Smysluplný půst. Připomínky svatých otců

Vnímat Velký půst jako soubor omezení znamená anulovat skutečný význam tohoto životodárného období církevního roku. Velký půst není dobou omezení. Naopak, je to čas příležitostí.

Připomínka první: Půst je pro křesťana napodobováním samotného Ježíše Krista

Pán svým postem posvětil pro nás těchto čtyřicet dnů. Udělal to pro naši spásu, aby nás naučil postit se nejen slovem, ale i svým příkladem (sv. Ambrož Milánský).

Evangelium začíná radostným, i když docela iracionálním poselstvím. Bůh, který stvořil celý vesmír a každou vteřinou udržuje sebemenší detail tohoto světa, každého člověka, tento Bůh, nepostihnutelný, věčný, všude přítomný, vševědoucí, se sám stal člověkem a přišel na zem, aby nás spasil od smrti a daroval nám věčný život. Syn Boží byl zrazen jedním ze svých nejbližších učedníků; snášel urážky a bití; přijal strašnou smrt na kříži; sestoupil svou lidskou duší do pekla, aby vyvedl všechny, kteří tam na něj čekali a doufali ve spasení.

Jaké to ale bylo pro toho, kdo nepodléhá pozemským zákonům, stát se člověkem, přijmout lidské tělo, cítit se unavený, nemocný, trpět hladem, žíznit? Jaké to pro něj bylo žít jako tulák? Sám si jednou stěžoval zákoníkovi, který ho chtěl následovat: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil“ (Matouš 8:20). Jaké to pro něj bylo, když ti nejbližší – rodina a učedníci – mu nerozuměli a považovali ho téměř za blázna? Vzpomeňme si, jak se kolem Ježíše shromáždil zástup, a jeho příbuzní přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl (Marek 3:21).

Celý život Syna Božího byl dobrovolným sebeomezením, a 40denní půst na poušti nebyl jakousi výjimkou. Jedním z účelu Velkého postu je aspoň trochu napodobit Krista v jeho sebeobětování, zúčastnit se toho spasného díla, které vykonal. Ne proto, abychom mu pomohli nést jeho kříž na Golgotu, na to bychom ani neměli sílu, a není to nutné, Kristus již udělal pro spásu lidí vše potřebné. Důvod je jiný, píše o něm sv. Epifan Kyperský: „Nepostíme se proto, abychom prokázali jakési dobrodiní Pánu, jenž za nás trpěl, ale proto, abychom pro svou spásu přijali utrpení Páně, které za nás rád snášel.“ Jinými slovy, jak psal další vynikající teolog sv. Athanasios Veliký, „Bůh nás nespasí bez nás“. Pokud chceme, aby nám Bůh podal pomocnou ruku, musíme i my udělat aspoň malý krůček vstříc. Půst je jedním z takových krůčků.

Připomínka druhá: Půst je zřeknutím se všeho zbytečného, nikoliv zřeknutím se sebe

Stejně jako lehké lodě rychleji přeplují moře a ty, které jsou zatížené velkým nákladem, se topí, tak půst, který ulehčuje naši mysl, pomáhá rychle přeplout moře nynějšího života, směřovat k nebi a věcem nebeským (sv. Jan Zlatoústý).

Omezení jídla je ten nejjednodušší první krok, jakýsi trénink, zpevnění vůle. Po tom by podle logiky svatého Jana mělo následovat zřeknutí se všeho, co je pro člověka balastem, který zatěžuje jeho život, přináší zbytečné potíže a zmatek. Může to být zbytečná zábava, surfování na internetu nebo sledování televize – vše, co člověka připravuje o odpočinek a komunikaci s blízkými, o možnost soustředit se na sebe jako na součást věčnosti.

Je třeba udělat si čas na modlitbu, čtení Písma svatého či prostě kvalitní literatury, na komunikaci s rodinou. Přebudovat denní rozvrh, vymanit se z rutiny, udělat svůj život harmoničtější a duchovně užitečnější – to je úkol pro velkopostní období, úkol, který nám půst pomáhá plnit, ale ve kterém máme pokračovat po celý život.

