám. Je to rétorický způsob, jak říct, že pekelné muky budou trvat věčně, nebo je to uvědomělé zahalení nějakého tajemství, o kterém může říct více? Právě na tuto otázku se pokusíme odpovědět, opírajíce se o učení syrských mystiků.

Zmíněný 26. traktát Izáka Syrského je jeden z nejsložitějších, snad proto ani nebyl přeložen do řečtiny. V něm Izák přemýšlí o duchovním výstupu a stavu člověka, v němž může vnímat Boha. Přemýšlí také o tom, jak otázka Božské podstaty souvisí s otázkou o ráji.

Jiní syrští mystici se také zabývali otázkou ráje a pekla. Třeba Jan z Dalyathy má zajímavou myšlenku o tom, že pokud království Boží je mezi námi, v tom smyslu, že člověk ho začíná zažívat již v tomto životě, pak i gehenna začíná v lidském srdci.

Josef Chazzaja používá číselný symbolismus a nabízí takovou hádanku: „Jednota s jedním je zproštěním všeho, a zproštění jednoho je spoutáním se vším.“ Jeden je v daném kontextu Bůh, a vše je souhrn všech pozemských věcí. Sjednocení s Bohem tak osvobozuje od všech záležitostí tohoto světa, ale ztráta jednoty s Bohem člověka spoutává úplně se vším, co je kolem něj. Nemyslí tady, že svět a lidé jsou naprosto špatní, jsou samozřejmě naplnění Božskou láskou, ale připoutanost k lidem a světu vede špatným směrem. Tak třeba známý výraz Sartra „Peklo jsou ti druzí“ sám autor musel vysvětlovat tak, že když příliš spoléháme na názor těch druhých na sebe, vidíme zkresleně jak sebe, tak i je. Něco podobného nabízejí syrští mystici: když se připoutáš k věcem tohoto světa, přestáváš je vidět jasně, začínáš být ovlivněn svými vášněmi. A tohle je věčná muka. Josef Chazzaja tak říká, že peklo začíná tady, na zemi, když člověk ztratí jednotu s Bohem.

Další myšlenka Josefa Chazzaji zní také záhadně: „V tom ohni, který mysl vidí během modlitby, budou trpět rozumové bytosti v novém věku“. Znamená to, že Božské světlo, které se mystikovi zjevuje v modlitbě, může člověka nejen osvěcovat a proměňovat, ale i mučit, pokud na něj není připraven.

Všechny tyto myšlenky mluví o zkušenosti s peklem a gehennou, která nastává již v současné realitě. V tomto smyslu Izák Syrský vykládá podobenství o zvaných na hostinu. Člověka, který nebyl oblečen patřičně, uvrhli ven do temnot. Ten, který přistoupí k duchovnímu tajemství, aniž by byl na to připraven a očištěn, nesnese takovou zkušenost. Božské světlo může člověka oslepit a přinést mu neštěstí a zklamání. Místo, kam byl uvržen člověk – vnější tma – je místo vně Boha, kde rozumové bytosti bloudí ve své neznalosti. Syrští mystici docela často používají obraz pekla jako neznalosti.

Syrští mystici nicméně neodmítají eschatologickou perspektivu posledního soudu a vzniku nového neměnného světa. Ráj a peklo se tak stanou nejen vnitřní zkušeností jedinců, ale objektivní realitou. Ale tady vzniká velice důležitá otázka. Jestli peklo bude stavem věčného utrpení, jak lze tuto představu dát do souvislostí s Boží láskou? Pokud třeba polovina všech lidí bude věčně trpět, kde je ta dokonalost, již Bůh původně plánoval pro celý svět? Jak se přitom mohou radovat ti, kteří jsou s Bohem? Tato otázka je velice znepokojovala, protože zažili zkušenost s Boží krásou a láskou.

