Kdy vznikl Velký půst?
Až do 3. století se věřící v různých křesťanských komunitách připravovali na oslavu svátku Paschy různými způsoby. Známý křesťanský apologeta Tertullianus a svatý Irenej z Lyonu ve 2. století hovoří o praktikování 40hodinového půstu (od večera Velkého pátku do konce paschální liturgie), při kterém křesťané nejedli vůbec. Takový půst od Velkého pátku do Paschy byl napodobením čtyřicetihodinového přebývání Spasitele v hrobě a také doslovným pochopením Kristových slov z Matoušova evangelia: Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit (Matouš 9:15).
Podle uvažování prvních křesťanů doba, kdy Kristus byl věřícím vzat, trvala od okamžiku smrti na kříži až do zmrtvýchvstání, což i určovalo dobu trvání půstu. Pravděpodobně v některých komunitách existoval zvyk postit se v samotný den Paschy. Z tohoto obyčeje jako nevhodného věřící usvědčoval sv. Jan Zlatoústý.
V polovině 3. století v některých místních církvích vzniká šestidenní půst jako připomínka událostí Pašijového týdne. Ale někteří křesťané považovali šestidenní půst za příliš dlouhý a podle staré tradice dodržovali 40hodinový půst.
Ve 2. polovině 3. století byl alexandrijský biskup Dionýsios Veliký dotázán, kdy má končit půst – večer Velké soboty, nebo v paschální neděli ráno? Ve své odpovědi biskup popsal různé existující praxe: „Ani šestidenní půst nedodržují všichni stejným způsobem; neboť někteří tráví všechny tyto dny bez jídla, ale jiní nevydrží ani jeden. Pro ty, kteří v důsledku dlouhého půstu zeslábli a téměř umírají vyčerpáním, je dřívější přistupování k jídlu omluvitelné. Ale někteří se čtyři dny půstu nepostí vůbec, či se dokonce přejídají, a pak, když nastanou poslední dva dny, tedy pátek a sobota, se nepřetržitě postí a myslí si, že dělají něco velkého a slavného.“
Na začátku 5. století všechny místní církve dospěly k myšlence čtyřicetidenního půstu, jako desátku roku, a od té doby se délka Velkého půstu v různých církvích pohybuje od 6 do 8 týdnů.
K prodloužení Velkého půstu na 40 dní došlo pod vlivem dlouhé praxe katecheze a z touhy připravit katechumeny na přijetí svátosti křtu přísným půstem a horlivými modlitbami. Křest se snažili načasovat na Velkou sobotu, proto se půst katechumenů stal půstem předvelikonočním. Podle vzoru Ježíše Krista, jenž se 40 dní postil, se všichni křesťané ze solidarity s katechumeny připravujícími se na křest začali každoročně postit během 40 dní před svátkem Paschy.
Ve svých listech o svátcích Athanasios Veliký zmiňuje půst, který trvá 40 dní a završuje se obdobím přísného půstu – Pašijového týdne. Poté co svatý otec vykonal cestu do Říma, psal věřícím, že musejí dodržovat dlouhý půst, který se již dodržuje všude v církvi: „Ale, milovaný, přesvědč je o tom a nauč je postit se čtyřicet dní; byla by totiž ostuda, když to dělají všichni, aby jen ti, kteří jsou v Egyptě, se místo zdrženlivosti oddávali veselí.“
Někteří svatí otcové již v 5. století byli přesvědčeni, že čtyřicetidenní půst před Paschou je apoštolským ustanovením. Tak Lev Veliký vyzývá své posluchače k zdrženlivosti, aby mohli „splnit apoštoly stanovených čtyřicet dní půstu“. Podobné výrazy používali historik Sókratés Scholastikos a Jeroným.
Moderní historická věda však tento názor nepotvrzuje, protože je spousta důkazů o existenci různých postních praktik v prvních stoletích i o postupném procesu jejich vývoje.
Redakce