Půst je vědomé a svobodné sebeomezení v tom, co není důležité. Pokud se bez něčeho můžeme obejít, v zásadě je lepší se toho zbavit.

Připomínka třetí: Tvůj osobní půst není úplný, pokud prospívá jen tobě

Dívej se na Boha, který přijímá i půst skutků, půst, který prospívá nejen těm, kteří se postí, ale i bližním… Nejenže nám přikazuje zdržovat se zla, ale také nás nabádá k dobru (sv. Jan Zlatoústý).

Tato slova sv. Jana Zlatoústého jsou z jeho výkladu knihy proroka Izajáše, který žil v 8.–7. století před Kristem. Izajáš káral své současníky, kteří nepochopili význam půstu. Půst byl pro ně jakousi soutěží ve zbožnosti: kdo koho předčí v plnění předepsaných zvyků. Ve stanovené dny se zdržovali jídla, oblékali se do speciálních smutečních šatů, tvářili se „postně“, sypali si hlavu popelem a vykonávali dlouhá modlitební pravidla. Dívali se sami na sebe a na souseda a hodnotili, kdo je v tom lepší.

Izajáš vstupuje do sporu s takovým postojem k půstu a mluví, jak i přísluší prorokovi, jménem samotného Boha: Právě v den, kdy se postíte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině… Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení? Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi?… Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: ‚Tu jsem!‘ Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne (Izajáš 58:3–10).

Tento úryvek z knihy Izajáše svatí otcové vykládají jednoznačně: smyslem půstu je, aby člověk začal skutečně plnit přikázání lásky k bližnímu, sloužit bližnímu, a nejen se zdokonalovat v osobní zbožnosti.

Jan Zlatoústý dodává: „Pokud se postíš… prokaž soucit chudému, oblékni nahé, utři slzy vdovy, utěš plačící sirotky. Máš-li dostatek, pomoz; když nemáš, alespoň nekraď, co ti nepatří… A pokud se postíš bez almužny, pak tvůj půst není půst, takový člověk je horší než žrout a opilec.“

Křesťané proto i přestávali jíst maso, které v té době bylo drahé, aby mohli více dávat chudým. Vlastně o tom mluví i sám Spasitel: Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou… Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili (Matouš 25:34–36, 40).

V tomto smyslu je půst jen příležitostí konečně začít dělat to, co by měl křesťan dělat pořád. „Kdo se postí… ať se nejen odvrátí od zla, ale také koná dobro a odstraní všechna pouta nespravedlnosti,“ říká ctihodný Jeroným.

Připomínka čtvrtá: Půst je zvláštní forma pokání a modlitby v těžké situaci

Půst je přímluvce před Bohem, hodný úcty a nejspolehlivější vyslanec, který brzy přiměje Boha k těm, za něž půst vznáší modlitbu (Ctihodný Izák Syrský).

Biblické dějiny nám poskytují spoustu příkladů, kdy lidé v situaci toho či onoho vážného nebezpečí vyhlásili půst, činili pokání, a Pán se nad nimi smiloval a odvrátil trest. Jeden z nejpozoruhodnějších případů je popsán v knize proroka Jonáše. Hospodin poslal Jonáše, aby řekl obyvatelům města Ninive, že jejich hříchy přesáhly míru Boží trpělivosti a že za čtyřicet dní bude jejich město zničeno. Obyvatelé Ninive uvěřili tomu, co bylo řečeno prorokem, začali se usilovně postit a činit pokání, a Hospodin se nad nimi smiloval.

Strašné události, které se nyní odehrávají ve světě, skutečně vyžadují, aby každý křesťan vynaložil veškeré duchovní úsilí. Půst spolu s modlitbou a pokáním je malou obětí křesťana Bohu.