Svatý Izák Syrský se na to pokusil odpovědět ve 39. a 40. slovu svého druhého dílu. 39. traktát se nazývá Kontemplace na téma gehenny. Tady světec vyjadřuje myšlenku, že existence věčného utrpení je v rozporu s myšlenkou Boží lásky ke stvoření. Tato idea známá jako apokatastasis se vyslovovala i v řecké tradice a je spojena se jménem Órigena. Co to znamená pro Izáka? Odmítá lidské zásluhy a nutnost pokání nebo nezbytnost trestu pro hříšníky?

Musíme tady zdůraznit, že Izák Syrský vycházel z velice přísných logických předpokladů. Syrská mystika jako taková byla přísnou filozofií mysli a používá přísné kategorie. Pokud Bůh je absolutní, jeho láska je také absolutní. Pokud je Bůh neměnný a rovná se sobě, jeho láska je také neměnná a rovná se sobě. A pokud je Bůh jediný, prostý a absolutní, jak může ve světě existovat mnohost? Pokud Boží láska je stejná vůči všem, pak i jeho cíl ohledně všech musí být stejný. A jak to souvisí s různými druhy trestů? Izák nemyslil, že není třeba vynakládat úsilí pro dosažení spásy, nepodceňoval taková úsilí, ale vycházel z předpokladu, že pokud je Boží záměr prostý, cíl bytí světa také musí být prostý. Bůh miluje všechny lidi stejným způsobem nehledě na jejich zásluhy. Pokud připustíme, že Bůh jednoho miluje víc, a druhého méně, musíme připustit jistou příčinnost v Bohu, ale Božská podstata nemůže být ovlivněna jakoukoliv příčinou, není v ní determinismus. Stejně tak nemůže být příčinnost v Boží lásce. Ale působení Boha ve světě se již zapojuje do koloběhu příčin a vyvolává některé změny, působí v souvislosti s okolnostmi.

I když vidíme v Písmu a v reálném životě, že Bůh jedná různými způsoby za různých okolností, sv. Izák odmítá kategorii odměny. Říká, že Bůh netrestá lidi, ale že různorodost jednání Boha ve světě je Boží οἰκονομία – prozřetelnost. Bůh jistým způsobem vede tento svět k jeho cíli. A příčinou veškerého utrpení v tomto světě je buď zlá lidská vůle, nebo potřeba přivést člověka k rozumu, anebo se utrpení dává svatým pro získání ještě větší duchovní zkušenosti. I v případě vyhnání Adama a Evy z ráje to nebyl trest, nýbrž působení Boží prozřetelnosti, aby lidé naplnili zemi a proměnili ji.

Ale podobný obraz se zdá být příliš krásný. Vzpomeňme třeba slova Ivana Karamazova v románu Dostojevského Bratři Karamazovi o utrpení dětí. Jak se tady projevuje Boží láska a milosrdenství? Izák Syrský stejným způsobem používá biblické citáty. Bible není snadná kniha a Starý zákon má hodně těžko pochopitelných scén odrážejících realitu blízkovýchodního života v 2. a 1. tisíciletí před Kristem. Izák s pozoruhodnou vytrvalostí, překonávaje vlastní bolest, sbírá nejstrašlivější starozákonní pasáže a říká: „Ano, Bůh dovolil, aby se to vše stalo“ a nechá člověka zmateného tváří v tvář všemu zlu tohoto světa. Přesto trvá na tom, že láska Boha ke stvoření zůstává neměnná. A pořád nám ponechává otázku spravedlivé odměny a existence utrpení.

Odpověď však může být nalezena v jiných textech autora. V jednom z traktátů prvního díla sv. Izák píše, že velmi často se Bůh trápí spolu s člověkem a soucítí s ním, ale drží ho jeho vlastní vědění. Syrští mystici operují živými obrazy, je jim cizí statičnost. Zdá se, že Izák tady popisuje vnitřní konflikt v Bohu. Bůh podle něj nejen dovoluje existenci utrpení, ale trpí sám spolu s člověkem. Kristovo utrpení se tak stává vrcholem Božského utrpení. Co jiného je smrt Ježíše na kříži, než projev Boží lásky a soucitu? Podivuhodná je Izákova myšlenka, že Bůh omezuje svou vlastní svobodu a soucítí s člověkem. Jak se to děje?