Připomínka pátá: Půst je plněním přikázání o desátku

Svatí apoštolové stanovili, že máme oddělit desátek od samotných dnů našeho života a zasvětit jej Bohu, abychom tak i my dostali požehnání na všechny naše činnosti a každoročně se očisťovali od hříchů, kterých jsme se během roku dopustili (Ctihodný abba Dorotej).

Již ve starozákonní době Bůh nařídil odvádět desátky ze všeho: Všechny desátky země z obilí země a z ovoce stromů budou Hospodinovy; jsou svaté Hospodinu. Každý desátek ze skotu a bravu, každý desátý kus, který při počítání prochází pod holí, bude svatý Hospodinu (Leviticus 27:30, 32).

Toto přikázání zůstalo platné i v době novozákonní. Apoštol Pavel ve svých listech prosí křesťany žijící mimo Jeruzalém, aby finančně pomáhali mateřské církvi: Pokud jde o sbírku pro církev v Jeruzalémě, dělejte to podle pokynů, které jsem dal církvím v Galacii. V první den týdne nechť každý z vás dá stranou, co může postrádat, aby sbírka nezačala teprve tehdy, až k vám přijdu (1. Korintským 16:1–2).

Ale podle abby Doroteje a mnoha dalších učitelů církve křesťan musí obětovat Bohu nejen něco hmotného, ​​ale také svůj čas. Potřeba věnovat část svého času Bohu vyplývá i z přikázání o „dni odpočinku“ – sobotě, kterou je věřící povinen zasvětit Bohu. Šest týdnů Velkého půstu (kromě sobot a nedělí) a Pašijový týden se skládají z 36 dní, tedy desetiny roku.

Obětovat svůj čas je důležité i pro naše vlastní dobro. Musíme se na chvíli zastavit, aby nás pozemské starosti nepřipravili o to nejdůležitější. Nesmíme věnovat celý svůj život beze zbytku tomu, co si s sebou nevezmeme na věčnost. Čas, který obětujeme Bohu, je čas zasvěcený, účastní se na věčnosti, pomáhá nám dotknout se života po smrti, učí nás stát před Bohem. To vše nám přináší Velký půst.

Připomínka šestá: Vliv půstu na duchovní život se neomezuje na několik týdnů před Paschou

Půst je užitečný kdykoli pro toho, kdo jej zvládne: protože démoni se neodvažují zaútočit na postícího se, a strážci našeho života – andělé – činně přebývají s těmi, kteří půstem očistili duši (sv. Basil Veliký).

Evangelium vypráví, jak po křtu v Jordánu Pán Ježíš Kristus odešel na poušť a strávil tam čtyřicet dní v úplné samotě a bez jídla. Když začal hladovět, přistoupil k němu satan a začal ho pokoušet, ale ničeho nedosáhl: Kristus snadno překonal všechna pokušení.

Půst oslabuje tělo, ale posiluje ducha, a jak říká Jan Zlatoústý, je „mocnou zbraní proti ďáblu“. Když pociťujeme určitou tělesnou slabost, naše srdce se změkčuje a „vnímá duchovní realitu, cítí do té doby skrytou žízeň po společenství s Bohem,“ psal protopresbyter Alexander Schmemann.

Musíme ale vzít v úvahu i to, že půst a oslabení tělesných sil odhalují v člověku jeho skutečnou podstatu a zostřují všechny duchovní vlastnosti člověka – pozitivní a negativní.

Pro člověka, v němž půst probouzí duchovní síly, se půst stává mocnou posilou, přípravou na něco důležitého, motivací začít žít nový život.

Čtyřicetidenní půst byl pro Ježíše Krista přípravou na jeho veřejnou službu: kázání o Království nebeském, skutky milosrdenství, shromažďování apoštolského společenství a také přípravou na pronásledování, utrpení a smrt na kříži. V knize Skutků svatých apoštolů čteme o tom, jak se antiochijští křesťané postili a modlili před vysíláním Barnabáše a Pavla na misijní cestu na Kypr.

Půst povzbuzuje, osvěžuje, naplňuje křesťana duchovní sílou, aby mohl žit křesťanský život i po ukončení půstu.

Redakce