Odpověď na tuto otázku dává již zmíněný Josef Chazzaja, jenž žil o století později a systematizoval syrskou mystickou tradici. V jeho Knize otázek a odpovědí se žák ptá svého učitele, jakým způsobem je Bůh přítomen v tomto světě. Josef Chazzaja odpovídá, že podle své podstaty je Bůh světu nekonečně vzdálen, ale je přítomen ve světě prostřednictvím své vůle, která se může projevit jako bezprostřední Boží přítomnost. Za takovou přítomnost myslitel považuje zázraky popsané v Bibli. Ve světě neživých bytostí Bůh svou vůli projevuje jako zákon udržující existenci tohoto světa. Ale svou prozřetelnost Bůh projevuje skrze myšlení lidí a andělů – rozumových bytostí. A každý má svobodu tento zdroj v sobě nalézt a otevřít, nebo ho naopak zanedbat. Syrští mystici usilovali o to, aby nalezli Boha ve svém srdci. Bůh uvědoměle ponechal světu jistou svobodu. A do záležitostí tohoto světa se vměšuje prostřednictvím lidí. Ale lidé jsou svobodní a mohou buď otevřít svá srdce a nechat Boha působit, anebo svá srdce pro Boha zamknout. Je to krásná myšlenka spolupráce člověka a Boha. Člověk nejen plní jisté předpisy či využívá svou svobodu tak, jak se mu chce, ale stává se nástrojem, skrze nějž se Božské světlo zjevně projevuje ve světě. V lidském srdci se nachází Božské světlo, a Bůh klepe do tohoto srdce, aby se otevřelo a nechalo světlo osvítit celé stvoření. Pokud lidé nenechávají toto světlo vylít se do světa, Bůh se trápí spolu se světem. Bůh sám sebe omezuje, protože dává svobodu člověku.

Ale nesmírně důležité je i to, že pro syrské mystiky je tento svět předobrazem světa budoucího, v němž se všechno promění a zdokonalí se. Působení zlé vůle ve světě přestane. Nynější svět je světem změn, v němž se člověk může projevit, ale zároveň poznat krásu Boží neměnnosti. Člověk je jako perla, která nyní leží v bahně, ale v budoucím světě se ocitne v koruně Krále a pozná tak, že byla určená pro velikost.

Svět není ani dobrý ani špatný, ale může být proměněn rozhodnutím a skutkem každého z nás. Tak syrští mystici vysvětlují existenci zla a utrpení. Teď se budeme věnovat otázce gehenny a pekelných muk. Pro Izáka Syrského bylo důležité, že Boží láska je stejná vůči všem a že budoucí svět bude dokonalý a neměnný. Ale zároveň autor používá obraz biče lásky. Podle něj právě Boží láska bude mučit hříšníky v gehenně.

Syrští myslitelé často používali antinomie, mluvili zároveň o nevyhnutelnosti gehenny a nemožnosti věčného mučení. V tomto ohledu je důležité jejich učení o naději. Budoucí život je především naše naděje. Pro mystiky, kteří všechno nechali, aby následovali Krista, kategorie naděje byla klíčová. Sv. Izák Syrský vypracoval klasifikaci druhů naděje a často mluví o tom, že naděje může být nebezpečná. Pro člověka, jehož srdce není očištěno, je naděje podobná jedu. Je zajímavé, že v syrštině slova lék a jed jsou stejná.

Poustevníci, kteří rozhodli opustit svět a zcela se věnovat životu v Bohu, odvažovali se usuzovat o takových věcech jako posmrtný osud, ale uvědomovali si, že pro nepřipravené posluchače to může být nebezpečné. Proto i Izák ve svém 26. traktátu opatrně říká, že konec gehenny není znám, a popisuje, jak lze dosáhnout stavu, v němž se člověku zjeví Boží záměr. Ale než jedinec takového stavu dosáhne, naděje je nebezpečná. Jenom když se člověk úplně svěří do rukou Božích, může se na Boha spolehnout a překonat veškerý strach. Doufat v Boha může jen ten, kdo pro něj zcela otevřel své srdce.

Co to znamená v souvislosti s naším předmětem? To, že když člověk začne přemýšlet o osudu světa a o tom, že všichni budou spaseni, aniž by předtím dosáhl správného stavu, čeká ho obrovské zklamání. Není to tak, že my, poustevníci a mystici, víme, že všichni budou spaseni, ale nikomu o tom neřekneme. Situace je jiná. Pokud jsi sám tuto naději nezažil jako bezprostřední zkušenost, nebudeš schopen uvažovat o konečném osudu světa správným způsobem, nevyhnutelně tě čeká zklamání a strádání. Naděje se může stát těžkým pokušením. Pokud člověk doufá ve svou spásu, ale přitom k tomu nemá jasné důvody, nebylo mu to jasně zjeveno, a ani nedosáhl toho stavu, v němž by mohl takové zjevení obdržet, existuje nebezpečí, že se vzdá veškerého úsilí a přestane se snažit, přestane následovat Boha.   

Pokud si přečteme spisy syrských mystiků a uvěříme, že jsme již spaseni, přestaneme být křesťany, přestaneme jít za Kristem a ztratíme cestu vedoucí ke spáse. A nic z toho, v co jsme drze doufali, se neuskuteční. Izák říká, že lepší je nedržet v hlavě tuto naději, ale pokorně kráčet cestou k Bohu, učit se spoléhat na Boha, doufat v Boha. A teprve až se mu naučíš zcela důvěřovat, získáš jistotu, že tě spasí. Pokud budeš doufat ve spásu pouze racionálně a myslit si, že všechno bude dobré, všechno okamžitě bude špatné. A špatné se skutečně může stát. Pokud člověk vystoupí na nějaký duchovní vrchol a uzří velká tajemství, aniž by na to byl připraven, čeká ho zklamání. Ale nejen racionální zklamání, nýbrž velice těžký duchovní stav spojený se sklíčeností a zoufalstvím. Též Izák píše o husté tmě, která pohlcuje askety. Je zřejmé, že depresivní stavy se v mnišském prostředí vyskytovaly často.

Izák nám samozřejmě nabízí určitý pozitivní scénář, ale bez duchovního úsilí na něj nesmíme myslet. Naděje ve spásu není racionálním usuzováním, ale osobní mystickou zkušeností. V 26. traktátu Izák píše o tom, jak se apoštol Pavel trápil osudem Izraelců, protože sám byl „z potomstva Abrahamova“. Znepokojovalo ho, že většina Židů nepřijala Krista. Ale na konci 11. kapitoly listu Římanům zvolává: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění!“ Odkrylo se mu, že izraelský národ bude spasen, ale jak se to stane, je velké tajemství, protože „nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty“ (Římanům 11:33). Zvolání apoštola Pavla sv. Izák aplikuje na osud celého lidstva.

Josef Chazzaja, jenž učení mystiků systematizoval, má scholastičtější přístup a snaží se dát jasnou odpověď. Ve své Knize otázek a odpovědí vyslovuje některé paradoxní myšlenky o gehenně. Podle něj, kdyby Bůh chtěl někoho potrestat, nesnášel by třeba rouhání démonů. A pokud při všeobecném vzkříšení spravedlivých a hříšníků všem dá neporušitelná věčná těla, což je z jeho strany obrovská milost, znamená to, že i hříšníky miluje. Mohl by je naprosto zničit jako Syna zatracení. Synem zatracení apoštol Pavel ve svém 2. listu Tesalonickým nazývá antikrista. Josef Chazzaja se držel názoru, že antikrist bude jedinou rozumovou bytostí, kterou Bůh fyzicky zničí. Ale nikoho z jiných bytostí, hříšníků či démonů, takový osud nečeká. Místo toho jim Bůh dá neporušitelná těla, což znamená, že je vůči nim spíše milosrdný než spravedlivý. Sv. Izák také říká: „Nenazývej Boha spravedlivým.“ Pokud nás tak dlouho snáší, znamená to, že je milosrdný.

Vraťme se k myšlence Josefa Chazzaji vyslovené v jeho Knize kapitol o vědění: „V tom ohni, který mysl vidí během modlitby, budou trpět rozumové bytosti v novém věku.“ Tyto rozumové bytosti budou trpět ve svých nových neporušitelných tělech, dokud se nenaučí přijmout Božskou lásku, která se i stane nástrojem jejich utrpení. Lidé, kteří budou schopní přijmout Božské světlo, se budou radovat, ale pro ty, kteří ho nepřijmou, se světlo stane ohněm. Pak ale jasně píše, že jednou jejich muky přestanou. V novém věku všichni nakonec budou šťastní. A odůvodňuje tuto myšlenku citátem z Kristova kázání na hoře: „Odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře“ (Matouš 5:26).

Je zajímavé, že třeba sv. Jan Zlatoústý vykládá výraz „do posledního haléře“ jako „nikdy“ a trvá na tom, že utrpení bude věčné. Přitom Josef Chazzaja stejná slova vykládá opačným způsobem: pokud je označeno, kdy vyjdeš (až zaplatíš do posledního haléře), znamená to, že jednou vyjdeš určitě. Ale dodává, že není známo, kdy se to stane, a opakuje slova Izáka Syrského, že konec gehenny není znám. V každém případě se jednou i hříšníci naučí přijímat Boží lásku. V novém věku pokles a zhoršení existovat nemohou, ale růst a zdokonalování zůstanou.

Jako příklad neomezené Boží lásky uvádí život apoštola Pavla – pronásledovatele křesťanů, jenž byl přenesen až do třetího nebe. Josef Chazzaja říká: „Zvážil jsem Boží spravedlnost a Boží dobrotu. Boží dobrota byla jako hora, a spravedlnost jako zrnko písku… Boží dobrota je věčná, a Boží spravedlnost začala existovat současně se stvořeným světem. Požehnán budiž Bůh, jenž učinil spravedlnost dočasnou, a dobrotu věčnou.“

Izák Syrský je opatrnější v popisování osudu světa a lidí, ale i on je naladěn pozitivně. Popisuje tři stupně duchovního zdokonalování a říká, že Božské světlo se člověku zjevuje na třetím stupni. Ovšem i když jedinec za svého pozemského života tohoto stupně nedosáhne, ale bude naléhavě zápasit proti hříchu, Bůh mu toto úsilí započítá. Důležité je vybrat si správnou cestu, protože úplně překonat vášně v tomto životě je nemožné. Musíme myslet na Boží lásku a prozřetelnost a neupadat do zoufalství. 

Pro syrské otce bylo hlavním zdrojem naděje vidění nového věku. Byla to ta perla, kterou usilovně hledali. Pro získání tohoto pokladu zříkali se všeho pozemského. To, co viděli ve zjevení, bylo pro ně přislíbením, zálohou toho, co jednou bude dáno všem lidem. A byli vděční Bohu za to, že již v tomto životě tento poklad mohou, byť jen na krátký okamžik, držet v ruce. Byli jako děti, které chtějí dárek připravený Otcem najít ještě před svátkem a uschovat tuto radost ve svém srdci jako velké tajemství. Jejich uvažování o osudu světa je jako dětská radost, kterou nemohou utajit. Kéž bychom se i my mohli zapojit do jejich radosti a těšit se z krásy jejich slov.

YouTube kanál Познание Labs

Přeložila Naděžda Skvarnik